Takže jsme se vydaly přímo k čajové továrně. Google tvrdil, že jsou to 4 km, takže jsme se rozhodly jít pěšky s tím, že případně zpátky, kdyby moc pršelo, chytneme tuk-tuka. A protože se čekal déšť, taky jsme se rozhodly neobout do turistických bot, ale do bot gumových. To bude důležité později.
Asi dva kilometry cesty byly z kopce, krajinou spíš zemědělskou, než čajovou, ale i tak bylo furt na co koukat a co fotit. Poté se cesta začala až strmě zvedat a až nahoře byla vidět továrna. Supěly jsme si to nahoru kvalitně, hlavně i proto, že počasí se změnilo. Studenou mlhu vystřídala horká prádelna. No, ale daly jsme do a dolezly do čajové továrny. Koupily si lístek na prohlídku a absolvovaly proces výroby černého čaje. Viděly jsme, jaké lístky se používají, jak se předsuší a pak žmoulají, aby se všechny látky z čajového lístku spojily. Pro každý procesní krok jsme dostaly hrst čaje do ruky, mohli ho očuchat. Bylo to zajímavé i proto, že se ukázalo, jaký čaj jde na export (vlastně jen ten nejlepší) a jaký čaj zůstává doma. A také si pan průvodce posteskl, že sice exportují ten nejlepší čaj, ale jak to pak Lipton a spol. namíchají, to ovlivnit nemohou...
Na závěr prohlídky jsme měly ochutnávku čajů a už víme, jak se liší čaj ranní od čaje neranního :)
Pak jsme samozřejmě utratily pár dolarů v čajovém shopu. Nevím, zda jsme dostaly čaj levnější, než lze koupit doma, ale rozhodně vím, že ve výborné kvalitě.
Pak jsme se vydaly domů a překvapivě pořád ještě nepršelo. Odmítly jsme tedy tuk-tuk a vydaly se dolů pěšky. Jako obvykle, sotvva jsme tuk-tuk odmítly a ušly dvě zatáčky, spustil se déšť. Nebyl ale nijak velký, ale Vandu začala dřít žabka na noze (tím se vracíme ke gumovým botám). Takže bylojasné, že 4 km domů pro ni budou utrpení. Takže jsme odchytly tuk-tuk a usmlouvaly jeho požadavek 500 SRL na 300.
Doma jsme se pak hodily na gauč, odpočívaly, požívaly slivovici (já) a řešily změnu plánů. Naše cesta má různé zastávky a my se rozhodly dvě poslední sloučit z několika důvodů - jednak se mezi nimi přesunuje autobusem (což se nám s kufry moc nechce), jednak z té první je lepší spojení zase zpátky k letišti. Sice časově dlouhé, ale relativně jednoduché. Takže jsme studovala možnosti, a měnila přes booking.com rezervace.
V tu dobu také kvalitně lilo, takže se stejně nic jiného, než poflakování se, dělat nedalo.
Paní domácí nám také přinesla ochutnat chlebovník - ten den ráno jsme si zrovna lámyly hlavu, co to na stromech roste a pak ho dostaneme na talíř - plod plný pecek, které jsou obaleny sladkou jedlou dužinou. moc dobré to bylo a na drzovku jsme si řekly ještě o jeden talířek :)
Protože byl čas, také jsem otevřela průvodce a zjistila, že bych ho asi měla někdy i číst :) Jednak popisoval cestu na Little Addams peak (kam se tedy stejně nevypravíme), jednak doporučoval restaurace ve městě. Že z restaurace s názvem Chill by turista neměl odejít, aniž by ochutnal curry v banánovém listu jsme si už tak jako stihly zjistit samy. Že je vedle ale super restaurace nabízející "roti", to jsme nevěděly. A tak jsme se rozhodly jí testnout. Roti jsou placky, něco jako tortily, plněné vším možným. Takže jsme povečeřely ty (Vanda dokonce dvě, protože první volba, roti se sýrem, byla malinká a nezasytila ji) a na závěr jsme daly i roti ve sladké verzi, s banánem a čokoládou.
Těsně před začátkem deště jsme pak stihly poučit jiné turisty o tom, které restaurace považujeme ve městě za nejlepší a doběhnout domů. Teď ještě pobalíme a zítra se stěhujeme zase o kousek dál. Nutno říct, že nekonečná čajová pole nám budou chybět.
Žádné komentáře:
Okomentovat