Zas tak moc se toho neděje - dva dny dohromady

Sobota

Ráno se vlastně nesnídalo. Tedy vlastně nesnídal asi nikdo jiný, než já s Vandou - my dojedly včerejší půlku tortily. Paula, Katherine maminka, uklízela kolem bazénu pro plánovanou bazénovou párty a nechtěla pomoct, že prý je moc horko. Bob, Katherine tatínek, dělal kde co a Katherine cvičila u televize. My během snídaně i po ní pekly klasický kynutý koláč, ozvláštěný několika problémy arizonského světa. Máslo se v domácnosti vyskytuje jen solené. Mouka by byla, mléko se muselo koupit, protože žijeme zdravě a používáme jen mandlové. Nemáme váhu. Místo tuku použijeme kokosový olej. Hledáme recept pro hrnečkové odměřování. Těsto nekyne. Sázíme ovoce, to se v troubě nehodlá rozevřít a pustit šťávu. Žmolenka nám taky moc nejde.

Nakonec ale upečeno a vcelku se i povedl. Na místní poměry.

Sbíráme se a jedeme nakupovat na párty. Bob má v oblibě Cosco. Místní obchod podobný nevím čemu. Asi nejvíc Makru. Velká balení všeho, hodně lidí a především ochutnávky všeho. Ty probíhají úplně jinak, než u nás, kde si člověk raději nic nebere aby nemusel poslouchat řeči prodejce a vysvětlovat, že produkt nechce. Tady nabízející také mluví a zdůrazňuje děsně výhodnou cenu - ale nevadí mu mluvit naprázdno. Furt lidem jídlo lifruje. Ochutnaly jsme tedy kde co - zmrzlinu, cheesecake i jiný koláč, smaženou rýži, kuřecí sendvič, těstoviny...A samozřejmostí je i nabídka nápojů...

Na párty chtěla Katherine objednat i pizzu, takže jsme stály u okénka občerstvení. I daly jsme si s Vandou hot-dog za 1,5 dolaru i s bezedným nápojem. Vanda pak párkrát kousla a měla dost :)

Z Costca se jelo zase domů a čekalo se na hosty. Párty byla ve tři, první host dorazil už v půl čtvrté :)

Plánováno bylo dvacet hostů včetně nás (objevil se i Katherine bratr Jackob),přičemž nás je celkem šest. N akonec tedy ze 14 pozvaných přišla asi jen půlka a i ta se různě míjela v čase. Začala poměrně nudná část dne (pro mne, pro Vandu rozhodně ne). Puberťáci klábosily, zdrbli kde koho, vzpomínali na dobu před dvěma roky...

Chvíli jsem seděla u nich, pak jsem si šla číst. Skončili asi v deset večer, nutno podotknout, že Vanda byla moc spokojená.

Neděle

Ráno se tentokrát snídalo. Paula vytvořila její variantu míchaných vajíček po arizonsku. Pak jsme vyrazily do kostela. My s Vandou jsme na to z kufru vytáhly nové šaty, protože nám přišlo nemožné vyrazit do kostela v šortkách. Katherine Vandu prý pozorovala a pak se jí zeptala, zda si je vědoma toho, že do kostela se chodí v riflích. Hmm, tak nebyla. Já taky ne. No nevadí, jely jsme v šatičkách. Přijely jsme asi mírně pozdě, vcházely jsme do sálu, který připomínal spíš náš kulturák, než kostel, ve chvíli kdy už hrála hudba. Co hudba. Na podiu křepčila rocková skupina a kostel to připomínalo jen tím, že se hrály písně s texty o Ježíšovi. Postavily jsme se ke svým místům a sledovaly produkci. Po nějaké době přišel předřečník a mluvil a začátku školního roku (tady už je fakt za chvilku) a o tom, kde členové místních přátel kostela trávili dovolenou. Vše doprovázeno fotografiemi. Pak znova hudba a pak došlo už na věc. Zanícený hovor o vzájemné lásce a pomoci si, neměl naprosto nic společného s evropským pojetím kostela a bohoslužby. Na závěr se opět zahrálo a šlo se pryč. V celé místnosti byl jen jeden kříž postavený na boku místnosti. Vanda původně šla do kostela proto, aby mohla do nedělní školy. Celé to totiž funguje tak, že po první sérii písniček a hlavním předřečníkovi se děti sbírají a odcházejí do nedělní školy. Jen děti. po maturitě už do nedělní školy nechodí. Vanda tedy mohla, ale nakonec se rozhodla zůstat s tím, že je tak pěkně na hraně, že vlastně může oboje.

