20 Dubai

Odvoz jsme si domluvily na půl páté ráno. Na letiště by to podle google měla být hodina jízdy. Trochu jsem se bála, že něco selže a řidič nepřijede (domlouvaly jsme ho mailem s tím, kdo nás vezl po příletu z letiště a vecpal nám vizitku), ale co na Srí Lance funguje dokonale jsou domluvy. Když už s někým člověk něco domluví (cena, přivezení, odvezení, služba), tak to fakt tak je. Takže náš řidič stál ještě před určeným časem u vrat. Stál tam i cizí řidič (vezl ty další čechy také na letiště - kdybychom se domluvili, jedno auto by stačilo - ale my moc nekomunikovaly a to bylo ještě extra komunikování, naproti tomu, co předváděli kolegové. Takže nic, jedeme samy). Cesta trvala hodinu a za tu jsme dokonale zmrzly - klimatizace jela pěkně naplno. A bylo ráno, tedy doba, kdy nemluvím a Vanda jakbysmet. tedy požádat o ztlumení byl nadlidský úkon. Takže nás bude bolet v krku.

Na letišti překvápko. V odletové hale stoly a "ukažte nám kufr". Cože? Normálka mezi lidma prostě otevři kufr a ukaž své špinavé spodní prádlo. Heh. Největší problém činí mému policistovi sprej na komáry. Je na něm totiž v trojúhelníku plamínek. Taky tedy nakreslený komár, ale i tak dlouze přemýšlí, zda nás do letadla s takovým nebezpečným nákladem pustí. Nakonec pustil. Ještě dva rentgeny zavazadel i kufrů a můžeme dojít k přepážce na check-in. Jo nemůžeme. Poslední kontrola chce vidět letenky. Haha. ty nám snad dají až u přepážky za pánem. Tedy palubní lístky. Do té doby nemáme nic. Tak co chce pán vidět? No, naštěstí chápe, že jsme prostě divní evropani a pouští nás. Odbavujeme kufry a hurá - můžeme dál (a moc nedůvěřujeme systému předodletové kontroly - přesněji - vůbec. Komáří sprej v kufru sice vypadal asi jako zbraň, ale prošel. A zavazadla příruční nekontroloval vlastně pořádne nikdo (projely rentgenem,ale pak nic. Ani jsme nevytahovaly elektroniku z kapes). Máme i litr vody do letadla. No nic. Chceme kafe. Jenže - odletová hala schovává jeden stáneček se suvenýry. Až na konci je catering. Ale totálně prázdný. Nikde nic. Po chvíli přichází číšník. Všichni chtějí kafe. jenže. Číšníkova matka asi byla lenochod a otec želva. Plus neexistuje menu, ze kterého si cestující vybere. Neexistuje ani výběr třeba pohledem, protože za číšníkem v regálku není NIC. Nevíme, kolik co stojí a máme poslední rupie, které chceme utratit. Pozvolnými dotazy všichni zjišťujeme extrémní předraženost letištních cen. Třeba za šálek čaje chce číšník 450 rupií - za to jsou jinde DVĚ KONVICE čaje, nebo jedna večeře. No nic, stejně potřebujeme rupie utratit. Tak fajn. Chceme dva předražené čaje a sendvič. Kolik stojí sendvič? Číšník pomalinku ozkouší všechny položky svého počítačového systému a spolehlivě volí ten nejdražší, club sendvič. Tak ten stojí 900. OK. Na ten už nemáme. Co jiný sendvič? Třeba sýrový? Opět pomalá akce. Číšník klepe na zeleninový sendvič. Ten je za 750. Už nemáme nervy zkoušet něco dalšího. OK. Dej nám zeleninový. Platíme, cpeme mu drobné přebytky, co my s nimi? Jdeme si sednout ke stolu a čekáme na čaj a sendvič. Nic se neděje. Hromadně v odletové hale řešíme, zda naše objednávky přijdou dřív, než letadlo odletí. Nejsme si jistí. Do toho třeba číšník už už nese někomu kafe, ale vybryndá ho cestou a tak se vrací na nový pokus. Od objednání do obdržení nakonec uběhlo 35 minut. Zjišťujeme, že zeleninový sendvič znamená vlastně hlavně cibulový. No nic, dáme si něco v letadle.

Letadlo je nakonec zaplněné sotva z půlky. Nasedáme, odlétáme, objednáváme sendvič. To už musí být, když ten v letadle je lepší, než ten, co jsme měly na zemi.

V Dubaji hledáme hotel. Trochu problém je to, že letištní shuttle jezdí pravidelně z Termináku 1 a 3 a my jsme na dvojce. Ale pán na informacích všechno zařizuje, my odchytáváme shuttle a za chvíli jsme v hotelu. Je asi za 10 minut dvanáct. Pán na recepci nás informuje, že normálně je check in ve dvě, ale teď už jeden pokoj má. A že jestli chceme, tak ve dvanáct odjíždí shuttle do města, k nákupní galerii Dubai mall. Chceme. Jenže je to fofr. Na pokoj tedy ani nejdeme, batohy dáváme recepčímu a já tedy zapomínám i svého průvodce městem. Naskakujeme za mírný poplatek 10 UED za obě a za chvíli jsme uprostřed Dubaje. Procházíme, koukáme. Za nákupní galerií je hned Burž Chalífa - nejvyšší mrakodrap světa. Na něj jsem už doma odmítla koupit vstupenky. Jednak já a výšky a jednak už při poslední návštěvě Dubaje bylo město plné písku ve vzduchu a pořádně nic nebylo vidět ani z letadla, proč by mělo být z mrakodrapu? Dnešek mi navíc moje myšlenky dost potvrzuje - blbý rozhled byl jasný už při přistání a pak i při jízdě do centra.

Máme ale štěstí na hrající fontány, tak pozorujeme představení. Pak se vracíme do centra, nacházíme něco drobného k jídlu a kafe a krátce odpočíváme a řešíme co dál. Nějak s emi nechce hledat metro a přesunovat se dál (ani využít hop-on, hop-off busy). Navrhuji zůstat v mall a podívat se do akvária. Už z přístupnéé části nákupního centra (ve kterém to asi bez buzoly a navigace nejde) je ohromná plocha akvária volně pozorovatelná - plavou tu žraloci, rejnoci, želvy a spousta dalších ryb.Ačkoli jsem si o akváriu v nákupním centru nemyslela nic dobrého, realita mne dostává. Hned po vstupu člověk prochází velkým tunelem a může všechny vodní tvory pozorovat nad hlavou. Vydržela bych tam věky. Další pokračování je ve druhém patře. Akvária a další vodní tvorové (včetně dvou velkých krokodýlů) a také pohled do zákulisí (s průvodcem a informacemi o tom, jak se připravuje plankton i krmení pro větší ryby, jak se zde oplodňují žraloci nebo jaký je vývojový cyklus medůz). Samozřejmě je možné užít si i další radovánky jako třeba krmení ryb přímo v akváriu, jízda na lodičkách se skleněným dnem, dokonce i krmení krokodýlů - vše za patřičný příplatek, pokud někdo chce). 

Po akváriu nastává zlatý hřeb Vandina odpoledne - shopping.

Já už mám všeho poměrně dost. Nákupní centrum je ohromné, všude strašná spousta lidí a hluk. Procházíme pár obchody a Vanda si zařizuje ježíška. Pak si nechává s místní Sephora shopu upravit obočí (chápej vyrvat voskem a zbytek nabarvit). Už mám všeho vážně dost. Ale - buď nás odveze zase hotelový autobus v 19:30, nebo pojedeme metrem a pak hotelovým busem - což mi přijde složitý. tak trpělivě čekám. Nakonec je má trpělivost odměněna v podobě slev v Guess a kabelky, která mi sama skočila kolem krku (Vanda si opět pořizuje něco drobného k Vánocům). Vanda opět nadšeně nosí tašky. Shlédneme další přehlídku fontán před Chalífou (už hezky při západu slunce) a odcházííme se najíst do fast foodu hned vedle. Fast food asi za tisícovku. Už prostě nejsme na Srí Lance :)

Zbývá jen počkat na hotelový shuttle a dojet do hotelu, což také není jen tak, protože parkoviště před Mall je neskutečný mumraj a dopravní zácpa asi i všude okolo. Autobus přijíždí asi s 15 minuty zpoždění. Toužíme už jen padnout do postele. Řídíme budíky, aby nám neuletělo letadlo domů a jdeme konečně spát.

