Ráno jsme vstávaly už
v půl šesté. V šest na nás čekal objednaný tuk-tuk, aby nás odvezl do
národního parku Hortonské pláně. Dostaly jsme svačinu na cestu a vyrazily.
Cesta nahoru trvala tuk-tukem asi hodinu. Zatímco Ohiya leží cca v 1700
metrech nad mořem, Hortonské pláně jsou ve výšce cca 2100 metrů. Není to nijak
daleko, je to ale vysoko. U vstupní brány jsme zaplatily poplatek (7000 SRL) a
ještě kus popojely na parkoviště. Tam se odehrála debata, v kolik hodin
pro nás má náš tuk-tukář přijet zpátky. A Vanda pojala myšlenku, že až projdeme
parkem (cca 10 km), tak bysme mohly domů dojít (dalších 11 km). Jako myšlenka
dobrá hlavně proto, že bydlíme v místě, kde lišky dávají dobrou noc a není
tam naprosto co dělat. Není tam ani pořádně kde se pohodlně natáhnout a číst si
knížku. Jsou tu gauče, ale předpokládají slušné sezení a je tu sezení venku na
špalkách – ani jedno není z nejpohodlnějších. A tak jsem vlastně
s Vandou trochu souhlasila. Nadšení mi kalila jen skutečnost, že mi nebylo
úplně nejlíp. No ale přesto jsem tedy udělala osudovou chybu a tuk tuk
zaplatila jako jednosměrný.
Vyrazily jsme do
národního parku. Stezka vede kolem místa zvaného Malý konec světa až
k opravdovému konci světa. Jsou to místa s překrásným výhledem a
kvůli němu jsme vstávaly tak brzy. Když se dorazí na vyhlídku po deváté, vše je
v mlze, asi stejně jako v Haputale Lipton seat. Tentokrát jsme tedy
na místě byly včas. Pokochaly se vyhlídkou a na tom opravdovém, velkém konci
světa i posnídaly. Tedy Vanda. Já si radši dala jen tři banánky, které tady
produkují tak v poloviční a menší velikosti, než známe z domova.
Cesta pokračuje kolem vodopádu zase zpátky do výchozího bodu, na parkoviště.
Tam ale nastal problém.
Vandu bolela noha (vyvrknutý kotník nechce přestat dávat o sobě vědět) a to i
když šla na tůru s ortézou. Vůbec bylo hezké jak evropani vyrazili na tůru
v odpovídajících botkách, ale místní to ťapkali, jako obvykle všechno –
jen v žabkách. No ale zpátky na parkoviště. Čekala jsem, že když budeme
chtít tuk-tuk i dolů, nebude to problém. Ale jak jsem se přepočítala.
Tuk-tukáři se vraceli v domluveném čase pro „svoje“ pasažéry a nechtěli
nás tedy odvézt. Nebylo zbytí, musely jsme domů po svých. Cesta, kterou se jde,
vede jen na Hortonské pláně a nebyla tedy šance, že kolem pojede jediný a volný
tuk-tuk.
Cesta byla utrpení. Mně
nebylo dobře, Vandu bolel kotník a do toho začalo, jak jinak, pršet. Skvělý
stav. Dolů jsme šly něco málo přes dvě hodiny, ale byly nekonečné. Ve vesnici
jsme pak potkaly i „našeho“ tuk-tukáře, který se ptal, jak jsme si užily tůru.
No jistěže užily. Neřekneme mu, jak strašlivě moc jsme trpěly J
Naprosto jasně mi tahle
cesta připomněla památnou cestu na Sněžku, když jsem Vandu táhla cestou
necestou a také v dešti. Tak už mi holka nemá, co vyčítat J
Doma nám paní domácí
uvařila její skvělý čaj a my se pak nadšeně vrhly do postele a na chvíli
usnuly. Pak došlo i na sprchu a chvíli s knížkou. Zítra se pak přesunujeme
dál, do Kandy.
Žádné komentáře:
Okomentovat