Ráno byla snídaně v 8:15. Dostali jsme místní verzi palačinek, které jsou mírně tlustší a plněné ovocem. V 9 hodin se vyjíždělo. Prý jsme byli včera pomalí, a Tom, náš průvodce neví, jak dnes všechno stihneme. Ale trochu přehání, kdyby si nedal šlofíčka v restauraci na obědě, stíhalo by se pohodově.
Tentokrát jsme vyrazili na druhou stranu, než včera. Nejdřív jsme jeli zase kouknout na čajové plantáže. Když jsme zaparkovali skútry, ukázalo se, že je parkujeme u garáže, kde se pěstují houby. Tak jsme nahlídli. Moc jsme toho neviděli krom dlouhých závěsných vaků, které visely od stropu. Prošly jsme čajovou plantáž a dozvěděli se, že vláda dávala 5 tisíc čtverečních metrů čajových plantáží narozeným do roku 1993. A tak rodiče Tomovi změnili rok narození. Ha. Když jsemse ptala, jestli to jde, tak odpověď byla, že "všechno jde zařídit".
Pak jsme pokračovali dál a podezřívám Toma, že některé cesty byly jen za účelem vyřádit se na skůtrech. Jinak nemělo důvod zajíždět na úzké prudké cestičky podél čajovníkových plantáží (protože pak se dalo vyjet pohodlnou cestou), nebo cestou, kdy se muselo přejet potok atd. Na druhou stranu, jak jsem fakt neuměla jezdit na skútru, tak teď furt neumím :-D, ale baví mě to. Furt tedy nedávám prudké úzké zatáčky, ale jinak vcelku dobré.
Dál cesta vedla kolem vodopádu (a pod ním prý je šamanova chýše). Proběhly srandičky na moji včerejší připravenost pláštěnkou a tedy že tam mám druhý domov, ale jinak fakt. Šamana je třeba dobré se chodit ptát, jaký datum svatby je nejlepší. A tak. Fungující šaman v socialistické zemi.
Další cesta vedla přes různé vyhlídky do údolí a zastavili jsme také u stromu, který jsme tedy nepoznali, dokud jsme nedostali kousnout do listu. Skořice! Živou jsem ji tedy ještě nikdy neviděla...
Pomalu jsme od čajových plantáží přecházeli na vyhlídky na rýžová pole. Ale už byl čas dát oběd a to jsme tedy vychytali naprosto přesně. Jak jsme se usadili, spustil se ohromnej liják. Oběd byl naprosto výbornej, v podstatě obložený talíř vším možným, plus luxusní dýně nakrájená na proužky a rychle osmahnutá s česnekem, solí, kořením a cukrem.
Po obědě ještě paní hostinská vytáhla velkou pikslu s alkoholem a kobrou. A že jestli chceme. Z druhé české části výpravy se přihlásil budoucí ženich. A tak jsem to riskla taky, jen tedy jsem chtěla míň, než celou štamprli. No. Popsat se to asi nedá. Je to jako třeba slivovice, ale s podivnou příchutí. Můj nový nejoblíbenější alkohol to tedy nebude. Nicméně paní měla naložené v alkoholu kde co a prý to sama vyrábí. Včetně toho, že tam rve ty hady. Do alkoholu. Živé. A protože kobra je jedovatá, prý to potřebuje silný alkohol...
Po obědě se jelo dál a stoupalo se serpentýnama výš a výš, vždy s nějakou zastávkou na výhledy. Dost mi celou cestu chyběla Vanda. Já nemohla za jízdy fotit všechno zajímavé, co jsem kde potkala - krávu uprostřed cesty, co se nechce hnout a musíme jí objíždět pomalu pangejtem, vesnici, kde nemají problém zabrat hlavní silnici celý pruh sušením kukuřice, pána co vezl živé prase na motorce a mnohem víc.
Nakonec jsme vystoupali asi do 1000 metrů nad mořem, na největší vyhlídku. ta tedy byla jako vyhlídka zbudovaná, byla tam i restaurace a parkoviště a také to byl hlavní bod pro paragliding. Žádná fotka dostatečně nevystihne, jak tam bylo krásně. Ten výhled byl úžasný.
Když jsme se dost pokochali, vzali jsme to ještě přes pár místeček v rýžových polích rovnou domů. Byla to docela dálka. Prý jsme najeli 130 kilometrů. Každopádně musím říct, že to stálo za to. Dva plné dny od rána do večera, a to úplně. Pravda, úvodní popis si trochu zapřeháněl, když mluvil o 4 dnech a třech nocích. Ve skutečnosti to tedy byly tři noci, ale jen dva dny plné výletů, ale super. Musím říct, že Vandě by se tu moc líbilo. Není to tu ještě moc, vlastně vůbec, turistický kraj a ač ten náš výlet byl trochu turistický, tomu se nedá vyhnout, bylo to super. I tím, že jsme jezdili mimo silnici po běžných cestách jako jezdí místní.
Spokojenost velká.
No, výlet končí, zítra se přesunuju dál....
Žádné komentáře:
Okomentovat