Soul - chystání na odlet

 A je to tu. Týden bylo hrozně málo. I když. Nákupy zásob kosmetiky do konce života by mne asi zruinovaly, být tu déle :)

Ráno jsem vyrazila podívat se na další ze Soulských bran, ale především se zastavit pro brýle. Měly být hotové už včera, pán mi slíbil poslat zprávu, ale možná zprávy na mé korejské číslo úplně nefungují...

A ano, brýle na mne čekaly. Trochu zklamání, protože jsem čekala, že barevné čočky v nich budou přecházet z tmavé do světlé. Ovšem bylo to mé očekávání, nijak jsem to s pánem neřešila, což byla mohje chyba. Vybírala jsem sice z těch postupně zatmavených, ale to byly čočky ukázkové pro to, aby bylo vidět jak silné zatmavení může být. No nic, co nadělám. Trochu rozladěníá jsem brýle vzala a odešla z optiky. Venku to zkouším znovu a překvapení! Když se  dívám přímo, vidím dobře. Ale když se podívám mírně stranou, je všechno rozmazené. Moje nespokojenost roste. Chvíli to zkouším, ale nedá se nic dělat. Musím se do optiky vrátit a problém řešit. A tak se vracím a povídám, co se děje. Pán si ode mne brle vzal, chvíli něco kutil a pak je přinesl s tím, že moje brýle(které mám na nose) jsou menší a bylo potřeba trochu nové brýle srovnat, vyměnit držáčky na nos a bude to dobré. A bylo! Za odměnu, že jsem tak šikovná holka a umím brýle v Koreji reklamovat, jsem dostala korejský obal na brýle a sadičku nových tlapiček na nos i se šroubováčkem. Uf. Trochu se mi ulevilo.

Dále jsem pokračovala k bráně, když jsem potkala pravé korejské tržiště se spoustou krámů. Tak jsem se tam procházela, až jsem se mírně ztratila a už byl čas na oběd. Jenže jsem se motala trochu déle, než jsem chtěla a k obědu jsem si sedela až něco po dvanácté. Problém je, že i večeřet chci dřív. Možnost už oběd vynechat mne nějak nenapadla. A tak jsem si dala buldoki.

Pak už byl čas dořešit potřebné nákupy, měla jsem i sepsáno, co ještě potřebuji koupit, dala jsem si také svůj poslední oblíbený bubble tea...a šla na večeři :-D

Tedy ono to vypadá, že jsem večeřela hned po obědě, to zas ne, rozdíl byla asi tři hodiny, ale pravda, rozestup to úplně velký zas moc není. No co se dá dělat. K večeři jsem si dala Galbi. To je to jídlo, co mi minule spálili a museli dělat znovu. Ale za mne top mísní nabídky :-D I když asi úplně výkvět zdravé stravy to nebude...

Pakuž jsem nákupy dotáhla do kopce nahoru, pokusila se to pobalit a váha kufru ukazuje 23 kilo. No nevím. Úplně přesně. Měla bych něco vytáhnout? Těžko říct.

Osprchovala jsem se, oblékla, a připravila se na cestu na letiště.

Konečně jsem pochopila, proč jsou neustále zmiňovány schody v metru v Soulu a proč hodně lidí přeplácí za lístek autobusem. Cesta z letiště nebyla složitá, ale to jsem měla kufr o váze 9 kilo. Na cestu domů kufr výrazně přibral. Přesně do váhového limitu 23 kg. A teď - tahejte to po schodech. Na Soulu je totiž zákeřné to, že sice existují jezdící schody, ale jenom někde. Takže kus cesty k metru třeba sjet můžete, ale další kus vede po schodech pevných. A po těch musíte stáhnout i ten kufr. No co budu povídat. Sprchovat se před letem bylo úplně zbytečné, protože na letiště jsem dorazila celá opocená.

Navíc jsem se zarazila hned u východu z metra. Paprskovité cesty směřovaly k různým odbavovacím místů asi A-G možná i víc. A můj let na ceduli nebyl a já tedy netušila, kam se vydat. Naštěstí mne poměrně brzy napadlo zkusit štěstí on-line. A ano. Mám prý hledat odbavovací přepážku E. Tam už na mne čekali. Paní si převzala kufr a převážila dokonce i batoh. To se mi stalo snad poprvé v životě. Podivila se, proč bych ráda seděla vzadu v letadle, a nutno říct, že jsem jí to úplně neuměla vysvětlit. Rády tam s Vandou sedáváme vždycky.

Pak jsem byla odeslána na bezpečnostní kontrolu a to tedy bylo peklo na zemi. Víc než půl hodiny čekání. Pak už ale všechno šlo jak po drátkách. Průlet letištěm (naprosto mne už nezajímaly automaty na vrácení přeplacených daní - nebyly cestou, znamenalo by to zacházku a stejně mi většinu vraceli přímo při nákupech). Našla jsem si svoji bránu, za pár posledních peněz koupila něco k pití a pak už se letělo. Opět jsme měli štěstí. Na každého (+/-) vyšla volná trojsedačka. Takže se dalo vcelku spát. To bylo fajn, protože cesta z Jeddah do Soulu trvala 10 hodin, ale cesta obráceně byla plánována na víc než 14 hodin :-o. Takhle se to dalo přečkat.

V Jeddah překvapivě fungovala i wifi a tak jsem se poflakovala po letišti, koupila čerstvé datle, poseděla u místního McDonalds a zcela neplánovaně jsem si cestou k bráně koupila i parfém. Ten tam nešlo nechat. Nejen, že volal "kup si mne", protože voněl úplně dokonale, ale ještě byl v akci dva za cenu jednoho :)

Cesta z Jeddah do Vídně byla krapet méně pohodlná,ale furt pohodlná (seděli jsme ob sedadlo a já navíc vyfasovala okýnko a výhled). Ve Vídni jsem přehupla na vlak v podstatě bez čekání a vyrazila do Prahy. Tam už na mne dolehl jet-lag a tak přestože jsem byla vyspalá z letadla, cítila jsem se totálně mrtvá. Myslím, že jsem nastoupila do auta a s Pepou nejedn na cestě do Loun, ale až do rána, vlastně nepromluvila.

Soul - DMZ (demilitarizovaná zóna)

 Ráno jsem měla budík nařízený na šest hodin.  A ne, vstávat se mi ani trochu nechtělo. Ale co naplat, v sedm se vyjíždělo dole od stanice metra. Nakonec jsem se zpacifikovala trochu dřív, tak jsem vyrazila s tím, že si ještě koupím na cestu nějaký sendvič a kafe. No, ještě, že jsem byla na místě s předstihem. 

U mestra stály tři autobusy a pobíhali tam tři průvodci se seznamem. Na prvním seznamu jsem nebyla, na druhém také ne a třetí autobus už byl zavřený. Ř\íkám to tedy první průvodkyni a logicky - jsem na seznamu toho zavřeného autobusu. Tak se doklepala, paní zavřená průvodkyně se zeptala, zda jsem Marcela, naložila mne a vyjelo se. Deset minut před avizovaným odjezdem. Hezký.

V soulu byla ještě jedna zastávka, kde se nabralo pár dalších lidí a vyrazilo se směr hranice. Tedy nejdřív nám paní vysvětlila, že součástí výletu je návštěva jezera Majang, ale to je v zimě otevřené jen odpoledne, a tak trochu upravujeme plány. Nejprve je zastávka v parku Imjingak. Tam průvodkyně zajistí vstup do demilitarizované zóny a provede nás památníky, které jsou v parku dost nahuštěné. Cestou jsme ještě dostali přednášku z dějin Korejské války a už jsme skoro byli na místě. Byla zima, až praštělo. Však mi taky na telefon přišla výstraha před náledím. Okoukli jsme tedy památkníky a jeli jsme směr Demilitarizovaná zóna.

Nejprve jsme projeli kontrolním stanovištěm. Ozbrojení vojáci nastoupili, odkontrolovali pasy podle seznamu co měli, a jelo se dál. Dojeli jsme až k poslední kontrole před hranicí, kde se uhýbalo. Ty kontrolní brány reziví a pustnou, nicméně údajně když byla olympiáda, jihokorejští sportovci právě touhle rezivou a zpustlou bránou na závody projížděli.

My jsme mířili k třetímu invaznímu tunelu. Viděli jsme krátký film o všech 4 tunelích, které se našli. Pak jsme si uložili všechny věci do skříněk, včetně telefonů, prošli bezpečnostním rámem a vypravili se do třetího invazního tunelu. Nejprve se asi 350 metrů jen klesalo a to dost strmě. Pak už se šlo asi 260 metrů tunelem a byla jsem ráda, že máme přilby, protože jsem přilbou sejmula strop několikrát. Došlo se k první zdi, kterou severokorejci postavili, když se na tunel přišlo (a jsou tam tři za sebou), u zdi jsme se otočili a šli zase zpátky, včetně zase výšlapu nahoru na kopec. Řekla bych, že to bylo náročný, ale zas tak moc ne. Jsem trénovaná místním bydlením a řekla bych, že je ten sklon tak podobný.

Naše průvodkyně byla dokonalá. Asi neuměla jména všech ze skupiny, ale moje jí tedy v hlavě uvízlo a kdykoliv mne potkala, tak mne zdravila :)

Další cesta vedla na observatoř. To je totální úlet výletu. Vyjede se na kopec, tam je asi třípatrová budova, na jejíž střeše je observatoř. A návštěvníci koukají dalekohledy do Severní Koreje jak do ZOO. Člověk si říká, co to proboha je. Každopádně demilitarizovaná zóna měří 4 kilometry. Na každou stranu od hranic dva. Nicméně pracovník observatoře říkal, že je hrozně nadšený, že je zima a to bývá skvělá viditelnost a my máme štěstí, protože vidíme fakt daleko. Tak asi máme štěstí :-D

Z observatoře bylo vidět i stanoviště označované jako JSA. To je bezpečnostní bod,  kde stojí vojáci severní i jižní země tváří v tvář. Když jsem hledala tour, chtěla jsem samozřejmě jet právě sem,a le nikde taková tour nebyla dostupná. A už vím proč. Kdo si pamatuje, jak americký voják zběhl někdy v létě do severní části, tak to bylo prý právě při této tour. Tím se projevila bezpečnostní mezera a tyto tour byly zastaveny. A já si skoro už začínala myslet, že blbě googlím...

Při nástupu do autobusu jsem pokecala s průvodkyní a jelo se dál. Tentokrát byla zastávkou "unification village" v DMZ. Zatímco severokorejci mají tuto vesnici na svém území taky (a říká se jí "propaganda village" a nikdo v ní nebydlí, tak na jihokorejské straně žije asi 200 obyvatel.Jedním ze specialit, které mají, je zmrzlina ze sojových bobů. Plně veganská. No museli jsme ji ochutnat, i když byla ukrutná zima. A přesně jak průvodkyně říkala, chutná skoro jako burákové máslo.

