Krakov - Wieliczka

No a protože mne už mládě nemůže všude doprovázet, začíná éra, kdy vyrážím na cesta sama. Tohle je jedna z nich. Poměrně impulzivní nákup, úplně to v plánu nebylo, ale když všichni chválí Polsko (a mně se ostatně v Katovicích před pár lety taky líbilo). A tak mám letenky do Krakova. Hurá. Krátce jsem se tu objevila v roce 2020, když letadlo ze Lvova v orkánu Sabina neskončilo v Katovicích, ale právě v Krakově. Ale tehdy jsem z města neviděla ni, jen jsem hupla na autobus a drandila domů...

Takže teď nastal ten čas se podívat :)

Let byl úplně klidný, včetně přistání. Asi pak dostal pilot výpověď (narážím na vtipy o pověstných tvrdých přistáních Ryanairu – ty se baví právě tím, že při jemném dosednutí pilot zcela jistě porušil firemní předpisy a je to na hodinovou výpověď :-D ). Nicméně problémy začaly hned na letišti. Při studování cesty z letiště jsem měla na výběr autobus nebo vlak. Vybrala jsem si vlak z prostého důvodu – vlak z letiště jezdí až do zastávky Wieliczka. Tedy ne každý, zhruba každý třetí, prý.

No jo, ale kde je na letišti vlakové nádraží? Můj zdroj tvrdil, že zastávka je hned u terminálu, v prvním suterénním podlaží, a cesta je přehledně značená. Takže ani prd. V celé příletové hale není jediný ukazatel na vlak. Zmátlo mne to natolik, že jsem znovu začala googlit, jestli tu fakt vlak mají :-D

V posledním záchvatu zoufalství jsem vlezla do výtahu s tím, že tedy zkusím ten suterén. No jo, ale vlak jel jen nahoru, do odletové haly. No nic, chyba v matrixu. Suterén tu vůbec nemají :) Začínám se smiřovat s autobusem, ale vidím ještě koridor z haly ven, tak ho zkusím. A hele! Vede k vlaku!

Takže pro info – vlak na letišti v Krakově je naproti terminálu a všichni se na něj dostanou koridorem z odletové haly. V prvním patře. Zapomeňte na suterén.

Ne, že by tím končily trable.

Na nástupišti je asi šest automatů na lístky. U všech se tvoří dlouhé a pomalé fronty. To bude tím, že automaty jsou ukrutně pomalé, a než sežvýkají jedno zadání, v lidských letech je to asi 500. Když se probojuji k automatu zjišťuji, že zastávka Wieliczka je automatu naprosto neznámá. Tam vlak nejede. Zajímavé, že vedle na tabuli je hezky znázorněno, že je možné tam dojet. OK. Opouštím automat bez lístku. Zkouším web polských drah. Tak ten zastávku Wieliczka zná. Pokročila jsem! Jenže zase tvrdí, že vlak tam jede až za dva dny. Tak zase nic. Poslední možností je pán v kukani. Ten překvapivě funguje. Prodá mi lístek, inkasuje 21 polských (kartou), a nformuje mne, že vlak na nástupišti není ten můj, že to bude až ten další a já spokojeně odcházím si počkat.

Druhým vlakem už se do Wieliczky dostanu bez problémů.

Tam, asi 200 metrů od nádraží, je solný důl. Kupuji si lístek s průvodcem v angličtině, protože už dávno chápu, že rychlá polština není nic pro mne. Prohlídka je za půl hodiny. To stíhám si ještě dát batůžek do úschovny (a pak se k němu hned zas vrátit, protože mám na očích sluneční brýle, a ty se do dolu asi moc nehodí) a zajít si na záchod. Prohlídka startuje a já zjišťuji, že ani prohlídka v angličtině mi moc nepřinese. Paní nemá žádný zesilovač, a pokud nestojí člověk hned u ní, tak smolda. Na druhou stranu, asi je mi to jedno. Jde prostě o obrovský solný důl. A jakože fakt obrovský. Velké chodby, velké sály. Vždyť dřív pomáhaly sůl těžit i koně. V dole se nachodí kilometry a to paní říká, že je zpřístupněno jen asi jedno až dvě procenta všech prostor. No ale co je důl, že. Velká díra v zemi. Nic zajímavého. Takže jsou tu sály různě vyšperkované tak, aby se mohlo mluvit o dlouhé historii dolu a slavných návštěvnících. Máme tu solné sochy, solné lustry, solné všechno. No a ukázky způsobů těžby a dopravy solných kvádrů na povrch. A ano, turisti zdi olizují. Sochy se olizovat nemají, na to jsou tam informační tabulky. Celá prohlídka trvá víc, jak dvě hodiny. Zatímco dolů se šlo po spoustě schodů, nahoru se jede výtahem. Mimochodem, důl má nejen dlouhou historii (byl v provozu nepřetržitě od 13 století), ale jde i o místo, které je zapsané v UNESCO.

