Vietnam - Tu Lé

Ráno v hotelu byla překvapivé od samého začátku. Místní „vietnamská honorace“, co možná byla čínská honorace, se šla podívat na východ slunce. A protože jsou hlasití fakt neuvěřitelně, tak jsem s nimi vstávala už před šestou. Halekali tam přitom více, než hodinu.

Marná snaha se sanit spát. Každopádně náladu trochu vylepšila úžasná snídaně. Krom klasických asijských polévek a vajíček na mnoho způsobů byly i sýry! To se hned pozná francouzský vliv. Ne, že by tu sýry vůbec nebyly, párkrát jsme je na vajíčka dostaly, ale ukrojit si kus sýra? No tak to už jsem neměla, co jsem tady.

Po snídani jsem zašla na recepci se poptat na možnost půjčení motorky. Den za 250 tisíc, půlden za 150. OK, vzala jsem půl dne. Prý až budu připravená, mám si zavolat o auto, které mne odveze na parkoviště. No tak jo. Zavolala jsem si a dozvěděla se, že aut je v mém okolí několik, a mám si tedy nějaké odchytit. No to se dobře řekne, ale hůř udělá. Buď bylo auto plné, nebo nejelo vůbec. A tak jsem se na parkoviště vypravila pěšky. Tam jsem zahlásila vrátnému u vjezdu, že chci motorku, ten mi podal přilbu, klíčky a postavil mě k motorce. Aha. Jenže to nebyl automat. A tak se mu to snažím říct, ale on ani ťuk. Jako fakt mne dostává, že (pro mne) univerzální slova vůbec nepobírají. Naštěstí měla motorka digitální budíky, včetně ukazatele rychlostí. Tak na ně ukazuji a on mi zas ukazuje na řazení. Tak ukazuju, že to nechci (nemůžu to chtít, to jsem si na youtube nenastudovala :-D). Nakonec se domluvíme a dostávám asi něčí stroj (v zavazadlovém prostoru to má bundu i cigarety). OK. Na to, že je to čtyřhvězdičkový hotel, tak dostávám spolehlivě stroj v nejhorším stavu, s benzínem asi v polovině, přičemž sotva vyjedu kus od čerpací stanice, zmizí další dílek. Paráda na to, že hodlám stoupat do výšin :)

Cestu mi krapet komplikuje situace, že tady jsme jeli na výlet už před pár dny. Ale i tak se vydávám k vyhlídce, kde jsem už byla, jen občas zastavuji a kochám se jak se mi zachce. Podle Google by za vyhlídkou měla být ještě další. Jak se ale ukazuje, už je tam jen památník padlým hrdinům, na kterém lze skvěle sušit kukuřici a pak sjezd do dalšího okresu. Ten by mne i zajímal, ale zas mi kocháním uběhlo dost času a brát si motorku na celý den nechci. Sjíždím jen kousek, kde u domu místní babka nabízí litrové PETlahve s benzínem. Rukama nohama se domlouváme, že chci dvě, ona mi tedy „natankuje“ a opět se rukama nohama domlouváme, kolik za to. Nemám nejmenší pochyby, že jsem jí zaplatila litry alespoň čtyři, ale cena 40 korun za dva litry mi přišla poměrně OK i tak. A navíc můžu domů, protože motorka už hlásila poslední čárku benzínu a já ani nevěděla, kolik se na ni dá ujet.

Když jsem se vrátila zpátky do vesnice, ještě jsem uhnula z hlavní silnice na chvíli do rýžových polí a k domům na kůlech. Ty se tady staví typicky. Jednak kvůli záplavám, jednak kvůli vší havěti, která žije na zemi. Pak se vracím na parkoviště, vracím motorku a nikoho stav benzínu vůbec nezajímá. I když tedy vracím plus minus to, co jsem vyjela.

Koukám, že na úrovni parkoviště je vchod do „kouzelné jeskyně“. Jdu tam, se mnou jde ještě jedna malá holčička s maminkou. Umí anglicky, maminka učí angličtinu v Hanoji ve školce. Tak si tak povídáme, a já zjišťuju, že jsem jeskyni dost podcenila. Měla jsem ji za takový vietnamský diskopokus pro děti (i podle obrázků), ale ona je ro regulerně velká jeskyně i s jezírkem, pravda, nějaké sošky jsou tam pro děti přidané. Co je horší, já bych se tam fakt ztratila. Vůbec jsem za chvilku netušila, kudy ven. Možná i díky konverzaci o tom, jestli mám ráda zmrzlinu a Elsu. Část cesty se holčička i rozhodla mne držet cestou za ruku, takže jsme byly regulérní kámošky :-D

Pak už byl čas si zavolat auto a nechat se odvézt do pokoje.

Začínají se trochu honit mraky a foukat větřík a tak je ideální čas na to se sebrat, převléknout do plavek a jít do termálních pramenů. Zase jdu dolů pěšky. Ani se nesnažím nikoho volat.  Jsem u bazénů sama. Překvapivě, dobře hodinu, tam není ani obsluha :-D. Když se pán objevil, vypadal trochu překvapeně, že mne tam vidí. A jak by byl překvapen, kdybych se před jeho příchodem stihla utopit :-D

Nicméně se bohužel krom obsluhy objevují ještě jako bonus dělníci. A přímo u bazénu začínají budovat betonový chodníček. Paráda. Na nic se tak dobře nekouká, jako na cizí práci :-D

Asi po šesté si volám auto a spolu s dalšími se nechávám dovézt domů (nahoru chodit fakt odmítám). Převleču se, umyju si hlavu a razím na večeři. Pěšky, samozřejmě. To tedy do kopce je taky, ale dá se to. U večeře narážím na mého známého francouze. Mám pocit, že má něco společného s hotelem, každopádně druhý den odjíždí s kuframa do Hanoje, tak nevím. Ale sedává s personálem, mne se furt ptá na spokojenost… A tak i dneska. Prý co jsem dělala a byl dost překvapený tím, že jsem si vzala motorku a vyjela na vyhlídku…

Tady vůbec dost lidí překvapuje i to, že jsem sama. Paní s holčičkou v jeskyni se na to taky ptala, pán z ochranky při čekání na auto taky a nejvíc je číšník v hotelu, který se každý den u večeře hrozně diví, že si objednávám jednu porci jídla, že chci jíst hned a že na nikoho nečekám. Ostatní se zeptat neumí, tak se jen diví, koukají na mě a děsně „nenápadně“ o mě mluví.

Každopádně zítra odjíždím, takže si po večeři ještě pobalím, nastavím si budík a můžu jít spát….