Z kostela jsme vyzvedly doma Katherine (a převlékly se) a vyrazily na poslední nákupy. Hlavně jsme potřebovaly nové příruční zavazadlo, protože se nám překvapivě nevejdou věci do kufru. Ale měli šatičky (hlavně pro mne) a nedalo se odolat. Utratily jsme víc, než bylo v plánu, ale zas je výhodou, že mám asi šaty na Vandin ples :)

Jestli nepřekročíme váhové limity ale netuším....

Pak jsme ještě nakoupily potřebné suroviny pro svíčkovou (třeba celer jsme skoro nesehnaly a snad se tu vůbec nepoužívá - třeba pokladní vůbec netušila, co kupujeme) a jely jsme domů. Tam jsme začaly kuchtit svíčkovou a k tomu jsme si rozložily monopoly. Svíčková se povedla a měla úspěch, což mi padl kámen ze srdce. paula si brala krabičku i na pondělí do práce na oběd.

Monopoly jsme po večeři složily hlavně kvůli Vandě - tu to dost nebavilo, protože Paula i Katherine odmítaly prodat svá místa z nekompletních sérií, což nedovolovalo se ve hře posunout ke stavění domů a hotelů a vlastně to celé nikam nesměřovalo. Takže mi furt cpala její jísta a její peníze, až to Katherine sbalila.

Pak už jen vyvenčit psy (já a Paula), nakrájet meloun (Vanda a Katherine) a šlo se spát.

Zítra nás tu čeká poslední den :(

Den nabitý činnostmi

Vstávalo se v sedm hodin, tedy to byl původní plán, ale holky vstaly až asi v půl osmé. Posnídaly jsme lívanečky co zbyly ze včera a Katherine udělala smoothie na cestu. Po osmé už jsme vyrážely kus za město, kde jsme měly v plánu sjíždět Salt river na nafukovacích duších. To se také povedlo, krom toho, že já obsluze u výdeje duší nakecala, že se jmenuju Jenny, protože jsem nedávala pozor a měla jsem za to, že nás on zkouší z toho, jak se jmenuje on. A testla jsem Johhny a on si to přeložil jako Jenny. Ale nikdy víc jsem ho neviděla, takže je vlastně fuk, co jsem mu nakukala...

Dostaly jsme instruktáž jak řeka vypadá, jak je hluboká a kde máme vystoupit, protože pak půjdeme s kruhy pěšky zpátky. Cedsta řekou má trvat 40 minut, cesta zpátky 5 minut. A máme si duše v řece namočit z bou stran, protože je horko a my se nechceme o duše spálit. OK. Vědomy si instrukcí jsme vše provedly, nahuply na duše a podle méhojsme projely řeku děsně rychle. Zajímavý byl až dojezd, protože já plula prvvní a měla jsem za to, že místo s lanem není to pravé pro vystoupení, že správné je až o kus dál s židličkami. Tak ne, nebylo. Takže když na mne Vanda volala, musela jsem do vody a snažit se s duší překonat proud. Povedlos e, ale holky z toho měly děsnou bžundu.

Došly jsme zpátky a rozhodly se jet ještě jednou. Tentokrát nám už cesta opravdu trvala déle, už jsme věděly v které části řeky plout a bylo to lepší, jak poprvé. Jen tedy se Marcelce povedlo se někde opřít nešikovně tak, že si spálila vnitřní část lokte. Nejdřív to zjistila u jednoho, protože to vážně bolelo,a le za chvíli objevila stejnou spáleninu i na druhé ruce...

Po tubingu jsme dojely domů, osprchovaly se, dojedly včerejší thajské zbytky a vyrazily jsme do speciálního obchodu, kde mají plesové šaty. Včera tam Katherine i volala, zda mejí slevy, a dozvěděla se, že mají akci kup jedny šaty a získej k tomu další dvoje zdarma. Strašlivá akce. Vanda nás podělila, že když si vybere, koupím si jedny šaty já a jedny Katherine. Začala vybírat a trvalo to běsně dlouho. Já byla pasována do role nosiče těžkých plesových šatů, přičemž jsem si strhla spáleninu na ruce, což bolelo ještě více, než původně.