Když z dolu vylezu, vyzvednu si batůžek a jdu na autobus. Mohla bych jet i vlakem, ale vlak je možná dražší možnost, hlavně dorazí v Krakově dál, než potřebuji. No jo, ale první autobus je natolik plný, že se do něj nevejdu. Další by měl jet za deset minut, ale během dvou minut byl tam. Nastupuji a hele, další dnešní dopravní problém. Automat na jízdenky nebere karty. Překvapení. Zdroje tvrdily, že bez problému. OK. Automat okukuje ještě někdo, tak se na kartu ptám, ale pán je prý z Itálie a netuší. Ale hrabe po kapsách drobné. Chvilku si pohrávám s myšlenkou ho o pár drobných pumpnout (a poslat mu je přes Revolut). Ale co já vím, jestli má Revolutku a pak by je nemusel chtít vrátit, vyřeším to jinak. Naivně si představuji možnost nákupu přes web. Tak taky ne. Mezitím jsme projeli asi tři zastávky. Vzdávám to. Vystupuji kdesi mimo civilizaci, protože vidím, že na zastávce automat na jízdenky stojí. Lístky prodává i na kartu. Mám slavnostně svoji jízdenku! Google tvrdí, že ta necivilizace, kde si myslím, že jsem, je poměrně civilizovaná, a jezdí v ní celá řada autobusů. Natolik, že si mohu vybírat. A že když pojedu busem 204 a pak přestoupím na tramvaj, budu to mít ještě lepší (dostanu se blíž). A mě už trochu bolí nohy. Takže nastupuji na autobus 204 a jedu tři zastávky do zastávky Wlotava. Tam je to uprostřed ničeho ještě víc, než před tím, ale hned u zastávky stojí zajímavý kostel. Přestupuji na tramvaj číslo 3 a za asi 15 minut vystupuji v Krakově, v židovské čtvrti. Tam totiž bydlím. Podle všeho je to aktuálně místní část města, plná nejen historie, ale také všeho, co chcete v Krakově zažít z pohledu gastronomie a kaváren a tak.

K hotelu to nemám daleko. A čekají mne tam opět velké věci! Hotel už mne předem připravil na inovace. V podstatě nepotřebuje recepci. Všechno funguje on-line – číslo pokoje vám řeknou zprávou, v hale je mapa, kde si najdete cestu k pokoji, zámek je na kód nebo na elektronický zámek ovládaný aplikací. No, tak to zkouším, Zámek zachrochtá, otevře se, ale dveře nic. A takhle furt dokola. Mačkat kód nechci, když už jsem si stáhla apku. Tak jdu hledat pomoc. První slečna na to vyjeveně kouká, a nic. A tak jde volat jinou. Ta už poradit umí. Zámek se odemkne, ale ten mechanický zámek na kód, který trčí z dveří vlastně jako klíč – tak ten se ještě musí otočit. Aha. Tak jo. Konečně bydlím. Takový pokojíček v místním koloritu židovské čtvrti. 

Už jsem dost unavená, a tak jdu na večeři. Hned vedle máme food market. A na něm – pečené plněné brambory! Nádhera. Známe s Vandou z Bulharska, kde jsme to měly hodně rády. Jen si blbě vybírám. Brambora s jalapeňos zněla výborně, ale když tam slečna hodila doslova plnou hrst jalapeňos, tak nějak to ztratilo kouzlo. Takže po pár soustech volím ústup a jalapeňos pečlivě vybírám na stranu, aby se to vůbec dalo jíst.

Pak si ještě skočím na roh do samoobsluhy pro vodu a plánuji se vrátit domů, ale je moc hezky. A tak už jen tak brázdím okolí hotelu, až zaparkuji (zase jen pár kroků od hotelu) v zahrádce místího minipivovaru. Informuji se, zda berou karty, a když zjistím, že ano, testuji místní ananasové pivo. Jako strašně dobrý! Trochu zabojuji sama se sebou, jestli nedat ještě jedno, ale asi toho už fakt mám dost a tak si jdu vlézt do postele.