Trochu mne překvapilo, že se naši domácí snažili nás zbavit co to šlo :). A tak byl odjezd naplánován už na 8:15. Pro všechny. Všichni mířili do Hanoje, jen já ještě o kus dál, do Tu Lé. To jsem ještě doma zjistila, že je tam termální pramen a termální lázně a usoudila jsem, že relax po třech týdnech akce ve Vietnamu bude fajn. Úplně mi nedocvaklo, že termální lázně při 36 stupňích asi nebudou to pravé ořechové. No ale co se dá dělat.
Autobus do Hanoje odjel včas, já na svůj čekala asi o hodinu déle. Pak přijel místní drobný kostitřas. Plný krámů natolik, že jsem si neměla ani kam sednout, respektive kam dát nohy, protože pod sedadlem byly nějaké pytle. A tak jsem dala nohy na pytle a s kolenama u brady jsme jeli. občas jsme zastavili, ale vždy jen abysme převzali nějaký balík, nebo naopak nějaké zboží někomu vydali. A pak sjme byli v Tu Lé. Autobus mne vyhodil přímo u brány hotelu a já trochu zalapala po dechu. To není hotel, to je kopec. Abych to trochu uvedla, Nghia Lo, kde jsem bydlela doteď je asi ve 250 metrech nad mořem. Brána hotelu je asi v 500 metrů nad mořem a nejvyšší část, kde jsem byla (což není zdaleka nejvyšší část komplexu) bylo v 880 metrech. Hotel je tedy na kopci jak kráva a po celém kopci je rozmnístěný. Někde je restaurace, o kus jinde recepce, do toho chatičky s výhledem... Aby to klienti přežili, všude je vozí elektrické vozíky. Stačí zavolat na recepci a odvoz si vyžádat.
U brány měl vrátný seznam hostů, tak si mne našel, zavolal vozítko a to mne dovezlo do recepce. Pán tedy říkal, že jsem tam brzy (asi v 11, zatímco ubytovat je možné se až ve tři), ale že zjistí, zda není nějaký pokoj volný. A byl. Přeci jen, není sezona. Nevyfásla jsem tedy pokoj s nerušeným výhledem, což mne trochu zklamalo, ale i tak to stojí za to.
Jak jsem se usalašila v pokoji, sebrala jsem se a vyrazila na pěší obhlídku areálu. Bylo to sice kus do kopce, ale zas mi bylo blbý si kvůli tomu volat vozík. Nad námi je ještě velký zábavní park - lanové centrum, nějaké blbinky další atrakce na vyřádění se, bazén a velká zip line na druhou stranu údolí. Vanda by zaplesala, protože je to fakt ohromně dlouhý. Okoukla jsem i bazén u restaurace a došla až dolů k bráně. Naproti je kavárna, kde jsem se zkusila zeptat na půjčení skůtru. Pán volal všude možně, ale nakonec mne odmítnul. Nevadí, okouknu možnosti kam jet a případně se poptám na recepci.
Tak jsem se šla projít do města, ušla jsem v tom vedru pořádný kus a zjistila, že městečko je poměrně nudné. Hodně kaváren, překvapivě hodně kadeřnictví, prodejen skůtrů, zeleniny, ale vlastně nic zajímavého. Tak jsem se otočila a došla zpátky. U mého kámoše, po kterém jsem původně chtěla skútr jsem si dala matcha latté a sedla jsem si na zahrádku se super výhledem do rýžových polí. Vtipné je, že pro ně je to asi nudný výhled do polí, protože má na zahrádce takový "instagramový" koutek na focení s umělýma kytkama a houpačkou... Každopádně latté bylo dobré moc. Já už výlety vzdala a tak jsem hned dole zůstala. Tam má hotel právě termální lázně, ve kterých je ale i bazén s chladnou vodou. V lázních vůbec nikdo nebyl. Usalašila jsem se a kochala se výhledem na bazén a rýžová pole.
Asi po čtvrté se ale všechno změnilo. Do bazénu naběhly děti, nějaká rodina i s babičkou. Babička tedy seděla na lehátku. A začal klasický dětský mumraj v bazénu a bylo po klidu. Tak jsem se přesunula do termálního bazénu. Nebyl až tak horký. Tedy zápěstí jsem do vody ponořit nemohla, ty mám asi spálená nejvíc, ale jinak to šlo. Jenže přihrnuli se další hoteloví hosté.Jako asi 10 ženskejch. Vanda vypozorovala, že čím je žena ve Vietnamu asi na vyšší pozici (počítáno od bankovních úřadnic výše), tak má pěstěnou manikůru atd. No tak tyhle měly i permanentní makeup. Začaly se fotit a dělat děsnej rozruch. Bylo s nima i pár asi manželů, ti se ale zdejchli na druhej konec bazénu a babky nechali nacvičovat své pózy na focení a poskakovat je ve vodě. Jak jich bylo hodně, tak bylo až zábavné je pozorovat, protože to fakt bylo neuvěřitelné, nikdy jsem to neviděla :-D
Nicméně se ve vodě nedalo být, protože to okupovaly ony. A tak jsem vylezla, poležela na lehátku a pak se oblékla s tím, že se najím venku. Jenže. Jenže poblíž hotelu jsou vlastně jen kavárny, ale vývařovna žádná. A tak jsem to vzdala. Koupila jsem si ještě jeden bubble tea, nechala jsem si zavolat vozík a odvézt se k pokoji. Tam jsem se převlékla a došla jsem si (už pěšky) na večeři. Jako je to tu drahý. Večeře za cenu čtyř v Hanoji. No ale co už. Jako bonus jsem byla v celé ohromné jídelně naprosto sama. A tak jsem si objednala (salát z banánového květu s kuřecím masem) a navečeřela se. Dobré to bylo, ale nevím, zda se zítra raději neprojdu. Nikdo nic nechtěl, tak jsem si šla vyfotit západ slunce a najednou za mnou běží servírka, abych jí podepsala účet :-D. Já myslela, že nahlášení čísla pokoje stačilo, a ono ne :)
Každopádně cestou k pokoji (taky pěšky) jsem potkala místního manažera na skútru. A došlo mi to pán je zcela jistě Evropan a tipla bych, že Francouz. Však se taky hotel jmenuje francouzsky. A on se (mimo jiné) fakt ptal, kam jdu. Ani jsem nechtěla věřit, že takovou otázku fakt položil, ale jo. Zjevně tu fakt nikdo pěšky nechodí. Ale vlastně se ani moc nedivím :)
Z
Žádné komentáře:
Okomentovat