Přestože jsem byla unavená z pětihodinového přesunu autobusem z Hanoje, spalo se mi poměrně špatně. Pořád jsem měla obavy o to, jak Vanda dorazí na letiště, ačkoliv bylo jasné, že dobře. To se také potvrdilo, i když bez problému to nebylo. Místo varianty nechat se Grabem dovézt k autobusu na letiště jsme nakonec vymyslely, že možná bude lepší jet motograbem až na letiště. Ukázalo se, že to není dobrý nápad. Platí se tam totiž mýto a to chtěl motocyklista nelogicky zaplatit zvlášť, a to Vanda už ani neměla z čeho, navíc to i odmítala, neb cena je v aplikaci jasně daná. Plus ještě bloudil, jezdil v protisměru... No nakonec se ale zdárně na letiště dostala a odletěla do Doha.
Já mezitím posnídala s ostatními, kteří tu také tráví pár dní. Jde o rodinu z ČR (rodiče, dospělá dcera a její nastávající manžel) a ačkoli se jindy čechům spíš vyhýbáme, teď je to takové vlastně dobré zpestření. Dostali jsme ke snídani Banh Mi, vyzkoušeli skůtry, a vyrazili na první den výletu. Nejdříve jsme jeli prohlédnout si místní trh. Musím říct, že na "Perlu" z delty Mekongu nikdo nemá. Místní průvodce, Tom, je šikovný, ale nezná všechno a nedokáže úspěšně proplouvat mezi požadavky místních a našimi, jak se později ukázalo. Trh nabízel v podstatě to samé, co trhy jiné. Maso, zeleninu, ovoce, a nějaké domácí drobnosti. Viděli jsme tady i prodávat psí maso a bůvolí. A protože češi, kteří tu sjou se mnou cestují obvykle trochu jiným způsobem než my s Vandou (nechávají si vše zařídit a spoléhají tedy na ostatní a na průvodce), trochu jsem asi překvapila snahou na trhu nakupovat. Nejprve jsem si všimla prodávaných semínek. Tom ale nevěděl, co chci, protože anglické názvy rostlin, ze kterých se vaří neznal. Nakonec jsem podle obrázků vydedukovala, a nakoupila. Neudělat to, to by mi Vanda neodpustila :)
Pak jsem ještě chtěla kokos, to se tedy postupně a váhavě přidali i ostatní.
Dál se jelo na čajové plantáže a to občas cesta tedy vedla i trochu dobrodružným terénem, ale nebylo to nic hrozného.
Pak následoval oběd, domluvený v místní vývařovně. Bylo to asi dobré, ale vůbec jsem neměla v tom vedru chuť jíst. Pít ano, vypili jsme každý několik plechovek džusu, protože jsem neviděla vůbec vodu v lednici. Nakonec jsme ji našli a chtěli ji koupit. Už jsme měli zaplaceno, takže to znamenalo nové placení. A paní chtěla za půllitru 10 tisíc. Jenže za tu cenu lze koupit lahev vody litr a půl. Tak jsem zašmátlala v peněžence, vytáhla sedm tisíc a že mám jen to a jestli to stačí. Nestačilo. OK, vodu jsem vrátila do lednice (měla jsem v motorce ještě svoji) a najednou se paní rozmyslela, že OK, že 7 tisíc stačí (cca 7 korun). No jo. Jenže tím založila precedens. Proč by ostatní platili 10 tisíc za vodu, když já ji mám za 7. A začala hádka o tři koruny. Cestující dcera čechů je trochu ráznější a tak odmítala ty tři tisíce doplatit. Skončilo to tak, že nepochodili. Vodu si museli koupit o kus dál, protože ani jedna strana nevyměkla...
I další cesta vedla čajovými plantážemi. Jelo se nahoru až do hor serpentýnou do vesnice Hmongů. Hmongové jsou jedna z menšin, které ve Vietnamu žijí. Neumí Vietnamsky, mluví svým vlastním jazykem a ten nemá s Vietnamštinou nic společného. Ve vesnici rastou stoleté čajovníky. Prý dávají nejlepší čas, vzhledem ke svému věku. A tak jsme zašli i do továrničky, která téměř na koleni ten čaj zpracovává. Dostali jsme ochutnat a v tom vedru by mi chutnalo cokoliv :-D. Ptala jsem se, zda čaj i prodávají. Prý ano. A přinesli dva pytlíky. Jeden, 250g, byl za 100 tisíc dongů a druhý, 500g byl také za 100 tisíc dongů. Tak proč nevzít větší, že. Paní přinesla etikety, čaj oblepila, já platím, a v tu chvíli to přišlo. Odběhla, něco drmolila, a přinesla jiný sáček čaje s etiketou a že to byla chyba. V tu chvíli je těžké se dohadovat. Zjevně jsem dostala horší čaj, než jsempůvodně koupila. Nutno dodat, že i horší čaj přímo z plantáže bude lepší, než cokoliv z obchodu, navíc za tu cenu to bylo furt pěkné. Ale pocit, že vás podvedli cíleně i takhle mimo civilizaci je smutný. A právě mi vadilo, že náš průvodce tomu přihlíží . Jako ano, nemám žádný důkaz, chyba to nějaká být mohla, ale furt tu zůstává to ale...
Cestou se pak nebe zatáhlo a začalo pršet. Poměrně dost. Nikdo, kromě mě neměl pláštěnku (tedy předpověď dést ukazovala, nebyl důvod si pláštěnku nevzít pro jistotu). No ale byla jsem vyhlášena maximálním šamanem z Čech, když mám pláštěnku a ani místní ji nemá. No tak jo :-D
Další cesta, a to se mi naopak na výletu líbilo, vedla zase čajovými plantážemi, se zastávkami na různých vyhlídkách tak, že domů jsme se vrátili už mírně po západu slunce. Celý den jsme tedy opravdu věnovali výletu. Najeli jsme prý asi 70 kilometrů, což zas není tak moc.
Večer jsme dostali výbornou večeři, přinešenou tedy z nějaké vývařovny, ale to nikomu nevadí, a Tom vytáhl místní pálenku z rýže a kokosu. Dobré to bylo taky. A je tu i speciální lednice na pivo. Tom asi hostíí Čechy poměrně často :-D
A mezitím i Vanda přistála v Doha a odjela na domluvený výlet do pouště. Po návratu ještě vymetla duty free shop a ustlala si na pobočce v koupeném salónku.
Žádné komentáře:
Okomentovat