Snídani v hotelu jsme ráno moc nepochopily. Bylo něco teplého (smažená rýže, hash brown, párečky), pak udělané sendviče a ovoce. Plus samozřejmě káva a čaj. Přišlo nám to smutné, ale nabraly jsme si. A až pak přišel číšník, zda si objednáme vajíčka, palačinky, dokonce i ban mi bagetu... No, už bylo pozdě. Tak zítra.
Ráno jsme také odnesly na recepci tašku prádla na vyprání.
Pak už nic nebránilo tomu se sebrat a vyrazit do ulic jak nás napadne. Chvíli jsme se ztrácely (tedy hlavně já. Já se tu nevyznám vůbec. Vanda překvapivě ano. Orientuje se podle bodů "u prodejce kokosů za 25 tisíc doleva". Tohle nedávám a jsem furt ztracená. Cestou jsme měly to štěstí pozorovat například hádku dvou vietnamek, které prodávaly ovoce u místní nemocnice. Řvaly na sebe a vypadalo to, že se i do sebe pustí ručně. Zajímavé to bylo :-D
Nicméně vysoké teploty se postupně začaly projevovat a netrvalo dlouho, a byla jsem i přehřátá, což se už začíná projevovat podobnými potížemi, jako měl můj bratr při letu do Španělska. Chvíli jsem ještě statečně držela, ale pak bylo jasné, že potřebuju záchod. Vlezly jsem tedy do baru/kavárny s úmyslem si i něco objednat. Jenže. Jenže zatímco já odběhla na záchod, Vanda zjistila, že je to dost drahý bar. Jako nepředstavujte si drahý bar jako u nás. Prostě za kafe chtěli 60 a trochu víc tisíc (60 korun) a za to máme obvykle kafe dvě. To jsme odmítly. Omluvily jsme se paní barmance a vypadly jak cukráři. Jenže to se zas barmance nelíbilo a běžela za náma, že to tedy ne, protože jsem byla na záchodě. A chtěla za záchod 20 tisíc. Klasika, jak na Florenci :-D To jsme odmítly, a tak za námi ještě chvíli řvala na schodech :-D
Nicméně veselé tažení pokračovalo dál. Potřebovaly jsme totiž vyměnit peníze. A zrovna přes ulici jedna banka byla. Jenže nabízela dost smutný kurz, takž jsme peníze sbalily a šly o dům dál, do jiné banky. Klasicky jsme si zahrály židličkovanou. A natrefily na fakt příšernou ženskou za přepážkou. Jako já chápu, že nechce papíry vypisovat. A že to vypisování je hodně. A že zahraniční jména se píšou blbě. Takže mám pochopení, když mi strčí papír vyplnit. Ale když mi to potřetí vrátila, že to mám blbě, protože nechápu co do které kolonky chce (včetně toho, abych vyplnila kolik eur chci vyměnit a NA JAKOU MĚNU(!!!), tak už jsem byla dost říčná. Když si u toho dopisovala s někým na mobilu, už jsem startovala o to víc a když mi vrátila papír počtvrté s protočenýma panenkama, že jsem fakt blbá a vypisuju to špatně, tak jsem sbalila peníze, Vanda roztrhala moji fotokopii pasu, kterou si paní mezitím udělala, a vypadly jsme na ulici.
Chvíli jsme ještě chodily v ulicích, ale horko zase začalo úřadovat a tak jsem zavelela k ústupu do hotelu. Tedy já, Vanda udělala krátkou zacházku koupit si jackfruit. Přišla po chvíli a celá nadšená, jak paní vysvětlila, že nekoupí jackfruit za 40 tisíc za kilo (cca 40 korun), protože tu není poprvé a moc dobře cunu zná. A že dá 20 tisíc, a když jí to připraví tak, aby si to mohla na hotelu vyloupat, dá klidně 25 tisíc, ale víc ani floka. A tak měla Vanda za 25 korun kilo jackfruitu s vykrojením tak, aby si to už v klidu ručně doloupala. A tak zatímco já se pod klimatizací chladila, Vanda debužírovala. Pak přišla druhá hodina odpoledne a byl čas vyrazit na další část programu. Akční Vanda totiž zamluvila stůl ve slavné "train street", tedy ulici, kterou jezdí vlak. Ta ulice je už zavřená a turisté tam nesmějí. Ale. Ale není sezona, to za prvé. Za druhé je víc hlídaná druhá část trati než tahle. Takže jsme si vzaly grab, k trati dojely a kavárnu našly. Tím, že není sezona, by se tam dalo jít i jen bez rezervace. Na druhou stranu - kavárna ví, v kolik jezdí vlaky, takže má smysl se domlouvat předem. Shodou okolností vedle nás u stolku seděli dva kluci, také z ČR. Hodně mne pobavila hláška jednoho z nich, který asi posílal fotografii domů, že "máma si myslí, že jedeme někam vlakem, vole". :-D
Netrvalo dlouho, a vlak jel. Vanda si nařídila telefon na video, já měla fotit. Jako věděla jsem, že vlak pojede těsně kolem nás. Ale když se to stalo, instinktivně jsem ucukla, tím jsem vrazila do stolku, tím se skácel mobil a tím se Vanda lekla. Takže má Vanda krásné video, jak během jízdy vlaku chytá svůj mobil :-D Trochu se bojím, že mne bude nutit se tam ještě vrtátit :-D
Od vlaku jsme se vydaly směrem do centra, tentokrát už pěšky. Potkaly jsme i banku a peníze vyměnily v poklidu (opět tedy s hrou na židličkovanou). Paní úřednice dokonce vše vyplnila sama a nenutila nás to dělat. Výměna peněz zabrala půl hodiny. To totiž není jen tak vyplnit jeden papír. Cestou ven z banky se Vanda ještě zastavila u paní, která stojí u dveří jako informace a má na stolku bonbony pro děti. Slušně se zeptala, jestli si může vzít tu velkou oplatku, která tam také leží. A paní jí to odkývala. Dost dobře nemohla jinak, protože anglicky neuměla slovo. Takže dnešní kurz byl euro za nevím kolik dongů + jednu sušenku :)
Každopádně to krásně vyšlo na to, abychom došly k divadlu loutek. Tam jsme měli z dopoledne koupené vstupenky na představení. To totiž nední jen tak nějaké loutkové divadlo. To je vodní divadlo. Loutky jsou vyřezávané ze dřeva a vodí je herci, schovaní v bazénu. Loutka vydrží vždy cca tři mesíce a pak je nutné ji vyměnit za jinou, takže takové divadlo slušně zaměstnává dost lidí, kteří loutky vyrábějí. Pro představu, jak divadlo probíhá, doporučuji youtube (https://www.youtube.com/watch?v=DwxylOqL2ZU ). Bylo to moc pěkné, ale kazili to turisti s mobilama. Prostě je nenapadne, že by je měli nechat v taškách.
Po divadle jsme zamířily k hotelu najít si večeři (v plánu bylo Bun Bo Nam Bo), které jsme našly v ulici za hotelem. A byla to dobrá volba. Sice drahá restaurace (za porci 70 tisíc, což jindy vydalo na celou veřeři), ale zase Vandinu porci bez masa účtovali méně, takže celkem byla večeře za 120 tisíc (cca 120 korun). Dražší, ale ještě to šlo.
Pak už jsme se jen vrátily do hotelu, vyzvedly vyprané prádlo (3,5 kila za 120 tisíc) a šly si lehnout.
Žádné komentáře:
Okomentovat