Snídaně nás čekala v osm ráno. Dostaly jsme jsme placky ze smotaných rýžových nudlí a ze stejných smotánků nudlí i palačinky plněné kokosem. Na placky patřila omáčka s bramborou a chilli pasta. Mne to moc neuchvátilo a palačinky z nudlí (i když plněné stále stejnou hmotou s kokosem, která je výborná), ty mne moc nezaujaly také. Vanda pro jistotu spořádala všechny předložené tousty s marmeládou :)
Než jsme se připravily, slyšely jsme už hlomoz tuk-tuku a tak se vypravily ke vchodu. Tam už čekal náš tuk-tukář Raju. Vyjeli jsme a cestou nám Raju zastavil u 300 let starého mostku, vyhlídky do údolí a místa, kde opice žebraj jídlo od turistů. Cestou se také neopoměl zastavit u domečku s pokladničkou. Tam vhodil nějaké bankovky a pomodlil se. Pak nácm vysvětlil, že je muslim, a že se modlil za naši šťastnou cestu. Vzhledem ke stylu dopravy, který v Kandy panuje to jistě bylo potřeba.
Asi za hodinku jsme dojeli k první atrakci - slonímu safari. Nebylo to přesně to, které jsme si našly my, ale co. Vešli jsme dovnitř a dostali na výběr - jízda na slonovi 220,30 nebo 40 minut. Od délky se odvíjela cena 3000/4000/5000 rupií. My, hamounky, jsme chňaply hned po 40 minutách. Zaplatily jsme tedy 10000 rupií a šly na to. Zuly jsme se, k zídce byl přistavený slon. Na toho hodili deku (šlo o ježdění na hřbetu slona, ne na sezení v korbičce, která slonům jednak ubližuje sama o sobě, jednak musí podstupovat trýznivý výcvik) a my nasedly. Vlastně hned, jak se slon vypravil na svoji cestu jsem našeho rozhodnutí na 40 minut dost litovala. Necítila jsem se nijak komfortně, ani bezpečně. Držela jsem se Vandy, přičemž mi bylo jasný, že když poletím, tak ji musím pustit, abych ji nestáhla s sebou. Slon šel chvíli rovně, a pak se vydal z kopce, k řece. Samozřejmě byla cesta z kopce ještě horší, než cesta po rovině. U řeky slon chvíli postál a pak se vypravil do vody. Tam si začal pomalu lehat a my z něj vystoupily. No vystoupily je nadnesený výraz. Já z něj tak nějak spadla. Nic elegantního, co lze vidět ve filmu. Kdepak. Následovalo koupání slona a drhnutí jeho kůže kusem kokosu. Mezitím slon na výzvu doprovodného člověka párkrát spustil chobotem sprchu. Celé zmáčené jsme zase nasedly - tentokrát to znamenalo ležícímu slonovi šlápnout na stehno a pak vyskočit na hřbet. Pak se slon zvedl a odnesl nás zase ke zdi, ze které jsme nastupovaly.
To bylo celé. pak následovala ukázka vycpaného slona, u kterého stál hrdě nevycpaný, jen vyfotografovaný prezident Srí Lanky.
Přišlo nám to krátké. Podle fotek jsme zjistily, že celá jízda nebyla 40 minut, ale jen 20. Nechtělo se mi do dohadů, ale nakonec mi to přišlo vlastně dost sprostý a šly jsme si stěžovat. Mladík u kasy nám sdělil, že tedy ať počkáme, že nás vezmou na druhý okruh. To jsem tedy s díky odmítla a chtěla jsem vrátit peníze. Tak to prý nejde. tak jsem mu tedy vysvětlila, že to rozhodně půjde. Chvíle dohadování a já zjistila, že vedle stojí připravení rusové na jízdu. Takže jsem nechala chvíli vyjednávat Vandu a rusům sdělila, že nevím, co si objednali, ale ať si dají pozor. mezitím Vanda vysvětlovala, že to je podvod a že můžeme zavolat policii. Mladík u kasy pobral, že tudy cesta nepovede a vrátil nám 4000 rupií.
