Místu, kde jsme, se říká také "suchý Ha Long". Ne, že by tu nebyla voda vůbec, ale místo není zaplavené úplně. Nicméně tyčí se tu spousta skalních útvarů stejně, jako ve všemi vyhledávaném Ha Longu.
Problémem je ovšem horko. Čekaly jsme spíš deště, než to, co tu panuje. Pekelná výheň. Spaslo se dost špatně a to i přes to, že máme klimatizaci na pokoji. Ono totiž naše chatka je dost přírodní, zdi má skleněné a z palmových listů. Tedy všude je také dost děr. A klimatizace nastavená na 16 stupňů to ani v turborežimu nestíhá. Do toho se tu točí tři větráky a stejně je k padnutí. Ono i u jídla jsou přistaveny mobilní ohrobné klimatizační jednotky a jediné co zvládají je produkovat mírný vánek...
Na dnešekse navíc chystala naprosto pekelná výheň - 38 ve stínu. My navíc moc stín neplánovaly. Protože jsme na konci civilizace, půjčily jsme si skůtr a dojely do Tran Anh, což je cca 10 kilometrů od nás.Tedy přes skálu je to blíž, ale cesta vede okolo.
Tam jsme si koupily vstupenku na loď, na trasu šíslo jedna. Nabízí se celkem tři trasy, z toho jedna vede jeskyní, která má na délku celý kilometr, což vypadalo zajímavě, ale nakonec jsme usoudily, že čím víc jeskyní po cestě bude, tím líp. Lodička je pro čtyři osoby, ale zrovna chtěl stejnou cestu i pár z Londýna, tak jsme jeli společně. Veslařka veslovala a dostali jsme i deštníky na výrobu stínu. Velmi rychle se ukázalo, že naše lahev vody je naprosto neposstačující na tříhodinový výlet. Ale také se naštěstí ukázalo, že u zastávek na prohlídku chrámů po cestě podnikaví vietnamci vodu a další radosti prodávají.
Nicméně i tak bylo větší a větší horko a to i v jeskyních, ve kterých jsme i často museli sklánět hlavu téměř až na dnio loďky. Další chrám navíc byl po schodech nahoru. Po hodně schodech nahoru. Přesně tolik schodů, kolik běžný člověk potřebuje v takovém vedru na to, aby si uhnal infarkt. Ten jsme tedy nevyhráli, ale já tedy začala hodně cítit přehřátí. A to jsme ještě nebyli ani v půlce cesty. Trochu to vylepšila voda a džus, ale ne moc.
Obdivuju stařenku, která to uveslovala bez problému. Já toho výletu měla dost plné zuby. A byla jsem nakonec cráda, že jsme dojeli do cíle. To jsme byli rádi všichni. Angličané vtipkovali o tom, kterou trasu zvolí teď, ale bylo vidět, že toho mají stejně jako my.
Daly jsme si v občerstvení vodu, trochu se zmátořily, a sedly na motorku a jely domů. Cestou jsme potkaly nějakou občerstvovnu, kde jsme si objednaly ledové kafe a o kus dál jsme si v marketu koupily dvě velké sklenice vody. Chtěly jsme i ovoce, ale paní prodavačka nejdřív tvrdila, že kilo manga stojí 15 tisíc dongů a že nám ho nakrájí, pak jí ale došlo, že by nás mohla natáhnout, a chtěla za asi 900 gramů manga 30 tisíc dongů. Jako ano, furt vlastně dobrý (asi 30 korun), ale sakra?! Pak tvrdila, že říkala padesát, čemuž zase neodpovídala požadovaná cena 30 tisíc. Tak jsme ji poslaly do háje a odjely bez manga (a bez liči a dalšího, původní plán byl koupit si toho víc...).
Doma jsme se osprchovaly, a zapadly do postele, kde jsme odpočívaly vlastně až do večeře. Vanda si objednala tofu v rajčatové omáčce s rýží a já kuřecí maso s cibulí a rýží. No a nejlepší nápad na to, co dělat po večeři? Jít spát. Ostatně zítra také bude 38 stupňů. Co si přát víc...
Žádné komentáře:
Okomentovat