Nakonec, po dlouhém zkoušení, Vanda vybrala ze dvou favoritů jedny a začala nás nutit do výběru. Mne už nakupování vlastně nebavilo, ale pár šatů jsem si zkusila, ale byly divné. Katherine také nic. Takže nás musela zachránit Vanda, která si vybrala i druhé šaty. Tentokrát na běžné nošení a já si nakonec pod tlakem také jedny vybrala. nakonec se čekalo dlouze na Katherin, která objevila šály a čekala na matku,a by jí pomohla s výběrem - Katherine jde totiž na vysokou pod New York, tedy úplně mění podnebí a musí změnit i šatník...

Při čekání ale Vanda ještě objevila boty, které jí úžasně sednou k šatům, navíc jsou značky Ecco - Vanda tvrdí, že jsou jak papuče - a byla na ně další 50% sleva, takže je má oproti Čechám ukrutně levné. Koukly jsme i na ty šály se 70% slevou a také jednu popadly, poklábosily s paní pokladní o tom, co děláme ve Phoenixu a už byla akorát čas dostavit se na místo, kde jsme měly vykonávat dobrovolnickou práci. Bylo tam poměrně hodně lidí, hlavně mladých i s dětmi, tak max do 30 let. Vše začalo krátkou instruktáží o tom, jak práce vypadá, co kdo dělá (protože bylo několik pracovních pozic, taková maličká manufaktura) a slečna instruktážka nás patřičně po americku motivovala k práci. Pak se asi dvě hodiny balilo jídlo pro děti v Peru - dávala se do pytlíků porce vitamínů, zeleniny, soji a rýže, další převažovali obsah balíčku a ti nejzodpovědnější (jako třeba já) pak balíčky svařovali. Další je pak balili do krabic a každý stůl průběžně vesele hlásil, kolikátou krabici má. Byla to úžasná zkušenost, oproti čechám, kde se max pošlou někam peníze. Na druhou stranu by tohle u nás prostě neprošlo, přitom hlavně Vanda říkala, že by jí to moc bavilo a že z toho  má výborný pocit - na konci jsme viděli kolik jsme toho zabalili, že jsme zvládli poskytnout jídlo asi 203 dětem na celý rok a viděli i video z Keňi, kam se posílá také.

Pak už jsme zvládly zas jen večeři (tentokrát mexickou) a padly do postele....

Usazujeme se ve Phoenixu

První večer Vanda s Katherine štěbotaly asi do půlnoci, já už šla dávno unavená spát a ony furt drbaly a drbaly. Podle toho vypadalo ráno, kdy se jim z postelí moc nechtělo. Nakonec vylezly, Katherine nám udělala k snídani kolem poledne lívance s borůvkami (výborné) a šlo se na Arizonskou státní univerzitu, kde měl v tělocvičně probíhat sportovní program Phoenix sisters cities, protože se na še návštěva s programem kryje. V tělocvičně proběhl menší zmatek, protože na recepci nic nevěděli, svolávali jeden druhého, ale nakonec se zjistilo, že program zaíná o půl hodiny později, než nám bylo řečeno. Otázkou je, jeztli tahle půlhodina rozdílu nebyla schválně, protože prý Vanda s Katheriny vždycky chodily před dvěma lety pozdě. Program trval asi hodinu a půl, během které jsem já zvládla komunikaci s agilní americkou matkou, co má tři syny y návštěvu teď hostí ten prostřední a mají někoho z číny a pak ještě odněkud. Pak ještě seznámení s Bethany (ta celou věc organizuje) a pozorování Vandy s Katherine. Vanda zas zvládla absolvovat míčové hry a prohodit pár slov s novými členy programu, včetně české delegace.

Když program skončil, odvezly jsme jednu účastnici domů a pak zajely na nákupy, přičemž Katherine se příšerně votravovala a Vanda byla trochu zpruzelá, že nic pořádného nemají. Pak už jsme daly jen večeři s celou rodinou v Thajském paláci a jelo se domů, kde se chvíli mluvilo a pak se opět odpadlo. tentokrát úplně odpadla i Vanda. Ráno muíme vstávat brzy, čeká nás program už od rána...