Požádaly jsme našeho Raju, aby nás odvezl do námi vyhlídnutého zařízení se slony. Millenium Elephant. Vstupné 4000 rupií za obě, v ceně koupání slonů a jízda na slonovi . Jinak to ale bylo obdobné. Tenhle útulek se stará o slony, kteří nemohou v přírodě přežít. Ale v podstatě je to stejné, jako ve sloním safari, které jsme navštívili. Navíc se spustil ohromný slejvák. Při koupání jsme se namočily o to víc a moje koupání trvalo tak asi dvě minuty. Přesto si neváhal sloní doprovod říct o bakšiš. Stejně jako vodič slonů. Cesta slonem byla dlouhá 200 metrů, vedla přes potok a nebyla jsem si jistá, že nás slon nevyklopí do něj, ale zvládla jsem to i napodruhé. Navíc tahle cesta byla skoro po rovině, tak se dala ustát lépe. Za dalších 200 rupií jsme mohly slonovi i koupit jídlo a nakrmit ho.
Dál nás náš Raju zavezl do bylinkové zahrady. Náš průvodce byl hodně milý a vyprávěl o všem, co tam pěstují - například červený ananas, červený kokos, který roste jen na Srí Lance a používá se na výrobu oleje a také pepř, přičemž nám průvodce i vysvětlil rozdíl mezi zeleným, černým, červeným a bílým pepřem - všechno jsou to plody jedné rostliny, jen se liší v době sběru a způsobu zpracování.
Na konci prohlídky jsme dostaly i krátkou, asi 15 min. ajuverdskou masáž hlavy, rukou a nohou. Ta by rozhodně mohla trvat déle, než 15 minut. Očekávalo se za to spropitné - ale opět - kolik, když nevíme, co je zvykem? Pánové tedy dostali každý 500 rupií. Jestli jim to přišlo málo, to netuším.
Když jsme si pak ale v obchodě nic nekoupily, náš průvodce přestal být milý, vzal nám papír, který nám předtím daroval a tím to skončilo (je to obvyklý průběh, který jsme čekaly, tak to ani moc nepřekvapilo).
Cestou jsme potkaly paní, která měla na vodítku venku tři dikobrazy. Raju zastavil, já si je vyfotila a paní samozřejmě chtěla bakšiš. Dostala dvacku a vztekala se, že chce stovku. Smůla prostě.
Další zastávkou bylo občerstvení kokosovou šťávou. Raju zastavil u paní ve stánku u silnice, paní odsekla vrch kokosu a mohly jsme pít. Bylo to moc dobré a osvěžující. Pak jsme si mohly vyjíst i kokos, který chutnal jinak - jednalo se právě o kokos červený - a uvnitř nebylo moc dužiny a ta, co tam byla, nebyla moc tuhá. V tu samou chvíli tam i zastavil jiný tuk-tuk také na občerstvení a my zjistily, že veze dvě češky. Tak jsme si sdělily dojmy (ony měly pronajatý tuk-tuk na dva dny za 4000 rupií) a zase pokračovaly dál.
Pak nám Raju vnutil návštěvu klenotnictví. Bylo to takové polomuzeum, slečna nás provedla, povídala o drahých kamenech, ukazovala co a jak se na Srí Lance těží - a v závěru nás vzala do prodejny. Ne, že bych se úplně bránila nákupu nějakého safíru. Ale nabídka mne moc neoslovila a Vandu vlastně také ne. Takže jsme opět poděkovaly a odešly z krámu bez nákupu. Už jsme zjevně byly považovány za kvalitní držgrešle.
Mě to poměrně štvalo už dlouho. Každý na naší cestě natahoval ruku a chtěl zaplatit, přestože jsme zaplatily dost vysoké vstupné na místní poměry a to ačkoli v podstatě jen dělal svou práci. Nejsem pokladnička a nemám to ráda. Chápu, že jsou turisté jejich zdroj obživy, ale tohle bylo moc. Vždyť kdyby v bylinkové zahradě bylo třeba pár set rupek vstupné, nemuseli by se vztekat, že lidé nic nekoupí (rozuměj krémy a všechno za tisíce rupií).
Po návštěvě klenotnictví už jsem měla všeho poměrně dost a už jsem nikam nechtěla. Koupily jsme si v pekařství něco k jídlu (předtím u stánku ještě banány a mango) a nechaly se odvézt domů s tím, že odpoledne bude už jen oddychové a jíst také budeme jen doma na terase.
Žádné komentáře:
Okomentovat