Krakov

Ráno byla úžasná snídaně. Jejím základem byla ohromná spousta pomazánek. Plus tedy klasika salám, sýr, párky a na požádání vajíčka dle přání. Jediné, co jsem u snídaně nevystihla, bylo kafe. Když jsem dorazila ke kávovému stolku, moje zklamání bylo veliké. V nabídce jen horká voda, dva typy instantní kávy a jedna miska s kávou mletou. Hmm. A tak jsem si holt zalila instantní kafe a šla snídat. Za chvíli přijde paní, sedá si, bere si snídani – a hledá kafe. Zoufale na mě koukne, tak jí posílám ke stolku s kafem instantním. Kulí nespokojeně oči, já s ní plně souhlasím. V tu chvíli se objevuje personál, něco s paní zašvitoří a už jí jde dělat kafe ze stroje. Hmmm, to mne tedy nenapadlo. Paní se pak ptá, jestli nechci taky, ale co už. Mám hrnek instantního. Tak nechci.

Po snídani razím do města. Beru to kolem řeky (mimochodem krásný areál pro procházky a volný čas), kolem sochy chudáka psa, co rok chodil čekat na svého mrtvého pána (taková Krakovská Shiubuia) a pokračuji až na hrad/zámek Wavel. Tam se nakonec vydržím plácat poměrně dlouho. Oceňuji polský systém, který sice má různé prohlídkové okruhy – ale když se někde rozhodněš, že bys přeci jen rád někam, kam třeba nemáš lístek z pokladny (nebo on-line nákupu), můžeš si lístek koupit v automatu. A samozřejmě kartou. Pohoda.

Cíleně jdu do místní katedrály. Je naprosto úžasná, a dokonce k ní nabízí i audioprůvodce v češtině. Chvíli jsem ho zvažovala, ale nakonec zavrhla. Až takový fajnšmekr asi nejsem. Jak zjišťuji, krátké popisky jsou v katedrále pro turisty instalované i tak. Katedrála pochází už někdy ze 14 století a byla věky využívána ke korunovaci polských králů. To i v době, kdy panovníci přesídlili do Varšavy. Krom toho je možnost jít do zvonice, podívat se na zvony, přičemž nejdůležitějším je zvon Zikmund. Cesta je úžasně akční, protože se stoupá po příkrém schodišti a proplétá se úzkým trámovím. Další část prohlídky vede nejen k místu odpočinku slavných polských osobností (například je zde Adam Mickiewicz, ale i do krypty. Celkově je zde 16 polských králů, dva polští svatí a hromada dalších osobností, včetně například Lecha Kaczyňského. Kdo tohle má? Oproti tomu je Katedrála svatého Víta chudou příbuznou J.

Vlasně trochu neplánovaně jsem nakonec navštívila i místní zahrady, ale jsou malinké a nevím úplně, zda za to (i to drobné) vstupné stojí.

Další cesta vedla k náměstí, ale to už mne poháněla hlavně touha po kavárně. Našla jsem si jednu s dobrým hodnocením, ale ouha. Sotva jsem si sedla, místní Polák s pivem se začal družit. A co hůř, když si se mnou povídal, totálně mne ignorovala obsluha. No mám já to zapotřebí? Jedu na výlet a mluví se mnou lidi?!?  Takže jsem vypadla z kavárny, tedy z její předzahrádky, jak cukrář. Takhle jsem si to nepředstavovala. Hned za rohem jsem začala hledat kavárnu jinou. A našla. Mnohem lepší! Kavárna Žárovka! Ve vnitrobloku, ve stínu, a vypadala nádherně. Původně jsem chtěla jen kafe, ale nakonec jsem si objednala i bagel a oproti první myšlence na teplou kávu jsem si nakonec objednala studenou kávu s tonikem. A byla jsem spokojená ve velkém.

Po občerstvení jsem už měla sílu si prohlédnout zbytek města, podebatovat ohledně příspěvku paní žebračce (smůla, nemám ani půl zlotého - tohle bude jednou pro žebráky fakt konec, dneska už peníze obecně nosí mbohem méně lidí než dřív), a také s výběrčím peněz na ukrajinu (ten už byl akčnější, komunikativnější a nakonec i s QR kódem pro platby kartou).

Prohlédla jsem si náměstí, koupila zmrzlinu, a došla zpátky do své domácí čtvrti s touhou dát si ještě kafe. Moje čtvrť je plná kavárniček, a jedna naproti mému ubytování má i vlastní pražírnu. Co ovšem neměla, bylo volné místo. A tak jsem se přesunula o kus dál, do kavárny v prodejně knih. Moc pěkné.  nevím tedy kolik knížek prodají, ale prostředí to bylo hezounké. Kávu měli, a tak mi opět nic nechybělo ke spokojenosti. Pak jsem se vrtla domů, trochu si před večeří odfrknout.

Dlouze jsem zvažovala kam se k večeři vrtnu, ale nějak jsem nemhla přijít na to, na co bych vůbec měla chuť. A tak jsem se procházela "mojí" židovskou čtvrtí, kochala se domky i výzdobou, až jsem zase skončila vedla na food dvorku. Tentokrát jsem zvolila stánek Tempura a vybrala si  Panko wrap. V podstatě to byla obalená plněná tortila, ale takový popis ji dost shazuje. Byla opravdu ýborná a chuťově vysoko nad včerejší plněnou bramborou. Samozřejmě bylo nutné se pak zastavit i na mé oblíbené ananasové pivo. To nešlo vynechat.

Noc pak byla poněkud rušná, když se v areálu minipivovaru konala nějaká akce s hudbou dunící do noci a co hůř, po půlnoci, když vše skončilo, začal personál uklízet. Skoro mě za hlavou. Spát se nedalo. Jednak to dělalo rámus, jednak si na to pořádně svítili. Škoda.

Ráno po snídani jsem vyrazila na letiště, opět s dopravním dobrodružstvím. Google radil dojet dvě zastávky tramvají na autobus - ale tramvaj nějak nejela. I došla jsem tedy ted kousek pěšky. Automat na lístky okupoval nějaký děda a v tu chvíli už dorazil "můj" autobus na letiště. Opět s velkým nápisem, že uvnitř je automat na jízdenky. Ano, byl. Ale zase nebral karty. Trochu jsem si zanadávala, protože kde jinde by měly jezdit autobusy s automaty na karty, když ne na letiště. No nic, plán byl na další zastávce opět vystoupit. Ale. Ale na další, další ani další zastávce automat nebyl. Když vystoupím, a počkám na další autobus, není jisté, že tam automat na kartu taky bude. A já jsem trochu mimo časový plán kvůli nejezdící tramvaji. Takže shrnuto, dojela jsem na letiště načerno. Nelíbilo se mi to a ani se mi moc nechtělo do debaty s případným revizorem o tom, co vše udělal dopravní podnik Krakova blbě. Ale revizor nakonec nepřišel. Zato jsem se nelíbila letištnímu skenneru natolik, že mne zuli i z páskových sandálků a nechali mne chodit po letišti naboso (tedy v igelitovém pytlíku). Nic moc. No ale nakonec jsem byla uznána za bezpečnou, mohla jsem počkat v přeplněné hale na letadlo a odletět domů :)