Grand canyon a ukončení druhé třetiny dovolené...

Snídaně v hotelu byly poměrně skromná - jen tousty, džem, křupinky nebo muffiny. Takže jsme výjimečně posnídaly sladké tousty s džemem na gauči u recepce, protože motel nedisponuje ani pořádným sezením na snídani. Zase jsme strčily kufry do auta a vyrazily směr Grand canyon s malou zasávkou na "route 66" v městečku Williams, které se vyznačuje jen tím, že leží na kdysi známé silnici. Pokouší se zachovat stopy starých časů, ale moc mu to nejde. Asi během půl hodinky jsme prošly jednu hlavní uličku, nakoukly do suvenýrů, koukly i na Grand canyon express a jely dál.

V Grand canyonu jsme poměrně dlouho hledaly místo na parkování. Pak jsme obhlédly doporučenou trasu a vyrazily na nejbližší vyhlídku. Vanda tu už byla před dvěma lety s programem, takže mne vedla mezi davy turistů. Občas jsme se vyfotily a pak se otočily na cestu zpátky. Zavrhly jsme i další cestu parkovým autobusem, která byla v doporučené prohlídce, protože opravdu bylo ukrutné horko. Ostatně i večerní koncert, na který plánovala jít Vanda s Vidalem byl zavrhnut také kvůli horku - i večer mělo být stále 40 nad nulou a v době začátku koncertu ještě ani nemělo zapadnout slunce...

V nejbližší možnosti se občerstvit jsme zastavily (opět fast food McDonald) a objednaly si ledové kafe (já) a mražené kafe (Vanda). Jenže to moje se vůbec nedalo pít. To byl koncentrovaný cukr. Nezbylo, než si jít koupit jiné a vyžádat si úplně neslazené. Asi to nebývá zvykem. Dostala jsem tedy studené kafe jen s mlékem a došlo mi, proč to původní je tak strašně sladký. Když si člověk dá karamelové latté, oni ho běžně osladí, pak tam prsknou sladkou karamelovou příchuť v americkém množství - není divu, že se to nedá pít. Když jsem upila trochu svého neslazeného, zkusila jsem tam tohle původné sladké přelít, ale nešlo to - už po čtvrt deci to bylo úplně akorát dost.

Pak už nás čekala jen cesta zpět do Flagstaffu a potom dál, do Phoenixu. Dojely jsme ke Katherin asi v půl šesté, vyložily kufry a vyrazily vrátit auto. Na letišti nás pak Katherine vyzvedla a jely jsme se najíst - Vanda vybrala In-n-out s tím, že tam mají hamburgery, jaké má nejraději. A mléčné koktejly. No, tak zcela její nadšení nesdílím, koktejl mi vůbec nechutnala, ale OK :)

Mezitím Vanda s Katherine probrala snad úplně všechno. Já šla spát a ony stále pokračovaly a pokračovaly...

Monument Valey a indián, který se bojí koní

Spaly jsme, jako když nás do vody hodí. Ráno jsme tentokrát byly bez snídaně, ale pokoj byl vybavený - Vanda si v topinkovači ohřála náš bagel se sýrem a já si udělala kafe,protože bagely mi nechutnají. Pak jsme přešouply kufry do auta a vyrazily směr Monument Valey. Cesta měla trvat asi dvě hodiny, ale po hodině a kus jsem dostala hlad :) Zrovna jsme míjely ovbyklou sadu fast foodů u cesty a tak jsme se zastavily v Taco bell na snídani. Budiž jim ke cti, že do kafe nervou sladkou smetanu a chutná normálně, neoslazeně.

