Ráno jsme si trochu přispaly, zabalily si, v klidu se nasnídaly a vyjely směr Page. Tam máme na druhou hodinu zamlovenou prohlídku Antelope canyonu. Cestou jsme zjistily, že máme čas, protože v Utahu je o hodinu víc, než v Arizoně. Takže jsme klidně mohly zahnout na cestu, která ukazovala, že vede do "Cottonwood canyonu". Cesta to byla neupravená, bez asfaltu a jelo se tam s naším "economy" autíčkem dost blbě. Vanda ho chtěla upgradovat, ale to bych nesměla být sestra svého bratra. Moc jsem původně nevěřila, že economy auto dostaneme. Protože jsem myslela, že takové snad ani v americe nemají. Na druhous tranu když měli, nevidím důvod ho měnit. Do kufru se vleze jeden kufr, zadní sedačky máme volné, tak proč tam nešoupnout kufr druhý...
Docela jsme s cestou zápasily, ale dalo se to. Myslela jsme, že jsme na cestě široko daleko samy a můžeme se kochat výhledy jak chceme, ale za chvíli se ukázalo, že kdepak. Cetu jsme sdílely s hordou čtyřkolek. Asi po půl hodině jízdy jsme se otočily a mířily už spořádaně k lower antelope canyonu. Tam jsme přijely i tak s předstihem, zapsaly se na tour a zjistily, že nesmíme vzít s sebou nic - nesmí se batoh, nesmí se brašna na foťák, nesmí se gopro... V podstatě se smí jen platit a to ještě jen hotově.
Tak jsem šla všechno uložit do auta a cestou zpátky jsem objevila, že prodávají cosi jako ochucený led. Ukrutně barevný led. Fronta čítala čtyři lidi, ale místní pracovnici to šlo ukrutně pomalu, občas i vzala peníze a jen tak odešla...prostě výkonnost asi pět minut/jeden zákazník. Ale dostalo se na nás a jíst se to dalo. Čekaly jsme asi hodinu a pak to vypuklo. Měla nás být skupinka o max. 15 lidech - ale už nikdo neřekl, že skupinky jsou celekm tři najednou. Sejde se po schodech do kaňonu (na schodech se v žádném případě nesmí fotit!) a pak se pomalu postupuje, druhá skupinka šlape na paty a furt vás popohání, že jdete pomalu, dokonce že se zastavujete a fotíte. Naopak u určených míst se musí zastavit a tam fotí všechny průvodce. Netrvalo dlouho a byly jsme obě otrávené jak švábi. Co je moc je moc.Průvodce nechápal, protože čekal obdivné pohledy, ale to se prostě nedalo. Nabídky na fotografování snímků na celý život jsme s díky odmítaly a toužily být venku.
Jako místo je to hezký. Být tam sám a v poklidu. Tohle byl děs a hrůza. Celá ta procházka trvala asi hodinu, asi abysme si své peníze užily. Tak jo, nadosmrti vystaráno.
V autě jsme se schladily klimatizací a přejely k horseshoe bend. Už v kaňonu Vanda poměrně trpěla, šla pomalu, takže rozčilovala v druhé skupině francouzskou průvodkyni, která měla tendence Vandu organizovat jako své ovečky. U Horseshoebendu se Vanda koukla dokopce, prohlásila "to se jde jenom tahmle, to bude dobrý" a vyrazila asi s třetinou vody v lahvi. Voda už měla teplotu okolí, takže to byl spíš čaj, než voda a hlavně když jsme vyšly na kopec, zjistily jsme, že pak vede cesta třikrát tak dál ještě z kopce. No co už. Doplahočily jsme se v přímém slunci k zábradlí. Udělaly dvě fotky, Vanda prohlásila, že se na všechno může vybodnout a vyrazila zpátky. Já udělala ještě pár fotek a vyrazila zrychleně taky, jenže mi nedošlo, jaká blbost byla poslat Vandu samotnou - s veškerou naší vodou. Vydrápat se živá na kopeček byl nadlidský výkon. Tam v pamém stínu Vanda čekala, takže jsem dopila vodu a pak jsme se z kopečku sesunuly k autu s přáním se zastavitt kdekoli na večeři a několik litrů studené vody. Jenže cestou žádná restaurace nebyla. Dojely jsme až k motelu, tak jsme uložily kufry a vydaly se zase ven hledat něco použitelného. Hned za rohem byla resttaurace s BBQ - jenže se ukázalo, že o tohle jídlo fakt nestojíme, a že je to vlastně taky fast food. A než něco hledat zběsile jezdit po městě, uchýlily jsme se zase k fast foodu, kterého už jsme se chtěla zbavit - ale ten prostě u cesty je. Takže jsme zastavily v Taco Bell s doplňovacími níápoji, což byla naše priorita :)
Pak už v poklidu zase domů, do sprchy a do postele...
Žádné komentáře:
Okomentovat