Původně jsem myslela, že něco tak nudného, jako je cesta vynechám, a začnu rovnou pobytem. Jenže to by ta cesta musela být nudná. Už ve Vídni na letišti se mne někdo ptal, kudy-tudy na vlak. Protože u toho strašně složitě četl Swechat, chvíli jsme si vyjasňovali, jestli chce vážně vlak. Pak jsem ho poslala tam, odkud jsem přišla, protože na letiště jsem dojela vlakem. Já vám nevím čím to je, ale obecně mi lidi vůbec nevěří, a to mám vždycky pravdu. Takže i tady pán se fakt ptal, jestli jsme si úplně jistá. No jasněže jsem. Uááá!
No nic, další události na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak už jsem psala na facebooku, let měl pochroumaný jeden ze záchodů a bylo to dost cítit. Živě jsem si představovala, jak mechanik provádí čichový test, podle něj na určené škále porucha vychází ještě do zeleného políčka, i když hraničí s oranžovým, podepíše se, a můžeme letět. Hurá! Hodina a půl smradu a byli jsme v Athénách.
Hupla jsem do metra a dojela na stanici Neos Kosmos, poblíž které bydlím. Ještě včera jsem si myslela, že bydlím v hodně podivné čtvrti, protože se mne hned pokusil nějaký týpek okrást, ale když jsem si dneska prošla Athény, zjistila jsem, že pochybně vypadá celé město. Včera jsem hledala svůj dům a najednou zjistím, že nalepený na mých zádech jde nějaký týpek. No, nechala jsem ho přejít, on přešel, chvíli přede mnou zevloval, pak se otočil a šel zase zpátky. Zajímavé. Chápu, že batoh na zádech láká. Na druhou stranu, ta zubní pasta a kartáček, která v kapse u batohu byla, ta by ho asi úplně nenadchla...
Ubytovala jsem se, popadla jsem tašku na nákup a šla si koupit snídani. Při té příležitosti jsem si našla i dobbře hodnocenou restauraci pro večeři. Ta byla hezká, ale nenabízela nic z toho, na co jsem se těšila. A tak jsem si objednala "giouvetsi." Pán mi vysvětlil, že to má z doma dělaných těstovin, a že příprava bude chvílku déle trvat. OK, mám čas. Příprava trvala nakonec déle, než půl hodiny. Ale stálo to za to, bylo to naprosto luxusní. Po večeři jsem ještě dostala mandlový likér a po zaplacení ještě trošek kompotu. Spokojenost. Pak už jsem si jenom v přilehlém supermarketu nakoupila, a šla spát.
Ráno jsem totiž vstávala brzy. Už na osmou jsem totiž měla lístek na Akropoli. A byla to jedna z nejlepších rad, kterou jsem četla. Plus ta, že je fajn vstupovat od Dionýsova divadla vedlejším vchodem, protože je tam méně lidí. V osm hodin se brány otevřely a začal sprint nahoru. Nejdřív jsem se tomu smála, ale mělo to svůj smysl. Partheon bez lidí stojí za to. Plnit se začal poměrně rychle a v devět už tam byly davy...
Prohlédla jsem si celý areál, cestou zpátky už zbyl i čas na ono Dionýsovo divadlo a podobné. Zábava byla hlavně pozorovat některé fotící se osoby. Hlavně asiaty tedy. Nejlepší bylo, když mne jeden požádal, jestli mu udělám video a tak průběžně se natřásal a nakrucoval. Byla to snad větší sranda než když se fotí Vanda. Vážně. Pak jsem ho trochu zmátla tím, že vlastně nemám plán kam půjdu. On se chystal na Stadion, já to nechala plynout, jak se to vyvrbí.
Nicméně vyvrbilo se to nejprve tak, že kopec k Partheonu jsem šla dvakrát nahoru, protože vchod u Dionýsova divadla nemá záchody. Ale hlavní vchod ano. Takže jsem to proběhla ještě jednou nahoru a k hlavnímu vchodu, abych zjistila, že záchody jsou stejně až venku. No co už. Pak jsem ještě vyšla po schodech na Areopagus - skálu, ze které je na Akropoli pěkný výhled, ale která taky hezky klouže. Což zjistil zejména jeden japonec, který se tam skácel jak široký, tak bystrozraký. Asi byl kvalitně potlučený, ale navíc - padl na záda, na kterých měl tašku a v ní jablečný notebook. Ten to odnesl kvalitně. Promáčknuté víko a asi nefunkční displej, podle japoncova výrazu v obličeji...
Pomalu jsem scházela k Římské agoře, když jsem potkala restauraci. A usoudila jsem, že je čas na kávu a řecký salát. A dobře jsem udělala. Tahle zastrčená taverna neměla tolik lidí a byl v ní klid. O kus níže už to byla hlava na hlavě.
Římská agora byla malá, ale superzajímavá hlavně naprosto skvělým výkřikem techniky, která automaticky měřila čas a počasí, větru atd. a to vše na vodní pohon. Další v řadě dnešní návštěvy památek stála Athénská agora. Ta je výrazně větší, ale o výkřiky techniky v ní taky není nouze. Krom kanalizace tu byla postavená fontána na vodu a - vodní hodiny, které navíc s postupem doby ještě vylepšovali, takže původní systém, který fungoval jen ve dne, rozšířili o ventily a pomocné nádrže. To vše (už inovované) ve druhém století před naším letopočtem.
Chrámy a další záležitosti asi nemá moc smysl popisovat. Jediné co můžu říct je, že už mě ukrutánsky bolely nohy. A protože už bylo dost hodin, pokud uvážím, že jsem z bytu odcházela v sedm ráno, ještě za tmy, hodlala jsem to vzdát a jít domů. Nakoukla jsem jen do instagramově vyhlášené zmrzlinárny Mona Lisa, ve které ale hlavní instagramový trhák, zeď z tekoucí čokolády, byl mimo provoz. Tak jsem se vypravila k dalšímu tipu, kam se podívat, a tím byla místní výrobna koláčů jménem Bougatsadiko. Původně jsem chtěla slaný, ale když jsem se ptala servírky, jaký mi doporučí, tvrdila že nejlepší je s nutelou (nebo pak tedy dodala i se sýrem a špenátem, ale to už jsem kývla na nutelu). Bylo to naprosto luxusní, i když hrozně sladké. Každopádně jsem se pak už jen vydala na metro, abych byla svědkem bitky v metru mezi nějakým dost podivně vypadajícím pánem a nějakou paní. Pán vystupoval (stanice Omonie, takový místní dopravvní uzel) a do paní strčil. Nevím úplně, jestli jí chtěl něco sebrat, každopádně paní mu dost vynadala a stihla ho i praštit, což si pán nenechal líbit, otočil se a paní praštil taky. To vše když davy vystupují a nastupují....
Tím ale dnešní představení asi skončilo. dojela jsem domů, na večeři už se vybodla a rozhodla se zalézt do postele a odpočinout
Žádné komentáře:
Okomentovat