Pak už byla další zastávka u vstupu do Monument Valley. Indián v kukani nás zkušeně obhlédl a doporučil placenou tour v džípu, protože podle něj máme podvozek auta dost nízko ne neupravenou cestu. Hrdinně jsme prohlásily, že to půjde a vyrazily jsme. V podstatě to bylo stejné, jako včera při cestě do cottonwood canyonu. Jediné nepříjemné chvíle byly, když bylo potřeba vyjet kopeček a na cestě zrovna jak na potvoru nebyly kameny, ale písek. Občas kola prokluzovala, auto trochu tančilo, ale nakonec to vždycky dalo. Cesta v údolí tvoří okruh kolem skal, všude se dá zastavit, pofotit a pak jet dál. Na jedné vyhlídce jsme objevily nabídku focení na koni. Dokonce focení na koni na spešl místě, snad nejprofláklejším ze všech filmů. Jenže. kůň stál v ohradě, kolem nikdo, jen malý indián v červeném tričku prodável vedle šmuky. Tak se ptáme co a jak s koněm a klučina nás poslal naproti, že tam to s náma vyřeší. Nakonec šel s náma a zjistilo se, že kůň je vlastně klučinovic rodiny a že to má chlapec zařídit sám. Chlapci se do toho vůbec, ani trochu nechtělo. Chodil od ničeho k ničemu, od svých šmuků ke koni a okolo a když zjistil, že Vanda nedá pokoj, tak rezignovaně vzal koně, s hrůzou na něj nasedl a dovedl ho na místo focení. Zjebvně mu jízda na koni vůbec nedělala dobře :)

Vzpomněla jsem si při té příležitosti jak jednou, když Vanda byla malá, nás při naší jediné návštěvě cirkusu donutili za stovku asi posadit dítě na velblouda s tím že to bude "památka na celý život". No tak tohle bylo asi líp investovaných pět dolarů než tehdy v tom cirkuse...

Dokonce i turisti výběžek opustili na focení, tak to má Vanda s plnou parádou. Jen se trochu ostýchala udělat Vinnetouovo gesto, přeci jen je to jiný kmen....

Cesta údolím trvala celkem asi dvě hodiny, pak jsme se vydaly zpět, na cestu do Flagstaffu. Ta byla krapet delší a ke konci už mne to vůbec nebavilo a že by se Vanda přetrhla, aby mohla řídit, to taky ne. Z celé tříhodinové jízdy dala asi dvacet minut a hotovo...

Ve Flagstaffu spíme na slavné "Route 66", kousek od motelu jsme si i našly restauraci, kde jsme daly večeři (opět v množství, které se nedalo sníst v rámci jedné porce) a zapadly s radostí do postele. Zítra nás čeká poslední výlet této dovolenkové třetiny a po něm se přesunujeme do Phoenixu...

Grilování na přímém slunci

Ráno jsme si trochu přispaly, zabalily si, v klidu se nasnídaly a vyjely směr Page. Tam máme na druhou hodinu zamlovenou prohlídku Antelope canyonu. Cestou jsme zjistily, že máme čas, protože v Utahu je o hodinu víc, než v Arizoně. Takže jsme klidně mohly zahnout na cestu, která ukazovala, že vede do "Cottonwood canyonu". Cesta to byla neupravená, bez asfaltu a jelo se tam s naším "economy" autíčkem dost blbě. Vanda ho chtěla upgradovat, ale to bych nesměla být sestra svého bratra. Moc jsem původně nevěřila, že economy auto dostaneme. Protože jsem myslela, že takové snad ani v americe nemají. Na druhous tranu když měli, nevidím důvod ho měnit. Do kufru se vleze jeden kufr, zadní sedačky máme volné, tak proč tam nešoupnout kufr druhý...

Docela jsme s cestou zápasily, ale dalo se to. Myslela jsme, že jsme na cestě široko daleko samy a můžeme se kochat výhledy jak chceme, ale za chvíli se ukázalo, že kdepak. Cetu jsme sdílely s hordou čtyřkolek. Asi po půl hodině jízdy jsme se otočily a mířily už spořádaně k lower antelope canyonu. Tam jsme přijely i tak s předstihem, zapsaly se na tour a zjistily, že nesmíme vzít s sebou nic - nesmí se batoh, nesmí se brašna na foťák, nesmí se gopro... V podstatě se smí jen platit a to ještě jen hotově.