19 Poslední den u oceánu

Slunce vychází chvilinku před šestoou. Budila jsem Vandu, jestli chce vidět východ slunce, ale jenom něco zamumlala a spala dál (stejně, jako když jsem jí asi v šesti letech chtěla ukázat hejna světlušek). Ale vlastně to nevadilo. Slunce dnes nevyšlo. Tedy vyšlo, ale nebylo to vidět, protože na obzoru byly mraky.
Posnídaly jsme opět dlouho, ale Vanda byla protivná jak činže. Nemluvila, jen koukala do mobilu a házela kyselý ksichty. Odmítla jít na procházku a uvelebila se u bazénu. Já se vypravila na naši pláž, kde jsem zjistila, že vlny jsou hodně malé a že by se asi šlo koupat. Došla jsem pro Vandu a šly jsme to zkusít. Asi by to šlo. Kdybysme znaly profil dna, nebo kdyby nebylo moře tak plné zvířeného písku. Vypadalo to, že dno prudce klesá dolů a my nevěděly jak moc. Navíc bylo dno plné korálů a kamenů a ty se v přicházejících vlnách povalovaly a otloukaly kotníky. Vzdaly jsme to. Vanda se vrátila k bazénu, já pokračovala po pláži dál. U našich rybářů jsem potkala nejen psy, ale i dva ještěry hledající potravu. dál už nebylo nic a nikdo. Pláž je zajímavá. Asi tak 100 metrů od rybářských lodí je skála na pláži. K ní je písek hrubý a špatně se v něm chodí. Za skálou je písek jemný, jako třeba v Itálii.  I tak jsem daleko nedošla. Va dalším úseku pláže byli v plné práci rybáři a tahali na břeh sítě. Chvíli jsem okouněla, a pak jsem se vydala zpátky. Pak probíhalo vše klasicky - koupání, čtení, hraní karet (a Vanda mi hupla na dost triků a vějiček, takže jsem vyhrávala), svačina. Dnes nemělo podle meteorologů pršet, a překvapivě nepršelo.Zato se opět projevil náš milovaný vrchní. Fakt nevěřím tomu, že by někdo mohl být tak ukrutně divný - ale asi to jde. Objednávala Vanda "prosím dva kokosové ořechy a jeden tuňákový sendvič". Vrchní zopakuje. Ano. Dva kokosové ořechy a dva tuňákové sendviče. Uvedeme na pravou míru, on pokývá hlavou a odejde. Přinese dva kokosy. Pak se vrátí s dotazem "přály jste si tuňákový salát?".
S postupným soumrakem jsme se odebraly domů, uvařily si čaj a objednaly večeři (Vanda už čtyři noci za sebou jí stále jen jedno jídlo - tuňáka. A já se k ní dnes přidala). Otázkou je, co dostaneme, i když objednávka nebyla složitá. Objednávala jsem dvakrát tuňáka. Pro jistotu jsem ještě vysvětlila, že jeden je pro mne, jeden pro Vandu. Tak snad to musí vyjít!

Zítra vstáváme ve čtyři. V půl páté by pro nás měl přijet řidič, který nás odveze na letiště (veze nás chlapík, který nás odvážel z letiště po příletu a vnutil nám vizitku. A vida, jak se hodila. Místní hotel chce za odvoz skoro třikrát tolik). Ačoli se nám osud vůbec nechce, nedá se nic dělat. Zítra odlétáme do Dubaje. Přibližujeme se zpátky domů, i když ne ještě úplně...

18 Třetí den u oceánu a výlet do Tangalle

Milujeme dlouhé pomalé snídaně a tady se nám daří. Snídáme vždycky spolehlivě nejdéle ze všech hostů (dnes je nás celkem osm - dva němci a čtyři češi, od kterých si Vanda drží odstup, protože čechy na cestách potkává prostě nerada). Po snídani se balíme a vyrážíme na výlet do Tangalle. Nevoláme ani tuk-tuk. Kousek se projdeme a nějaký asi potkáme. Nakonec dopadá zase plán jinak. Asi po patnácti minutách docházíme k cestě, na které stojí autobusová zastávka. Jdeme dál, ale netrvá dlouho a blíží se autobus. tak si ho jednoduše stopneme a do Tangalle dojedeme místním autobusem za 35 rupií na osobu. Asi to tady nebývá zvykem vůbec. Budíme velké pozdvižení a každý si nás musí prohlédnout. My si zase prohlížíme autobus. Je stejný, jako všude jinde - tedy jsou tu vlastně dva druhy autobusů. Buď klasicky čtyři sedadla v jedné řadě (ale užší, než doma, tedy je široká ulička), nebo sedadel v jedné řadě pět (tři a dvě). Tenhle má sedačky čtyři. Legrační je i počet vyhrazených míst. První dvě (nebo tři) místa jsou vyhrazená mnichům. Může se na ně sednout - ale jak přistoupí mnich, sedící osoba se zvedá a pouští sednout (viděly jsme v reálu). Další dvě místa jsou vyhrazené pro těhotné. Další dvvě místa jsou vyhrazené pro postižené osoby - takže každý autobus má vyhrazených šest až sedm míst. To volných moc nezbývá :) 

Přiijíždíme do Tangalle na autobusové nádraží. Nejdřív obrážíme místní obchůdky - Baťu (Vanda je unešená nabídkou Baťa žabek. Jedny by i chtěla, ale na její tlapu tady prostě Baťa žabky nevede. I když tady, dle pozorování, je velikost bot každému jedno. Prostě vezmou se na nohu žabky a je jedno, že jsou třeba malé). Pak lezeme i do šmukárny, kde si Vanda pár drobností vybírá. Pokračujeme pomalu k moři. Přicházíme na pěknou malou pláž, kde je možné se koupat. Kameny tvoří přirozený bazén a to poměrně velký. A my nemáme plavky. Chvíli okouníme a pak se vracíme. Městečko má ještě jednu pláž - tu dlouhou, na které jsme měly bydlet. A k té se jdeme kouknout.

Ráno i bleskla hlavou myšlenka na masáž - ale vzhledem ke spáleným zádům u obou opravdu jen bleskla a byla zapuzena. Pár masážních salonů ale míjíme. Potkáváme také suvenýrárnu. Jdeme se kouknout a docela se nám líbí náramek (Vandě) a korále (mně). Ptáme se na cenu. Tedy Vanda se ptá, já okouním trochu stranou. Paní chce 500 za korále a 200 za náramek. Není to moc, ale smlouvat se musí. Tak se do toho Vanda pustila a nabídla za oboje 300. Asi málo, ale vcelku je to jedno, k něčemu se dopracují. Ale. V tu chvíli vyletěl pán, který do té doby v prodejně jen seděl a vychrlil na Vandu, ať si to tedy za tu cenu jde koupit jinam. To samozřejmě Vandu překvapilo, ale pustila korále i náramek, pána poslala někam a odešla z obchodu. No asi měla pravdu. Reakce nepochopitelná. Čekalo se smlouvání a místo toho nervní prodejce. No tak nic nemáme. Zas taková škoda to není.

Přicházíme na pláž a míříme do prvního baru, který potkáváme. Dáváme si ovocný talíř a mangový džus. Vanda je spokojená, protože tu mají i houpací síť a bar je hned u moře.

Pak už míříme k silnici, odchytáváme tuk-tuk (cestou zpátky nemůžeme jet busem, protože nevíme KAM jedeme - jméno zastávky na polní cestě u hotelu). Ani tuk-tukář vlastně nesmlouvá. Nabídne cenu 700 rupií a odmítá slevit. Vcelku s ním souhlasíme a přistupujeme na jeho cenu.

V hotelu šťastně padáme do bazénu. Norové se zase sekli s předpovědí a sluníčko praží. Ke koupání si objednáváme ledovou kávu a já za chvíli přerušuji konverzační klid s čechy, když jim radím, aby do města jeli autobusem. Za chvíli se obloha začíná zatahovat. Jdu domů a Vanda ještě leží u bazénu. Déšť nepřichází. Zato přichází číšník s jídelním lístkem. Chci zkusit baracudu,ale prý není. Zato číšník je mírně natvrdlý - osmkrát mu zopakuji co chci a stejně to moc nepobírá. Nakonec se přijde zeptat nakonec někdo jiný, zda rybu chceme smaženou nebo BBQ. 

Hrozivě se nebe zatahuje až těsně před večeří, se západem slunce. Vypadá to na bouřku. Ta přišla během večeře a během večeře i odešla, takže jsme se do pokoje dostaly téměř suchou nohou.

17 Druhý den u oceánu - pláž Tangalle

Včera večer jsme si objednaly Srí lanskou snídani. Tudíž jsme ji dnes dostaly. Vanda mne kvůli ní týrala, protože jsem dostala zakázáno pít džus i jíst ovoce dokud nepřinesou všechno, aby si mohla plný stůl vyfotit. Vzhledem k tomu, že hodlá naši cestu použít na svoji maturitní práci, nezbylo mi nic, než tiše trpět.

Po snídani jsme se vypravily na druhou stranu pláže. Tam, kde jsme včera nebyly. Jde o to, že bydlíme na pláži Rekawa. Původně jsme měly bydlet na pláži Tangalle. Jsou to dvě pláže vedle sebe, ale tedy jsme logicky chtěly vidět i tu naši původní. Tahle procházka byla trochu delší, než ta včerejší a vedla nejen po pláži, ale také přes kameny, které oddělují pláže od sebe. Cestou to i vypadalo, že norští meteorologové budou mít pravdu a začne slejvák, místo toho ale přišla jen krátká a jemná přeprška. Bylo ale ohromné vlhko. Samy od sebe se mi mlžily brýle i čočka fotoaparátu a na oceánu byly veliké vlny.

