Spaly jsme, jako když nás do vody hodí. Ráno jsme tentokrát byly bez snídaně, ale pokoj byl vybavený - Vanda si v topinkovači ohřála náš bagel se sýrem a já si udělala kafe,protože bagely mi nechutnají. Pak jsme přešouply kufry do auta a vyrazily směr Monument Valey. Cesta měla trvat asi dvě hodiny, ale po hodině a kus jsem dostala hlad :) Zrovna jsme míjely ovbyklou sadu fast foodů u cesty a tak jsme se zastavily v Taco bell na snídani. Budiž jim ke cti, že do kafe nervou sladkou smetanu a chutná normálně, neoslazeně.
Pak už byla další zastávka u vstupu do Monument Valley. Indián v kukani nás zkušeně obhlédl a doporučil placenou tour v džípu, protože podle něj máme podvozek auta dost nízko ne neupravenou cestu. Hrdinně jsme prohlásily, že to půjde a vyrazily jsme. V podstatě to bylo stejné, jako včera při cestě do cottonwood canyonu. Jediné nepříjemné chvíle byly, když bylo potřeba vyjet kopeček a na cestě zrovna jak na potvoru nebyly kameny, ale písek. Občas kola prokluzovala, auto trochu tančilo, ale nakonec to vždycky dalo. Cesta v údolí tvoří okruh kolem skal, všude se dá zastavit, pofotit a pak jet dál. Na jedné vyhlídce jsme objevily nabídku focení na koni. Dokonce focení na koni na spešl místě, snad nejprofláklejším ze všech filmů. Jenže. kůň stál v ohradě, kolem nikdo, jen malý indián v červeném tričku prodável vedle šmuky. Tak se ptáme co a jak s koněm a klučina nás poslal naproti, že tam to s náma vyřeší. Nakonec šel s náma a zjistilo se, že kůň je vlastně klučinovic rodiny a že to má chlapec zařídit sám. Chlapci se do toho vůbec, ani trochu nechtělo. Chodil od ničeho k ničemu, od svých šmuků ke koni a okolo a když zjistil, že Vanda nedá pokoj, tak rezignovaně vzal koně, s hrůzou na něj nasedl a dovedl ho na místo focení. Zjebvně mu jízda na koni vůbec nedělala dobře :)
Vzpomněla jsem si při té příležitosti jak jednou, když Vanda byla malá, nás při naší jediné návštěvě cirkusu donutili za stovku asi posadit dítě na velblouda s tím že to bude "památka na celý život". No tak tohle bylo asi líp investovaných pět dolarů než tehdy v tom cirkuse...
Dokonce i turisti výběžek opustili na focení, tak to má Vanda s plnou parádou. Jen se trochu ostýchala udělat Vinnetouovo gesto, přeci jen je to jiný kmen....
Cesta údolím trvala celkem asi dvě hodiny, pak jsme se vydaly zpět, na cestu do Flagstaffu. Ta byla krapet delší a ke konci už mne to vůbec nebavilo a že by se Vanda přetrhla, aby mohla řídit, to taky ne. Z celé tříhodinové jízdy dala asi dvacet minut a hotovo...
Ve Flagstaffu spíme na slavné "Route 66", kousek od motelu jsme si i našly restauraci, kde jsme daly večeři (opět v množství, které se nedalo sníst v rámci jedné porce) a zapadly s radostí do postele. Zítra nás čeká poslední výlet této dovolenkové třetiny a po něm se přesunujeme do Phoenixu...
Žádné komentáře:
Okomentovat