Ráno jsem první dojela na stanici metra Acropoli, ale vydala jsem se od Akropole na druhou stranu, k chrámu Dia Olympského. Moje vstupenka na Akropoli totiž obsahovala i šest dalších vstupů a chrám Dia Olympského byl jedním z posledních, kam jsem z této vstupenky ještě nezavítala. U chrámu také stojí známý Hadriánův oblouk, ten je ale volně přístupný, bez vstupenky. Cestou od chrámu k náměstí Syntagma jsem ještě zabrousila do Národních zahrad a došla k Zappeionu, což je budova, ve které se aktuálně konají různé kongresy.
Nicméně už jsem trochu pospíchala, abych stihla být v celou na náměstí Syntagma, respektive u hrobu neznámého vojína u budovy parlamentu. Každou celou hodinu se tu slavnostně střídají stráže. A že je na co koukat. Nejen, že typická uniforma je pro nás dost nezvyklá, včetně bambulek na botách, ale i sama slavnostní chůze v okovaných botách je dost efektní, včetně zvuků, které boty různě vydávají.
Byla jsem na místě před jedenáctou, a bylo vedro k padnutí. Čekalo se na přímém slunci, střídání také nějakou dobu vzalo, a když skončilo, zjistila jsem, že poslední místo ze své vstupenky, Aristotelovo lyceum, už asi ráda nechám koňovi. Ne, že by to bylo daleko, ale jde o další ruiny bez stínu a já už měla všeho dost. Zalomila jsem to na náměstí Syntagma a koukala jsem, že se tam něco děje. Vyfásla jsemi letáček v řečtině, ale díky překladači vím, že šlo o happening pro inkluzi mentálně postižených do společnosti. O kus dál se k tomu ještě přidaly ukázky basketbalu vozíčkářů, respektive zdraví lidé (ano, nejčastěji se toho tedy účastnily děti) si mohli sednout do sportovních vozíků a vyzkoušet si, jak vypadá basketbal na vozíku.
O kus dál pak začala pohodová Athénská sobota. Nákupní třídy byly poseté různými umělci a lidi se dost bavili. Já tedy už moc ne, a hledala jsem kavárnu. Tu jsem naštěstí našla, dobře hodnocenou. Dala jsem si kafe a měla jsem za to, že přesně to jsem potřebovala. Cestou z kavárny jsem pak potkala hlaholící průvod za inkluzi ve městě a tedy nutno říct, že šel hezky,a le dlouho. Blokoval hlavní třídu poměrně dlouho a hluk a ploužení se městem nebylo nic pro mě. Netrvalo dlouho a pomalu na mě začala únava padat znovu. Protože jsem byla poblíž Bougatserie, kde jsem byla první den, usoudila jsem, že je čas na špenátový koláč. Jenže tentokrát tedy velké zklamání. Dlouho si mne u stolku nikdo nevšímal, až jsem začala hledat, kam tedy půjdu jinam. Nakonec obsluha přišla s tím, že můj objednaný koláč se špenátem ude tsak za deset minut anebo mi může přinést koláč jiný. Ano, moje chyba, že jsem to odkývala. Přišel totiž koláč s pórkem a to tedy nic moc. Takže poměrně zklamání. Dál jsem se poflakovala městem, plnila Vandy úkoly (přivez koření na fetu) a taky zjišťovala, jestli náhodou není možné převézt v příručním zavazadle fetu samotnou. Vanda trochu tvrdila, že ano, já spíš myslela, že ne a zjistila jsem, že opravdu ani nápad. Smůla.
Nakonec jsem došla zpátky ke stanici metra Acropoli a když jsem zjistila, že mi vadí v obchůdku, když mne zdraví dva prodavači hned po sobě, usoudila jsem, že je čas toho nechat. Našla jsem si restauraci, tam jsem tedy taky nejprve nespokojeně vznesla protest protí místu, kam mne usadili (svítilo na mne sluníčko), ale když mne přesadili, i jsem si objednala. Musím říct, že restaurace měla dobré hodnocení právem, jídlo (souvlaki) bylo moc dobré, ale pak už jsem jen zaplatila, a odjela domů.
Sice ještě mám myšlenku, že třeba bych se večer ještě mohla do města podívat, ale spíš myslím, že to moc neklapne :)
Žádné komentáře:
Okomentovat