Po návratu z pláže (i pláž Tangalle je ttaková, jako "naše pláž" - jen tedy mnohem delší. Ale liduprázdná stejně), jsme se položily k bazénu. opakovala se včerejší činnost - čtení, polehávání a koupání. Stejně jako včera jsme si také ověřily klasiku vyučovanou na základních školách. Jsme totiž asi jen 7 stupňů od rovníku. Tedy není problém se v poledne dotknout vlastního stínu, protože slunce je přímo nad hlavou.

Kolem druhé jsme si zašly na malou svačinku do restaurace a opět si objednaly sendvič (jeden pro obě) a Vanda čokoládový shake. Já objevila, že i tady v hotelu mají kokos. A osekají ho nejen tak, aby se objevila dírka, do které lze vsunout brčko a pít - ale i tak, že kokos postaví elegantně na stůl :)

Během svačiny se zatáhlo a začal slejvák. Posbíraly jsme tedy věci a běžely se uvelebit na terasu, kde jsme hrály karty. Když se počasí umoudřilo, ještě jsme se na chvíli vrátily k bazénu. Tam nás odchytl číšník, který nám opět podal jídelní lístky tak, abychom si mohly vybrat večeři. Vanda je konzerva a objednala si stejně jako včera tuňáka. Já kuřecí rice and curry.

němci, kteří tu jsou s námi si dokonce objednávali večeři přímo z bazénu, položení na velký nafukovací kruh. Těžká pohoda.

Přestože se pilně mažeme krémy na opalování, už cítím záda a Vanda si stěžuje na břicho.

Místní hotel také nabízí výlety. Jenže - dva nejzajímavější jsou prostě špatně. Jednak lze pozorovat želvy. Jenže je období kladení vajec. A to jsme pozorovaly v Austrálii. Kdyby se líhly malé želvičky, tak to bych šla, takhle bohužel. Druhý výlet je pozorování velryb. A zase jenže - v říjnu tu prostě velryby nejsou. Takže bysme nic neviděly a možná bysme ještě kvalitně pozvracely loď (viz jedno hodnocení z tripadvisoru - vážně se to někomu stalo). Takže nic. Zítra se ale asi vypravíme ještě do Tangalle na poslední okouknutí reality Srí Lanky (ono čtyřhvězdičkový hotel s realitou Srí Lanky moc spojitostí nemá).

16 První den u moře

Náš pokoj, který jsme v noci dostaly se ráno ukázal jako pokoj, ze kterého je také vidět moře. sluníčko nás i přes těžké závěsy vytáhlo z postele poměrně brzy a tak jsme neměly problém v osm dorazit na ohromnou snídani. Džus, talíř ovoce (ke klasickému banánu, melounu, ananasu a papaje přibyla i maracuja). Jen z toho talíře by se člověk najedl. Dále k výběru ze čtyř možných druhů snídaní (plus jedna na objednání den předem). Protože všechny byly vlastně sladké, zvolily jsme Srí Lanskou omeletu.

Po snídani jsme se vypravily na pláž. Stačí sejít pár schodů a člověk je tam. U našeho hotelu je cca 100 metrů, kde se lze koupat. Místní pláže jsou úchvatný - ale jsou tu velké a silné vlny a koupání není jen tak a obvykle to nejde. Musí se někam, kde kameny vlny tříští.

My se nejprve prošly liduprázdnou pláží. Potkaly jsme jen spoustu krabů, co si to šinuli přes pláž a obdivovaly opravdu ohromné vlny budící respekt. 

Pak jsme zakotvily na našem sto metrovém úseku. Protože tady se vlny lámou, sídlí tu i rybáři, což není ke koupání úplně nejlepší, ale co už se dá dělat. Vzhledem k síle vln si ani není kam lehnout. Vlna je schopná přejet šmahem celou pláž a namočit všechno v dosahu. Zjistily jsme, že i na našich sto metrech to s koupáním nebude kdo ví co. Asi po pás by se do moře jít dalo - ale tam je na dně zrovna dost mrtvých korálů a kamenů a kdyby přišla vlna a vymlela nás v tom, asi by bylo plno šrámů. Takže jsme jen seděly na kraji a nechaly se omývat vodou.

Ta voda ale také přinášela tuny písku, takže naše plavky vypadaly, jako kdybysme pod nima ještě měly plíny. Vzdaly jsme to a šly se domů osprchovat s tím, že si lehneme k bazénu.

Vanda šla první a v koupelně udělala doslova pískoviště. Naštěstí máme u záchodu bidetovou spršku a tou se mi povedlo nejhorší pohromu spláchnout. Ještě, že tak. Sotva jsme si lehly k bazénu, přišel recepční, že se můžeme stěhovat. Včera nám slíbil pokoj s výhledem, a když se dnes uvolnil, je náš - a snad ten nejlepší v celém hotelu. No - hotel má osm pokojů, takže jeho velikost je víc, než sympatická. Ale i tak myslíme, že máme nyní super výhled. Sídlíme v první chatce u moře a v prvním patře. Výhled pro krále.

Po jedné hodině Vanda zahlásila hlad a tak jsme si šly sednout do restaurace (prostě prostor pod střechou, ale jinak otevřený) a daly si napůl tuňákový sendvič. Včera jsme zjistily, že dát si sendvič znamená v místním pojetí ohromné dva kusy sendviče a hranolky. Na to nám jedna porce bohatě stačí.

Odpoledne u bazénu už bylo takové poklidné dovolenkové. Hrály jsme karty, koupaly se, četly si.

Kolem čtvrté už jsem měla sluníčka dost a šla se domů převléknout z plavek a za chvilku dorazila Vanda. Hned po ní recepční a číšník v jednom, Přinesl jídelní lístek pro výběr večeře. Objednaly jsme si grilovaného tuňáka na šestou hodinu a dokončily naše činnosti jako mazání se mlékem po opalování. Kolem páté krátce sprchlo a my si ještě daly čaj, který si můžeme na pokoji uvařit.

Pak už byl čas na večeři a výborného tuňáka. Masa tolik, že jsem ho ani nedojedla (naštěstí měla Vanda hladový den a zahrála si na popelnici).

Během večeře na palmě hned za terasou přistál kaloň. Sousedi od vedlejšího stolu konstatovali, že dnes máme zvířecí den - bazén totiž často používají ptáci na pití a na koupání - vážně, namočí celou hlavu. A lidi jim asi nevadí - když jsme se koupaly s Vandou, Dovolili, abychom se přiblížily na metr. teprve potom odlétli.

15 Nesnadný přesun k moři

Sbaleno jsme měly poměrně rychle - už v tom máme praxi a navíc víme, že nejhorší stejně bude až to poslední balení, kde bude důležité dodržet váhové limity na zavazadlo. Teď na tom nesešlo a tak jsme kufry pozavíraly poměrně rychle. První trochu komplikace se objevily už ráno a mělo nás to varovat, že nezůstane u jedněch... :)

Ráno po snídani, která také nebyla nachystaná na sedmou, protože prostě místní mají na všechno čas, a kterou jsem ani neurychlila objednáním čaje hned co pán začal snídani nosit (čaj tedy stejně uvařil až co jsme dojedly, tedy skoro v tu dobu, kdy už jsme chtěly odjíždět), jsme čekaly na tuk-tuk. Byl objednaný na 7:45 a já prostě chtěla být na nádraží v 8:00. Vlak měl jet až v 8:20, ale prostě chci být na místě dřív už jen proto, kdyby se cestou něco stalo. Včera nám pán nabízel alternativně i dojetí k moři autobusem, ale podle všeho bychom výměnou za děsné nepohodlí v autobusu vyšetřily maximálně dvě hodiny. To zejména Vanda nechtěla podstoupit s poukázáním na hlavní fakt - že ve vlaku je záchod. I taková drobnost může rozhodnout.

Jenže tuk-tuk nejel a já začínala být mírně nervózní (jiný vlak prostě nejede). A začala jsem odchytávat okolo projíždějící tuk-tuky, což mi kazil pan ubytovatel, který mi tvrdil, že objednaný tuk-tuk jede a na zastavené tuk-tuky něco křikl a oni odjely. No, nakonec se zpožděním a ve chvíli, kdy místní pán i rezignoval, když viděl, jak začínám startovat, přijel tuk-tuk a odvezl nás na nádraží za 300 rupií, o které jsme ani nesmlouvaly.

Na nádraží jsem kupovala lístky a zjistila jsem - opět - že cosi jako první třída neexistuje (opět jsem vzhledem k délce cesty první třídu chtěla. Taky jsem tam čekala ty lepší záchody). Takže aby bylo jasno. Ačkoli má Srí Lanka snad na každém nádraží i speciální záchody pro první třídu, vozy první třída snad jezdí jen mezi Ellou a Kandy. Jinde jsme je prostě neobjevily. Dobrá, tak druhá třída.

