Ráno nás dohnal jet-lag. Já byla vzhůru asi od tří, Vanda dokázala pospávat až do rána, ale stejně říkala, že vzhůru byla taky brzy a ví i o tom, že já byla vzhůru...
Když byl čas na snídani, slezli jsme z výšin našeho pátého patra a byly docela překvapené. Na americké poměry jsme dostaly snídani nečekanou, což taky způsobilo, že jsme se dost přecpaly. Byly dokonce i vajíčka a párečky (vajíčka dobrá nejsou, párky ano) a moc dobré (ale velké a přeslazené) koblihy. Jinak nabídka obsahovala další vymoženosti jako křupinky (což ocenila Vanda, která ty barevný kolečka miluje a trpí, že je nemají u nás) a další sladké a sýry a banány ... no prostě nečekaný výběr plus (jako bonus) dobré kafe.
Po snídani jsme se tedy chvíli vzpamatovávaly a pak jsme vyrazily do města. Cílem bylo nábřeží u Hudsonu s tím, že využijeme první ze zakoupeného "sightseeing passu" a vyrazíme na plavbu kolem Manhattanu. To jsme udělaly. Dorazily jsme na místo, vyzvedly si u pokladny vstupenku a nalodily se. Vypluly jsme a pan průvodce dokázal celou hodinu a půl nepřetržitě mluvit. Plavba byla pěkná, zkažená trochu organizací typu "nestůjte u toho zábradlí, max si to vyfoťte a táhněte". To mi přišlo trochu blbý vzhledem k tomu, proč na lodi lidé jsou i když možná že bez toho by byla možnost fotit ještě horší.
Po vystoupení z lodi jsme se vypravily k High Line, která začínala vlastně kousek od nábřeží. Celou jsme ji prošly i když už sluníčko dost pražilo a nebylo skoro kam se schovat. Na cestě bylo totálně narváno, ale i tak to byla cesta zajímavá - na místě je plno zákoutí, kam si člověk může sednout a tím, že vede nad ulicí na ní byl i klid v podobě absence aut. Ke konci cesty jsme pocítily potřebu koupit si ledové kafe. Na domu bylo napsáno, že pod tratí je kavárna a tak jsme sešly. Na schodech jsme potkaly vozíčkáře, kterého jsme musely pustit (chápu - je divné potkat na schdech vozíčkáře - ale vozíčkář už měl vozíček nad schody, teď se speciální schodovou židlí přepravoval na horu on - tedy zařizoval přepravu jeho doprovod. Moc to nechápu, protože o dvě ulice dál je výtah, ale proti gustu...). Pod tratí ale kavárna nebyla. Usoudily jsme, že nevadí, bude nějaké vedle. Nebyla. Dokonce ani nalezené Subway nemělo kafe (přitom ledové kafe v Praze nabízí...) a tak jsme se pokorně vrátily na High Line a pokračovaly v cestě. Na konci trati jsme pak našly most, pod mostem posezení ve stínu a pár stánků s občerstvením. Tam, v jednom výborném, měli i naše vytoužené ledové kafe. Posadily jsem se, kochaly se a hydratovaly organismus.
Přenýšlely jsme, co dál. Jenže - já si ráno nevzala ortézu na kotník. Protože proč, chodím už bez ní a je vedro...jenže chdím bez ní do práce a z práce. Ne kilometrové tůry. A noha mne sice nebolela, ale přetížení dávala najevo tím, že odmítala plnou poslušnost. Byla toporná a já začínala pajdat. Po dalších pár ulicích jsem vymyslela náhradní plán - vrátíme se do hotelu, odpočineme si (pobyt na přímém sluníčku celý den taky není úplně veselý) a navečer vyrazíme do města znovu.
Takže tak jsme udělaly. Na hotelu, po drobné pauze jsme se kolem sedmé opět posbíraly a vyrazily jsme zpět do centra. Nejprve jsme dojely na večeři. Máme koupené nějaké kupony z místní verze slevomatu, tak jsme je testly. No, nutno říct, že volba to nebyla dobrá. Mělo jít o mexické jídlo, koupené s vědomím, že to Vanda miluje. Jenže Vandu rozhodilo, že ve své placce měla cosi jako bramborou kaši (a další výplň...) a celou dobu špačkovala. Nemohla si vzít moje, protože já měla své s fazolemi a ty Vanda nechce...takže držkovala a držkovala a držkovala i po opuštění místa výkonu večeře.
MMCH už na lodi jsme se dozvěděli, že místní podniky mají nově jakési kontroly hygieny provozu. Ty podniky, co prošly, mají označení velké modré A. Nutno dodat, že zatím bylo velké modré A všude (jen za výkladem jsem u jednoho podniku zahlédla B - a taky v něm bylo plno :))
Večer, po setmění jsme chtěly na Top of the Rock. jenže nějak jsme nenašly vlez do Rockefellerova centra. Už i minule jsme šli několikrát okolo, než jsme našly a Vanda na soukromém výletě beze mne prý taky. Takže myslíme, že někdy tam je, jindy není, to podle toho, jak byl člověk hodný. A protože Vanda držkovala, neměla nárok...
Takže místo toho jsme se procpaly na Time square, prohlídly neony, zjistily cenu zlevněných lístků na Brodway (která byla totožná s cenou, co získáme přes internet se svojí slevou díky nákupu sightseeing pass), rozhodly se, že to nechceme a jely jsme zase domů.
Doma jsme padly mrtvé do postele. Po zkušenosti z Budapešti mám s sebou chytré hodinky a tak můžu poskytovat i další statistiky dne - takže za den to bylo 15 km nachozených po městě.
Musím dodat, že Vanda působí mezi američany a dalšími turisty poměrně rozruch. Po městě chodí v šatečkách a výrazně červenou pusou a moc jí to sluší. Mezi davy legin a triček je nepřehlédnutelná. Pak ještě trpí potřebou mi organizovat život. Ona, která se ztratí i na Příkopech je ve světě pravoúhlých a očíslovaných ulic jako doma. Vysvětluje mi, kam mám jít, kdy tam mám jít a co tam mám dělat. Objednává kávu i lístky na loď a vůbec se chová jako moje matka, což navíc umocnil fakt, že ona (na rozdíl ode mne) měla i hotovost, takže na drobné nákupy vody na ulici jsme si od ní půjčovala dolary. Já natahovala ruku, ona vyháhla peněženku....
Žádné komentáře:
Okomentovat