Pak už se opět jen projelo kontrolním stanovištěm, vojáci opět odkontrolovali pasy, a po krátké zasávce zase v Imjingak parku na oběd (já si dala Udon nudle) jsme vyrazili k jezeru. Tam jsme vystoupili, krátce prošli lesem a dostali se k závěsnému mostu přes jezero, který má 200 metrů a uprostřed je kus mostu tvořeno skleněnou podlahou. Za mne zbytečně. Po celé délce mostu je uprostřed chodníček z takových těch průhledných kovových čtverců a je přes to voda vidět mnohem lépe, než přes ušmatlané sklo. Jít po mostě ale zážitek docela byl, most se jemně houpal, proč ne. Jinak mne jezetro vlastně neuchvátilo, je poměrně nově otevřené (asi 2018(?)) a čistě turistická záležitost. Nechtěla bych tam vlastně trávit ani celý den, natož dovolenou. Všude pečlivě připravené chodníčky, upraveno, žádný prostor pro chůzi lesem jak se zamane...

No nic, došli jsme k autobusu a nastala drobná komplikace, kdy jsem si spletla záchod (protože neumím asi číst obrázky a zabočila jsem na pány). Vyděsila jsem tím jednoho pána, který se na místo chystal taky. Zajímavé bylo, že se mi ukrutně omlouval on :))

Pak už jsme jen dojeli zpátky do Soulu, téměř s pláčem se rozloučili s naší průvodkyní a bylo.

První jsem potřebovala kafe. Pak jsem se krátce courla po centru a napadlo mne, že vzhledem k brzkému vstávání to asi zakončím dřív a tak bych se mohla podívat, zda se i dnes stojí fronta na další Michelinskou restauraci. Ta je navíc známá tím, že je levná (tedy ani ta druhá nestála moc, ale trošku dražší byla, to ano). A byl to dobrý tah. Fronta se sice stála, ale až uvnitř (den před tím se táhla daleko ven) a během chvilky jsem seděla. Během druhé chvilky jsem měla objednáno a během třetí chvilky jsem měla před sebou gyoza knedlíčky. Byly dobré, o tom žádná. Ale jak tu obrážím dobré restaurace, tak fakt Michelinskému hodnocení prostě nerozumím. Proč tahle restaurace Michelinskou hvězdu má a ta, kde jdem byla včera ne? Obojí bylo výborné, tak v čem je hák? Asi nemám tak zmlsanej jazýček, abych to byla schopná poznat.

No, poslední večer. Dala jsem si ještě bubble tea a vyrazila si domů lehnout :(

Ani se mi domů nechce.

Soul - Gangnam

Na dnešek hlásili déšť. Na celý den. Jenže. Jenže ráno, když jsem vycházela, tak nepršelo. Jen foukal chladný vítr. A budu si za takových podmínek brát erární deštník, který je sice supervelký, ale neskladný? Nebudu, že jo.

A tak první, co jsem musela udělat, když jsem přijela do Gangnamu bylo, koupit si deštník. Protože nepršelo. Totálně lilo. Paní v obchodě deštník ozkoušela a říkala jsem, ať ho ani nebalí, protože jak jistě vidí, hned ho využiju. Ok. A v tu chvíli paní udělala totální lifehack.. Obal od deštníku přivázala uzlem k poutku. Jako sakra??? Celý život deštníky používám, obaly různě ztrácím a ono to jde takhle???

Životně poučena jsem šla chvíli dál, než jsem usoudila, že to takhle nejde. A zaplula jsem na kafe. Jenže, to bych tam mohla sedět celý den. A tak jsem hrdinně vyrazila prozkoumat K star road. To je etakový korejský chodník slávy pro pěvecké hvězdičky. Každá skupina, každý interpret, který je tu důležitý, má svého medvídka na chodníku. Medvídek je přitom různě barevně ztvárněn. Řekla bych že "krása", ale prostě korejský styl.

Pak jsem začala hledat něco k jídlu, ale byla jsem ve čtvrti, kde má obchody Prada či Hermes a lidé, co zde nakupují prostě nejedí. Takže jsem se ploužila dál. Až jsem došla k místu, kde by měl být podle mapy Lego obchod a protože mne ježíšek informoval o jistých potřebách členů naší rodiny, které nejsou v Evropě splnitelné, chtěla jsem se kouknout. Ale těžko říct. Buď byl obchod dobře schovaný, nebo Google mapy lžou. Což spíš, ony tu v podstatě vůbec nefungují. A tak to vzdávám a vracím se k hledání jídla, když v tu chvíli! se objeví potrava duševní. Budhistický chrám Bongeunsa. Tak dobrá, Budhu ještě chvíli vydržím. Chrám jsem si prohlédla, ale už jsemšilhala hlady. Až jsem našla restauraci se smaženým kuřetem. OK, co se dá dělat. Beru. Vešla jsem dovnitř, ale nikde nikdo. Jen na stole cedule. V korejštině. No ale mám data a překladač, takže jsem zjistila, že se tam píše, že obsluha jen v patře. Paráda, tam dojdu. Dostala jsem jídelní lístek a objednala jsem si. Nic mi nepřišlo divné. Ani cena, ta se pohybovala furt v mezích jídel, která tu všude jsou. A ke kuřeti jsem přihodila hranolky a zkusmo něco na tyčce. Hm. Když to paní přinesla, myslela jsem, že mne omyjou. Jídla bylo pro tři lidi, možná i pro čtyři. Nevím, proč mi to neřekla, z ničeho to nebylo poznat. Ale možná to byly v tom podniku normální porce. Já nevím. Až mi přišlo líto tolik jídla vyhodit, protože to se vážně nedalo dojíst. Dobré to bylo, ale bylo toho moc.

Pršet pořád nepřestávalo, a tak jsem pokračovala už jen kousek přes křižovatu, kde je velký - no, nevím co. Pomník asi ne, socha taky asi ne, prostě velké něco snad nejznámějšímu světovému songu Gangnam style. Být hezky, asi se vyřádím a vyfotím se při tanečku, ale teď na to nebyla nálada.

Toužila jsem zapadnout do přilehlého nákupního centra. Nešlo ani o nákupy, i když co jiného lze v takový den dělat, ale šlo především o Starfield library. Ale zklamání. Ohromná knihovna je ve skutečnosti instakout jak hrom. Asi to tak bylo i myšleno, ačkoli jde opravdu o knihovnu. Ale pro turisty je to místo zajímavé hodně a tak tam pobíhají, fotí se a často i dělají, že umí číst. Zklamání, i když jsem to mohla čekat. A tak jsem ani nepočkala na šestou, kdy začíná velkolepé barevné Vánoční představení, hupla jsem na metro a jela zpátky do centra, kde bydlím. 

V centru jsem usoudila, že nutně potřebuji bubble tea. A jednu prodejničku jsem i našla. Pán mi poradil, že tedy je soupis toho nejlepšího, co máme v nabídce. A tak jsem se ukrutně vtipně zeptala, co je tedy nejlepčí z nejlepšího a byl mi doporučen čaj Gaga. Ok. Nutno říct, že byl opravdu dobrý. Jak něco obsahuje maracuju, jsem spokojená.

Pak jsem, jako obvykle večer, vyrazila okouknout nabídku kosmetiky. Mám od Vandy instrukce, takže kupuju a v tom mi paní začne vysvětlovat, že beru slabý retinol a mám vzít jiný. Problém je, že Vandy cíl byl spíš kupovat značky, co lze sehnat i doma. Tak jsem zaotravovala Vandu v práci a probrala s ní nabídku, abychom se dohodly, že s retinolem opatrně a žádné vyšší dávky nechceme. Nicméně paní i tak byla akční a při placení mi retinol vnutila ještě jeden, protože tak na daních získám víc zpátky. Nechci slevu zadarmo. Dá rozum.

Nemám moc hlad na večeři, zvažuji, že by mi stačil třeba malý bibimbap, ale potkávám restauraci s jídlem, jaké jsem ještě nezkusila. Ale viděla jsem ho v korejských filmech :)

Zaplouvám do restaurace a objednávám si. Hodně jídel je klasicky pro dvě osoby, ale našla jsem i nabídku pro jednu. Kuřecí Galbi s kukuřicí. Číšník mi roztápí na stole pánev a přináší kuřecí maso. Ještě probíráme, zda se k tomu jí ještě nějaká příloha, ale prý ne. Očekávám, že stejně jako u barbeque je příprava masa věcí personálu. A možná i ano, ale sedím v koutě. A tak najednou maso smrádne a černá. Už to vidí i obsluha a co se dá dělat, mění pánev a přináší novou várku masa. Pak už si mne poměrně všímají. Na konci, když je maso (kuřecí) a zelenina hotové, přihodí se sýr a kukuřice. Pak už můžu jíst.

Tedy. Já si každý večer myslím, že tohle co jsem večeřela byl korejský top a každý večer mne nová večeře přesvědčí o opaku. Naprosto všechno, co jsem tu měla bylo dobré. Ale taková ta klasická korejská jídla, ty jsou naprostý top všechna.

Opět se narvaná potácím domů. Na zítra si musím nařídit budík, protože pojedu už brzy ráno na výlet...

Soul - palác UNESCO Changgyeonggung

Ráno jsem konečně pochopila situaci. Když je 15 nad nulou, je zbytečné s sebou tahatcelý den teplou bundu a potit se jak prase. Minulé dny ukázaly, že se během dne počasí drasticky nezhorší a já v Soulu neumrznu. Takže hurá! vyrážím do ulic jen ve svetru. Cestou z kopce potkávám doslova davy, k teré míří naopak nahoru, na horu Namsan (tam jsem byla včera). Zajímavé, asi nedělní místní tradice.

Každopádně já jdu rovnou do metra a kupuji si lístek k palácj Changgyeonggung. Trochu si pohrávám s myšlenkou půjčit si znovu hanbok, protože je to nový level fotografií, ale nakonec do toho nejdu. A protože hanbok nemám, jdu si koupit vstupenky. Je to možné udělat v automatu, ale automat mi tvrdí, že vstupenka do tajných zahrad je k dispozici až na druhou hodinu a to mne úplně nenaplňuje nadšením. A tak jdu k pokladně a heleme se. Vstupenka do tajných zahrad je k dispozici i na 11:30. Sice je u mapky napsáno, že cesta trvá od hlavního vchodu 20 minut, a je právě 11:15, ale když je pokladní ochotná to prodat...Takto určitě stihnu. A taky že jo. Trvalo to dokonce jen 5 minut dojít od brány na určené stanoviště k prohlídce. Zahrady jsou totiž dostupné jen s průvodcem.

Atak se procházíme zimní zahradou a obdivujeme honosné budovy a altánky v nich (a dozvídáme se kde všude se točilo nějaké Kdrama, které jsem tentokrát neviděla, ale na Netflixu prý je). Prohlídka zahrad trvala asi hodinu a půl a musím říct, že v létě to musí být velkolepé. Teď to také bylo pěkné, ale přeci jen, když je vše obklopeno zelení, má to větší grády.

Po prohlídce si procházím ještě palác samotný. Nevím proč, ale je tu o poznání méně lidí.

Končím s prohlídkou a už mám dost hlad. Na ulici lidé často sojí fronty na restaurace, to tedy rozhodně mít nemusím. Nakonec končím v kulturním centru, které i vaří. Objednává se přes automat, dostanete lísteček a systém pak vyvolává čísla objednávek. Měla jsem trochu obavy, ale můj bibimbap byl naprosto luxusní, a ještě jsem i dostala návod, jak ho jíst (prostě to v míse zamíchat).

