Ráno jsme se sbalily, a šly na snídani už s batohama s tím, že rovnou přijede auto a odveze nás na vlak. Jenže chyba lávky. Jsme v Asii. A tak i když jindy jsme měly vždy snídani do půl hodiny vyřešenou, dneska ne. Pánovi to trvalo věky a to proto, že se od včerejších švédských stolů vrátil k servírovanému menu. Jenže já byla nervozní víc a víc a pán si vše totálně zazdil ve chvíli, kdy za pět minut půl (v půl mělo přijet auto) přinesl snídani asiatům, kteří přišli po nás. A to už jsem vystarotovala a byla dost nepříjemná. Zaplatila jsem za ubytování, nechala snídani snídaní a šla k autu, které právě přijelo. Vanda stihla jen špitnout, ať nám všechnokouká zabalit. A tak pán z hotelu ještě snídani zabalil a my ji dojídaly ve vlaku. No, ve vlaku. V takovém polovojenském ležení. Zaplacena třída měkkých sedadel a lidé asi jeli tím vlakem dlouho. A podle toho to vypadalo. nejela jsem sice nikdy vlakem do Chorvatska, ale tak nějak si to představuji.Všude odpadky, deky a rozvalení cestující.
Ale za dvě hodinky jsme byly v Hanoji. Zavolaly jsme si Grab a odmítaly nabídky místních taxi. Dojely jsme do hotelu, dostaly pokoj a po rozmachování se v chatce v Ninh Binh se nám to zdálo nějaké malinké. Vanda se vystartovala poptat po upgrade pokoje, ale přišla s tím, že bohužel není volno. Ale taky přišla s klasickou asijskou ojebávkou systému. A nže máme stornovat bydlení přes booking a dostaneme ho u nich o 10 procent levněji. Tak jo. Šly jsme do toho a ušetřily závratnou stovku asi :)
Trtochu jsme se schladily a vyrazily jsme do ulic. Hanoj je trochu divočejší, než to, co známe z jihu Vietnamu. Je mírně dražší a o dost oprsklejší. Místňáci furt něco vnucují. A furt a furt a furt. Bylo opět vedro k zalknutí a my se vypravily na doporučení naší známé z delty Mekongu (která v Hanoji žila) na to nejlepší Egg kafe v Hanoji. Je fakt, že nevědět tu adresu, asi tam netrefíme. Vstupovalo se do podniku malinkám průchodem, pak se šlo nahoru...a tam byla kavárna. S naprosto neasijsky a nevietnamsky protivnejma servírkama. Dala jsem si tedy kafe s vajíčkem a Vanda takticky vyčkávala. Když ho přinesli, tak ochutnala a zjistila, že to fakt nechce ani omylem. Mě chutnalo, ale zase asi ne natolik, abych ho tu pila až do konce výletu. Zaplatily jsme, a šly jsme dál. Ale jak jsem říkala, bylo vedro k padnutí a za chvíli už jsem opět cítila, že je toho dost. Chtěla jsem ledový čaj, ale tentokrát jsme se děsně sekly ve výběru. Paní udělala velký čaj s bublinkami za 44 tisíc (asi 44 korun na osobu) a když jsme ho ochutnaly, tak fůůůj. Vůbec nám to nechutnalo. Usoudila jsem, že to pít nebudu a šla jsem pryč. Vanda se snažila ještě u pultu vyjednat opravu, ale neměla úspěch. Tedy měla, že nápoje opravili. neměla v tom, že by byly lepší. Já si tedy vedle koupila u stánku alespoň nějaký pokus o nápoj, a zamířili jsme domů s tím, že na chvíli si odfrkeme a večer vyrazíme do ulic znovu.
To jsme udělaly asi v šest večer. A zamířily jsme nejdříve za rok do krejčovství. Tamjsme totiž už odpoledne sondovaly ceny za ušití šatů. A teď jsme to šly domluvit. Paní koukla na naše přání, o všem prohlásila, že je to nádherné, a začala si nás měřit. A v tu chvíli se mně začalo nějak kroutit břicho a nechala jsem Vandu měřit a odběhla do hotelu. Co se tedy dělo dál znám jen z vyprávění. Vanda si naporoučela dvoje šaty a sukni, já jedny šaty. Něco z hedvábí, neco z jiné látky. Paní začaly na ceně asi 12 milionů dongů (tedy 12 tisíc korun). To Vanda rezolutně odmítla, a když mi to psala, já napsala, že já tedy šaty nechci vůbec. Pak Vanda smlouvala dál. Vrátila jsem se až téměř ke konci, kdy už holky byly téměř na limitu. I se šaty pro mě (nakonec) se cena vyvinula na 5 milionů 250 tisíc dongů.
Paní Vandu hrozně chválila, jak je šikovná smlouvačka. Tak uvidíme, jak je paní šikovná šička. Pozítří jdeme na zkoušku a pak si to před Vandy odletem domů vyzvedneme.
Od paní krejčové jsme se ještě potulovaly městem, až se setmělo a my začaly řešit večeři. Okukovaly jsme co kde mají, až jsme nakonec usoudily, že nejlepší bude najíst se někde mezi místňáky. Brzy jsme objevili jednu vývařovnu, kde opravdu bylo hodně lidí. Tak jsme si sedli a místo bylo jen u jednoho Japonce. Ten má v Hanoji mezipřistání na své cestě do Londýna a zastavil se na večeři. Zajímavé bylo, že za tu večeři platil méně, než bylo napsáno v jídelním lístku. Usoudily jsme tedy, že nemají dvojí ceny, ale hned trojí - pro místňáky, pro asiaty a pro ten zbytek. Paní kuchařce se povedlo nám vnutit i džusy (Vandě ke smaženým rýžím a mně konečně k pravé Pho Bo), takže naše večeře v ceně pro turisty byla za závratných 140 tisíc. Jako fakt dost. Na to nejsme zvyklý, ale udělaly to ty džusy (za 60 tisíc). Večeře samotná vyšla na 80 tisíc (tedy 80 korun).
Pak už jsme se odvalily do hotelu. Narvané k prasknutí :)
Žádné komentáře:
Okomentovat