20 Dubai

Odvoz jsme si domluvily na půl páté ráno. Na letiště by to podle google měla být hodina jízdy. Trochu jsem se bála, že něco selže a řidič nepřijede (domlouvaly jsme ho mailem s tím, kdo nás vezl po příletu z letiště a vecpal nám vizitku), ale co na Srí Lance funguje dokonale jsou domluvy. Když už s někým člověk něco domluví (cena, přivezení, odvezení, služba), tak to fakt tak je. Takže náš řidič stál ještě před určeným časem u vrat. Stál tam i cizí řidič (vezl ty další čechy také na letiště - kdybychom se domluvili, jedno auto by stačilo - ale my moc nekomunikovaly a to bylo ještě extra komunikování, naproti tomu, co předváděli kolegové. Takže nic, jedeme samy). Cesta trvala hodinu a za tu jsme dokonale zmrzly - klimatizace jela pěkně naplno. A bylo ráno, tedy doba, kdy nemluvím a Vanda jakbysmet. tedy požádat o ztlumení byl nadlidský úkon. Takže nás bude bolet v krku.

Na letišti překvápko. V odletové hale stoly a "ukažte nám kufr". Cože? Normálka mezi lidma prostě otevři kufr a ukaž své špinavé spodní prádlo. Heh. Největší problém činí mému policistovi sprej na komáry. Je na něm totiž v trojúhelníku plamínek. Taky tedy nakreslený komár, ale i tak dlouze přemýšlí, zda nás do letadla s takovým nebezpečným nákladem pustí. Nakonec pustil. Ještě dva rentgeny zavazadel i kufrů a můžeme dojít k přepážce na check-in. Jo nemůžeme. Poslední kontrola chce vidět letenky. Haha. ty nám snad dají až u přepážky za pánem. Tedy palubní lístky. Do té doby nemáme nic. Tak co chce pán vidět? No, naštěstí chápe, že jsme prostě divní evropani a pouští nás. Odbavujeme kufry a hurá - můžeme dál (a moc nedůvěřujeme systému předodletové kontroly - přesněji - vůbec. Komáří sprej v kufru sice vypadal asi jako zbraň, ale prošel. A zavazadla příruční nekontroloval vlastně pořádne nikdo (projely rentgenem,ale pak nic. Ani jsme nevytahovaly elektroniku z kapes). Máme i litr vody do letadla. No nic. Chceme kafe. Jenže - odletová hala schovává jeden stáneček se suvenýry. Až na konci je catering. Ale totálně prázdný. Nikde nic. Po chvíli přichází číšník. Všichni chtějí kafe. jenže. Číšníkova matka asi byla lenochod a otec želva. Plus neexistuje menu, ze kterého si cestující vybere. Neexistuje ani výběr třeba pohledem, protože za číšníkem v regálku není NIC. Nevíme, kolik co stojí a máme poslední rupie, které chceme utratit. Pozvolnými dotazy všichni zjišťujeme extrémní předraženost letištních cen. Třeba za šálek čaje chce číšník 450 rupií - za to jsou jinde DVĚ KONVICE čaje, nebo jedna večeře. No nic, stejně potřebujeme rupie utratit. Tak fajn. Chceme dva předražené čaje a sendvič. Kolik stojí sendvič? Číšník pomalinku ozkouší všechny položky svého počítačového systému a spolehlivě volí ten nejdražší, club sendvič. Tak ten stojí 900. OK. Na ten už nemáme. Co jiný sendvič? Třeba sýrový? Opět pomalá akce. Číšník klepe na zeleninový sendvič. Ten je za 750. Už nemáme nervy zkoušet něco dalšího. OK. Dej nám zeleninový. Platíme, cpeme mu drobné přebytky, co my s nimi? Jdeme si sednout ke stolu a čekáme na čaj a sendvič. Nic se neděje. Hromadně v odletové hale řešíme, zda naše objednávky přijdou dřív, než letadlo odletí. Nejsme si jistí. Do toho třeba číšník už už nese někomu kafe, ale vybryndá ho cestou a tak se vrací na nový pokus. Od objednání do obdržení nakonec uběhlo 35 minut. Zjišťujeme, že zeleninový sendvič znamená vlastně hlavně cibulový. No nic, dáme si něco v letadle.