Pak jsem se šla podívat do sídla značky Sulwhasoo. Za vším, co se tu děje ještě totiž probíhá simultální denní debata s Vandou o tom, co pořídit za kosmetiku. Já roky používám Mizon a mám ho moc ráda, ale tady (nevím proč) skoro není k dispozici. A náhražkou se jeví právě třeba Sulwhasoo. Nicméně po návštěvě děsně fancy domku, kde byli všichni hrozně na výši a nikdo se se mnou nebavil, jsem na tuhle značku dost zanevřela. Zejména, když jsem si zkusila trochu na sebe napatlat a zjistila jsem, že mi to smrdí. Tak nic, Sulwhasoo mi nesmí domů.

Procházela jsem se Bukchon Hanok Village a žasla. Tisíce lidí v rezidenční historické čtvrti. Všichni se fotí a plní ulice. Jako jde o krásnéo domky, o tom žádná. Ale místním ty davy lidí musí lézt strašně na nervy... Tak nějak se mi tam nechtělo moc být. A tak jsem sešla z kopce, zkusila ještě prodejnu značky Beauty of Jonseon (bylo to v bledě modrém, jen mi krémy nesmrděly) a pak jsem to vzdala a prolézala obchůdky, až jsem objevila jeden, s poměrně slušnými cenami. A tak jsme daly s právě vstávající Vandou videohovor přes internet a prodebatily možnosti nákupu. Já pak nakoupila, zaplatila, dostala jsem rovnou i vrácené daně a mohla jsem jít. Jenže tak nějak uteklo moc času a já zjistila, že jsem nějak promeškala odpolední kávu!

No, sedla jsem na metro s myšlenkou, že si dám kávu v centru. No chyba lávky. Zase davy lidí jako včera. Vlezla jsem ještě do pár obchodů, ale výsledky nic moc. Pak jsem začala už hledat večeři. Jenže na unavenou a hladovou Marcelu raději moc nemluvte. Takže se stalo, že v restauraci, kde mne servírka usadila a pak zase chtěla přesazovat jinam (to je korejská lidová tradice snad, kterou vůbec nechápu). Takže to ne, to Marcela odchází pryč. Dlouze pak hledala co by si kde dala a nemohla si vybrat, až ji zlanařil jeden náhodnčí na bulgogi hot pot. A zase nutno říct, že to bylo dokonalý, i když tedy přílohy byly to nejslabší, co jsem tu kdy zatím dostala. Ale hotpot byl výborný, takže jsem se mohla spokojeně odvalit domů.

Soul - cesta přes horu Namsan

 Dneska v noci jsem spala echt špatně. Nemohla jsem usnout a ještě dost po půlnocijsem se převalovala, a ráno jsem byla zase docela brzy vzhůru. Těžko říct, jestli za to může jet lag nebo sousedé, kteří se přihrkotali kolem půlnoci a trochu po jedenácté se pro ně luxovalo...

A tak jsem ráno vstala, uvařila si kafe a vyrazilo do města. Plán byl nejdřív vybrat z bankomatu. Ale to není jen tak, protože ne každý bankomat je ochoten vydávat peníze zahraničním kartám. První to tedy nedal, druhý už pak jo. Za odměnu jsem si pak hned vedle dopřála ledový bubble tea.

Pak jsem přešla o kousek vedle do optiky. Ano, já vím, že letos jsem si už brýle koupila, ale proč případně nechtít ještě jedny? Šla jsem to okouknout a vybrala si. Pověděla jsem pánovi i svoji představu o sklech a on mne vzal do prvního patra, to takové optické děsně hi-tech laboratoře. Všechno si pak hezky v korejštině zapsal (údaje jsem mu předala, nepotřebuji aby znovu nic měřil, zejména proto, že vím, že se výsledky rozcházejí. To by ho zmátlo a co se zmateným korejcem). Každopádně zapisoval, všechno se hezky zrcadlilo na stole, takže jsem viděla co píše, jedno, že jsem vůbec ničemu nerozuměla. Pak začal řešit ztenčená skla a to jsem mu vysvětlila, že fakt nepotřebuju. Rozdíl byl asi půl milimetru a vzhledem k tomu, že jde o brýle jen tak z plezíru, nepotřebuju žádné vychytávky. Když všechno dopsal, zeptal se kdy jedu domů a pak mne ujistil, že v úterý budou brýle hotové. Pro jistotu mi i pošle SMS (mám korejské číslo, jen se trochu obávám, že nemám to české - pána se SIM dvě čísla dost mátly a netuším, co při aktivaci nakonec nastavil, ale své číslo nikde nevidím...)

Zaplatila jsem a těším se na úterý.

Pak jsem se dle plánu trochu cournula městem. Ono totiž v pozadí všeho dění probíhá i urputná konverzace s Vandou o kosmetice, která je tu k mání. Tak jsem šla okouknout nabídku. Něco jsem pokoupila a dostala jsem rovnou už i vrácené daně, abych to nemusela řešit na letišti. Teď mne napadá, že bych asi měla řešit nakonec i ty brýle...:(

Po nákupu jsem to vzala zpátky domů, tady si odložila a vyrazila výš do kopce, k lanovce na horu Namsan. Zjistila jsem, že vlastně bydlím přímo u lanovky. On ten kopec k bydlení je fakt padák a člověk by na něm nechal plíce...

Vyjela jsem nahoru a nestačila se divit. Korejská kultura v plné kráse. Všude kam oko dohlédlo, bylo naprosto všechno obvěšené zámečky zamilovaných. A když říkám všechno, tak všechno. I bezpečnostní kamera. A kdyby ty miliony zámečků nestačily, stál tam v budce pán a prodával další. To třeba kdybyste teprve nahoře zjistili, že se vlastně strašně milujete...

Vlastně je to strašně hnusný. Na druhou stranu, plně to odpovídá korejcům prostě.

Na věž ani nemělo smysl jít. Bylo pod mrakem a viditelnost špatná. Takže jsem jen prohlédla okolí, dala si něco drobného k jídlu (objednala jsem si hamburger, ale dostala jsem...no takovou mcdonaldovskou náhražku) a vyrazila dál. Šla jsem kus po hradební stezce - ta totiž obkružuje celé město (tedy vnitřní město, ne celý Soul okolo) a jde celá obejít. je na to i webová stránka s informacemi co na které části je, jak dlouhá a jak náročná je jaká část a tak.

Po nějaké době jsem ze stezky uhnula k Namsangol Hanok Village. Tady si musím postěžovat, že stezka byla poměrně dobře značená, až na konečnou fázi. Tam jsem došla na rozcestí (a se mnou tři korejky) a zvolily jsme špatnou cestu. Tedy jsme se dostaly na výpadovku, čtyřproudou silnici, která samozřejmě neměla chodník. Překvapení autobusáci troubili, já je odkazovala na radnici města Soul, ale nakonec jsme to všechny 4 přežily a k chodníku se dostaly. Ten pak vedl nadchodem nad danou silnicí. Stačil by přitom jeden ukazatel navíc...

Daný Hanok je vlastně takový skanzen, který ukazuje staré obydlí, vesnici v Soulu. I tam jsem potkala hodně lidí v hanbocích, kteří se fotili. Je fakt, že okrojovaní mi na fotkách nepřekážejí a hned to vypadá líp :-D

Pak jsem došla zpátky do centra a toužila po kafi. Výběr padl na kočičí kavárnu. Podle recenzí se tam platí vstupné a v ceně je jeden nápoj. A ke kočkám se prý chovají hezky, plus mají i tašky lidem na věci aby je kočky nepočůraly a také odchlupovací válečky... No nevím. Když jsem tam přišla, tři lidé chtěli právě dovnitř. Paní jim sdělila, že musí chvíli počkat, že má jen dvě místa. Ani jsem se tam nehrnula. Stačilo mi, co jsem viděla přes sklo. Plná místnost lidí. Údajmě mají mát uvnitř asi 40 koček. Viděla jsem i kočku, jak leží na stole, naprosto v klidu mezi hrnky. No já nevím. Neumím si představit, že by naše kočky byly takhle v pohodě mezi davy lidí. Tak jsem se otočila, že to asi podporovat úplně nechci. Hledala jsem jinou kavárnu, ale davy začaly houstnout. Nevím jestli proto, že je sobota, nebo proto, že budou Vánoce. Ale byl to děs. Nakonec jsem kavárnu našla u katedrály a dala si matcha latté.

Po kávě jsem ještě chvíli zkusila některé obchody, ale děsilo mne to čím dál víc. Dala jsem si alespoň na ulici ovoce v karamelu, ale byla jsem hrozně zklamaná. Všichni to hrozně vychvalovali, ale mne to neoslovilo. Nicméně pokud to chce někdo doma zkusit - napíchněte na špejli jakékoli ovoce, udělejte si karamel a ovoce v něm obalte. Nechte zatuhnout a dobrou chuť. Vše na vlastní nebezpečí, zubaře si platíte sami :-D

Zavelela jsem k ústupu. V plánu jsem měla dát k večeři pravé korejské barbeque. Prý je to nutnost. Jeden podnik je cestou ke mně domů, což se hodilo. Měli i volné místo, tak jsem si sedla, nicméně už v tu chvíli jsem byla zmatená jak beruška. Vyber si maso. Jako vím, že v Japonsku byl strašně dobrý grilovaný jazyk. Otázkou ovšem je, jestli je to tady stejné. Do mého váhání vnesla trochu řádu servírka, která píchla prstem do jídelního lístku s tím, že to je dobrá věc. Protočily se mi panenky. Cena v hodnotě části ledviny. Ale zjevně za kvalitní stejk. OK. Beru.Snažila se mne pak ptát na přílohy, ale copak já vím? Doporučila jsem jí dohodit co je prostě dobré.

Zapli gril, respektive zapálili dřevěné uhlí a personál osobně maso ogriloval. Jak jsem zjistila, griluje ho všem, takže žádné "spal si sám svůj kus masa" se nekoná. K tomu chtěst a v miskách opět kimči, ale i podobně naložený asi bambus, cibule v sojové omáčce s medem, brambory s dýní a salát. Bylo to naprosto úžasný. Kam se hrabe Michelinská rýžová polévka.

Spokojenost největší. Nakonec se i ukázalo, že se platilo jen maso a přílohy byly v ceně, takže jsme zůstali u ceny jedné ledviny a nemusela jsem přihazovat další. 

No, pak už jen vyšlapat kopec domů, napsat blog a jít spát :)

Soul - královský palác Gyeongbokgung

Kuchyňka je přestěhovaná do třetího patra. Když jsem si šla ráno vařit kávu, práce byly v plném proudu a tak jsem si odnesla hrneček k sobě dolů (a až do večera nevrátila :-D)

Nevím, jestli za to může jat-lag, ale zase jsem vstávala pozdě. Tentokrát o půl desáté.

