Sbaleno jsme měly poměrně rychle - už v tom máme praxi a navíc víme, že nejhorší stejně bude až to poslední balení, kde bude důležité dodržet váhové limity na zavazadlo. Teď na tom nesešlo a tak jsme kufry pozavíraly poměrně rychle. První trochu komplikace se objevily už ráno a mělo nás to varovat, že nezůstane u jedněch... :)
Ráno po snídani, která také nebyla nachystaná na sedmou, protože prostě místní mají na všechno čas, a kterou jsem ani neurychlila objednáním čaje hned co pán začal snídani nosit (čaj tedy stejně uvařil až co jsme dojedly, tedy skoro v tu dobu, kdy už jsme chtěly odjíždět), jsme čekaly na tuk-tuk. Byl objednaný na 7:45 a já prostě chtěla být na nádraží v 8:00. Vlak měl jet až v 8:20, ale prostě chci být na místě dřív už jen proto, kdyby se cestou něco stalo. Včera nám pán nabízel alternativně i dojetí k moři autobusem, ale podle všeho bychom výměnou za děsné nepohodlí v autobusu vyšetřily maximálně dvě hodiny. To zejména Vanda nechtěla podstoupit s poukázáním na hlavní fakt - že ve vlaku je záchod. I taková drobnost může rozhodnout.
Jenže tuk-tuk nejel a já začínala být mírně nervózní (jiný vlak prostě nejede). A začala jsem odchytávat okolo projíždějící tuk-tuky, což mi kazil pan ubytovatel, který mi tvrdil, že objednaný tuk-tuk jede a na zastavené tuk-tuky něco křikl a oni odjely. No, nakonec se zpožděním a ve chvíli, kdy místní pán i rezignoval, když viděl, jak začínám startovat, přijel tuk-tuk a odvezl nás na nádraží za 300 rupií, o které jsme ani nesmlouvaly.
Na nádraží jsem kupovala lístky a zjistila jsem - opět - že cosi jako první třída neexistuje (opět jsem vzhledem k délce cesty první třídu chtěla. Taky jsem tam čekala ty lepší záchody). Takže aby bylo jasno. Ačkoli má Srí Lanka snad na každém nádraží i speciální záchody pro první třídu, vozy první třída snad jezdí jen mezi Ellou a Kandy. Jinde jsme je prostě neobjevily. Dobrá, tak druhá třída.
Vlak přijel, my nastoupily a usedly. Dokonce moc lidí nebylo a my se na první část cesty luxusně roztáhly, každá na dvě sedadla. Vlakem furt procházeli prodejci a cesta utíkala sice pomalu, ale příjemně. Za okny se měnila krajina a bylo pořád na co koukat. Později přišel první kontrolor jízdenek. Nikdy předtím jsme ho nepotkaly. Ve vagonu, v naší blízkosti seděli ještě asi čtyři cizinci. Dva z nich, dvě korejky, nutil jít si sednout jinam. Nechápaly proč. Začala celovagónová diskuze. Od místních jsme se dozvěděli (už průvodčímu za zády), že sedíme ve vagonu, který je určený rezervovaným místům. Místenky jsou samozřejmě dražší, než normální jízdenky. Ale. My s Vandou také neměly místenky a nás průvodčí nevyhodil. Další turisté taktéž. Po debatě, kdy jsme i vysvětlovaly logiku věci (že prázdný vagon umožňuje sednout a pak případně člověka s místenkou pustit), jsme dospěly i s místním mužem k závěru, že korejky zůstanou sedět. Nicméně místní povídal, že klidně na lidi bez místenky mohou zavolat policii. A za chvíli policie (železniční obranné síly - dle popisu na uniformě), vagonem procházela a znovu kontrolovala lístky. Opět nám neřekla slovo. A neřekla ho ani korejkám. Takže problém asi nebyl takový problém.
Dál cesta utíkala v klidu. Vlak občas někde zastavil na delší dobu, lidé vystoupili a koupili si občerstvení. Někdy bylo občerstvení nabízeno z perónu oknem. Už bysme si i něco daly, ale vystoupit jsme se bály (nikdo nikdy neřekl jak dlouho tam vlak bude stát) a měly jsme chuť na ovoce - ale to nikdo jako na potvoru nenesl. Dobře, koupíme si v druhém vlaku po přestupu.
Přestup proběhl hekticky a my nalezly do druhého vlaku, který byl hodně plný. Ale Vanda má dar na hledání volných míst a tak jsme dvě našly. Vlak byl mnohem horší než ten, kterým jsme jely z Pollonaruwy ke Colombu. Smrděly v něm záchody a vypadal mnohem víc sešle - a to ten první vlak rozhodně nebyl ukázkou luxusu. Cokoli Českých drah je vysoký nadprůměr. Tedy také nepřekvapí, že záchod nás ani v prvním vlaku nelákal. Chtěly jsme si odskočit v přestupní stanici, ale nebyl čas, protože jsme měli zpoždění. No a záchod v novém vlaku...radši nevidět. Takže jsme trpěly v poklidu dál. Do cílové stanice, Matary, jsme dojely se zpožděním, až po půl sedmé večer. Celá cesta (cca 250 km) tedy fakt vzala celý cen. Byla už tma tmoucí a my ještě nebyly na místě, zato jsme byly kvalitně unavené.