Tak jsem šla všechno uložit do auta a cestou zpátky jsem objevila, že prodávají cosi jako ochucený led. Ukrutně barevný led. Fronta čítala čtyři lidi, ale místní pracovnici to šlo ukrutně pomalu, občas i vzala peníze a jen tak odešla...prostě výkonnost asi pět minut/jeden zákazník. Ale dostalo se na nás a jíst se to dalo. Čekaly jsme asi hodinu a pak to vypuklo. Měla nás být skupinka o max. 15 lidech - ale už nikdo neřekl, že skupinky jsou celekm tři najednou. Sejde se po schodech do kaňonu (na schodech se v žádném případě nesmí fotit!) a pak se pomalu postupuje, druhá skupinka šlape na paty a furt vás popohání, že jdete pomalu, dokonce že se zastavujete a fotíte. Naopak u určených míst se musí zastavit a tam fotí všechny průvodce. Netrvalo dlouho a byly jsme obě otrávené jak švábi. Co je moc je moc.Průvodce nechápal, protože čekal obdivné pohledy, ale to se prostě nedalo. Nabídky na fotografování snímků na celý život jsme s díky odmítaly a toužily být venku.

Jako místo je to hezký. Být tam sám a v poklidu. Tohle byl děs a hrůza. Celá ta procházka trvala asi hodinu, asi abysme si své peníze užily. Tak jo, nadosmrti vystaráno.

V autě jsme se schladily klimatizací a přejely k horseshoe bend. Už v kaňonu Vanda poměrně trpěla, šla pomalu, takže rozčilovala v druhé skupině francouzskou průvodkyni, která měla tendence Vandu organizovat jako své ovečky. U Horseshoebendu se Vanda koukla dokopce, prohlásila "to se jde jenom tahmle, to bude dobrý" a vyrazila asi s třetinou vody v lahvi. Voda už měla teplotu okolí, takže to byl spíš čaj, než voda a hlavně když jsme vyšly na kopec, zjistily jsme, že pak vede cesta třikrát tak dál ještě z kopce. No co už. Doplahočily jsme se v přímém slunci k zábradlí. Udělaly dvě fotky, Vanda prohlásila, že se na všechno může vybodnout a vyrazila zpátky. Já udělala ještě pár fotek a vyrazila zrychleně taky, jenže mi nedošlo, jaká blbost byla poslat Vandu samotnou - s veškerou naší vodou. Vydrápat se živá na kopeček byl nadlidský výkon. Tam v pamém stínu Vanda čekala, takže jsem dopila vodu a pak jsme se z kopečku sesunuly k autu s přáním se zastavitt kdekoli na večeři a několik litrů studené vody. Jenže cestou žádná restaurace nebyla. Dojely jsme až k motelu, tak jsme uložily kufry a vydaly se zase ven hledat něco použitelného. Hned za rohem byla resttaurace s BBQ - jenže se ukázalo, že o tohle jídlo fakt nestojíme, a že je to vlastně taky fast food. A než něco hledat zběsile jezdit po městě, uchýlily jsme se zase k fast foodu, kterého už jsme se chtěla zbavit - ale ten prostě u cesty je. Takže jsme zastavily v Taco Bell s doplňovacími níápoji, což byla naše priorita :)

Pak už v poklidu zase domů, do sprchy a do postele...

The Narrows

Budíček byl opět v 5:40. Vanda to ozvláštnila tím, že se jí spustila krev z nosu, tak se trochu zdržela s cestou na snídani. Prý neměla ani hlad, tak si nakonec toust namazala s sebou do auta. V parku jsme opět byly chvíli po svítání a zabraly stejné parkovací místo jako včera. Nastoupily jsme do autobusu a mířily k poslední zastávce, když tu autobus začřal stávkovat a po několika pokusech náš řidič Kevin všechno vzdal a zavolal autobus náhradní. Po přestoupení jsme pak už v pohodě dojely na poslední zastávku, kde zařínala stezka "Narrows". Jedná se o cestu, která vlastně celá vede vodou. Jde se kaňonem, který se postupně zužuje a do kaňonu se nesmí když je hodně vody, hrozí bouřky a bleskové záplavy. Jde o to, že z kaňonu nevede žádná cesta ven, Jediná možnost jak se z kaňonu dostat je jít stejnou cestou, kterou člověk přišel a to někdy může dát i několik kilometrů. Měly jsme tedy štěstí, že byl vstup povolen.