Vlak přijel, my nastoupily a usedly. Dokonce moc lidí nebylo a my se na první část cesty luxusně roztáhly, každá na dvě sedadla. Vlakem furt procházeli prodejci a cesta utíkala sice pomalu, ale příjemně. Za okny se měnila krajina a bylo pořád na co koukat. Později přišel první kontrolor jízdenek. Nikdy předtím jsme ho nepotkaly. Ve vagonu, v naší blízkosti seděli ještě asi čtyři cizinci. Dva z nich, dvě korejky, nutil jít si sednout jinam. Nechápaly proč. Začala celovagónová diskuze. Od místních jsme se dozvěděli (už průvodčímu za zády), že sedíme ve vagonu, který je určený rezervovaným místům. Místenky jsou samozřejmě dražší, než normální jízdenky. Ale. My s Vandou také neměly místenky a nás průvodčí nevyhodil. Další turisté taktéž. Po debatě, kdy jsme i vysvětlovaly logiku věci (že prázdný vagon umožňuje sednout a pak případně člověka s místenkou pustit), jsme dospěly i s místním mužem k závěru, že korejky zůstanou sedět. Nicméně místní povídal, že klidně na lidi bez místenky mohou zavolat policii. A za chvíli policie (železniční obranné síly - dle popisu na uniformě), vagonem procházela a znovu kontrolovala lístky. Opět nám neřekla slovo. A neřekla ho ani korejkám. Takže problém asi nebyl takový problém.

Dál cesta utíkala v klidu. Vlak občas někde zastavil na delší dobu, lidé vystoupili a koupili si občerstvení. Někdy bylo občerstvení nabízeno z perónu oknem. Už bysme si i něco daly, ale vystoupit jsme se bály (nikdo nikdy neřekl jak dlouho tam vlak bude stát) a měly jsme chuť na ovoce - ale to nikdo jako na potvoru nenesl. Dobře, koupíme si v druhém vlaku po přestupu.

Přestup proběhl hekticky a my nalezly do druhého vlaku, který byl hodně plný. Ale Vanda má dar na hledání volných míst a tak jsme dvě našly. Vlak byl mnohem horší než ten, kterým jsme jely z Pollonaruwy ke Colombu. Smrděly v něm záchody a vypadal mnohem víc sešle - a to ten první vlak rozhodně nebyl ukázkou luxusu. Cokoli Českých drah je vysoký nadprůměr. Tedy také nepřekvapí, že záchod nás ani v prvním vlaku nelákal. Chtěly jsme si odskočit v přestupní stanici, ale nebyl čas, protože jsme měli zpoždění. No a záchod v novém vlaku...radši nevidět. Takže jsme trpěly v poklidu dál. Do cílové stanice, Matary, jsme dojely se zpožděním, až po půl sedmé večer. Celá cesta (cca 250 km) tedy fakt vzala celý cen. Byla už tma tmoucí a my ještě nebyly na místě, zato jsme byly kvalitně unavené.

Hned u výstupu z nádraží se nás chytil, jako obvykle, tuk-tukář. A že kam jedeme a už jsme měly naše kufry na jeho super střešní zahrádce (to jsme tu potkaly prvně). Po smlouvání o ceně jsme se dohodli, že dostane 20 euro za odvoz do hotelu. Tuk-tukář na to přistoupil dost nevrle a to ještě netušil, co ho čeká. Za trest s námi ale nepromluvil slovo a tvářil se, že kvůli nám nebude mít celá rodina co jíst. Za víc než hodinu, jsme už byly v Tangalle. Hotel měl být cca 5 km za městem. Jedeme, kontroluju cestu navigací a najednou - stojíme. Jediná přístupová cesta k hotelu uzavřena. Koukáme na to kvalitně. Tuk-tukář volá do hotelu a informuje, že pro nás přijdou, že povodeň vzala most a teď se tam tedy nedá dojít. Ale že přijedou vlastním tuk-tukem, zavazadla ten kousek přeneseme a hotovo. Dobře. To by asi šlo.

Najednou si ale představuji, jak to řeším při odjezdu, někdy kolem páté a dřív ráno. Jak se asi dostaneme z hotelu k objednanému odvozu? A jak vůbec budeme tohle řešit pokaždý, když budeme chtít odjet/přijet z hotelu? Asi řešitelné, ale s problémy. A to je fakt něco, co po celém dni na cestách nechci. Chci jen padnout do postele. Takže odmítám v takovém hotelu bydlet. Jenže - jsme asi v osm večer uprostřed pustiny skoro bez signálu. Můj mobil se odmítá i na koupená data připojit. Vandy se připojuje, stahuje kde co, ale booking.com ani náhodou. Takže instruujeme tuk-tukáře, aby nás odvezl do nejbližšího hotelu, my chytíme jejich wi-fi a najdeme hotel (ten, co jsme zvažovaly jako druhou alternativu). OK. Taxikář jede ale dost nepochopitelně zpátky do města. OK, donutily jsme ho zastavit u nějakého hotelu. Vcházíme dovnitř, ptáme se na wi-fi. "Ta nám dnes nefunguje".

To je jak zlý sen. Vanda se ptá, zda zaměstnanci mají data na mobilu. Chlapec Vandě půjčuje jeho mobil a my nacházíme hotel i s adresou. Zachránce života. 

Tuk-tukáři ukazujeme adresu a jede zase zpátky (to my tedy věděly, že je na druhou stranu, než se tuk-tukář vypravil). Po dalších asi 15 minutách přijíždíme k hotelu, který je asi na konci světa, jak to vypadá. Tak překvapeně otevírají bránu. Logicky. Nečekají žádné hosty. Nejdřív řešíme tuk-tukáře. Chtěla jsme mu dát k domluveným 20 euro ještě tisíc rupií. To se mu zdá málo. Chce dva tisíce. To se zase mně zdá moc. Dávám 1500. Tuk-tukář je dost nespokojen, ale končím s ním debatu a jdeme se dohadovat do hotelu. Naštěstí mají pánové pochopení. Vysvětluji, že nemáme rezervaci, ale že jsou dvě možnosti. Buď si ji teď přes booking udělám, nebo nás ubytují za ceny jak na booking.com, což je výhodné i pro ně. Naprosto souhlasí a domlouváme se na ceně 50 dolarů na noc (ukrutná drahota na místní poměry). Vanda žádá večeři, protože celý den nejedla. No jo, ale kuchyň se zavírá v devět a už je půl desáté. Přesto se repční nabízí jí něco připravit. Vybírá si tedy jen sendvič, šťastná vůbec za tu ochotu. Vyzunkneme litr předložené vody, vyplníme ubytovací lístek a počkáme, než nám připraví pokoj. Chceme výhled na moře, ale ten prý dostaneme až zítra, dnes máme pokoj provizorní (ale jak zjišťujeme ráno, má také výhled na moře, jen horší).

Na pokoji Vanda letí na záchod, já se převlékám a najednou ťuk-tuk. Vandina večeře. Na tu jsem úplně zapomněla. Super sendvič a hranolky. Trochu jí uždibuju, ale pak se jdu vysprchovat. Sama jsem si večeři ani neobjednala, nějak na ní po těch všech stresech ani nebyla nálada.

Už dlouho jsme nešly tak rády do postele, jako dneska.

