Ráno po snídani jsme vyrazily tentokrát na druhou stranu od našeho ubytování. Podle majitele apartmánů je to super horská cesta s mnoha výhledy, ale nemáme tudy jezdit v noci. To není osvětlená a je dost úzká. Aha. Jako kdyby to ve dne bylo lepší. Myslela jsem, že včerejší popelářské auto na úzké cestě už nic nepřekoná, ale pletla jsem se. Nevím, kolik popelářských vozů potřebuje jeden malý ostrov a netuším, proč jejich nejoblíbenější trasa je ta kolem našeho domu. Ale fakt. Dneska jsme potkaly hned dvě popelářská auta za sebou!
Přiznávám, vůbec jsem netušila, co dělat. Couvat nebylo kam. Přesto jsem to zkusila, popelář mne následoval. Druhý samozřejmně jelhned za prvním. Když jsem zoufale couvat přestala,bodrý popelář pokynul, že se mám vměstnat vedle něj. No opět to nějak záhadně šlo a pokud projel jeden, projel i druhý. Krize zažehnána.
Naše dnešní cesta vedla ke kostelíku na skále nad zátokou. Kdo by ho neznal.Věděly jsme, že to je jediné místo, kam se nelze dostatautobusem. Musí se jet do města Glosa, na druhé straně ostrova a pak si vzít předražené taxi. Řeíkal náš bytný dalším hostům. Když jsme tedy uhnuly na cestu ke kostelíku a potkaly dvě holky, jak to jdou pěšky, zastavily jsme a nabídly svezení. S díky odmítly, i když jsme jim řekly, že do cíle ještě mají tři kilometry.
OK, nechtěly, my jely dál.
Na místě jsme opět poměrně složitě zaparkovaly na krajnici a vyrazily nahoru ke kostelíku. Chudák Meryl Streep! Tohle běhat a určitě několikrát!!! Dvěstě schodů ta atrakce má. A protože jsme přijely kolem poledne, bylo nahoře dost plno. Ale i tak jsme zvládly několik fotek a několik Vandiných pověstných sérií. Kostelík přitom vypadá jinak než ve filmu, filmaři ho dost upravili. Ve skutečnosti je to vlastně malá kaplička.
Po návratu jsme si v místním občerstvení objednaly kafe a pak se vypravily na pláž. Ta je malinká, ale děsně roztomilá. Jenže jak je malinká, není moc prostoru a nezbylo, než si opět pronajmout lehátka. Odpoledne stráveno koupáním, i když ne úplně. Už kolem páté byla pláž ve stínu. Tak jsme se pobalily a vyrazily na cestu domů. Možná pětsetmetrů po cestě jsme znovu potkaly na zpátečnícestě ty dvě holky z rána. Opět jsme nabízely svezení. Jedna vypadala, že by dost ráda, ale druhá s díky opět odmítla. Při představě, co je ještě čekalo jsme je dost litovaly...Na křižovatku k autobusům je to asi pět kilometrů a cesta zpátky je dost do kopce...
Naše cesta domů vedla tentokrát oklikou po pobřeží. Dojely jsme opět na parkoviště k přístavu, Vanda vybrala restauraci, zeptala se klasicky na kopr a objednaly jsme si. Já riskla chobotnici, Vanda si dala musaku. K chobotnici jsme se zeptali na přílohu, číšník nám ji odkýval a odkvačil. Jako předkrm byly tzatziky a opečený chléb a ke spokojenosti nám nic nechybělo. Jenže pak donesli musaku a chobotnici, bez přílohy. Požádaly jsme tedy o hranolky, ale ukázalo se, že číšník neumí slovo anglicky (kopr Vanda ukazovala na obrázku) a tedy netušil, v čem je problém. I zavolal si posilu. Ta byla moc rozevlátá, chtěla problém odvyprávět třikrát, furt si mysle, že problémje v chobotnici...no než jsme se jen domluvili, chobotnice byla skoro studená. Ale když pán vše pochopil, zjistil, že očekávaný konec světa kvůli jednomu chapadlu není, oddechl si, hranolky objednal a odnesl i chapadlo, aby bylo teplé k hranolkům.
Mezitím si Vanda pošmakovala na musace. Ta byla opravdu výborná, asi nejlepší, kterou jsem zatím jedla. Pak došel čas na chobotnici a po té, co jsem nadšeně chobotnice konzumovala na Madeiře to bylo zklamání...z grilu připálené a hlavně žužlavé.
No nic. Zaplatily jsme a vyrazily k přístavu okouknout možnosti výletních plaveb. To se povedlo domluvit, takže už zbývalo jen dojet domů. A samozřejmě, co jsme ještě na silnici nepotkaly...dopravní zácpa v úzké uličce. Paní na mopedu, pán v autě a my. Naproti auto. To tedy způsobně uhlo, pán před námi objel, ale paní na skútru to moc nedávala a bylo potřeba se vyhýbat ještě i jí. Radost tady jezdit.
Žádné komentáře:
Okomentovat