Nicméně to dávalo novou příležitost zkusit znovu Michelinskou restauraci. Prošla jsem pár obchůdků, nafotila Vandě dostupnou kosmetiku (její část) a za chvilku už mi bylo jasné, že vybrat tady nějakou odpovídající skin care bude naprosto příšerná záležitost. Na každém rohu jí totiž mají tři tuny. A co lépe, mají tu i moji značku, ale jen jako chudou příbuznou těch jiných značek. No nic, Vanda může studovat...

Tentokrát jsem dveře trefila. Nicméně postup je tu jiný, než jinde zatím byla a hnali mne nejprve jídlo zaplatit. Tím jsem zjistila, že nejsem v podniku s kuřetem, ale v pobočce s polévkami. Zase. No a to se blbě vybírá. Polévka na obrázku jako polévka na obrázku. A opět jsem byla za debila, protože mi paní u kasy říkala, že můj výběr nemá chuť. Jakože cože? Chce mi snad říct, že ze čtyř druhů polévek v Michelinské restauraci si vybírám tu nejhnusnější co mají? No ale měli frmol, paní pokrčila rameny, naúčtovala, já zaplatila a už jsembyla usazena u stolu.

Tak ne, přátelé. Paní se mi snažila sdělit, že jsem si vybrala polévku dochuť si sám. Já tady z těch zjevných informací, ve kterých hledám vždy něco jiného asi fakt umřu.

No nic. Polévka byla výborná. Samozřejmě k ní byla cibulka, sojovka a kimči. Já ho tu snad nakonec i vezmu na milost. Tedy to zelí furt nemusím, ale dávají i ředkev (?) asi a ta je vlastně dobrá. Dokonce mi paní i nabídla další misku kimči a když jsem to odkývala, tak mi ji nadšeně přinesla. Je hezký vidět, jak mají lidé radost z toho, že vám to chutná :) 

Nicméně se tímto omlouvám babičce, jejíž polévka za 10 euro mi v Benátkách přišla drahá. Tahle stála asi ještě víc. No jo, Michelin :)

Po obědosnídani jsem vyrazila metrem ke královskému paláci. Plán byl půjčit si "hanbok". To je vlastně korejský kroj. Platí, že kdo jde v hanboku do paláců, ten nemusí platit vstupné. Nicméně to není ta hlavní motivace, protože vstupné sem konkrétně stojí 3000 wonů, ale půjčit si hanbok stojí různě, asi od 15 tisíc wonů. Chtěla bych ovšem vidět toho, kdo půjčení za 15 tisíc má. Samozřejmě po příchodu do půjčovny turisty odvedou k těm nejdražším kusům. Takže já měla dvě hodiny půjčení oblečku za 33 tisíc. Jako než jsem do půjčovny došla, trochu jsem bojovala sama se sebou. Přeci nebudu chodit po ulici v maškarním oblečku. No ale chodí tak kde kdo. Takže nakonec jsem se přemluvila a udělala jsem dobře.

Navlékli mne v půjčovně do šatiček a pak jdi zaplatit. Vtipné bylo, že teprve potom se dozvíte, že berou jen hotovost. Nevím, proč to tahle dělaj, ano mají na stěně cedulku, ale kdo si jí všímá... Naštěstí jsem pár posledních drobných měla a tak jsem je mohla vysázet na stůl, uložit si věci do skříňky, vzít stylovou kabelku a vyrazit do královského paláce. Jde o nejstaší palác v Soulu, postavený byl už ve 14 století a historie je dlouhá. Nicméně focení v hanboku vlastně zabralo všechen čas. Byla jsem jak Vanda a nafotila miliony fotek v různých částech paláce. Ač to tak z fotek nevypadá, palác byl plný lidí, takže najít nějaké místečko bez nich bylo často i dost složitý.

Po dvou hodinách blbnutí v hanboku jsem našla svoji půjčovnu a šaty vrátila.

Pak byl ideální čas na kávu a koláček (matcha, naprosto luxusní). V tu chvíli také pomalu vstávala Vanda a probírala se mojí tunou zpráv, takže jsme prohodily i pár slov během její přípravy do práce.

Po kávě bylo ale jasné, že další palác už nestihnu, pokud nechci riskovat, že mne zase budou vyhazovat se zavíračkou, která se kvapem blížila. Můj itinerář cesty se začíná rozpadat na malinké dílečky. Zjevně vůbec nestihnu, co jsem si naplánovala.¨

A tak jsem vyrazila k centru, tentokrát pěšky. No jo, jenže to obvykle jdu, pak něco uvidím a tak si k tomu zajdu, pak uvidím něco dalšího a tak se další kus vracím...Takže jsem takh viděla nejdřív sochu admirála Yi Sun Shin a za ním pak ještě krále Sejonga velikého. A přesně tímto způsobem pak nachodím sto jarních kilometrů ůplně mimo plán.

Úplně podobně jsem pak zašla okouknout Vánoční výzdobu u obchoďáku, abych pak o kus dál viděla ještě velkolepější Vánoční výzdobu...

No, skončila jsem na nočním food marketu. Za poslední drobné jsem si pořídila vaječný koláček (ha, překvapení, ono je to ve sladkém těstě...), toustík se sýrem (ha, překvapení, ono je to ve sladkém těstě) a nakonec hurá, takoyaki - moji oblíbenou chobotnici v těstíčku (ha, překvapení, byla strašně horká a spálila jsem si jazyk). Tím jsem do mrtě vyčerpala svoji peněženku a v těch davech, které ulicí procházeli, jsem nějak neměla sílu hledat bankomat.

Pořeším to zítra, i když trochu jsem litovala, protože plán byl si ještě dát ovoce máčené v karamelu jako sladkou tečku...

Soul - jak se nic nedařilo

Ráno jsem si zašla o patro výše do kuchyňky uvařit kafe a připojit se na internet. U mně v pokoji totiž nefunguje. Když se objevil místní bytný, stačilo mu ale jenom říct a zaběhl internet nahodit. Také jsem zaplatila ubytování (fun fact - moc tu nejednou na bezkontaktní platby, vlastně vůbec) a mohla jsem vyrazit do ulic. Protože bylo víc hodin, než jsem čekala při plánování doma, vyrazila jsem do města s tím, že si už někde dám oběd, vždyť už je skoro poledne. A chtěla jsem výlet zahájit stylově, v restauraci oceněné Michelinskou hvězdou (a dát si kuře na zázvoru). Jenže. Jenže jsem si spletla dveře. Fakt. Kdybych popošla kus dál, bylo by to jasný. Takhle ne. A tak jsem někam vlezla, kde má hlavní slovo majitel podniku. Paní mne usadila, pak přišel on a rozhodl se mne přesadit, protože sedím u stolu pro osm lidí. V prázdném podniku. Který prázdný zůstal až do mého odchodu. No nic. V nabíidce měli 4 jídla a paní servírka usilovně klepala do jednoho obrázku. Vypadalo to jako ovesnáí kaše a moc důvěry jsem neměla, ale paní servírka si byla jistá, co chci. A tak dobře. Nakonec se ukázalo, že šlo o něco jako hustou rýžovou polévku. K tomu několik druhů kimči. Paní servírka i viděla, jak jsem ztracená a tak mi jednak řekla jak to jíst (polévka  byla v horké míse, bylo nutné vždy trochu přendat a zároveň zbytek v míse míchat). Názorně mi to předvedla tak, že mi vyrvala z ruky mojí lžíci a předvedla mi to :)

A tak jsem se najedla :) . Trochu přeháním, bylo to dobré.

Po obědě jsem se chvíli poflakovala, a taky jsem vyměkla a koupila si SIM kartu s daty. Ukázalo se, že je asi nutně budu potřebovat pro pohodlnější život (hledání tras metra, překladač a tak). No a taky jsem čekala na správný čas, protože na 13:00 jsem měla urvaný lístek do muzea. Normálně nejsou,. ale povedlo se mi ještě doma jeden rezervovat. Ve 12:30 jsem tam došla a povídám paní v recepci, že mám rezervaci. Paní hledá, a nic nemůže najít. Hledám svoji rezervaci (ještěže už mám ta data), ukazuji a paní skoro začne plakat. Vysvětlí mi, že rezervace dobrý. Ale na středu. Dneska je čtvrtek. Heh.

A ano, na dnešek žádné volné místo není.

Odcházím a co už měním plány a vyrážím městem přes SewoonPlaza (v tom koplexu se točilo korejské drama Vincenzo, které jsem si ze studijních důvodů prohlédla na Netflixu. Nic o tom říkat nebudu, protože plně obsah vystihuje pojem Kdrama. To mluví za vše. Děj je o tom, jak se italský mafián dostane do Soulu. Mimochodem, včera jsem to pánovi taxikáři na letišti neříkala, když mi nabízel odvoz, ale hned v první scéně takhle italskému mafiánovi nabídnou v Soulu taxi do města, omámí ho nabídnutou vodou, a okradou :-D. Takže sleduju Kdrama, nechci odvoz, děkuji pěkně :-D

Pak jsem se prošla po nábřeží, koukla na jednu z osmi bran Seoulu a prohlídla si Design Plaza. To je moderní komplex sloužící jako galerie, muzeum a nevím co ještě. Je tam i kavárna, ale tu jsem zavrhla, byla taková chladná, nevýrazná a nudná. Nicméně o kus dál se něco dělo. Ale stála tam ochranka, kontrolovali tašky...ptala jsem se, jestli tam můžu, nebo musím mít nějakou akreditaci (měli tam takové podobné kartičky) a prý můžu. No, řada stánků o ničem a na konci podium, na kterém hrající kapela právě uložila nástroje a odešla. Další představení za hodinu a půl. Mám prostě štěstí.

Cestou zpátky u stánků alespoň vymámím syrovou ústřici (paní nabízí ty majonézy k nim). Vanda říkala, že měla výbornou ústřici syrovou v Londýně (my měli v Ha Long tepelně upravenou a výbornou taky). Tak tahle byla hnusná. Asi jsem vypadala tak zoufale, že hned u vedlejšího stánku mi pán daroval zdarma jogurt. Vůbec netuším, jaký to je, protože překladač z korejštiny tvrdí, že borůvkový. V angličtině je tam ale nápis, že kaštanový... Hmmm

No, takže plynule odcházím a přemýšlím, co dál. Beru to metrem ke královskému paláci. Už je čas dát si kávu. Mířím k vytipovanému podniku, nejstarší knihkupectví v Soulu. Ale zdá se mi to divné, kávu nabízí, ale asi jen na stojáka(?) plus jsou dost nesnášenliví k turistům (hlavně si to tu nefoťte) a tak jsu dál. Naproti mne zaujala čajovna. Píší, že nabízí čajové koktejly. Mají roztomilý porcelán, co vidím u dalších hostů. Jdu dovnitř. KOukám do nápojového lístu. Čaje samotné, čaje s mlékem. Na další stránce je nadpis "tea food". Zarazím se, furt s myšlenkou na ty čajové koktejly se ptám, coje "tea food". Paní něco žbrblá. Nevím, nevadí, sedám si, koukám na překladač a jo, debilem snadno a rychle. Mezitím už paní názorně nese sušenky, aby mi to "tea food" předvedla. No nic. Objednávám si černý čaj s mlékem. Sama nevím, co čekám. Dostala jsem ale něco úchvatného. Černý čas s našlehaným mlékem jako u kapučína. Výborné dohromady. Jsem moc spokojená.

