Ráno, se svítáním, dorazil autobus do Buffala. Tam jsme přesedly na místní linku MHD a ta nás odvezla k Niagarským vodopádům. Bylo ukrutně brzy a relativně zima. Nikde nikdo a navíc žádná otevřená kavárna. Po New Yorku nezvyklé. Počkaly jsme tedy asi hodinku, než otevře místní informační centrum, kde si také mohou turisti uložit kufry. To jsme udělaly, a pak vyrazily (s malou přestávkou na snídani a kafe) k Niagáře. Páááni! Jako že je to velkej vodopád vědí všichni. Videa a fotky jsem taky viděla. Ale naživo je to něvco jiného. Je to hrozně vody. Hrozně moc s ohromnou silou. První jsme vyrazily na loď pod vodopády, dostaly modré pláštěnky a jelo se. Loď na plný výkon, snažila se co to šlo a stejně uprostřed kanadského vodopádu neměla moc šanci se pohybovat. Voda tekla jak ve sprše a do toho se pár turistických zoufalců snažilo fotit Iphony.
Nás to nejen nadchnulo, ale i osvěžilo. Po noci v autobuse se sprcha opravdu moc hodila :)
Procházkou jsme došly k další atrakci, Cave of the wind. Prohlédly si expozici o tom, jak se Tesla snažil vyrábět elektřinu, a sjely výtahem k chodníčku mezi vodopády. Na téhle atrakci turisté fasujou jak pláštěnky (žluté), tak boty, protože tady je voda prostě všude. My byly připravené, tak jsme šly v obuvi vlastní (Vanda žabky, já crocsy). Vody ještě víc, než na lodi. Pokud loď nadchla, tak tohle bylo ještě mnohem lepší. Pokud bych mohla, doporučuji atrakce v tomhle pořadí, to se zážitek stupňuje, podle mého. Tady ani pláštěnky nepobraly všechnu vodu a byly jsme trochu mokré i pod nimi, ale vzhledem k tomu, že je horko, tak všechno rychle uschnulo.
Došly jsme až k hraně kanadského vodopádu a pak pomalu zpátky, do informačního centra. Tam jsme sei vyzvedly kufry a položily nevinný dotaz - jakým autobusem se dostaneme na druhou stranu, do Kanady do hotelu. Evropan nemá s něčím takovým problém. Pracovnice informačního centra se na nás divně podívala, a vysvětlila nám, že tam je druhý stát a tedy o autobusech v Kanadě nic neví. Znovu jsme vysvětlily, že topo ní ani nechceme. Jen chceme přejet přes most. Zase se divila a zopakovala,že je to jiný stát a tedy tam nic nejezdí (proč by mělo?) a že tam nejezdí ani Uber, ani taxi. Prostě jiný svět. Zkusily jsme taxi. Paní informátorka dala telefonní číslo, zavolat jsme si musely samy (z telefonu informačního centra tedy). Centrum taxikářů tedy prohlásilo, že není problém a že někoho pošle. Přijel taxikář i s manželkou, objel s ní na naše náklady centrum a někde ji cestou vysadil za nákupy. S námi se pak vydal přískokama vpřed přes most, pomalým krokem v zácpě, do Kanady. Na druhé straně mostu celnice s mnoha dotazy kam jedeme, proč tam jedeme, zda je Vanda moje dcera, kdy se vracíme, co pak budeme dělat.... ufffffffff. Tohle v podstatě ale podstoupil i taxikář. Zlatá EU, kde tohle nikdo podstupovat nemusí.
Za tuhle srandu si taxikář řekl o 45 dolarů a odjel. My se ubytovaly (opět s příplatky i za dýchaný vzduch) a nestihly jsme žasnout. Náš pokoj je v 29 patře s excelentním výhledem na vodopády.
Únava zapracovala, takže jsme si na hodinku zdřímly a pak zašly na večeři. Chtěly jsme pak jít na ruské kolo (součástí ubytování jsou i kupony na kde co a jízdné na místní autobus), ale Vanda začala hlásit únavu. Takže jsme šly zpět do hotelu a čekaly jsme na šero a rozsvícení vodopádů (to se neděje najednou, ale postupně) a na ohňostroj (luxus pozorování z okna pokoje). Po ohňostroji jsme donutila Vandu na chvíli k vodopádům sejít, ale pak se šlo hned zpátky, protože Vanda prostě toužila po posteli. Na ruské kolo s epůjde zítra...
Žádné komentáře:
Okomentovat