Obvykle je přesun jenom dlouhý a únavný a nudný. Letos ale ne. Utrpení začalo už doma, když jsme zjistili, že jsme půjčili adaptéry do zásuvky a nemáme nic. Místní elektro nabízelo nejlevnější verzi jednoho adaptéru za 180 korun a my vozívaly tři...Takže jsme s díky odmítly s tím, že asi koupíme adaptér až v NY.
Po dalších ústrcích (došlo mléko do kávy, velký kufr se nevešel o malinký kousek do jiného, po narvání středního kufru do velkého jsme zas byly vysoko nad váhový limit...) jsme se konečně dostaly na letiště. Tam Vanda poprosila bodrý pozemní personál o sedadla u okýnka na všech letech a zjistila, že žádná (podle očekávání hlavně u dlouhého letu) nejsou.
První přelet do Bruselu jsme zvládly hravě (u okýnka), kdy jsme mrkali na chlapečka před námi, který chvíli neposeděl a ještě navíc nám snědl všechny zlaté polomáčené. Myslela jsem, že matka bude "ráda", ale asi jí to bylo jedno, protože chlapeček dostal čokoládu i od tatínka, takže asi bez problému (mně tedy na čokoládu přišel malý, ale co už...). V Bruselu jsme vyhledaly shuttle bus do hotelu a padly do postele. V ní jsme ještě zkonzumovaly předem (ještě v Praze) pořízenou bagetu k večeři (hotel byl určený čistě na přespání v rámci letů a neměl restauraci), Vanda zkoukla fotbal a šly jsme spát.
Ráno jsme stejně rychle z hotelu odešly, počkaly na shuttle (vedle plného autobusu s kameramany mířícími na summit NATO) a odjely na letiště. Tam jsme posnídaly z plastového tácu za 20 euro (zkombinovaly jsme sladkou snídani a slanou v podobě bagety hezky půl na půl), doplnily lahvičkou vína i když bylo ještě před desátou a už jsme mohly na palubu směr zámoří.
Let byl klidný a poměrně nezáživný. Jediným zpestřením byla Vanda, která si aplikovala vyživující zlatou masku pod oči a na rty. Vypadala děsně komicky, nechtěla se fotit, ale komunikovat s palubním personálem jí problémy nečinilo a to přestože jsme vyfásly palubního stewarda Philippa. Pak se Vanda ještě dlouze malovala. Vandě to vystačilo na celý let. Paní vedle na sedadle přes uličku za tu samou dobu dopletla svetr.
Zábavy přišla po přistání. Jak jsou Češi neustále vyzdvihováni jako mistři nevhodných reakcí, přičemž mezi tyto reakce patří potlesk na palubě - tak tentokrát plně tleskaly jiné národnosti. Dost usilovně a nadšeně. Prd Češi...
Pilot nám ještě popřál hezké ráno (v poledne)a my vyrazily na přestup. Fronta jak kráva a my měli hodinu. Za chvilku se ale objevila paní a hledala pasažéry do NYC. Přihlásily jsme se. Paní nás postavila stranou, našla dalších asi 8 cestujících, protáhla nás přednostně tak, že jsme předběhli asi pět lidí a pak zmizela. Tak jsme se zase spořádaně postavili do fronty a čekáme dál. paní prošla a vůbec jí nevadilo, že právě ztratila skupinu lidí. Čekáme, čekáme, čas se krátí. Kontaktujeme místního dozorce s tím, že za půl hodiny máme nástup do letadla. Pán sděluje, že celá fronta. OK. Tak čekáme. Za chvíli zase přijde naše známá paní. A začne z fronty vytahovat cestujícího překvapivě do NYC. Tak se znovu hlásíme. Paní sklerotička vytahuje i nás a opět nás o kousek posouvá dopředu. Procházíme elektronickou kontrolou. Já v pohodě, ale Vanda letí do USA poprvé od doby, co je jí osmnáct a tedy ještě neukázala naživo své otisky. Jde vedle do fronty na pečlivější kontrolu. To vede k tomu, že každá vstupní pohovor na území Kanady absolvujeme jinde. jak se později ukázalo, každá taky tvrdíme něco jiného co o počtu dní dovolené, tak o celkovém zaměření. No ale nikoho to nezajímá. procházíme, nasedáme do letadle a vylétáme na svůj nejhorší let. Turbulence pilot neovlivní, to je jasné. Ale přistání v NYC mu, chudákovi, vážně nešlo. Dělal s letadlem psí kusy a ještě to trvalo ukrutně dlouho. No ale nakonec se mu to podařilo, jen já byla zpocená až za ušima. Otázkou je, jestli on nebyl taky...
Tím, že jsme prošly krátkým pohovorem už v Kanadě jsme v americe už jen vyzvedly kufry a vyrazily na airtain a pak vlakem do centra NYC. Tam jsme mírně na Penn station bloudily, ale bodrý pracovník metra nám poradil s nákupem lístků /(snažily jsme se koupit lístek kartou v automatu, který na karty nefungoval - ale to věděl jen ten pracovník a nikdo jiný) a pak nám pomohl i s doporučením jak se dostat do hotelu, který je na trase, která prostě z Penn station nevede. Takže doporučil přejít blok venku a přestoupit na metro jinde. To jsme udělaly a slavnostně dorazily do hotelu. Tam jsme jen pohodily kufry a vyrazily jsme zpět ven, koupit něco k jídlu před spaním. Venku Vanda objevila obchod "vše za 99 centů", což znamenalo nákup adaptérů do zásuvek, čímž je Michal zachráněn a naše původní adaptéry si může nechat :)
Hned vedle byl i obchod s čínou, kde jsme koupily malou porci smažené zeleninové rýže v kvečeři. malá rýže přitom = porce, kterou jsme nedojedly.
Pak jsme ještě zjistily, že povlečení postele chybí spodní část pod peřinou, takže jsme jen pečinu otočily a usnuly v českém čase 01:30 jako když nás do vody hodí.
Žádné komentáře:
Okomentovat