Odcházím a zaplouvám do blízké Seochon Hanok Village. Obecně je Hanok stará výstavba. Staré domy, úzké uličky. Tady jsou jen ukázkové zbytky. Hodně domů ustoupilo nové výstavbě, vlastně to ani nestojí za řeč. Bloumám, než mi dojde, že jsem blízko Blue House. To je bývalý prezidentský palác. A mají otevřeno do šesti! Jdu tam. U brány mi vysvětlují, že vstup je zdarma, jen ukážu pas. A že poslední prohlídka prezidentova bývalého domu je v pět, ale v areálu můžu být do šesti. K prezidentově domu přicházím v 17:01. Smůla. No a při prohlídce areálu v podstatě všichni tlačí na to, aby člověk odešel. To nebylo příjemné a vypadla jsem tedy jak cukrář. No nic, to se moc nepovedlo.

Zvažuji, že dojedu metrem domů, a někde v okolí se navečeřím. Kupuji si lístek (tady se kupují lístky podle stanice, kam člověk chce jet) a jedu. Jenže...čekala jsem, že druhou stanici tam budu. Že já jsem nastoupila blbě? Vystupuji, čekám na vlak na druhou stranu, nastupuji, jedu, uběhnou 4 stanice a co? Teď jedu blbě, před tím to bylo dobře! Tak ještě jednou. Mezitím mi ale není jasné, kde že jsem to chtěla vystoupit. Vůbec netuším. A tak někde vystupuji a ukazuje se, že je to docela daleko. To, co jsem nechtěla jít od královského paláce pěšky jdu tedy teď z jiné stanice metra :-D

No, hlavně že jsem si už myslela, jak metro zvládám...

Poblíž mého bydlení jsem nakonec zaplula do restaurace a objednala si bibinbap. Rýže obložená zeleninou a vajíčkem a všudepřítomným kimči. Je to výborné, cpu se a za chvíli přijde majitel mi ukázat, že v šuplíku vedle hůlek je i lžíce a můžu jíst lžící. Jako fakt vypadám u jídla s hůlkami tak příšerně? Neměla jsem pocit, že by mi to nešlo. Odmítám, moc nechápe. Pak mu vysvětlím, že trénink je nutný. Pán se rozzáří a je spokojený :)

Valím se domů. Ještě si v obchodě kupuji vodu a už se sunu do kopce.

Korea - cesta přes půl zeměkoule

Ráno jsem z domu vyjížděla kolem páté ráno. Vlak mi jel v 6:45 a nebylo jasné, zda v těch mrazech, co zrovna doma panovaly, půjde všechno, jako po drátku. Ale šlo. A tak jsem byla na hlavním nádraží poměrně brzy. Ale překvapivě byl brzy přistaven i vlak, a tak jsem mohla čekat v sedě a v teple. Do Vídně jsme dorazili s půl hodinovým zpožděním. Za tu cestu paní s vozíkem prolétla uličkou asi dvakrát, ale já jsem ani jedinkrát neměla šanci jí říct, že bych si dala čaj...

No nic, koupila jsem si jízdenku na letiště a znova jsem nemusela čekat - právě na nástupišti čekal vlak, který měl zpoždění z Insbrucku rovnou hodinu. No, komu by to vadilo... A tak jsem coby dup byla na letišti. Akorát otevírali odbavení. Chtěla jsem z paní za přepážkou vymámit sedadlo u okna, klasicky v zadní části letadla, jak jsme s Vandou zvyklé, ale tvrdila, že nemá. A že má jen do uličky. No taky dobrá volba, hlavně, když nejsem uprostřed. Pak se paní jen trochu podivila nad mým madlem u kufru (nejde zastrčit) a pán, který za ní dohlížel na proces neváhal přikvačit a sdělit mi, že bych tedy ale tohle fakt neměla po příletu reklamovat. Aha. Copak se jmenuju Vanda???

Pak už ale kufr vzali a já mohla vyrazit do salonku. To se plánovalo. Asi bych za to uvalila i peníze z členství Revolut, ale nakonec jsem chvíli před odletem objevila pána, který salonky za mrzkých 15 euro nabízí. Ten můj z léta totiž už skončil (prý mu banka změnila podmínky). Nicméně tenhle tedy stojí za to. KÓd do salonku poslal, ale celou cestu do Vídně jsem z něm mámila, který že to je. Nakonec se mi snažil tvrdit, že vždycky je to jedno, pokud výslovně nepíše. Jenže to bych nesměla vědět, že obecně to tak opravdu nefunguje. Ani u pána předchozího, ani u Revolut. No nic. Zapadla jsem do Viena lounge a dala si oběd (už jsem měla hlad), pití a pak ještě kafe a dortík. Pak už jsem byla nacpaná k prasknutí, ale do odletu zbýval ještě čas, tak jsem si nalila gin s tonicem a usrkávala. Dvakrát.

Pak už stačilo přejít k bráně a nasednout so letadla. Ukázalo se, že sedím s nějakým pánem ob sedadlo (prostřední bylo volné), takže cesta byla poměrně pohodlná. Když před startem nosily stewardky teplé kapesníčky na umytí rukou, vzpomněla jsem si na Emirates a moc se těšila na let, ale bylo to předčasné. Tím hýčkání klientů skončilo. Jídlo nic moc, z nápojů se snažili spíš nutit džusy než colu. Že tam bylo jako u suchánků bez kapky alkoholu se vědělo předem... 

Po přistání v Jeddah jsem se nestíhala divit. Bylo krásných třicet stupňů skoro o půlnoci, vystupovali jsme schůdky na plochu a já měla teplé šaty a huňatou bundu. Asi už to tam viděli několikrát, ale rozhodně je to nevšední zážitek...

Prošla jsem kontrolou (tentokrát včetně zouvání bot) a byla jsem v hale. A v té hale nefungoval zdarma internet. No jo, ale salonkový pán "šikovně" posílá kódy 12 hodin před odletem letaadla ke kterému se váže vstup. A v tu dobu jsem byla ve vzduchu. A tedy kód bez internetu mít nebudu. No nic, umíme si poradit. Došla jsem do náhodného salonku, paní v recepci jsem řekla, že potřebuju internet, protože kód mám v mailu, paní mi heslo naťukala do mobilu a bylo to. Salonek byl ovšem hodně smutný. Měli výborný džus i sendviče (nic jiného jsem do sebe nenacpala, po večeři v letadle), ale jinak, dost smutná nabídka, Alkohol opět (logicky) chyběl. Po cca třech hodinách jsem se zvedla ze svého křesla (ani ležící lehátka tu nebyly) a šla se projít ke gate.

Tam jsem chvilku čekala, a už se nastupovalo. Už jsem byla poměrně ospalá a letadlo bylo prázdné, takže si každý mohl zabrat svoji řadu sedadel. Letadlo bylo stavěné 3-3-3. Paráda. Vypadalo to i, že se letušky snaží všechno urychllit, ale nakonec se někde zadrhly a večeře furt nikde. Rozhodla jsem se to vzdát. Lehla jsem si, a sotva jsem slastně začala usínat, letuška nebyla líná mne na večeři vzbudit. Nebo snídani. Asi snídaně to spíš byla. Naházela jsem to do sebe rychlostí blesku, hlavně abych už měla pokoj, což byla trochu škoda. U toho nic moc jídla byl naprosto luxusní mangový jogurt, Ale nebyl prostor pro vychutnávání. Už jsem usínala i v sedě.

Po jídle jsem s sebou praštila na sedačku a usnula. Nicméně ano, bylo to pohodlnější než letět klasicky v sedě, ale i tak jsem se co hodinu budila. Přišlo mi, že let vůbec neutíká. Ale nakonec jsme se dočkali, a přistáli.

Nejprve jsme odevzdali papíry o tom, že se cítíme zdraví. No, Milé děti, takhle lidi prostě fungujou. Já přeci nepřiznám, že na mne dědeček před týdnem prsknul a já se moc zdravě necítím. Že jsem na to měla i pár aspirinů a nějaký sprej do nosu (ano, na to tam byly kolonky). Přeci nebudu riskovat, že mne otočí a pošlou domů... Takže jsem na žlutý covidový papír uvedla, že je mi úplně dobře. Úplně.

Pak už jem příletová kartička (víza být nemusely, aktuálně platí nějaká výjimka), vystát frontu na imigrační a vstoupit do země. Koreo, tady jsem!

No a pak to začalo. Dotáhla jsem se k metru a juk, jízdenka nelze koupit kartou. Ani přímá, ani kartička na nabití ze které se jízdy platí. Hm. Tak kde asi může být bankomat. Jeden člověk mne nasměroval, paráda. Kdyby. Kdyby nemluvil korejsky. Jako z tohojsem se fakt orosila. Naštěstí nějaký kluk zkoušel to samé a nakonec bankomat pokořil, takže pak mne procesem provedl. Získala jsem svých 100 tisíc wonů a mohla vyrazit utrácet. No. Zas ne tolik. Kartička na nabíjení jízd na metro za to nebyla. Tedy byla by, ale měla jsem dvakrát 50 tisíc. Kartička stála 4 tisíce (nebo 5 s obrázkem) a ty peníze musely být přesně. Tak nic, prdím na to. Kupuju lístek na metro přímo. Vlak jede asi hodinu a musím přestoupit. No jo, jenže když přestoupím, na jakou stranu mám jet? Poletuji po nástupišti jak zmatená včelka. Nakonec se ptám. Jak debil vyslabikuji, že potřebuji na Myeongdong. Paní kouká zmateteně. Povídá "Myjóó?". No, tak to paní těžko říct. protože já prostě nevím, jestli ty myslíš to samé co já.

Nezbylo ale než to risknout. Nakonec se ukázalo, že paní měla pravdu. Vystupuju a vyrážím najít své bydlení. 

Do kopce nahoru. Jakože do hrozného kopce. Vytlačím tam kufr a stojím u tmavých dveří. Super. Mačkám všechno, na co natrefím, ale nic. Je po půlnoci a já samotinká s kufrem v tmavé uličce Soulu. Nakonec se povedlo zmáčknout asi zvonek. Přichází pán, ukazuje mi pokoj. To přesně už potřebuju. Sprchu a postel. 

Benátky 2023

A přesně podle plánu, ráno jsem vyběhla pro snídani. Tu jsem koupila a tak jsme mohli naprosto v poklidu posnídat i tentokrát. 

Po snídani nás s Vandou napadlo, že bychom se mohly fotit z okna do okna nad kanálem. A tak jsme to realizovaly a to včetně rekvizit. Babička s dědečkem odpočívali ve své posteli a trochu se nám posmívali.