Hned u výstupu z nádraží se nás chytil, jako obvykle, tuk-tukář. A že kam jedeme a už jsme měly naše kufry na jeho super střešní zahrádce (to jsme tu potkaly prvně). Po smlouvání o ceně jsme se dohodli, že dostane 20 euro za odvoz do hotelu. Tuk-tukář na to přistoupil dost nevrle a to ještě netušil, co ho čeká. Za trest s námi ale nepromluvil slovo a tvářil se, že kvůli nám nebude mít celá rodina co jíst. Za víc než hodinu, jsme už byly v Tangalle. Hotel měl být cca 5 km za městem. Jedeme, kontroluju cestu navigací a najednou - stojíme. Jediná přístupová cesta k hotelu uzavřena. Koukáme na to kvalitně. Tuk-tukář volá do hotelu a informuje, že pro nás přijdou, že povodeň vzala most a teď se tam tedy nedá dojít. Ale že přijedou vlastním tuk-tukem, zavazadla ten kousek přeneseme a hotovo. Dobře. To by asi šlo.
Najednou si ale představuji, jak to řeším při odjezdu, někdy kolem páté a dřív ráno. Jak se asi dostaneme z hotelu k objednanému odvozu? A jak vůbec budeme tohle řešit pokaždý, když budeme chtít odjet/přijet z hotelu? Asi řešitelné, ale s problémy. A to je fakt něco, co po celém dni na cestách nechci. Chci jen padnout do postele. Takže odmítám v takovém hotelu bydlet. Jenže - jsme asi v osm večer uprostřed pustiny skoro bez signálu. Můj mobil se odmítá i na koupená data připojit. Vandy se připojuje, stahuje kde co, ale booking.com ani náhodou. Takže instruujeme tuk-tukáře, aby nás odvezl do nejbližšího hotelu, my chytíme jejich wi-fi a najdeme hotel (ten, co jsme zvažovaly jako druhou alternativu). OK. Taxikář jede ale dost nepochopitelně zpátky do města. OK, donutily jsme ho zastavit u nějakého hotelu. Vcházíme dovnitř, ptáme se na wi-fi. "Ta nám dnes nefunguje".
To je jak zlý sen. Vanda se ptá, zda zaměstnanci mají data na mobilu. Chlapec Vandě půjčuje jeho mobil a my nacházíme hotel i s adresou. Zachránce života.
Tuk-tukáři ukazujeme adresu a jede zase zpátky (to my tedy věděly, že je na druhou stranu, než se tuk-tukář vypravil). Po dalších asi 15 minutách přijíždíme k hotelu, který je asi na konci světa, jak to vypadá. Tak překvapeně otevírají bránu. Logicky. Nečekají žádné hosty. Nejdřív řešíme tuk-tukáře. Chtěla jsme mu dát k domluveným 20 euro ještě tisíc rupií. To se mu zdá málo. Chce dva tisíce. To se zase mně zdá moc. Dávám 1500. Tuk-tukář je dost nespokojen, ale končím s ním debatu a jdeme se dohadovat do hotelu. Naštěstí mají pánové pochopení. Vysvětluji, že nemáme rezervaci, ale že jsou dvě možnosti. Buď si ji teď přes booking udělám, nebo nás ubytují za ceny jak na booking.com, což je výhodné i pro ně. Naprosto souhlasí a domlouváme se na ceně 50 dolarů na noc (ukrutná drahota na místní poměry). Vanda žádá večeři, protože celý den nejedla. No jo, ale kuchyň se zavírá v devět a už je půl desáté. Přesto se repční nabízí jí něco připravit. Vybírá si tedy jen sendvič, šťastná vůbec za tu ochotu. Vyzunkneme litr předložené vody, vyplníme ubytovací lístek a počkáme, než nám připraví pokoj. Chceme výhled na moře, ale ten prý dostaneme až zítra, dnes máme pokoj provizorní (ale jak zjišťujeme ráno, má také výhled na moře, jen horší).
Na pokoji Vanda letí na záchod, já se převlékám a najednou ťuk-tuk. Vandina večeře. Na tu jsem úplně zapomněla. Super sendvič a hranolky. Trochu jí uždibuju, ale pak se jdu vysprchovat. Sama jsem si večeři ani neobjednala, nějak na ní po těch všech stresech ani nebyla nálada.
Už dlouho jsme nešly tak rády do postele, jako dneska.
kvalitní, ale ve vašem případě bych čekala, že to nepůjde hladce ne? :) někdo je na problémy a jejich řešení prostě jako dělaný:)
OdpovědětVymazat