Letadlo je nakonec zaplněné sotva z půlky. Nasedáme, odlétáme, objednáváme sendvič. To už musí být, když ten v letadle je lepší, než ten, co jsme měly na zemi.

V Dubaji hledáme hotel. Trochu problém je to, že letištní shuttle jezdí pravidelně z Termináku 1 a 3 a my jsme na dvojce. Ale pán na informacích všechno zařizuje, my odchytáváme shuttle a za chvíli jsme v hotelu. Je asi za 10 minut dvanáct. Pán na recepci nás informuje, že normálně je check in ve dvě, ale teď už jeden pokoj má. A že jestli chceme, tak ve dvanáct odjíždí shuttle do města, k nákupní galerii Dubai mall. Chceme. Jenže je to fofr. Na pokoj tedy ani nejdeme, batohy dáváme recepčímu a já tedy zapomínám i svého průvodce městem. Naskakujeme za mírný poplatek 10 UED za obě a za chvíli jsme uprostřed Dubaje. Procházíme, koukáme. Za nákupní galerií je hned Burž Chalífa - nejvyšší mrakodrap světa. Na něj jsem už doma odmítla koupit vstupenky. Jednak já a výšky a jednak už při poslední návštěvě Dubaje bylo město plné písku ve vzduchu a pořádně nic nebylo vidět ani z letadla, proč by mělo být z mrakodrapu? Dnešek mi navíc moje myšlenky dost potvrzuje - blbý rozhled byl jasný už při přistání a pak i při jízdě do centra.

Máme ale štěstí na hrající fontány, tak pozorujeme představení. Pak se vracíme do centra, nacházíme něco drobného k jídlu a kafe a krátce odpočíváme a řešíme co dál. Nějak s emi nechce hledat metro a přesunovat se dál (ani využít hop-on, hop-off busy). Navrhuji zůstat v mall a podívat se do akvária. Už z přístupnéé části nákupního centra (ve kterém to asi bez buzoly a navigace nejde) je ohromná plocha akvária volně pozorovatelná - plavou tu žraloci, rejnoci, želvy a spousta dalších ryb.Ačkoli jsem si o akváriu v nákupním centru nemyslela nic dobrého, realita mne dostává. Hned po vstupu člověk prochází velkým tunelem a může všechny vodní tvory pozorovat nad hlavou. Vydržela bych tam věky. Další pokračování je ve druhém patře. Akvária a další vodní tvorové (včetně dvou velkých krokodýlů) a také pohled do zákulisí (s průvodcem a informacemi o tom, jak se připravuje plankton i krmení pro větší ryby, jak se zde oplodňují žraloci nebo jaký je vývojový cyklus medůz). Samozřejmě je možné užít si i další radovánky jako třeba krmení ryb přímo v akváriu, jízda na lodičkách se skleněným dnem, dokonce i krmení krokodýlů - vše za patřičný příplatek, pokud někdo chce). 

Po akváriu nastává zlatý hřeb Vandina odpoledne - shopping.

Já už mám všeho poměrně dost. Nákupní centrum je ohromné, všude strašná spousta lidí a hluk. Procházíme pár obchody a Vanda si zařizuje ježíška. Pak si nechává s místní Sephora shopu upravit obočí (chápej vyrvat voskem a zbytek nabarvit). Už mám všeho vážně dost. Ale - buď nás odveze zase hotelový autobus v 19:30, nebo pojedeme metrem a pak hotelovým busem - což mi přijde složitý. tak trpělivě čekám. Nakonec je má trpělivost odměněna v podobě slev v Guess a kabelky, která mi sama skočila kolem krku (Vanda si opět pořizuje něco drobného k Vánocům). Vanda opět nadšeně nosí tašky. Shlédneme další přehlídku fontán před Chalífou (už hezky při západu slunce) a odcházííme se najíst do fast foodu hned vedle. Fast food asi za tisícovku. Už prostě nejsme na Srí Lance :)

Zbývá jen počkat na hotelový shuttle a dojet do hotelu, což také není jen tak, protože parkoviště před Mall je neskutečný mumraj a dopravní zácpa asi i všude okolo. Autobus přijíždí asi s 15 minuty zpoždění. Toužíme už jen padnout do postele. Řídíme budíky, aby nám neuletělo letadlo domů a jdeme konečně spát.