14 Lví skála Sigiriya a jak na ni Marcela nevylezla

Noc byla plná přemýšlení o dalších plánech. Je to totiž těžké. Při nákupu letenek jsme si zjišťovaly počasí a zjistily jsme, že na Srí Lance v říjnu sice prší, ale na západě a jihu je to v pořádku. No tak tedy nevím, proč místní hlásí, že je jasné, že prší, když je období dešťů. Ať je to jak chce, předpověď počasí (a jedeme na jistotu přes Nory) říká, že - a teď nevím, zda vyzradit zápletku následujících dní - bude pršet naprosto všude. Na východě, západě i jihu. Hledala jsem pečlivě s tím, že bychom upravily plány, ale kdepak. Takže holt jedeme vstříc dešti k moři o den dříve, než bylo doma plánováno a doufáme, že nebude pršet až tak moc. Po dlouhém zvažování jsme si nechaly naši chatku na pláži a nezměnily ji za hotel, takže SNAD.
Ráno jsme pak vstávaly ukrutně brzy, protože jsme chtěly co nejdříve vyrazit na Lví skálu. Stejně se nám nakonec povedlo odjet z Pollonaruwy až autobusem v osm hodin za krásných 85 rupií na osobu. Dojely jsme do městečka Inamaluwa, Kde jje nutné přesednout z autobusu směr Pollonaruwa - Dambulla-Kandy na autobus ke lví skále. Ten byl za úžasných 21 rupií (tuk-tukář nabízel svezení za 400).
U Lví skály jsme vystoupily a vydaly se do areálu. Lví Skála je jednoznačně nejdražší zábavou na Srí Lance, ale obecně to, co teď pronesu platí pro všechny památky. Vstupné neustále roste. Samozřejmě pro cizince, pro místní je na úplně jiné rovině a nemá to smysl ani naznačovat. Jak jsem četla cestopisy a i průvodce, rok od roku vstupné - vlastně všude - roste o pět a víc set rupií. Takže i Sigiriya. Vstupné už bylo skoro 5000 rupií (přesně 4620). Ano, je mi jasné, že pořád nejde o cenu třeba na Empire state building, ale těžké vydělávání na turistech mne štve a ta víra, že turista zaplatí cokoli taky. Je tedy asi jenom dobře, že už se zase balíme k moři.
Po koupení vstupenek proběhlo klasické kolečko - záchod - hajzlbába natahuje ruku pod cedulkou "záchody jsou zdarma", a milion místních nabízí bezva výrobky ze dřeva - pořádně velké, kdybysme třeba pojaly bezva nápad táhnout dřevěné šmuky nahoru na skálu.
V areálu jsou navíc "průvodci" a nabízejí své služby za "pouhých 1000 rupií" (cituji doslova). Pak už se nabízel i zdarma (a doufal, že asi pak něco dostane) a moc se divil, že nechceme. Ono totiž navíc Vanda trochu trpí změnou osobního tlaku. Po vystoupení z busu ji začala bolet hlava a motat se jí. Přesto hrdinně táhne na skálu, jen nemá chuť se s nikým bavit. A taky jí výstup nejde už od základního tábora, takže dost brzy si sedá a odpočívá. Toho se chopí chlápek s kartičkou na krku a ukazuje jí, že nahoru se dá jít i snazší cestou. No snazší. Kopec je furt stejně velkej, tak nevím. Ale zkoušíme to. On jde pořád s námi a říká bezva věty typu "tady po schodech nahoru. Tady nahoru." (jako kdyby jiná cesta byla možná). Vanda mu furt opakuje, že s námi nemusí chodit. Po osmistý konečně chápe a překvapivě - natahuje ruku. Takže už dostal informaci o tom, že jsem si zaplatila předražený lístek a to považuji za dostatečný počin z mé strany a pokud on tu pracuje, má informace v popisu práce. Tak mne ještě stihnul zainformovat, že za ceny nemůže (což překvapivě taky vím) a na odpověď, že tedy je to problém vlády nebo tvůrců cen už neodpověděl (Vanda tedy hlásila, že pakještě tvrdil cosi o tom, že to je byznys, ale může být rád, že jsem to neslyšela). Natahování rukou bez jakékoli vykonané práce,nebo za práci,, za kterou je místňák placen mi fakt už začalo lézt na nervy.
No ale pokračujeme k hrozivě vypadajícímu schodišti. Nahoru ho zvládám, ale totálně mne rozhazuje fakt, že jsem nahoru po té hrůze lezla jen proto, abych se podívala na ukrutně staré fresky a k vylezení na skálu to nebylo. Sbírám tedy odvahu lézt po stejném schodišti dolů a nakonec se mi to povedlo. Dál pokračují kamenné schody a jde se poměrně dobře. Mezistupeň je u lvích tlap. Když vidím, že nahoru pak vede vlastně opět hrůzostrašná konstrukce, odmítám vidět zázrak lví skály. Vanda se tam tedy vypravuje sama. Mne se ještě pokouší přesvědčit nějaký opět samozvaný průvodce, ale po třetím rezolutním ne už chápe, že by se mnou radši ani neměl mluvit :)
Chápu, že přicházím o hodně, ale nevím, jak pracují místní požárníci a jak jsou zruční v zachraňování turistů ze Sigiriye.
Co se samotné skály týká, jde o skálu, která sloužila mnoha účelům - jednak vojenským, jednak zde jeden čas bylo i hlavní město a je zapsána v seznamu UNESCO. Je zde archeologicky asi nesmírně zajímavá lokalita a práce zde probíhají stále (i my viděly kutat místní archelogy kladívky).
(více třeba zde https://www.lonelyplanet.com/sri-lanka/the-ancient-cities/sigiriya )
 Po slezení z výšin světa jsme si chtěly dát džus, ale nabídka místního stánku nás moc neoslovila, takže si Vanda na srovnání tlaků koupila coca-colu ve vesnici, kde jsme také viděly turisty jezdit na slonovi s klecí. Snažil se nám tuhle kratochvíli vnutit i místní nahaněč, ale po naší rezolutní reakci o krutosti téhle zábavy nám raději hned ukázal autobusovou zastávku.
Autobusem jsme dojely domů někdy před třetí hodinou. Cesta už byla úmorná a já navíc seděla vedle super babky. Ta měla furt potřebu si povídat, ale neuměla slovo anglicky. Já vždycky začínala klimbat a ona měla potřebu mi něco říct. Nejlepší bylo jí na všechno kývat, to pak byla paní spokojená, takže jsem kývala až do Polonaruwy, kde začala být paní nespokojená z toho, že jde o velké město a kde že vystupujeme. Na tom jsme se moc dohodnout neuměly a jenom kývat nestačilo...
My ale věděly, že vystupujeme u "hodin". Odtud je k našemu domu asi deset minut cesty. Poprosily jsme místní paní domácí o malou svačinu, konečně se vykoupaly a pomalu odpočíváme.
Zítra se přesunujeme k moři, jak jsem uvedla na začátku. Bude to dlouhá cesta (cca 200 km) a hlavně v naší nové plážové chatce není wi-fi. Ta je jen ve společných prostorách hotelu a ještě prý ukrutně pomalá. Tak se nikdo nedivte, jestli se ozveme až z Dubaje...