Po zkušenosti ze včerejšího dne, která ukázala, že méně turisticky zajímavé ostrovy jsou takhle mimo sezonu prázdné až natolik, že je problém najít otevřenou kavárnu, jsme přehodnotili plány a vypravili se klasicky s davy na Murano. K Vaporettu jsme šli malou oklikou, přes prodejnu knížek, která se vyznačuje tím, že knížky nechá volně moknout a pak na té tlející hromadě nechává fotit se turisty. No a taky má jednu gondolu také k volnému focení. Na to ani nebyla velká fronta. Před námi se fotili nějací turisté a dělali psí kusy, aby se na gondolu dostali suchou nohou. Voda byla totiž mírně nad molo. Čekali jsme, že někdo spadne do kanálu, ale bohužel. Smůla. Nicméně jsme se s Vandou také vyfotili, našli jsme pak ztracenou babičku v okolních uličkách a vyrazili lodí na Murano.

Tam jsme se prošli, pokochali obchůdky se sklem, ale samozřejmě - hlavně nás zajímala káva. Netrvalo dlouho a cukrárnu jsme našli a tak jsme se usadili ke kávě a croisantům. Pak jsme to ještě s Vandou vylepšila zmrzlinou. Během debužírování zmrzliny se k Vandě přitočili nějací turisté a italsky se jí začali ptát, kdy jede poslední Vaporetto do Benátek. Asi vypadala jako typická místní obyvatelka. Nicméně to s Vandou moc nezamávalo, informaci o posledním vaporetu v mžiku vysypala z rukávu a ještě doplnila, že v noci ještě jezdí noční spoje. Ona je fakt neuvěřitelná...

Když jsme tak postávali u vaporetta, babička si najednourozmyslela svoji původní myšlenku, že na Burano už pak nepojedem a projevila se, že bysme možná mohli. A tak jsme naskočili do Vaporetta a vyrazili na Murano. I tak jsme se drobet prošli, okoukli Vánoční stromeček a (jak jinak) začali vyhlížet podnik s aperolem. Vanda našla jeden skvěle hodnocený, ale tady nastala drobná chybka. Nevím, kdo hodnotil, ale za moc to nestálo. Kromě aperolu měli i Hugo, passion fruit hugo a další koktejly (a dobré), ale podnik vypadal jak hodně podivný fast food s umakartovými stoly a hlavně - byla v něm hrozná zima a pár zbylých hostů uvnitř sedělo v bundách. Tapas, které podnik navíc nabízel byly výhradně rybí, což nás také moc neuchvátilo. Tentokrát jsme si prostě nevybrali úplně dobře.

Když jsme vyšli ven, ještě jsme okoukli pár obchůdků, babička objevila úžasný klobouček, který jako by na ni čekal a jaký chtěla už dávno - a vyrazili jsme zpátky k náměstí sv. Marka.

Tam jsme si udělali pár hromadných fotek u stromečku a pomalu, přes Rialto, se vypravili k restauraci, ve které jsme večeřeli hned první den. Tam jsme byli spokojení a tak nebyl důvod hledat nějaký jiný podnik. Navečeřeli jsme se, zaplatili a šupajdili do postele. Ráno vstáváme brzy a letíme domů. Naštěstí jsme zjistili, že stávka opravdu není (soud ji zakázal, respektive povolil jen na 4 hodiny a tak ji italové komplet přeložili na jindy). Nicméně stejně jsme se ráno rozhodli jet raději na letiště autobusem, i když je to k němu od našeho bytu dál, než k lodi. Myšlenka byla, že autobus jede o trochu dřív než loď, je a letišti o trochu rychleji a hlavně dojede až k hale. od lodi se musí ještě kus jít. A protože letadlo letí v šest ráno a autobus je na letišti až kolem páté (loď ještě o deset minut později), ráno jsme klopýtali přes pusté Benátky na autobusové nádraží.

Navíc jsme špatně koupili lístky a tak jsme nejeli autobusem ve 4:20, ale až dalším ve 4:35. No ale i když to vypadalo napjatě, nakonec jsme to všechno v pořádku stihli.

Benátky 2023

 Ráno jsme se nasnídali (a nějakou dobu nám debužírování pršutu a výborného sýry vzalo, přestože já jsem si zapomněla doma pro tento účel zakoupenou zalévanou kávu). Po snídani jsme se vypravili k Rialtu, kde si nejdříve babička koupila čepici a pak jsme si všichni koupili svařák. Chvíli nato jsme zakotvili u prodejny se sklem, kde si babička koupila náušnice. Já bohužel ne. Měla jsem jedny vyhlídnuté, ale nakonec mi neslušely. Pak jsme si koupili dvoudenní jízdenky na Vaporetto a také se poptali, jak že je to se stávkou, o které jsme se dočetly ráno na webu právě vaporetta. Paní v pokladně rezolutně ohlásila, že žádná stávka nebude. OK, tak jsme to přijali, i když jsme jí moc nevěřili.

Naskočili jsme na loď a vyrazili na první ostrov, který byl v plánu. Lido. A jen jsme tam dojeli, hned jsme usoudili, že nutně potřebujeme kávu. A protože jedna kavárna byla hned naproti přístavišti, hned jsme do ní zabrousili a kávu si objednali.

Posilnění už jsme vyrazili napříč ostrovem na pláž. Ne, že by bylo úplně na koupání, ale i tak tam bylo hezky. Procházeli jsme se podél moře, Vanda s babičkou sbírali mušličky. Vanda fikaně nechala všechny své mušličky u babičky v tašce, a až na pokoji večer jsme zjistili, že tak babička tahala dobrých osm kilo mušlí v kabelce celý den...

Po dopoledni na pláži jsme vyrazili na další ostrov v itineráři, ale došku jsme se spletli. V Benátkách úplně nelze zůstat napostpas několik hodin v "zone industriale", jako se nám to stalo v Bari, ale i tak jsme se Vaporettem dost povozili, protože jsme dojeli vlastně až na autobusové nádraží. Na něm jsme tedy přesedli na jinou loď a tentokrát jsme  už správně dojeli na ostrov Guidecca. Problém byl, že je konec listopadu a ostrůvek na dohled od Benátek je turisty opomíjený. A tak jsme si sice chtěli sednout někam na aperol, ale nebylo kam. A tak jsme pokusy vzdali, přesedli zase na Vaporetto a dojeli k náměstí svatého Marka. Přímo tam jsme si nikde sedat nechtěli, a tak jsme zapluli do uliček a hledali. Vanda vykřikovala, že hodnocení podniku pod 4 nepřijímá, a babička táhla svých 8 kilo mušlí...Nakonec děda už nevydržel, poukázal na unavenou babičku a na podnik poblíž a šlo se. Objednali jsme si aperol (kromě zmrzlé babičky), jednu pizzu dohromady a babičce jednu polévku. Nakonec jsme se všichni shodli, že polévka byla opravdu luxusní, přestože její cena také (polévku za 10 euro jsme asi ještě nikdy neochutnala).

Po takovém občerstvení nastal zlatý hřeb dne. Vanda vyrazila do Zary. V ní si loni koupila šaty a boty a ztratila účtenku. No a po debatách se zákaznickým servisem si na ně došla došlápnout osobně. Trvalo to milion let a výsledek byl nula, z čehož byla Vanda nespokojená. Paní prodavačka jí sice vzala zpátky šaty, které chtěla Vanda vrátit, ale také jí tvrdila, že účtenku nemůže dohledat. A že kdyby měla Vanda boty, tak to není problém je vzít zpátky taky (ale boty se Vandě do cestovatelského batůžku už nevešly). No prostě dlouhá debata a ani nebyla moc vtipná. Paní prodavačka si sice po chvíli zavolala na pomoc (v divokém shonu období black friday) manažera a manažer postupně behem debaty rudnul víc a víc, ale tím to zhaslo. Občas holt i Vanda neuspěje... Můžete se divit, ale je to tak.

Pak už byl čas na večeři a tak jsme došli pomalu až domů a zamířili k čarodějnici. Restaurace Strega byla naše oblíbená před devíti lety. Pak jsme v ní byli i párkrát někdy později, ale jak se ukázalo, kovid na ní měl asi svůj vliv a loni byla zavřená. Nyní ji někdo jiný zřejmě převzal a znovu otevřel. A hodnocení byla dost rozporuplná. Ale nostalgie je nostalgie a tak jsme to zkusili.

No. Hrůza. Nejdříve nás nadchlo, že názvy pro pizzy se odvíjejí od názvů horrorů a přišlo nám to pěkný - ale na jídlo jsme čekali strašně dlouho, nebylo nijak úchvatný a chování personálu už vůbec ne, protože přinešením pizzy na stůl skončila jejich starost o hosta. A to tolik, že pro zaplacení jsem se musela zvednout a jít hledat servírku. Tu jsem našla v bujarém rozhovoru s kolegyní, takže se netvářila moc nadšeně, že jsem ji vyrušila...

Pak už to byl jen kousek domů, nicméně jsme si vzpomněli na snídani a Coop za rohem už byl zavřený. Co se dá dělat, budeme muset skočit pro snídani ráno.

Benátky 2023

Zábava tentokrát začala už na letišti. To když bezpečnostní kontrola odhalila, že dědeček veze platactku s becherovnou. Tu kdysi dostal od Vandy s tím, že je to zařízení letuschopné, protože jeho objem je ani ne 100 ml. Problém asi byl v tom, že objem je uveden jako 3oz, anebo že pán od kontroly neměl svůj den. Každopádně tvrdil, že se to nesmí dostat do kontrolovaného prostoru. A než jsme si my všechny ostatní nabalily své svlečené a kontrolované tašky a kabáty, dědeček situaci pojal po svém a placatku mocným zalomením vyprázdnil. Ani nikomu nenabídl.

A tak se stalo, že jsme letěli s veselým dědečkem. Každopádně si to ani dostatečně neužil, protože jsme seděli po dobu letu rozházeně po celém letadle. Ale let to byl  krátký a netrvalo dlouho a my přistáli v Benátkách. Tam jsme tentokrát zvolili dopravu z letiště po vodě. Tedy my ani moc ne, spíš naše bytná. To totiž bylo tak, že zahlásila, že je nejlepší jet po vodě na zastávku OSPEDALE a pak jít cca 10 minut pěšky. No jo. Proč ne. Jenže vodní bus je z letiště kus cesty. Ale co. Máme jít kus cesty na letišti, nebo kus cesty v Benátkách. Je to jedno. A tak jsme došli do přístavu, nalodili se, a za cca 20 minut byli v Benátkách. Obešli jsme nemocnici a za chvilku už jsme hledali náš dům. To se povedlo, seznámili jsme se s paní majitelkou a ubytovali se. A nestačili jsme žasnout. Ono když jsem hledala ubytování, došla jsem k poznání (ne poprvé, samozřejmě), že bydlet přímo v Benátkách je drahé. Co hůř, naprosto stejně drahé je třeba bydlet v Mestre poblíž nádraží tak, aby dojet do Benátek zas nebyl takový vopruz. A tak nemá moc smysl hledat bydlení v okolí. A přímo v Benátkách jsem našla výborně hodnocené bydlení, za dobrou cenu – ale úplně se mi nezdálo. Vybavení ve starém benátském stylu, tmavé. No, nebyla jsem si úplně jistá. Stejně se na to tvářila Vanda. Ale cena mi vysvětlila, že to musím vzít. Konec konců, stornovat to lze skoro až do odletu. A tak se stalo, že najednou stojíme snad na nejlepším místě, kde jsme kdy v Benátkách bydleli. (La Poetessa - odkaz zde ). Úžasný byt s okna přímo nad kanálem. Pravda, je tu trochu chladno, podlaha je studená kamenná a jedno topení to úplně nevytopí, ale vzhledem k lokalitě kousek od Rialta a hlavně výhledu, velikosti bytu a pohodlí co nabízí, je to fakt detail. Jsme nadšení a trávíme spoustu času focením z oken a tak různě. Pak vyrážíme na nějaký drobný oběd. A zjišťujeme, že schody z našeho domu mohou být zrádné. Na posledním to nějak dědeček nevystihl a šup! Políbil benátskou podlahu. Ale snad jen kromě rozbitého kolene se mu nic nestalo. Tedy tvrdil. Nabízeli jsme mu možnost vzít to záchranným člunem do místní nemocnice, ale nechtěl nám tu radost to sledovat, dopřát. Tak jsme začali hledat místo k občerstvení  a opět štěstí – nacházíme bar nedaleko bytu, kde mají velkou spoustů různých chlebíčků a dalších drobných dobrot a aperol. Co chtít víc :-D

