První dva autobusy se ani nenamahály zastavit. Pak se nám cosi snažil říct pán, který hned vedle zastávky prodával banány. Cože? Že nám dva autobusy nezastavily? Jako my to neviděly? Proč nám tohle jako důležitě oznamoval???
No ale vzpomínáme na Adélku. Sice nejsme přímo v Indonésii, ale je to tu děsně podobné. Všichni žvýkají betel, všichni zírají a každý troubí. Tady se troubí furt - když auto potká auto, autobus, kámoše, nebo psa. To je fuk. Je to divné, ale dá se to.
Třetí autobus zastavuje. Jsme poučené, že nejedeme přímo do Elly. Musíme nejdřív do městečka Wellawaya. Tak jo, jede tam. Jenže je natřísknutý k prasknutí. I tak se do něj vejdeme i s dvěma kruframa (jo,jak by bylo bezva cestovat s kufříky, jako dědeček s babičkou...). Stojíme na jedné noze a ještě ne na svojí. Řidič jede metodou brzda plyn, předjíždíme v zatáčkách, v místech, kde nidko neví co se objeví, dupeme na plyn, když předjet nejde a před námi tuk-tuk. Jak hadr na holi lítám ale jen já a Vanda. Ostatní jsou v pohodě, stojí ležérně opření klidně i v otevřených dveřích autobusu, žádný strach že vypadnou. Asi za 3/4 hodiny zastavujeme u stánků s ovocem, pitím, betelem...půl autobusu vystupuju a nakupuje si občerstvení. Pak jedeme dál. Cca 70 km jsme ujeli asi za hodinu a kousek a stálo nás to 240 SLR, což je v přepočtu asi 30 korun (cena pro obě dohromady, plus jsme platily i kufry. Ty stály stejně, jako my). Ve Wellawaye vystupujeme. Nabíhá na nás tuk-tukář a že kam jedeme a že nás do Elly za 2000SLR odveze. Opět info, že autobusy turisté nejezdí. A že autobus do Elly je plný a jede za dvě hodiny. Dobře. Počkáme. Nechceme. Prý nás odveze za 1200 SLR - cesta 35 km. Nechceme.
Přichází jiný pán. Že do Elly stojí autobus vedle a odjíždí za pět minut. AHA!
Nastupujeme, vytahujeme i kufry, platíme opět pár drobných (celkem 120 SLR) a za chvíli už začínáme stoupat do hor za zvuků super Srí Lanského popu, který vždy v autobusech hraje neuvěřitelně nahlas.Dokonce i sedíme a to na místech za řidičem, kam nás usadili přestože jsem četla, že jsou to místa určená mnichům...
V Elle vystupujeme a slepě věříme google, že ubytování je 300m daleko. Odmítáme tuk-tukáře a táhneme si kufry samy. Super zatěžkávací zkouška odolnosti. Nás by měla firma March platit.
Bylo to rozhodně víc, než 300 m. A bylo to do kopce. A pak do milionu schodů.
První cesta po ubytování vedla do sprchy. Pak jsme si daly nabídnutý džus (banán-mango-avokádo) a přemýšlely co dál.
Vyrazily jsme se podívat na "Nine arch bridge". Vedou k němu dvě cesty. Respektive jedna jistá - po kolejích. Druhou pak ukazoval google po silnici, s nejistým výsledkem. Cesta nevedla podle mapy až k mostu. Ale Vanda nechtěla jít po kolejích, tak jsme šly po silnici a pak jsme uhly ve smyslu google ukazuje, že most by měl být tímhle směrem. Párkrát jsme došly nějaké rodině na dvoreček a musely se vrátit, ale nakonec jsme se vylouply poměrně vysoko na místě nad mostem. Cestou jsme viděly i vážení nasbíraného čaje u čajové továrny, nebo jsme ochutnaly malé banány koupené u silnice...ale teď stojíme nad mostem a nevíme jak k němu. Pán z čajovny s vyhlídkou na most nás posílá velmi úzkou a podivnou cestičkou. Je hodně krkolomná, ale vážně vede ke kolejím. Jsme na mostě, spolu s davy lidí. Vypadá to, že pojede vlak. Most sám o sobě je krásný, ale průvodce říká, že se na něm na vlak prostě čeká. A máme štěstí. za chvíli jede. Takže si vyfotíme vlak, sebe, most, všechno a přecházíme most. Na druhé straně nám nabízejí služby tuk-tukáři. Nechceme. Prý bude pršet. My že máme déšť rády a nechceme.
No, netušily jsme, co přijde. Skoro hned začíná pršet. Lejt. Provazy vody.
Schováváme se v tunelu. Čekáme, až přestane pršet. Seznamujeme se s místním, který prý dělá průvodce na místní kopce. Když nic jiného, rozhodně skvěle fotí. Ukazuje nám východy slunce jak na Ella rock, tak na Little Adams Peak.
po asi hodině to vzdáváme. Vypadá to, že nikdy pršet nepřestane. Odhodláváme se vyrazit do deště. Není zima, jen toho z nebe padá vážně hodně a docela se bojím, že utopíme fotící techniku.
Jdeme po kolejích, Ella je vzdálená asi tři kilometry. Leje jak z konve a Vanda se kochá výhledy :)
Za nějakou dobu nás docházejí asi místní. Zase nám ukazují, že mají deštník. Hmm.
Za nějakou chvíli se ptají, zda je vyfotíme. Padli na hlavu? Odmítáme.
Když se blížíme k Elle, začíná slejvák houstnout. Dobíháme domů, svlékáme se před dveřmi a Vanda běží do sprchy. Nejde voda. Jde se tedy z bláta na nohou osprchovat pod okap, ostatně voda ve sprše mívá obdobnou teplotu :)
Žádné komentáře:
Okomentovat