Do vody se doporučuje jako vybavení klacek. Existují tu i půjčovny klacků (a bot do vody), ale my si prostě klacek našly (jeden už včera, druhý dnes ráno). Klacek pomáhá v cestě vodou - člověk jednak zjistí hloubku, kam šlape, jednak terén. Jak nerada chodím s holí, tady vážně měla svoji funkci.

Vstoupit poprvé do vody v botech byl trochu zvláštní pocit, člověk to běžně nedělá. Ale za chvíli už to bylo naprosto přirozené. Šly jsme kaňonem a kochaly se. Jen Vanda brzy začala hlásit bolest kotníku. Ortézu neměla, protože ji doma nenašla, ale zkusila si alespoň omotat kotník elastickým obinadlem. I tak ale trpěla. Nabízela jsem jí, ať si sedne, že půjdu dál a pak se vrátím,a le nechtěla ani slyšet. Takže hrdinně pokračovala dál. V jednu chvíli jsme si sedly a daly svačinu, a pak zase pokračovaly dál. Kolem poledne jsme došly k místu, kde se říčka rozdvojovala, prozkoumaly jsme jednu cestu, ta vedla k vodopádu a asi se dalo jít i dál, ale znamenalo to prolézt vodopádkem. Cesta na druhou stranu pak byla čím dál horší - voda prudší, dno kamenitější. Tak jsme se rozhodly otočit.

Vanda už byla hrozně ráda. Cestu zpátky jsme už daly skoro na jeden zátah, bez velkých zastávek, focení nebo odpočívání.

Vanda říkala, že poslední zhruba míli, která už vedla jen po souši, odtrpěla asi nejvíc. Bylo to na ní i vidět. Šla, nekoukala nalevo ani napravo, jen mechanicky pokládala furt nohy před sebe.

Vláčkem jsme pak byly na parkovišti asi za 30 minut, přesedly jsme do auta a ukrutně se těšily na ledové kafe v kavárně, kterou jsme navštívily už včera. Jenže tam bylo zavřeno, asi proto, že je neděle. Protože už cestou nic moc k zastavení nebylo, rozhodly jsme se zajet do Dairy Queen jako včera. A protože jsme byly hladové, objednaly jsme si rovnou večeři s sebou domů, zmrzlinu na hned a ledové kafe taky na hned. Brzy jsme ale zjistily tu chybu. Ani zmrzlinu jsme neuměly dojíst, natož dopít shake, který s kávou moc společného neměl...

Sebraly jsme si tedy své saky paky a dojely k hotelu. tam jsme u auta zuly mokré boty plné písku a nechaly je na parkovišti uschnout. Přes horký asfalt (venku je 38 stupňů) jsme přeběhly v ponožkách, které jsme sundaly až u vstupu do hotelu. Takže do haly jsme vešly bosky, což vzbudilo poměrně úžas.

Asi za hodinu jsme chtěla psát blog, ale uvědomila jsem si, že go-pro kamera zůstala v autě. Tak jsem proni zašla a jak se vedlo hodí - boty už byly úplně suché. Takže už stačilo jen vyklepat písek a jsou zas jako nové. Moje. Vandiny už mají život za sebou, ale za to nemůžou Narrows, to už měly před vstupem do nich...

Teď už jen odpočinek a zítra zase přesun. Vlastně teď se budeme přesouvat každý den, až do Phoenixu...

Zion park

Budík jsme měly nařízený už na 5:40. Od šesti se v hotelu podává snídaně a kolem půl sedmé jsme už vyjížděly ke vchodu do Zion parku. Cesta trvala asi půl hodinky. Zaparkovaly jsme, přesedly na vláček, který turisty po parku rozváží (má to výhodu, že některé treky začínají a končí jinde a také je vláček na plyn, takže se do prostředí parku hodí víc). 

