Ráno jsme si krapet přivstaly, abychom stihly zabalit,
nasnídat se a vyrazit na vlak do naší nové zastávky, poblíž Hortonských plání.
Jako na potvoru to vypadalo, že po třech deštivých dnech v Elle se počasí
umoudří a začne být hezky a bez deště. Zvažovaly jsme tedy, že pojedeme
odpoledním vlakem a dopoledne se vydáme na jednu z místních hor, na Little
Adams peak. Vandě se moc znechtělo, a když jsem zjistila, že vlak odpoledne
vlastně nejede (jen v půl jedné a pak až v šest večer), myšlenku na
výlet jsme vzdaly.
Vzaly jsme kufry a vyrazily k vlakové zastávce. Tam nás
čekalo hlavní překvapení dne. Srí Lanka usoudila, že bysme to měly moc
jednoduché. A tak na dnešní den vyhlásili železničáři stávku. Žádný vlak se
nekoná. Super. Po několika zděšených pohledech jsme se zeptaly pána
v železniční kukani, zda do městečka Ohiya, kde máme bydlet, jede autobus.
Tak prý ano, ale ne přímý. Nejdřív musíme do města Bandarawela. Z něj pak
pojede autobus do Ohiya.
Tak fajn, alespoň něco, i když nijak nadšená nejsem.
Cestování busem s kufry je dost opruz, už jen proto, že dveře jsou úzké
tak právě na ten kufr a navác hned co se vylezou schůdky, tak cestička dovnitř
busu prudce zatáčí na šířku tak jedné stopy. To znamená, že ať děláte, co
děláte, s kufrem se fakt blbě vytočíte. No ale není zbytí. Takže jdeme na
autobus. Cestou se nás tuk-tukáři furt ptají kam jedeme a překvapivě nás furt
informují, že ale nejlepší je to vlakem. Aha. Takže na oplátku my informujeme
je, že úplně blbé nejsme, ale vlak nejezdí. Zajímavé. U nás o stávce vědí
všichni, tady vlastně nikdo.
Přijíždí bus do Bandarawely. Nastupujeme a je překvapivě i
volno na sednutí. Za 40 RS jedeme a říkáme si, že vlastně to při tý vší smůle
docela jde. Nooo, jenže se taky říká „nechval dne před večerem“. Přijíždíme do
Bandarawely, městečka sice pěkného, ale také městečka, kterého turista
překvapí. Natož dvě turistky. Ptáme se na bus do Ohiya, ale všichni vrtí
hlavou. Když už, tak nám tradičně doporučují vlak. Nakonec to vzdávám a jsem
ráda, že mne napadlo si stáhnout matu. Podle google nakonec volím místo, které
nás co nejvíce přiblíží cíli s tím, že pak už, když bude nejhůř, vezmeme
tuk-tuk. Tím městem je Boralanda. Autobus jede údajně za hodinu, tak čekáme,
furt vysvětlujeme, kam jedeme a proč nejedeme vlakem. Nakonec se nás ujímá
místní paní, kterou to už taky dost štve a tak ječí na přechytřelé chlapy, že
vlak nejede a že ne, není lepší jet do Haputale. Je to vlastně vtipné. Muž
vždycky pojme myšlenku a má potřebu jí doříct. My už víme, že povídá blbost
(třeba tu o vlaku), ale ne…on to musí doříct a ne, nezastavíme ho. Nakonec
přijíždí autobus a my nastupujeme. Jedeme. Cesta je asi tak široká, jako naše
běžná cyklostezka. U nás by po takové cestě autobus nejel. Tady se klidně
potkají dva a dokonce si i řidiči začnou vykládat. Vanda pochopí, že náš řidič
se chlubí tím, že nás veze, protože nejezdí vlaky. Zvěsti se šíří rychle.
Přijíždíme do Boralundy. Vlastně to není město. Je to shluk
krámků kolem křižovatky a víc nic. Autobus jede za hodinu a půl a fakt do
Ohiya. Jenže my už máme poměrně dost. Chvíli sedíme, čekáme a necháváme se
očumovat a to i tuk-tukářem. Až vyměkneme a jdeme se zeptat na cenu. Pán chce
1000 SRL, Vanda usmlouvává na 800. Jedeme lán světa do příšerného kopce.
Zatímco Ella byla cca 1000 metrů nad mořem, Ohiya je 1700.
Všechno dobře dopadá. Přicházíme se ubytovat a potkáváme
odjíždějící turisty z Holandska. Dozvídáme se tedy, jak skvěle tu vaří, že
jejich část bydlela vedle, ale nestálo to za nic a chodili jíst „k nám“. Míří
do Elly. Mají výhodu množství, takže pronajaté taxi je ve výsledku vychází na
1000 na osobu, což je hezká cena za odvoz (samozřejmě také chtěli původně jet
vlakem).
Dostáváme výborný čaj a sušenky, paní domu uklízí náš pokoj.
Pak jsme se chtěly jít projít do vesnice, ale zjistily jsme, že není kam.
Místní vesnice je vlastně jen nádraží a obchod. Kupujeme si vodu, vracíme se a
co jiného s načatým odpolednem, než si zahrát karty. Pak ale přichází
sedmiletá dcera našich ubytovatelů, Navanga. Jestli je Vanda kulomet, tak ona
dvojnásobný. Během chvíle víme snad všechno. Odpoledne se od nás nakonec
vlastně nehne. Vytáhne nás i kus z kopce na procházku. Vracíme se a Vanda
odpadá. Já píšu blog a doufám, že se připojíme na wi-fi, ta tu zatím nějak
hapruje.
Po večeři jdeme spát, zítra vstáváme za kuropění, na šestou
ráno máme objednaný tuk-tuk.
Žádné komentáře:
Okomentovat