12 Staré město Pollonaruwa a tuny vypitých kokosů

Snídaně byla výborná, ostatně jako vždycky. Po ní jsme se sbalily a vydaly na cestu. Cílem bylo staré město Pollonaruwa. Před tím ovšem proběhla debata, jak se tam vydat. Staré vykopávky jsou dost rozsáhlé a doporučuje se je absolvovat na kole. Jenže to Vanda odmítala s tím, že v místní dopravě na kolo nevleze. I když jsem ji přesvědčovala, že v místní provozu asi dlouho nepojede a pak bude vše po cestách mimo provoz, nechtěla mi věřit. Takže nebylo zbytí. Jdeme pěšky. No co, zas tolik km to být nemůže...

No jo, ježe opět - pěší turisté jsou něco nevídaného. Tedy každý nabízí tuk-tuk nebo kola k půjčení. Lístky do areálu vykopávek se prodávají ne v areálu, ale v místním muzeu. Naštěstí to víme a nezacházíme si kilometry navíc.

V muzeu se moc nezdržujeme, i když něco je vážně zajímavé - třeba dobové "šmuky", které jsou vlastně stejné, jako dnešní - korálky různého druhu na šňůrce. Nebo model zastřešení staveb - dnes jsou vidět jen zříceniny zdí, ale vidět původní stav, bylo dost zajímavé.

Pollonaruwa byla kdysi důležitým místem. Celých třista let to bylo hlavní město, celé vykopávky jsou vlastně z toho období, tedy cca 12 století n.l.

Cesta začala prohlídkou Královského paláce, který míval dokonce prý sedm pater - dodnes se dochovaly zbytky jen pater dvou a to protože dvě patra byla zděná, dalších pět bylo dřevěných. Palác měl i bazén a audienční síň. Pak pokračovala cesta k tzv. Čtyřúhelníku. Jednalo se o komplex budov, které jsou nesmírně zajímavé (třeba kruhová stavba "vatadage", do které vedou čtyři vstupy se čtyřmi budhy). Jenže co jsme si přály se stává krutou realitou. Déšť není, slunce vykukuje a předpověď hlásá na dnešek 35 stupňů ve stínu. Z posledních sil doprohlížíme Čtyřúhelník, tedy "kamennou knihu" s nejdelším kamenným nápisem na Srí Lance a potácíme se ke stánku s občerstvením, kde usedáme ve stínu a objednáváme si dva kokosy. Opět jde o místní červené kokosy, které mají tekutiny plnou dutinu. Po odseknutí vážné přetéká. Občerstvujeme se za turistickou cenu 100 rupií za kokos (v Kandy pan tuk-tukář platil padesát za dva a ještě mu paní vracela - ale tady je prostě pro turisty extra všechno).

Pokračujeme k dalšímu seskupení, ale cestou zase musíme odmítat tuk-tukáře. S těmi je to vtipné. Obvykle neskutečně mlží (váš hotel neexituje, je špatný, nabídnu lepší a podobně). Občas ale i skvěle poradí (váš autobus staví tamhle, vykopávky jsou cesta na šest kilometrů...). Je lepší vědět předem a podle toho poznat kdy se mluví pravda. Jinak nevím, jak by se to dalo filtrovat, ale je fakt, že občas už jsme se na info spolehly bez předchozích informací...

Další areál je tzv. Klášterní škola v krematoriu (v překladu dle průvodce). Opět seskupení staveb - mimo jiné největší dagoba v Pollonaruwě, nebo Lankatilaka (ohromná stavba (zdi vysoké až 17 metrů) se sochou ohromného budhy uvnitř. Tady se mi místní pracovník snaží sdělit asi historické pravdy za mírné dýško, mně ale spíš rozčiluje. Nenechá mi se v té impozantnosti jenom kochat. Furt něco mele a ještě mne tahá z kouta do kouta. To odmítám a docela nespokojeně odcházím, protože jinak se ho nezbavím. Dýško nebude tedy :)

Opět na nás doléhá horko. Plížíme se k dalším stánkům s kokosy. Předtím si ale chci odskočit na záchod. Hajzldědek mne ale nenechá jít na záchod, ale táhne mne dál. Super. Tak tady jsou kadibudky speciálně pro místní a speciálně pro cizince. Aha. Na záchodech je cedulka, že jsou zdarma. To ale nebrání hajzldědkovi natahovat ruku.