Po občerstvení se brouzdáme benátskými uličkami. První zastávka je v obchodním domě s vyhlídkou na střeše. Jenže se dozvídáme, že je úplně plno a ani se objednat nemůžeme, že je plno následujících 20 dní. Přitom informace na webu mluví jinak, doporučují se domluvit na místě, ale není kde. Tak to vzdáváme a pokračujeme dál. Bereme to od Rialta klasicky na svatého Marka, kde stojí vánoční stromeček a chystá se koncert. Ale až za hodinu. Tak pokračujeme dál a zastavujeme se někde náhodně na kávu. A hele, mají cannoli. Spouštíme sladký koutek a dáváme si kávu a cannoli. Vanda vanilkovou, děda čokoládovou a my s babičkou pistáciovou. Pán majitel nás ani nehodlá zabít za cappucino objednané odpoledne. Skvělý podnik! :-D

Nabití energií pokračujeme dál a Vanda hned první den plní jeden ze svých cílů. Kupuje si v oblíbeném obchodě barvičky na malování. Obchod má vyhlídnutý a je děsně nadšená. Obchod sice provozuje i e-shop, ale ceny v e-shopu jsou výrazně vyšší jak na místě, takže využívá každou cestu do Benátek k doplnění výtvarných potřeb J

Řešíme co dál, je poměrně zima a máme rezervaci na večeři, ale až poměrně pozdě. Rozhodujeme se jít směr restaurace a zkusit štěstí dřív. A máme ho! Usazujeme se, objednáváme si a jsme strašně spokojení. Opět jsme tedy v již předem ozkoušeném podniku, který loni objevila Vanda s Františkem. Takže jsme šli na jistotu. Přecpáváme se k prasknutí.

Cesta domů už vede poměrně vylidněnými Benátkami, opět přes Rialto a domů. Hurá. Doma zjišťuji nachozených 19140 kroků. Asi by to chtělo zarovnat… J Máme mezery v plánování dne, zjevně J

Athény - střídání stráží i plánů

 Ráno jsem první dojela na stanici metra Acropoli, ale vydala jsem se od Akropole na druhou stranu, k chrámu Dia Olympského. Moje vstupenka na Akropoli totiž obsahovala i šest dalších vstupů a chrám Dia Olympského byl jedním z posledních, kam jsem z této vstupenky ještě nezavítala. U chrámu také stojí známý Hadriánův oblouk, ten je ale volně přístupný, bez vstupenky. Cestou od chrámu k náměstí Syntagma jsem ještě zabrousila do Národních zahrad a došla k Zappeionu, což je budova, ve které se aktuálně konají různé kongresy.

Nicméně už jsem trochu pospíchala, abych stihla být v celou na náměstí Syntagma, respektive u hrobu neznámého vojína u budovy parlamentu. Každou celou hodinu se tu slavnostně střídají stráže. A že je na co koukat. Nejen, že typická uniforma je pro nás dost nezvyklá, včetně bambulek na botách, ale i sama slavnostní chůze v okovaných botách je dost efektní, včetně zvuků, které boty různě vydávají.

Byla jsem na místě před jedenáctou, a bylo vedro k padnutí. Čekalo se na přímém slunci, střídání také nějakou dobu vzalo, a když skončilo, zjistila jsem, že poslední místo ze své vstupenky, Aristotelovo lyceum, už asi ráda nechám koňovi. Ne, že by to bylo daleko, ale jde o další ruiny bez stínu a já už měla všeho dost. Zalomila jsem to na náměstí Syntagma a koukala jsem, že se tam něco děje. Vyfásla jsemi letáček v řečtině, ale díky překladači vím, že šlo o happening pro inkluzi mentálně postižených do společnosti. O kus dál se k tomu ještě přidaly ukázky basketbalu vozíčkářů, respektive zdraví lidé (ano, nejčastěji se toho tedy účastnily děti) si mohli sednout do sportovních vozíků a vyzkoušet si, jak vypadá basketbal na vozíku.

O kus dál pak začala pohodová Athénská sobota. Nákupní třídy byly poseté různými umělci a lidi se dost bavili. Já tedy už moc ne, a hledala jsem kavárnu. Tu jsem naštěstí našla, dobře hodnocenou. Dala jsem si kafe a měla jsem za to, že přesně to jsem potřebovala. Cestou z kavárny jsem pak potkala hlaholící průvod za inkluzi ve městě a tedy nutno říct, že šel hezky,a le dlouho. Blokoval hlavní třídu poměrně dlouho a hluk a ploužení se městem nebylo nic pro mě. Netrvalo dlouho a pomalu na mě začala únava padat znovu. Protože jsem byla poblíž Bougatserie, kde jsem byla první den, usoudila jsem, že je čas na špenátový koláč. Jenže tentokrát tedy velké zklamání. Dlouho si mne u stolku nikdo nevšímal, až jsem začala hledat, kam tedy půjdu jinam. Nakonec obsluha přišla s tím, že můj objednaný koláč se špenátem ude tsak za deset minut anebo mi může přinést koláč jiný. Ano, moje chyba, že jsem to odkývala. Přišel totiž koláč s pórkem a to tedy nic moc. Takže poměrně zklamání. Dál jsem se poflakovala městem, plnila Vandy úkoly (přivez koření na fetu) a taky zjišťovala, jestli náhodou není možné převézt v příručním zavazadle fetu samotnou. Vanda trochu tvrdila, že ano, já spíš myslela, že ne a zjistila jsem, že opravdu ani nápad. Smůla. 

Nakonec jsem došla zpátky ke stanici metra Acropoli a když jsem zjistila, že mi vadí v obchůdku, když mne zdraví dva prodavači hned po sobě, usoudila jsem, že je čas toho nechat. Našla jsem si restauraci, tam jsem tedy taky nejprve nespokojeně vznesla protest protí místu, kam mne usadili (svítilo na mne sluníčko), ale když mne přesadili, i jsem si objednala. Musím říct, že restaurace měla dobré hodnocení právem, jídlo (souvlaki) bylo moc dobré, ale pak už jsem jen zaplatila, a odjela domů.

Sice ještě mám myšlenku, že třeba bych se večer ještě mohla do města podívat, ale spíš myslím, že to moc neklapne :)

Athény - Pireus

Dnešní den nebylo v plánu nic. Tedy plán byl, ale zahrnoval dost nicnedělání. Takže jsem se po snídani sbalila - a to tentokrát zahrnovalo vzít si sebou tašku a do tašky ručník. Ten jsem tedy zapomněla, ale vzala jsem místní (pán bude jistě rád, že jsem jeho sněhobílý ručník vzala na výlet, ale co se dá dělat...). Vyjela jsem metrem do Pirea. V metru se nestalo nic, co by pražský člověk neznal. Ano, jel s námi bezdomovec, který byl cítit přes tři vagony a tak se všichni postupně zvedali a přemisťovali dál od centra všeho smradu. Pak jsem udělala chybu, že jsem vystoupila na zastávce Pireus a nedojela jsem až na konečnou k divadlu. Zastávka Pireus je přístav. Jakože ten velkej přístav pro ohromný lodě. Velkej zmatek, dlouhá cesta. Jen jsem si gratulovala, že jsem nedospěla k názory vyjet lodí na nějaký ostrov okolo, protože tu myšlenku jsem samozřejmě měla. Nevím jak bych v tom obrchaosu správnou loď vůbec našla. No ale hrdinně jsem došla od přístavu k divadlu a tam už město začalo vypadat jako město. Byla tam obchody, kavárny a tak a já v jednom obchodě viděla moc pěkné sako pro Vandu. Té se taky líbilo, tak jsem šla okouknout cenu. Jenže v celém obchodě nebylo k nalezení. No bodejď jo. Prodavačka říkala, že aktuálně už není a další přijdou příští měsíc. Asi. No, Vanda se nevzdává a tak jsem prodavačce vrazila do ruky můj mobil, jestli by nevlezla do výlohy vyfotit cedulku od sáčka, protože podle kódu to možná bude Vanda schopná dohledat u nás. Hodná prodavačka vyfotila a tak jsem mohla jít dál.

Další přístav, který jsem cestou potkala byl přístav pro jachty. Přesně tak, jak bych si pobyt u moře představovala byl obkroužen promenádou a kavárničkami. To jsem ovšem udělala dnešní chybu číslo dvě - řekla jsem si že hezký, ale spíš si chci sednout na frappé na pláži. OK, přesunula jsem se k pláži. A co jsem zjistila? Že všechno je špatně. Pláž byla malá, kamenitá, ošklivá a bez jediné kavárny. I bych šla jinam, kdyby na téhle pláži nebyl k dispozici plavecký bazén. To přinášelo docela velkou jistotu do nejistého plánu se koupat v  moři. Prošla jsem pláž, zjistila jsem, že kvůli kamení je koupatelno v podstatě jen uprostřed, kde byli všichni shromážděni a taky to, že voda je fakt teplá. A tak jsem se uvelebila na jeden velký hladký šutr, který eliminoval nepohodlí při ležení na oblázcích a šla to zkusit.

Nádhera! Sice měly různě během odpoledne řekyně ve vodě tendenci si povídat, ale když jistily, že řecky nemuvím, obvykle toho rychle nechaly.

Když už jsem měla sluníčka dost, převlékla jsem se a vyrazila zpět kolem jachetního přístavu k metru. Cestou jsem tedy už vyměkla, a dala si kafe a kus baklavy s výhledem na jachty. Především na jachtu Grace, abych byla přesná :-D

Pak už jsem dojela téměř domů, tady jsem si zašla na večeři, kde jsem nějak podcenila cenovou politiku restaurace a svůj hlad a objednala si řecký salát a tzatziky (měla jsem pocit, že když to stojí málo, budou to malé porce). No tak ne. Nedalo se to sníst.

Zaplatila jsem a odvalila se domů. 