14 Lví skála Sigiriya a jak na ni Marcela nevylezla

Noc byla plná přemýšlení o dalších plánech. Je to totiž těžké. Při nákupu letenek jsme si zjišťovaly počasí a zjistily jsme, že na Srí Lance v říjnu sice prší, ale na západě a jihu je to v pořádku. No tak tedy nevím, proč místní hlásí, že je jasné, že prší, když je období dešťů. Ať je to jak chce, předpověď počasí (a jedeme na jistotu přes Nory) říká, že - a teď nevím, zda vyzradit zápletku následujících dní - bude pršet naprosto všude. Na východě, západě i jihu. Hledala jsem pečlivě s tím, že bychom upravily plány, ale kdepak. Takže holt jedeme vstříc dešti k moři o den dříve, než bylo doma plánováno a doufáme, že nebude pršet až tak moc. Po dlouhém zvažování jsme si nechaly naši chatku na pláži a nezměnily ji za hotel, takže SNAD.
Ráno jsme pak vstávaly ukrutně brzy, protože jsme chtěly co nejdříve vyrazit na Lví skálu. Stejně se nám nakonec povedlo odjet z Pollonaruwy až autobusem v osm hodin za krásných 85 rupií na osobu. Dojely jsme do městečka Inamaluwa, Kde jje nutné přesednout z autobusu směr Pollonaruwa - Dambulla-Kandy na autobus ke lví skále. Ten byl za úžasných 21 rupií (tuk-tukář nabízel svezení za 400).
U Lví skály jsme vystoupily a vydaly se do areálu. Lví Skála je jednoznačně nejdražší zábavou na Srí Lance, ale obecně to, co teď pronesu platí pro všechny památky. Vstupné neustále roste. Samozřejmě pro cizince, pro místní je na úplně jiné rovině a nemá to smysl ani naznačovat. Jak jsem četla cestopisy a i průvodce, rok od roku vstupné - vlastně všude - roste o pět a víc set rupií. Takže i Sigiriya. Vstupné už bylo skoro 5000 rupií (přesně 4620). Ano, je mi jasné, že pořád nejde o cenu třeba na Empire state building, ale těžké vydělávání na turistech mne štve a ta víra, že turista zaplatí cokoli taky. Je tedy asi jenom dobře, že už se zase balíme k moři.
Po koupení vstupenek proběhlo klasické kolečko - záchod - hajzlbába natahuje ruku pod cedulkou "záchody jsou zdarma", a milion místních nabízí bezva výrobky ze dřeva - pořádně velké, kdybysme třeba pojaly bezva nápad táhnout dřevěné šmuky nahoru na skálu.
V areálu jsou navíc "průvodci" a nabízejí své služby za "pouhých 1000 rupií" (cituji doslova). Pak už se nabízel i zdarma (a doufal, že asi pak něco dostane) a moc se divil, že nechceme. Ono totiž navíc Vanda trochu trpí změnou osobního tlaku. Po vystoupení z busu ji začala bolet hlava a motat se jí. Přesto hrdinně táhne na skálu, jen nemá chuť se s nikým bavit. A taky jí výstup nejde už od základního tábora, takže dost brzy si sedá a odpočívá. Toho se chopí chlápek s kartičkou na krku a ukazuje jí, že nahoru se dá jít i snazší cestou. No snazší. Kopec je furt stejně velkej, tak nevím. Ale zkoušíme to. On jde pořád s námi a říká bezva věty typu "tady po schodech nahoru. Tady nahoru." (jako kdyby jiná cesta byla možná). Vanda mu furt opakuje, že s námi nemusí chodit. Po osmistý konečně chápe a překvapivě - natahuje ruku. Takže už dostal informaci o tom, že jsem si zaplatila předražený lístek a to považuji za dostatečný počin z mé strany a pokud on tu pracuje, má informace v popisu práce. Tak mne ještě stihnul zainformovat, že za ceny nemůže (což překvapivě taky vím) a na odpověď, že tedy je to problém vlády nebo tvůrců cen už neodpověděl (Vanda tedy hlásila, že pakještě tvrdil cosi o tom, že to je byznys, ale může být rád, že jsem to neslyšela). Natahování rukou bez jakékoli vykonané práce,nebo za práci,, za kterou je místňák placen mi fakt už začalo lézt na nervy.
No ale pokračujeme k hrozivě vypadajícímu schodišti. Nahoru ho zvládám, ale totálně mne rozhazuje fakt, že jsem nahoru po té hrůze lezla jen proto, abych se podívala na ukrutně staré fresky a k vylezení na skálu to nebylo. Sbírám tedy odvahu lézt po stejném schodišti dolů a nakonec se mi to povedlo. Dál pokračují kamenné schody a jde se poměrně dobře. Mezistupeň je u lvích tlap. Když vidím, že nahoru pak vede vlastně opět hrůzostrašná konstrukce, odmítám vidět zázrak lví skály. Vanda se tam tedy vypravuje sama. Mne se ještě pokouší přesvědčit nějaký opět samozvaný průvodce, ale po třetím rezolutním ne už chápe, že by se mnou radši ani neměl mluvit :)
Chápu, že přicházím o hodně, ale nevím, jak pracují místní požárníci a jak jsou zruční v zachraňování turistů ze Sigiriye.
Co se samotné skály týká, jde o skálu, která sloužila mnoha účelům - jednak vojenským, jednak zde jeden čas bylo i hlavní město a je zapsána v seznamu UNESCO. Je zde archeologicky asi nesmírně zajímavá lokalita a práce zde probíhají stále (i my viděly kutat místní archelogy kladívky).
(více třeba zde https://www.lonelyplanet.com/sri-lanka/the-ancient-cities/sigiriya )
 Po slezení z výšin světa jsme si chtěly dát džus, ale nabídka místního stánku nás moc neoslovila, takže si Vanda na srovnání tlaků koupila coca-colu ve vesnici, kde jsme také viděly turisty jezdit na slonovi s klecí. Snažil se nám tuhle kratochvíli vnutit i místní nahaněč, ale po naší rezolutní reakci o krutosti téhle zábavy nám raději hned ukázal autobusovou zastávku.
Autobusem jsme dojely domů někdy před třetí hodinou. Cesta už byla úmorná a já navíc seděla vedle super babky. Ta měla furt potřebu si povídat, ale neuměla slovo anglicky. Já vždycky začínala klimbat a ona měla potřebu mi něco říct. Nejlepší bylo jí na všechno kývat, to pak byla paní spokojená, takže jsem kývala až do Polonaruwy, kde začala být paní nespokojená z toho, že jde o velké město a kde že vystupujeme. Na tom jsme se moc dohodnout neuměly a jenom kývat nestačilo...
My ale věděly, že vystupujeme u "hodin". Odtud je k našemu domu asi deset minut cesty. Poprosily jsme místní paní domácí o malou svačinu, konečně se vykoupaly a pomalu odpočíváme.
Zítra se přesunujeme k moři, jak jsem uvedla na začátku. Bude to dlouhá cesta (cca 200 km) a hlavně v naší nové plážové chatce není wi-fi. Ta je jen ve společných prostorách hotelu a ještě prý ukrutně pomalá. Tak se nikdo nedivte, jestli se ozveme až z Dubaje...

13 Národní park Kaudulla, safari (a jeho stinné stránky)

Dnes byl plánován v podstatě oddech. Včera jsme od sousedů (nedružící se němci) vyzjistili, že safari je stálo asi 11 tisíc rupií. S touhle informací jsme usoudily, že přijmema nabídku tuk-tukáře na safari za osm tisíc. Takže hned po snídani jsme se vypravily za tuk-tukářem, ale chtěly jsme se přeptat, zda to myslel tak, že pojedeme samy. O tom totiž řeč nebyla.

A samozřejmě že nemyslel, navíc se konverzace neodehrávala vlastně nijak přívětivě. První nabídka byla za 4500. Až po upozornění, že včera to bylo jiné, souhlasil tuk-tukář a s ním kamarádící kámoši se safari s cenou 4000 na osobu. Jenže v hromadném "zájezdu". Ačkoli Vanda se zase rozjela s vysvětlováním, že hromadnou výpravu nechceme, stejně nás do ní všichni tři safaristé tlačili. Nevím, zda ji stíhali pobírat, Vanda když se rozjede je jak kulomet, ale výsledkem už bylo moje otrávení a touha ukončit ten běs. Takže jsme s díky odmítly a šly zpátky domů. Tam jsme požádaly o safari našeho domácího. Safari sice bylo za 11500, ale zase jsme viděly, čím sousedé jely. Jde totiž také o to, že místní vozy na safari jsou dvojí. Buď se sedí po stranách korby kolmo na směr jízdy, což mi přijde dost nešikovné, nebo se sedí klasicky po směru jízdy. To jsme chtěly my. Spolu s tím, že jedeme samy a nemusíme poslouchat ničí řeči.

OK. domluveno, objednáno. V jednu nás vyzvedne řidič.

Za chvíli ale přišel majitel s dotazem, jestli by nemohli jet s námi. Že manželka ještě safari neviděla a kdesi cosi. OK. Tak platíme výlet i našemu bytnému.

Cestou jsme se s panem vlastnící jeep zastavili pro benzín - takže milé děti, na Srí Lance stojí litr ubohých třináct korun.

Národní park Kaudulla je zjevně menší, než bylo Udawalawe. To tedy nebrání místním podnikajícím nasadit vyšší ceny. A mně to nebránilo zapomenout doma velký objektiv... Hmmm.

Ve výsledku jsme na celé vyjížďce viděly jen dvě velká stáda slonů. Ale bylo na co se dívat. Hlavně u druhé skupinky. Nejdřív jsem myslela, že tři testosteroni zkouší své síly. Pak mi došlo, že testosteroni jsou jen dva a pokouší se o samici. Dost zábavní podívaná.

Mnohem zábavnější ale bylo to, co obvykle na fotkách ze safari není vidět. Obvykle se prezentuje něco takového:

Co není vidět a co hlavně tady bylo děsně otravné? V Udawalawe jsme to nezažily a možná právě proto jsme si toho všeho všímaly sakra hodně. Takže pozadí a stinná stránka safari? Prosím, ale račte:

Ale ani to není vlastně všechno. Nejhorší byly Japonky. Ty sloni vlastně nezajímaly. Ty zajímalo jen vlastní povedené selfie:

Jí být slon, tak se jim na to vyprdnu. Cestou zpátky už jsme upalyovali rovnou domů, jen s malou zastávkou pro vařenou kukuřici, kterou jsme schroupali všichni ještě v autě. Po krátké přestávce na odfrknutí se ještě chystá Vanda jít vařit. Je nezmar prostě :)

12 Staré město Pollonaruwa a tuny vypitých kokosů

Snídaně byla výborná, ostatně jako vždycky. Po ní jsme se sbalily a vydaly na cestu. Cílem bylo staré město Pollonaruwa. Před tím ovšem proběhla debata, jak se tam vydat. Staré vykopávky jsou dost rozsáhlé a doporučuje se je absolvovat na kole. Jenže to Vanda odmítala s tím, že v místní dopravě na kolo nevleze. I když jsem ji přesvědčovala, že v místní provozu asi dlouho nepojede a pak bude vše po cestách mimo provoz, nechtěla mi věřit. Takže nebylo zbytí. Jdeme pěšky. No co, zas tolik km to být nemůže...

