Budíček byl opět v 5:40. Vanda to ozvláštnila tím, že se jí spustila krev z nosu, tak se trochu zdržela s cestou na snídani. Prý neměla ani hlad, tak si nakonec toust namazala s sebou do auta. V parku jsme opět byly chvíli po svítání a zabraly stejné parkovací místo jako včera. Nastoupily jsme do autobusu a mířily k poslední zastávce, když tu autobus začřal stávkovat a po několika pokusech náš řidič Kevin všechno vzdal a zavolal autobus náhradní. Po přestoupení jsme pak už v pohodě dojely na poslední zastávku, kde zařínala stezka "Narrows". Jedná se o cestu, která vlastně celá vede vodou. Jde se kaňonem, který se postupně zužuje a do kaňonu se nesmí když je hodně vody, hrozí bouřky a bleskové záplavy. Jde o to, že z kaňonu nevede žádná cesta ven, Jediná možnost jak se z kaňonu dostat je jít stejnou cestou, kterou člověk přišel a to někdy může dát i několik kilometrů. Měly jsme tedy štěstí, že byl vstup povolen.
Do vody se doporučuje jako vybavení klacek. Existují tu i půjčovny klacků (a bot do vody), ale my si prostě klacek našly (jeden už včera, druhý dnes ráno). Klacek pomáhá v cestě vodou - člověk jednak zjistí hloubku, kam šlape, jednak terén. Jak nerada chodím s holí, tady vážně měla svoji funkci.
Vstoupit poprvé do vody v botech byl trochu zvláštní pocit, člověk to běžně nedělá. Ale za chvíli už to bylo naprosto přirozené. Šly jsme kaňonem a kochaly se. Jen Vanda brzy začala hlásit bolest kotníku. Ortézu neměla, protože ji doma nenašla, ale zkusila si alespoň omotat kotník elastickým obinadlem. I tak ale trpěla. Nabízela jsem jí, ať si sedne, že půjdu dál a pak se vrátím,a le nechtěla ani slyšet. Takže hrdinně pokračovala dál. V jednu chvíli jsme si sedly a daly svačinu, a pak zase pokračovaly dál. Kolem poledne jsme došly k místu, kde se říčka rozdvojovala, prozkoumaly jsme jednu cestu, ta vedla k vodopádu a asi se dalo jít i dál, ale znamenalo to prolézt vodopádkem. Cesta na druhou stranu pak byla čím dál horší - voda prudší, dno kamenitější. Tak jsme se rozhodly otočit.
Vanda už byla hrozně ráda. Cestu zpátky jsme už daly skoro na jeden zátah, bez velkých zastávek, focení nebo odpočívání.
Vanda říkala, že poslední zhruba míli, která už vedla jen po souši, odtrpěla asi nejvíc. Bylo to na ní i vidět. Šla, nekoukala nalevo ani napravo, jen mechanicky pokládala furt nohy před sebe.
Vláčkem jsme pak byly na parkovišti asi za 30 minut, přesedly jsme do auta a ukrutně se těšily na ledové kafe v kavárně, kterou jsme navštívily už včera. Jenže tam bylo zavřeno, asi proto, že je neděle. Protože už cestou nic moc k zastavení nebylo, rozhodly jsme se zajet do Dairy Queen jako včera. A protože jsme byly hladové, objednaly jsme si rovnou večeři s sebou domů, zmrzlinu na hned a ledové kafe taky na hned. Brzy jsme ale zjistily tu chybu. Ani zmrzlinu jsme neuměly dojíst, natož dopít shake, který s kávou moc společného neměl...
Sebraly jsme si tedy své saky paky a dojely k hotelu. tam jsme u auta zuly mokré boty plné písku a nechaly je na parkovišti uschnout. Přes horký asfalt (venku je 38 stupňů) jsme přeběhly v ponožkách, které jsme sundaly až u vstupu do hotelu. Takže do haly jsme vešly bosky, což vzbudilo poměrně úžas.
Asi za hodinu jsme chtěla psát blog, ale uvědomila jsem si, že go-pro kamera zůstala v autě. Tak jsem proni zašla a jak se vedlo hodí - boty už byly úplně suché. Takže už stačilo jen vyklepat písek a jsou zas jako nové. Moje. Vandiny už mají život za sebou, ale za to nemůžou Narrows, to už měly před vstupem do nich...
Teď už jen odpočinek a zítra zase přesun. Vlastně teď se budeme přesouvat každý den, až do Phoenixu...
Žádné komentáře:
Okomentovat