Vzhledem k tomu, že se dnes přesouváme zase cca o sto kilometrů výš, tak už jsem fakt, že máme v pokoji pavouka, a Vanda z něj vyšiluje,moc neřešila. Zabalily jsme si kufr, skočily na snídani a chystaly se vyrazit na autobusové nádraží. Ještě zbývalo zaplatit za ubytování. Naše bydlení, opět ohodnocené na booking.com výše, než 9, mělo být super - především díky milým hostitelům. Těch hodnocení tam bylo stejných několik. Nevím, kde ti lidé bydleli. Ale naši hostitelé tedy fakt milí nebyli. Spíš to vypadalo, že je dost otravujeme. Takže jsem neviděla jediný důvod, nechávat jim peníze navíc tak, jak jsem to dělala jinde - obvykle jsem požadovanou sumu zaokrouhlila a nechala tak. Tady jsem tedy čekala peníze zpátky. Paní, že to připraví - tak jsme si donesly kufry a paní furt nic. Tak jsem si o peníze řekla (cca 750 rupií). Pak už paní neviděla jediný důvod se s námi vůbec loučit a ani na pozdrav neodpověděla :)
Tuk-tuk nás dovezl na autobusové nádraží - v Kandy jsou dvě - jedno u hodin pro místní dopravu, druhé u vlakového nádraží pro dopravu dálkovou. Takže jsme jeli tam. Bus do Polonaruwy má prý jezdit každou půl hodinu. Sotva jsme přijely, už tam stál. Bohužel už bylo místo na zavazadla u řidiče obsazené, takže nám kufry průvodčí posadil na sedadlo s tím, že holt zaplatíme tři lístky. Jo, s tím nemáme problém.
Na Srí Lance jsou dva druhy autobusů - obyčejné červené, a luxusní bílé. My teď jely luxusním bílým za dralé luxusní jízdné 555 rupií pro všechny tři (mne, Vandu a kufry). Netuším, kolik stojí jízdné v červeném autobuse, ale i tak mi cca 80 korun za tři lístky na vzdálenost asi 150 km přijde jako dobrý kauf.
Cesta opět trvala ukrutně dlouho. Něco jsme prospaly, něco prokoukaly z otevřených dveří a brzy už jsme se blížily k Polonaruwě. Objevila se u silnice i cedule s nápisem "jezdi opatrně" a fotkou velkého slona na silnici. Tak jsme se chvíli bavily představou jak bysme narazily do slona (a odpérovaly se zpátky, nebo jak by auto nemuselo brzdit, protože by slona podjelo)...až najednou začal autobus prudce brzdit a fakt - přes silnici přecházel hezky v poklidu velký slon. Z toho plyne jediné ponaučení - fakt jezděte opatrně a pomalu, nikdy nevíte,kdy Vám přes cestu pomalu půjde slon.
V Polonaruwě jsme vystoupily někde jinde, než jsem původně čekala. A hned se na nás nalepil tuk-tuk a že nás sveze. Nestihla jsem ani kouknout jak daleko a už jsme jely. Chviličku. Asi hodně lehce vydělaných 100 rupií.
Náš dům se mi dost nelíbil. Má hodnocení sice skoro 10, ale stojí hned u silnice, široko daleko v okolí není nic...i jsem zvažovala, že tu původně plánovaných pět nocí nevydržím. Reputaci ale zlepšil soumrak...
Před ním jsme se ale ještě vypravily na procházku kolem jezera. Samozřejmě začalo pršet. Když jdeme po silnici, je to doslova magnet na tuk-tuky vždycky. Turisté se asi cíleně prostě neprocházej. Když ale jdeme v dešti, je to neskutečný. Takže nám jednak všichni oznamují, že prší. Pak nabízejí tuk-tuk. Pak se diví. Znovu se ujišťují, že jsme si jisté tím, že tuk-tuk nechceme...
Asi za hodinku jsme tedy byly zpátky. Lilo a tak nezbylo nic jiného, než hrát karty. Vyhrála bych, kdyby naproti na stromě neposkakovala opice a kdyby se soumrakem nezačaly lítat velcí netopýři. Najednou se mi tu líbí. Tedy až na tu silnici hned u domu...
Večeři jsme si objednaly na pátou a byla výborná. Nacpaly jsme se opět k prasknutí. Ideální stav jít si lehnout :)
Žádné komentáře:
Okomentovat