No jo, ježe opět - pěší turisté jsou něco nevídaného. Tedy každý nabízí tuk-tuk nebo kola k půjčení. Lístky do areálu vykopávek se prodávají ne v areálu, ale v místním muzeu. Naštěstí to víme a nezacházíme si kilometry navíc.

V muzeu se moc nezdržujeme, i když něco je vážně zajímavé - třeba dobové "šmuky", které jsou vlastně stejné, jako dnešní - korálky různého druhu na šňůrce. Nebo model zastřešení staveb - dnes jsou vidět jen zříceniny zdí, ale vidět původní stav, bylo dost zajímavé.

Pollonaruwa byla kdysi důležitým místem. Celých třista let to bylo hlavní město, celé vykopávky jsou vlastně z toho období, tedy cca 12 století n.l.

Cesta začala prohlídkou Královského paláce, který míval dokonce prý sedm pater - dodnes se dochovaly zbytky jen pater dvou a to protože dvě patra byla zděná, dalších pět bylo dřevěných. Palác měl i bazén a audienční síň. Pak pokračovala cesta k tzv. Čtyřúhelníku. Jednalo se o komplex budov, které jsou nesmírně zajímavé (třeba kruhová stavba "vatadage", do které vedou čtyři vstupy se čtyřmi budhy). Jenže co jsme si přály se stává krutou realitou. Déšť není, slunce vykukuje a předpověď hlásá na dnešek 35 stupňů ve stínu. Z posledních sil doprohlížíme Čtyřúhelník, tedy "kamennou knihu" s nejdelším kamenným nápisem na Srí Lance a potácíme se ke stánku s občerstvením, kde usedáme ve stínu a objednáváme si dva kokosy. Opět jde o místní červené kokosy, které mají tekutiny plnou dutinu. Po odseknutí vážné přetéká. Občerstvujeme se za turistickou cenu 100 rupií za kokos (v Kandy pan tuk-tukář platil padesát za dva a ještě mu paní vracela - ale tady je prostě pro turisty extra všechno).

Pokračujeme k dalšímu seskupení, ale cestou zase musíme odmítat tuk-tukáře. S těmi je to vtipné. Obvykle neskutečně mlží (váš hotel neexituje, je špatný, nabídnu lepší a podobně). Občas ale i skvěle poradí (váš autobus staví tamhle, vykopávky jsou cesta na šest kilometrů...). Je lepší vědět předem a podle toho poznat kdy se mluví pravda. Jinak nevím, jak by se to dalo filtrovat, ale je fakt, že občas už jsme se na info spolehly bez předchozích informací...

Další areál je tzv. Klášterní škola v krematoriu (v překladu dle průvodce). Opět seskupení staveb - mimo jiné největší dagoba v Pollonaruwě, nebo Lankatilaka (ohromná stavba (zdi vysoké až 17 metrů) se sochou ohromného budhy uvnitř. Tady se mi místní pracovník snaží sdělit asi historické pravdy za mírné dýško, mně ale spíš rozčiluje. Nenechá mi se v té impozantnosti jenom kochat. Furt něco mele a ještě mne tahá z kouta do kouta. To odmítám a docela nespokojeně odcházím, protože jinak se ho nezbavím. Dýško nebude tedy :)

Opět na nás doléhá horko. Plížíme se k dalším stánkům s kokosy. Předtím si ale chci odskočit na záchod. Hajzldědek mne ale nenechá jít na záchod, ale táhne mne dál. Super. Tak tady jsou kadibudky speciálně pro místní a speciálně pro cizince. Aha. Na záchodech je cedulka, že jsou zdarma. To ale nebrání hajzldědkovi natahovat ruku.

Pak smlouváme o kokosy. Usmlouvaly jsme tentokrát dva za 150 a znovu doplňujeme tekutiny. Máme poměrně dost a zvažujeme, zda náš plán, navštívit další dvě místa s dlouhou cestou a prohlídkou na slunku chceme. Usnášíme se, že asi ne. Náš pobyt zkrátíme o jednu noc a plácneme se k moři asi na den víc.

Poslední zastávkou je skupina soch, které jsou vytesány z jednoho kusu žuly. Celkem čtyři budhové, z toho jeden ležící. Já v tu dobu už dost lituju, že jsem ráno počasí podcenila. Jde o to, že všechny stavby jsou posvátná místa. Takže nejen, že člověk musí mít zakrytá kolena a ramena (to máme a pečeme se),ale navíc do budov je nutné vstupovat bos. Vanda s tím nemá problém - žabky jí dřou nohy a tak si vzala tenisky. Tedy se zuje do ponožek a jde. Já ale vyrazila v průtokových crocs. Tedy se zuji a bosa chodím po kamenech a písku. Moje "chrámové ponožky" zůstaly v kufru. Tedy mne přírodní podlaha trochu pálí. Dále je tu pravidlo, že se člověk nemá fotit zády k budhovi, takže i o to se snažíme. Trochu prekérka, když jsou dva budhové proti sobě - ale vykládáme si to tak, že nesmí být člověk zády k tomu budhovi, kterého fotí.

Cestou zpátky se zastavujeme zase na parkovišti, kde jsme měly poslední kokosy a hledáme tuk-tuk na cestu zpátky. Ono šest kilometrů není moc, ale jsme ze sluníčka už fakt umlácené. První nabízí svezení za 600 rupií a to fakt nechceme. Rozhodujeme se pěšky vyjít z areálu na hlavní silnici s tím, že tam někdo rozumný bude. Ale nachází se ještě dřív u stánku, kde jsme pily vodu z kokosů a pozorovaly opice, jak se snaží komukoli něco nehlídaného ukrást. Pán nabízí odvoz za 300. Už ani nesmlouváme a jedeme.

Cestou se pán ještě snaží vnutit nám safari - ale zatím netušíme, kolik stojí jinde, tak nevíme.

Na hotelu doplňujeme tekutiny skvělým mangovým džusem a spřádáme plány. Hlavně ten, jak se naučit vařit. Vanda.

Asi v půl třetí přicházíme k domovu, dáváme menší svačinu, protože cestou jsme si koupily tousty a sýr a skvělý mangový džus. A taky opět hrajeme karty. Když přichází majitel domů, sdělujeme mu, že bysme rádi k večeři "rice and curry" a výuku vaření. Vanda odchází vařit, já se vydávám jí fotit. Za chvíli je to super podvečer v kuchyni. Akorát také zjišťujeme, že místní jídlo nikdy nemůže doma chutnat místně, protože když odmyslíme atmosféru, nikdy nebudeme vařit z čerstvého kokosu a papriky zvané "lady´s fingers" také asi nemáme.

Večeříme tedy poměrně pozdě a už se těšíme do postele. Pak ale přichází syn majitelů, nadopovaný českými "bon pari" s tím, že bysme si mohly zahrát místní hru. Tak jo. Vysvětlí pravidla a hrajeme. Do postele padáme relativně pozdě na naše místní zvyklosti a tak i čas psaní blogu odkládám až na ráno....

11 přesun do Polonaruwy

Vzhledem k tomu, že se dnes přesouváme zase cca o sto kilometrů výš, tak už jsem fakt, že máme v pokoji pavouka, a Vanda z něj vyšiluje,moc neřešila. Zabalily jsme si kufr, skočily na snídani a chystaly se vyrazit na autobusové nádraží. Ještě zbývalo zaplatit za ubytování. Naše bydlení, opět ohodnocené na booking.com výše, než 9, mělo být super - především díky milým hostitelům. Těch hodnocení tam bylo stejných několik. Nevím, kde ti lidé bydleli. Ale naši hostitelé tedy fakt milí nebyli. Spíš to vypadalo, že je dost otravujeme. Takže jsem neviděla jediný důvod, nechávat jim peníze navíc tak, jak jsem to dělala jinde - obvykle jsem požadovanou sumu zaokrouhlila a nechala tak. Tady jsem tedy čekala peníze zpátky. Paní, že to připraví - tak jsme si donesly kufry a paní furt nic. Tak jsem si o peníze řekla (cca 750 rupií). Pak už paní neviděla jediný důvod se s námi vůbec loučit a ani na pozdrav neodpověděla :)

Tuk-tuk nás dovezl na autobusové nádraží - v Kandy jsou dvě - jedno u hodin pro místní dopravu, druhé u vlakového nádraží pro dopravu dálkovou. Takže jsme jeli tam. Bus do Polonaruwy má prý jezdit každou půl hodinu. Sotva jsme přijely, už tam stál. Bohužel už bylo místo na zavazadla u řidiče obsazené, takže nám kufry průvodčí posadil na sedadlo s tím, že holt zaplatíme tři lístky. Jo, s tím nemáme problém.