Vystoupily jsme na zastávce "Zion Lodge" s cílem dojít na Emerald pools. Jenže ním vážně štěstí nepřeje. Emerald pools byly uzavřeny. Tedy horní Emerald pool. Došly jsme tedy ke spodnímu, tam se otočily, a šly zase zpátky. Cestou zpátky jsme na cestě potkaly jiné turisty, zuřivě něco fotící na zemi. A byl tam poměrně slučně velký pavouk. Tak jsme si ho také vyfotily - tedy já ho vyfotila, Vanda stála v uctivé vzdálenosti, připravena utíkat. Cizí paní turistka do něj píchla klacíkem a pavouk nic. Tak usoudili, že je mrtvý. Já osobně si to tedy nemyslím. Netrvalo moc dlouho, než jsme na Emerald pool došly. Na té cestě nic nebylo a není pravděpodobné, že by na ní mezitím pavouk došel zdechnout. Myslím, že mrtvého jen hrál...

Každopádně ho pak Vanda obešla tak širokým obloukem jak jen to šlo a počkaly jsme na vláček s tím, že tedy chtě-nechtě změníme plány a vylezeme na "Angels landing". Tedy vylezeme. Dojdeme kam to půjde. Jedná se totiž o poměrně nebezpečnou cestu, která vede kolem strmých srázů úzkou římsou a to tedy není pro mě a rozhodně nechci, aby tam Vanda lezla. Má to tak někdo smůlu mít takovou matku...

Jenže okolnosti se změnily, tak OK, dojdeme kam to pujde. Nastoupily jsme na vláček a zastávkou "The Grotto", odkud se na "angel landing" vychází, jsme jen projely. Vystoupily jsme tedy na zastávce následující "Weeping Rock" a ptaly se, proč se na předchozí zastávce nezastavovalo. Dozvěděly jsme se, že je Angel landing zavřený a spolu s ním všechny cesty, které z dané zastávky vychází.

OK, když už jsme byly na weeping rock, rozhodly jsme se vyrazit na něj.Ta cesta není dlouhá, asi kilometr, takže poměrně rychle jsme byly zpátky a přemýšlely, co dál. Rozhodly se jít na Hidden trail. Cesta jen stoupala a stoupala a když už jsme byly skoro nahoře, Vanda začala trpět se svým kotníkem. Každopádně už jsme tam skoro byly, takže se vzchopila a šla dál. Za chvíli jsme ale narazily na rangery, kteří se ptali, kam jdeme. Když se dozvěděli, že na Hidden trail, sdělili nám opět, že je zavřený. Ale že můžeme na Observation point. Problém byl, že ten byl ještě další asi dva kilometry dál, stálého stoupání. Což Vanda už odmítla a já si byly vědoma toho, že zítra po ní chci tůru v The Narrows a že by nebylo dobré ji strhnout. Tak jsme to odpískaly, otočily se a sešly zase zpátky dolů.

Vláčkem jsme se pak ještě nechaly odvézt na vyhlídku "Big Bend" ze které je vidět hora "Angel landing" a "Velký bílý trůn". Pak jsme zase dojely zpátky k návštěvnickému centru u parkoviště. Ještě jsme se zeptaly na to, zda jsou otevřené "Narows" a dozvěděly jsme se že ano a že zítra by měly být ještě lépe schůdné, než dneska. Ostatní dnes zavřené cesty jsou zavřené proto, že je poničila bouřka a to docela hodně a neví se, kdy budou vůbec otevřeny.

Turistiku jsme tedy pro dnešek ukončily, cestou zpátky se zastavily v příjemné kavárně na kávu a sendvič a vrátily se do hotelu. Bylo poměrně brzy,a le na Vandu dolehlo ranní vstávání spolu s chozením v relativním teple. Lehla do postele a začala klimbat. Já se vypravila do hotelového bazénu, který jsme měla celý sama pro sebe. Asi po hodině mne to přestalo bavit a vrátila jsem se na pokoj. Začaly jsme s Vandou řešit co a jak a rozhodly se zajet pro večeři. Tady v hotelu nevaří a v okolí také nic moc není, takže to vypadalo na nějaký fast food. Nakonec jsme potkaly podnik Dairy Queen, nad kterým začala Vanda jásat, že mají skvělé zmrzliny. Vlastně proč ne. Zastavily jsme, daly napůl si zmrzlinu - jednu s Oreo, jednu s Reeses (je to vlastně něco jako Mc Flurry u McDonalds) a pak jsme si objednaly i hamburger s sebou k večeři. Tu jsme pak schroupaly v posteli u televize. Hodláme jít zase brzy spát, protože ráno opět vstáváme před šestou...