Pak smlouváme o kokosy. Usmlouvaly jsme tentokrát dva za 150 a znovu doplňujeme tekutiny. Máme poměrně dost a zvažujeme, zda náš plán, navštívit další dvě místa s dlouhou cestou a prohlídkou na slunku chceme. Usnášíme se, že asi ne. Náš pobyt zkrátíme o jednu noc a plácneme se k moři asi na den víc.

Poslední zastávkou je skupina soch, které jsou vytesány z jednoho kusu žuly. Celkem čtyři budhové, z toho jeden ležící. Já v tu dobu už dost lituju, že jsem ráno počasí podcenila. Jde o to, že všechny stavby jsou posvátná místa. Takže nejen, že člověk musí mít zakrytá kolena a ramena (to máme a pečeme se),ale navíc do budov je nutné vstupovat bos. Vanda s tím nemá problém - žabky jí dřou nohy a tak si vzala tenisky. Tedy se zuje do ponožek a jde. Já ale vyrazila v průtokových crocs. Tedy se zuji a bosa chodím po kamenech a písku. Moje "chrámové ponožky" zůstaly v kufru. Tedy mne přírodní podlaha trochu pálí. Dále je tu pravidlo, že se člověk nemá fotit zády k budhovi, takže i o to se snažíme. Trochu prekérka, když jsou dva budhové proti sobě - ale vykládáme si to tak, že nesmí být člověk zády k tomu budhovi, kterého fotí.

Cestou zpátky se zastavujeme zase na parkovišti, kde jsme měly poslední kokosy a hledáme tuk-tuk na cestu zpátky. Ono šest kilometrů není moc, ale jsme ze sluníčka už fakt umlácené. První nabízí svezení za 600 rupií a to fakt nechceme. Rozhodujeme se pěšky vyjít z areálu na hlavní silnici s tím, že tam někdo rozumný bude. Ale nachází se ještě dřív u stánku, kde jsme pily vodu z kokosů a pozorovaly opice, jak se snaží komukoli něco nehlídaného ukrást. Pán nabízí odvoz za 300. Už ani nesmlouváme a jedeme.

Cestou se pán ještě snaží vnutit nám safari - ale zatím netušíme, kolik stojí jinde, tak nevíme.

Na hotelu doplňujeme tekutiny skvělým mangovým džusem a spřádáme plány. Hlavně ten, jak se naučit vařit. Vanda.

Asi v půl třetí přicházíme k domovu, dáváme menší svačinu, protože cestou jsme si koupily tousty a sýr a skvělý mangový džus. A taky opět hrajeme karty. Když přichází majitel domů, sdělujeme mu, že bysme rádi k večeři "rice and curry" a výuku vaření. Vanda odchází vařit, já se vydávám jí fotit. Za chvíli je to super podvečer v kuchyni. Akorát také zjišťujeme, že místní jídlo nikdy nemůže doma chutnat místně, protože když odmyslíme atmosféru, nikdy nebudeme vařit z čerstvého kokosu a papriky zvané "lady´s fingers" také asi nemáme.

Večeříme tedy poměrně pozdě a už se těšíme do postele. Pak ale přichází syn majitelů, nadopovaný českými "bon pari" s tím, že bysme si mohly zahrát místní hru. Tak jo. Vysvětlí pravidla a hrajeme. Do postele padáme relativně pozdě na naše místní zvyklosti a tak i čas psaní blogu odkládám až na ráno....