Na Srí Lance jsou dva druhy autobusů - obyčejné červené, a luxusní bílé. My teď jely luxusním bílým za dralé luxusní jízdné 555 rupií pro všechny tři (mne, Vandu a kufry). Netuším, kolik stojí jízdné v červeném autobuse, ale i tak mi cca 80 korun za tři lístky na vzdálenost asi 150 km přijde jako dobrý kauf.

Cesta opět trvala ukrutně dlouho. Něco jsme prospaly, něco prokoukaly z otevřených dveří a brzy už jsme se blížily k Polonaruwě. Objevila se u silnice i cedule s nápisem "jezdi opatrně" a fotkou velkého slona na silnici. Tak jsme se chvíli bavily představou jak bysme narazily do slona (a odpérovaly se zpátky, nebo jak by auto nemuselo brzdit, protože by slona podjelo)...až najednou začal autobus prudce brzdit a fakt - přes silnici přecházel hezky v poklidu velký slon. Z toho plyne jediné ponaučení - fakt jezděte opatrně a pomalu, nikdy nevíte,kdy Vám přes cestu pomalu půjde slon.

V Polonaruwě jsme vystoupily někde jinde, než jsem původně čekala. A hned se na nás nalepil tuk-tuk a že nás sveze. Nestihla jsem ani kouknout jak daleko a už jsme jely. Chviličku. Asi hodně lehce vydělaných 100 rupií.

Náš dům se mi dost nelíbil. Má hodnocení sice skoro 10, ale stojí hned u silnice, široko daleko v okolí není nic...i jsem zvažovala, že tu původně plánovaných pět nocí nevydržím. Reputaci ale zlepšil soumrak...

Před ním jsme se ale ještě vypravily na procházku kolem jezera. Samozřejmě začalo pršet. Když jdeme po silnici, je to doslova magnet na tuk-tuky vždycky. Turisté se asi cíleně prostě neprocházej. Když ale jdeme v dešti, je to neskutečný. Takže nám jednak všichni oznamují, že prší. Pak nabízejí tuk-tuk. Pak se diví. Znovu se ujišťují, že jsme si jisté tím, že tuk-tuk nechceme...

Asi za hodinku jsme tedy byly zpátky. Lilo a tak nezbylo nic jiného, než hrát karty. Vyhrála bych, kdyby naproti na stromě neposkakovala opice a kdyby se soumrakem nezačaly lítat velcí netopýři. Najednou se mi tu líbí. Tedy až na tu silnici hned u domu...

Večeři jsme si objednaly na pátou a byla výborná. Nacpaly jsme se opět k prasknutí. Ideální stav jít si lehnout :)

10 Kandy

Ráno jsme na snídani narazily na dvě holčiny z České republiky. Tak jsme během snídaně konverzovaly co a jak a spíš něž my, tak chytaly rozumy holky - cestují opačným směrem, než my a chystaly se právě na Hortonské pláně a to toho samého bungalovu, ve kterém jsme bydlely my.

Po snídani jsme se chvíli balily a pak vyrazily do města. Překvapivě neprší.Od hotelu se kus jde takovou zapadlou uličkou plnou ničeho....a právě tam nás míjel pár, který nás slyšel si povídat a halasně zdravil. Bratři slováci. To by jeden neřekl, jaká je v Kandy koncentrace čechoslováků na jeden metr čtvereční...

Když jsme došly na hlavní ulici, odchytili jsme si tuk-tuk k "bílému budhovi", což je ohromná socha Budhy, čnící nad městem - oficiálně jde o Bahiravokanda Vihara Buddha Statue. Tahle socha byla postavená v roce 1993 a vlastně nejzajímavější je, že v zádech Budhy je schodiště a lze vylézt skoro až k hlavě. Je odtamtud hezký výhled. Vstupné také docela ujde - 250 rupií. Zajímavé se ale děje před vstupem. Je třeba odložit boty a jít bosky. Za odložení pak maník, co boty sbírá, chce - jak jinak - bakšiš.

Od bílého Budhy jsme se vypravily pěšky k jezeru a nejvěštší zajímavosit v Kandy. Cestou jsme ale potkaly dívčí školu, která na dvoře nacvičovala s ochestrem pochodové písně (a samozřejmě na nás holky pokukovaly z oken a pochichotávaly se).

Největší zajímavostáí Kandy je asi Chrám Budhova zubu. Údajně je v tomto chrámě (postaveném kolem roku 1950) Budhův zub. Je ale pečlivě schovaný. Ale i tak je chrám hojně navštěvován. A narážíme na specialitku Srí Lanky. Dvojí až trojí ceny. Místní jdou do chrámu za sto rupií. Lidé z Thajska asi za 750, Evropanům to nasolíme - ty pustíme za 1500 rupií. A to rozhodně není top ten Srí Lanky. Ten ještě teprve potkáme.

Každopádně než jsme došly k placení vstupného, bylo nutné projít kontrolou. Do kabinky (zvlášť pro dámy a zvlášť pro pány) se vstupuje jednotlivě, policisté prohlížejí tašky a také oděv. Tady narážím na problém s Vandou. Měla jsem za to, že když jí doma vysvětlím nutnost zahalených kolen a ramenou, tak že to pochopí. Kdepak. Vzala si sice dlouhou sukni - ale ta sukně má dva rozparky až nad kolena. To ještě Vanda pobrala, že by je měla zašít. OK. Ale nezašila je komplet, ale nechala cca 10 cm a pak sešila asi dvacet. Takže kontrole logicky vadila ta deseticentimetrová díra. Do toho Vanda protestovala a dohadovala se. A přestože s sebou furt tahá tuny malých gumiček - zrovna dneska si je nevzala. Měla jen jednu, kterou šla svázat jedna díra. Nakonec to s ochrankou nějak dořešily a šly jsme si koupit lístek. Poučeny stavem se zouváním jsme se zuly a boty daly do batohu. Chrám jsme si prohlédly, poseděly jsme v zahradě a já začala hledat záchody. Podle mapy tam měly být. Vyšly jsme za chrám a cesta nebyla zrovna přívětivá bosým nohám, někteří lidé tam chodili v botách - tak jsme se oblékly také. Záchody jsme ale nenašly a chtěly se vrátit. Zuly jsme boty s tím, že je už jen vezmeme do ruky. Zastavila nás ochranka, že to nejde. OK, začaly jsme je cpát do batohu. tak to prý taky nejde. No nakonec smůla - už nás zpátky nepustili. Chrám jsme tedy obešly a vrátily se do města. Přemýšlely jsme co dál, protože nebylo moc hodin. Usoudili jsme, že u vchodu do největší zajímavosti města přeci MUSÍ být kavárna, nebo čajovna. A byla. A na Kandy i hodně příjemná. Daly jsme si ledovou kávu (Vanda) a banánový šejk s kávou (já). Vanda pak ještě objevila mango se zmrzlinou a tak si ho přiobjednala. Vzhledem k tomu, že na místě měli i wi-fi, byla Vanda nejspokojenější člověk v Kandy.

Po kávě jsme se prošly ještě kolem jezera, objevily suvenýrárnu, tak nakoupily pár suvenýrků (a objevily slečnu, která tam pracuje a zná ČR a dokonce i bydlí nedaleko našeho hotýlku v Kandy. Kdybychom prý zítra neodjížděly, pozvala by nás na večeři - škoda).

Pak jsme se procházely ještě chvíli a kochaly se napodobeninama kabelek Dior (zde v podání Diar) nebo i nezkomolených značek dalších. V jednom obchůdku si i Vanda zkoušela kalhoty, ale místní střihy jí prostě neseděly, takže nekoupila nic.

Pak už byl pomalu čas na brzkou večeři a tak jsme se zase usadily v našem známém Muslim hotelu. Nějak jsme nevěděly, co si objednat, až nás obsluhující nalákal na cosi, co se jmenovalo Kabul. Netušily jsme, co to je, ale prý je to dobré. A bylo - jednalo se o velkou placku plněnou čím si kdo řekl (Vanda zelenina, já kuře a zelenina). Moc dobré to bylo a jen jsme litovaly, že se to do nás celé nevejde. K tomu jsme si objednaly ananasový džus (já) a džus nazvaný apple wood (Vanda). Po jeho ochutnnání Vanda tvrdila, že chutná jak banán se Smectou a vyměnila ho za můj ananasový. Já bych tu chuť neviděla tak zle, ale nemůžu přijít na to, čemu se podobala.

Po večeři už jsme jen chytily tuk-tuk do hotelu, objednaly si na zítra snídani na půl osmou a tuk-tuk na autobus na 8:20.

