Vietnam - Hanoj

Ráno jsem vstávala poměrně brzy. Tentokrát dobrovolně, protože vietmanská či čínská honorace odkvačila už včera. Dobalila jsem, v půl sedmé jsem si došla na snídani (opět sýry a omeleta), jen jsem si raději nedala ani kafe, ani džus. Čeká mne přesun do Hanoje a autobus pojede asi 6 hodin. A i když staví, asi nechci ty záchody moc vidět…

Po snídani jsem si vzala věci a zavolala na recepci, že bych ráda auto, abych mohla udělat check out. OK. Čekám, čekám, a auto nikde. Autobus přitom má jet v 8:15 plus minus těžko říct. A tak začínám být trochu nervozní. Tak volám znovu a sděluji recepční, že mi jede autobus a že by fakt mohla pohnout. OK, prý už jede. Přijel autobus se zmíněnými Francouzi. Jejich vztah k hotelu mi zůstává utajen. Každopádně jsem jako první mohla udělat check out. Paní mi spočítala útratu na nějakých 570 tisíc, a překvapivě neměla zpátky na milion. Heh. OK, stáhla mne tedy o všechny drobný, co jsem měla, což se mi moc nelíbilo kvůli případným nákupům na cestě. Že se tím připravila i o dýško mi už bylo vcelku jedno. Auto na mě čekalo, to už paní věděla, že by neměla riskovat. A já se usadila u vstupu do hotelu, kde mi měl autobus zastavit. Tady jako prdíme na zastávky, stavíme všude.

Sedím, čekám…a v tu chvíli mi to došlo! Ta ženská mi nevrátila pas! Tak nutím pána z ochranky volat na recepci, to zase nezvládal, tak mi jen předal telefon a asi nám to s paní recepční došlo současně. Každopádně říkala, že pas už je na cestě. Ufff. Auto mi pas přivezlo běherm chvilky. Co bych dělala, zjistit to v autobusu, to fakt netuším…

Autobus přijíždí za chvilku, zase náš známý „light“ sleeper. „Mazaně“ si lehám na zadní pětku – podle Čechů z výletu k nim nikdo během cesty nechtěl, a lépe se tam člověk rozloží i s věcmi. Ale chyba lávky! Lidé furt a furt nastupovali, až byla plná nejen zadní pětka, ale i uličky! A já zase byla za skrčence s nohama kolem batohu. A co hůř, nějak mi v té zadní konstrukci (dvě patra ležení nad sebou a vzadu tedy hodně konstrukce) nefungovala síť, takže jsem nemohla cestu zpestřovat brouzdáním na netu a ještě tam mizerně fungovala klimatizace, takže tam bylo vedro. Asi v kombinaci všech faktorů plus hodně zatáček paní vedle mě pak průběžně několikrát začala zvracet. Naštěstí velmi civilizovaně do pytlíku, ale i tak se to skvěle sdílelo takhle v kontaktní formě cestování. A protože autobus stavěl každou chvilku, cesta se protáhla na nějakých 7 hodin jízdy. A čirého utrpení. Syn od blinkací paní byl nachlazený, kašlal co mohl. Měl sice respirátor, ale taky hlad a tak spořádaně lupnul chips, respirátor nasadil. Pak zas sundal, lupnul chips a nasadil respirátor. A takhle zodpovědně až do Hanoje.

V Hanoji jsem si zavolala Grab, ignorovala všechny nabídky postávajících taxikářů, a nechala se odvézt do hotelu, radostně se přivítala s paní recepční, převzala obálku od Vandy s penězma, které jí zbyly když poslední večer byla v Hanoji sama, a vyrazila do města. Ještě jsem si s paní recepční dohodla placení až později, podle situace s penězma. Když nebudu utrácet moc, zaplatím keš a když utratím všechno co mám, zaplatím kartou...

Nejprve jsem vyrazila do supermarketu nakoupit nějaké potraviny, které doma potřebuji. Nákup jsem zašla vyložit do hotelu, vypila si venku koupené smoothie, a zase vyrazila brouzdat ven. Mezitím si Vanda objednala ještě nějaké nákupy a já položila i dotaz Kubovi, jestli něco nechce. Myslela jsem řasy, řasové křupky, nebo tak něco a tak mne překvapila odpověď, že mám dovézt Pho. Jako nejlépe nalít do plastové lahve polévku koupenou na ulici. Projevila jsem se jako krutoteta a odmítla toto přání vyplnit.

Vanda si přála, mimo jiné, ještě i lžíce na polévku, ale cena prodejců se dost lišila od ceny, kterou si Vanda představovala. Zkoušela jsem dle pokynů cenu stlačit, ale na Vandinou úroveň se to nedalo. Na večeři jsem si došla do naší oblíbené restaurace na Pho (tam ostatně naposledy večeřela i Vanda před odletem). Pak jsem se ještě trochu poflakovala po okolí, sem-tam něco nakoupila a i mírně usmlouvala a potkala jsem obchůdek se smoothie. Nakonec jsem se rozhodla pro ovoce se salkem a kokosovým mlékem. Jak to byl stánek s nápoji, trochu mne ve výsledku překvapilo, že ovoce bylo na kusy a zalité salkem, ale jako osvěžující dezert to bylo dobré. Každopádně jsem byla nastavená na to smoothie, takže jsem si ho o kus dál ještě taky dopřála. Vím, hýřím. Ovoce za 40 tisíc dongů (cca 40 korun) a smoothie za 30 tisíc (30 korun). No a vzhledem k tomu, že ráno vstávám brzy, jsem se někdy v půl deváté odkýblovala do hotelu, zaplatila jsem kartou, narvala všechny věci do batohu, a šla spát...