Zítra se zase stěhujeme dál, do našeho předposledního místa nocování.

09 Podivný výlet z Kandy

Ráno jsme se vzbudily a zase pršelo. Přestože jsme si před odletem zjištovaly, jak je na tom Srí Lanka s počasím v říjnu (a přestože jsme se ujistily, že monzun není na východě a jihu), tak je vše jinak. Největší pravdu má tedy asi průvodce, který tvrdí, že říjen je meteorologickou záhadou - může začít pršet kdekoli a kdykoli. Což je asi fakt, protože podle předpovědí dnes pršelo i na tom jihu :)
Snídaně nás čekala v osm ráno. Dostaly jsme jsme placky ze smotaných rýžových nudlí a ze stejných smotánků nudlí i palačinky plněné kokosem. Na placky patřila omáčka s bramborou a chilli pasta. Mne to moc neuchvátilo a palačinky z nudlí (i když plněné stále stejnou hmotou s kokosem, která je výborná), ty mne moc nezaujaly také. Vanda pro jistotu spořádala všechny předložené tousty s marmeládou :)
Než jsme se připravily, slyšely jsme už hlomoz tuk-tuku a tak se vypravily ke vchodu. Tam už čekal náš tuk-tukář Raju. Vyjeli jsme a cestou nám Raju zastavil u 300 let starého mostku, vyhlídky do údolí a místa, kde opice žebraj jídlo od turistů. Cestou se také neopoměl zastavit u domečku s pokladničkou. Tam vhodil nějaké bankovky a pomodlil se. Pak nácm vysvětlil, že je muslim, a že se modlil za naši šťastnou cestu. Vzhledem ke stylu dopravy, který v Kandy panuje to jistě bylo potřeba.
Asi za hodinku jsme dojeli k první atrakci - slonímu safari. Nebylo to přesně to, které jsme si našly my, ale co. Vešli jsme dovnitř a dostali na výběr - jízda na slonovi 220,30 nebo 40 minut. Od délky se odvíjela cena 3000/4000/5000 rupií. My, hamounky, jsme chňaply hned po 40 minutách. Zaplatily jsme tedy 10000 rupií a šly na to. Zuly jsme se, k zídce byl přistavený slon. Na toho hodili deku (šlo o ježdění na hřbetu slona, ne na sezení v korbičce, která slonům jednak ubližuje sama o sobě, jednak musí podstupovat trýznivý výcvik) a my nasedly. Vlastně hned, jak se slon vypravil na svoji cestu jsem našeho rozhodnutí na 40 minut dost litovala. Necítila jsem se nijak komfortně, ani bezpečně. Držela jsem se Vandy, přičemž mi bylo jasný, že když poletím, tak ji musím pustit, abych ji nestáhla s sebou. Slon šel chvíli rovně, a pak se vydal z kopce, k řece. Samozřejmě byla cesta z kopce ještě horší, než cesta po rovině. U řeky slon chvíli postál a pak se vypravil do vody. Tam si začal pomalu lehat a my z něj vystoupily. No vystoupily je nadnesený výraz. Já z něj tak nějak spadla. Nic elegantního, co lze vidět ve filmu. Kdepak. Následovalo koupání slona a drhnutí jeho kůže kusem kokosu. Mezitím slon na výzvu doprovodného člověka párkrát spustil chobotem sprchu.  Celé zmáčené jsme zase nasedly - tentokrát to znamenalo ležícímu slonovi šlápnout na stehno a pak vyskočit na hřbet. Pak se slon zvedl a odnesl nás zase ke zdi, ze které jsme nastupovaly.
To bylo celé. pak následovala ukázka vycpaného slona, u kterého stál hrdě nevycpaný, jen vyfotografovaný prezident Srí Lanky.
Přišlo nám to krátké. Podle fotek jsme zjistily, že celá jízda nebyla 40 minut, ale jen 20. Nechtělo se mi do dohadů, ale nakonec mi to přišlo vlastně dost sprostý a šly jsme si stěžovat. Mladík u kasy nám sdělil, že tedy ať počkáme, že nás vezmou na druhý okruh. To jsem tedy s díky odmítla a chtěla jsem vrátit peníze. Tak to prý nejde. tak jsem mu tedy vysvětlila, že to rozhodně půjde. Chvíle dohadování a já zjistila, že vedle stojí připravení rusové na jízdu. Takže jsem nechala chvíli vyjednávat Vandu a rusům sdělila, že nevím, co si objednali, ale ať si dají pozor. mezitím Vanda vysvětlovala, že to je podvod a že můžeme zavolat policii. Mladík u kasy pobral, že tudy cesta nepovede a vrátil nám 4000 rupií.
Požádaly jsme našeho Raju, aby nás odvezl do námi vyhlídnutého zařízení se slony. Millenium Elephant. Vstupné 4000 rupií za obě, v ceně koupání slonů a jízda na slonovi . Jinak to ale bylo obdobné. Tenhle útulek se stará o slony, kteří nemohou v přírodě přežít. Ale v podstatě je to stejné, jako ve sloním safari, které jsme navštívili. Navíc se spustil ohromný slejvák. Při koupání jsme se namočily o to víc a moje koupání trvalo tak asi dvě minuty. Přesto si neváhal sloní doprovod říct o bakšiš. Stejně jako vodič slonů. Cesta slonem byla dlouhá 200 metrů, vedla přes potok a nebyla jsem si jistá, že nás slon nevyklopí do něj, ale zvládla jsem to i napodruhé. Navíc tahle cesta byla skoro po rovině, tak se dala ustát lépe. Za dalších 200 rupií jsme mohly slonovi i koupit jídlo a nakrmit ho.
Dál nás náš Raju zavezl do bylinkové zahrady. Náš průvodce byl hodně milý a vyprávěl o všem, co tam pěstují - například červený ananas, červený kokos, který roste jen na Srí Lance a používá se na výrobu oleje a také pepř, přičemž nám průvodce i vysvětlil rozdíl mezi zeleným, černým, červeným a bílým pepřem - všechno jsou to plody jedné rostliny, jen se liší v době sběru a způsobu zpracování.
Na konci prohlídky jsme dostaly i krátkou, asi 15 min. ajuverdskou masáž hlavy, rukou a nohou. Ta by rozhodně mohla trvat déle, než 15 minut. Očekávalo se za to spropitné - ale opět - kolik, když nevíme, co je zvykem? Pánové tedy dostali každý 500 rupií. Jestli jim to přišlo málo, to netuším.
Když jsme si pak ale v obchodě nic nekoupily, náš průvodce přestal být milý, vzal nám papír, který nám předtím daroval a tím to skončilo (je to obvyklý průběh, který jsme čekaly, tak to ani moc nepřekvapilo).
Cestou jsme potkaly paní, která měla na vodítku venku tři dikobrazy. Raju zastavil, já si je vyfotila a paní samozřejmě chtěla bakšiš. Dostala dvacku a vztekala se, že chce stovku. Smůla prostě.
Další zastávkou bylo občerstvení kokosovou šťávou. Raju zastavil u paní ve stánku u silnice, paní odsekla vrch kokosu a mohly jsme pít. Bylo to moc dobré a osvěžující. Pak jsme si mohly vyjíst i kokos, který chutnal jinak - jednalo se právě o kokos červený - a uvnitř nebylo moc dužiny a ta, co tam byla, nebyla moc tuhá. V tu samou chvíli tam i zastavil jiný tuk-tuk také na občerstvení a my zjistily, že veze dvě češky. Tak jsme si sdělily dojmy (ony měly pronajatý tuk-tuk na dva dny za 4000 rupií) a zase pokračovaly dál.
Pak nám Raju vnutil návštěvu klenotnictví. Bylo to takové polomuzeum, slečna nás provedla, povídala o drahých kamenech, ukazovala co a jak se na Srí Lance těží - a v závěru nás vzala do prodejny. Ne, že bych se úplně bránila nákupu nějakého safíru. Ale nabídka mne moc neoslovila a Vandu vlastně také ne. Takže jsme opět poděkovaly a odešly z krámu bez nákupu. Už jsme zjevně byly považovány za kvalitní držgrešle. 
Mě to poměrně štvalo už dlouho. Každý na naší cestě natahoval ruku a chtěl zaplatit, přestože jsme zaplatily dost vysoké vstupné na místní poměry a to ačkoli v podstatě jen dělal svou práci. Nejsem pokladnička a nemám to ráda. Chápu, že jsou turisté jejich zdroj obživy, ale tohle bylo moc. Vždyť kdyby v bylinkové zahradě bylo třeba pár set rupek vstupné, nemuseli by se vztekat, že lidé nic nekoupí (rozuměj krémy a všechno za tisíce rupií).
Po návštěvě klenotnictví už jsem měla všeho poměrně dost a už jsem nikam nechtěla. Koupily jsme si v pekařství něco k jídlu (předtím u stánku ještě banány a mango) a nechaly se odvézt domů s tím, že odpoledne bude už jen oddychové a jíst také budeme jen doma na terase.