Athény - Kerameikos, Hadriánova knihovna a Plaka

Dneska jsem si mohla přispat, protože žádný ranní vstup už plánován nebyl. V klidu jsem tedy posnídala, dala si kafe (které jsem si v cestovních pytlících přivezla). Je ovšem potřeba dodat, že apartmán, ve kterém bydlím, je nebývale dobře vybaven, takže má i kávu (má dokonce i med, ale to jsem zjistila až poté, co jsem si do jogurtu koupila med vlastní). No a po snídani jsem vyrazila na metro. Tentokrát jsem jela s přestupem, do zastávky Thessio. V plánu bylo navštívit Kerameikos, ale nejdříve jsem trochu špatně zabočila. A šla jsem na druhou stranu. Nicméně to byla za a) zjevně turistická trasa a tak mne zajímalo kam dojdu a za b) byl zrovna čas kočičího athénského krmení. Nějaká hodná kočičí máma asi pravidelně krmí a ty se za ní táhly asi z celého širého okolí. Tolik koček pohromadě jsem asi ještě neviděla. Nicméně jsem usoudila, že bude dobré se zase vrátit k původnímu plánu, když tu - potkala jsem muzeum Herakleidon. Prý že věda, technika a umění starého Řecka. Vstup lidových 5 euro a expozice ve dvou barácích, které ale ani nesousedily, ani nesídlily naproti. Nicméně dostala jsem instrukce jak druhou část muzea najdu a šla jsem na prohlídku. Je možné si přizvat zdarma i průvodce, ale já si vše prohlížela vlastním tempem a občas jsem příposlechem pochytila některé "moudra" od druhých. Je fakt, že to asi přínos mělo, že třeba konstrukce vystaveného baráčku je na kličku, aby bylo vidět jak fungovala kanalizace, to jsem nevěděla (koupelna a záchody byly v prvním patře a tedy splašky tekly do kanalizace samospádem) no a kanalizace měla sklon 4 stupně....Nicméně i další věci vážně zajímavé byly. Od instruktáže jak fungovaly už známé chrámové triky pro ohromení diváků (typu po oběti bohům se samy otevřou dveře chrámu - protože pod nimi se topí a jak plamen uhasne, přijde na řadu mechanika na dveře, nebo jak socha umí nalévat víno - ale o té zrovna později, tu jsem dost rozbila :). Procházím, kochám se, v prvním patře pak byly různé typy hodin, včetně průřezů toho jak vodní hodiny fungovaly a že byly různého druhu - například byly i hodiny na dobu řečnění v senátu, aby měli všichnis tejný čas) a astronomické hodiny že uměly korigovat i astronomické odchylky včetně přestupných roků...

No ale zpět k soše s vínem. Vedle sochy byla konstrukce "zkus si svoji sochu" a bylo vidět, jak vše funguje. Ddvě nádobky, jedna na víno, jedna na vodu a jak se otevře ventil, socha nalévá. Jenže - jenže popis "zkus si sám" byl špatně. Zkouším otevírat ventily, ale pán přikvačí, že musím dát na tácek hrnek. Jenže to byl až třetí krok sepsaného postupu. No nevadí, pán to vyzkoušel za mne. A nic. Pokusná socha lila špatně. Žádné víno, proudem vodu. No a tak přikvačil druhý pán, chvíli veksloval s udělátkama, až to spravil a pokusná socha fungovala, jak měla. Zbytek prohlídky už jsem na nic nesahala :-D

Po prohlídce muzea jsem se vrátila ke svému plánu a navštívila Kerameikos. Musím říct, že tahle část vykopávek mne moc nezaujala. V podstatě jde o městské opevnění. OK, pro mne nic moc zajímavého a ještě jsem včera ztratila svůj stojánek na mobil z IKEA za 15 korun a nemohla jsem se tedy fotit úplně všude, kde jsem chtěla. Druhá část areálu ale zajímavá byla, jednalo se o městský hřbitov s opravdu výstavními náhrobky. Nicméně oproti agorám a Parthenonu se tady moc nenamáhali s popisy toho, co návštěvník vidí. Některé třeba byly až v budově muzea a ne přímo na místě, což dost kazí prohlídku.

Další v plánu byla Hadriánova knihovna, ale z té se moc nezachovalo a prohlídka toho místa netrvala moc dlouho. Už jsem byla dost uondaná a porozhlížela jsem se po nějaké taverně nebo kavárně, ale byla jsem snad na tom nejturističtějším místě ve městě a restaurace měly všechny poměrně nedobrá hodnocení. A tak jsem se z náměstí Monastiraki přesunula kus za roh mimo turistický ruch a natrefila jsem na "Brunch factory".  Sedla jsem si, a když jsem viděla menu, byla jsem trochu zklamaná a dokonce jsem i přemýšlela, že odejdu. Ale pak začali jídlo nosit vedle na stůl. A vypadalo skvěle. V menu byla hlavně vajíčka, objednala jsem si to, co jsem vydedukovala, že má slečna vedle u stolu. No, nakonec se ukázalo, že to byla jiná vajíčka, nicméně i tak jsem byla dost spokojená. Zejména i nabídkou vody k pití a to normálně pán nabízel typicky minerálku, nebo kohoutkovou, která byla zdarma. Velká spokojenost.

Po obědě už jsem plány neměla a jen tak jsem se bez cíle brouzdala Plakou, starým městem Athén. Jenže. Jenže ráno v Kerameikosu jsem byla svědkem bitky želv, a video jsem poslala našemu Kubovi. Ten to ocenil a já na toulkách Plagou potkala hrnek se želvou. I poslala jsem fotku Kubovi. Ten se ovšem probral s odpovědí až asi za hodinu a půl a to já už vůbec nevěděla, kde daný hrnek měli. I zkoušela jsem ho hledat. Bodrý pán Řek mi v jednom obchodě i pomáhal, ale ukázalo se, že nemají. Pán se ovšem nevzdával a říkal, že kdybych ale chtěla super koberec, tak by jeden pro mě i měl... No, díky, koberec nepoptávám... Hledala jsem dál, ale nakonec, nakonec jsem našla! Ufff.

Mise splněna.

U metra jsem si jen koupila gyros do ruky, a zamířila domů.

Dneska je zvláštní den, dneska si v apartmánu peru :-D. Když jsem totiž zjistila, že je v bytě pračka, dost to usnadní věci ohledně malého zavazadla do letadla. A tak než jsem dopsala blog, věci se vypraly (a já doufám, že do rána uschnou. A že nebude hořet, protože teď nemám nic na sebe :-D))

Athény - Akropole a přilehlá fora

 Původně jsem myslela, že něco tak nudného, jako je cesta vynechám, a začnu rovnou pobytem. Jenže to by ta cesta musela být nudná. Už ve Vídni na letišti se mne někdo ptal, kudy-tudy na vlak. Protože u toho strašně složitě četl Swechat, chvíli jsme si vyjasňovali, jestli chce vážně vlak. Pak jsem ho poslala tam, odkud jsem přišla, protože na letiště jsem dojela vlakem. Já vám nevím čím to je, ale obecně mi lidi vůbec nevěří, a to mám vždycky pravdu. Takže i tady pán se fakt ptal, jestli jsme si úplně jistá. No jasněže jsem. Uááá!

No nic, další události na sebe nenechaly dlouho čekat. Jak už jsem psala na facebooku, let měl pochroumaný jeden ze záchodů a bylo to dost cítit. Živě jsem si představovala, jak mechanik provádí čichový test, podle něj na určené škále porucha vychází ještě do zeleného políčka, i když hraničí s oranžovým, podepíše se, a můžeme letět. Hurá! Hodina a půl smradu a byli jsme v Athénách.

Hupla jsem do metra a dojela na stanici Neos Kosmos, poblíž které bydlím. Ještě včera jsem si myslela, že bydlím v hodně podivné čtvrti, protože se mne hned pokusil nějaký týpek okrást, ale když jsem si dneska prošla Athény, zjistila jsem, že pochybně vypadá celé město. Včera jsem hledala svůj dům a najednou zjistím, že nalepený na mých zádech jde nějaký týpek. No, nechala jsem ho přejít, on přešel, chvíli přede mnou zevloval, pak se otočil a šel zase zpátky. Zajímavé. Chápu, že batoh na zádech láká. Na druhou stranu, ta zubní pasta a kartáček, která v kapse u batohu byla, ta by ho asi úplně nenadchla...

Ubytovala jsem se, popadla jsem tašku na nákup a šla si koupit snídani. Při té příležitosti jsem si našla i dobbře hodnocenou restauraci pro večeři. Ta byla hezká, ale nenabízela nic z toho, na co jsem se těšila. A tak jsem si objednala "giouvetsi." Pán mi vysvětlil, že to má z doma dělaných těstovin, a že příprava bude chvílku déle trvat. OK, mám čas. Příprava trvala nakonec déle, než půl hodiny. Ale stálo to za to, bylo to naprosto luxusní. Po večeři jsem ještě dostala mandlový likér a po zaplacení ještě trošek kompotu. Spokojenost. Pak už jsem si jenom v přilehlém supermarketu nakoupila, a šla spát.

Ráno jsem totiž vstávala brzy. Už na osmou jsem totiž měla lístek na Akropoli. A byla to jedna z nejlepších rad, kterou jsem četla. Plus ta, že je fajn vstupovat od Dionýsova divadla vedlejším vchodem, protože je tam méně lidí. V osm hodin se brány otevřely a začal sprint nahoru. Nejdřív jsem se tomu smála, ale mělo to svůj smysl. Partheon bez lidí stojí za to. Plnit se začal poměrně rychle a v devět už tam byly davy...

Prohlédla jsem si celý areál, cestou zpátky už zbyl i čas na ono Dionýsovo divadlo a podobné. Zábava byla hlavně pozorovat některé fotící se osoby. Hlavně asiaty tedy. Nejlepší bylo, když mne jeden požádal, jestli mu udělám video a tak průběžně se natřásal a nakrucoval. Byla to snad větší sranda než když se fotí Vanda. Vážně. Pak jsem ho trochu zmátla tím, že vlastně nemám plán kam půjdu. On se chystal na Stadion, já to nechala plynout, jak se to vyvrbí.

Nicméně vyvrbilo se to nejprve tak, že kopec k Partheonu jsem šla dvakrát nahoru, protože vchod u Dionýsova divadla nemá záchody. Ale hlavní vchod ano. Takže jsem to proběhla ještě jednou nahoru a k hlavnímu vchodu, abych zjistila, že záchody jsou stejně až venku. No co už. Pak jsem ještě vyšla po schodech na Areopagus - skálu, ze které je na Akropoli pěkný výhled, ale která taky hezky klouže. Což zjistil zejména jeden japonec, který se tam skácel jak široký, tak bystrozraký. Asi byl kvalitně potlučený, ale navíc - padl na záda, na kterých měl tašku a v ní jablečný notebook. Ten to odnesl kvalitně. Promáčknuté víko a asi nefunkční displej, podle japoncova výrazu v obličeji...

Pomalu jsem scházela k Římské agoře, když jsem potkala restauraci. A usoudila jsem, že je čas na kávu a řecký salát. A dobře jsem udělala. Tahle zastrčená taverna neměla tolik lidí a byl v ní klid. O kus níže už to byla hlava na hlavě. 

Římská agora byla malá, ale superzajímavá hlavně naprosto skvělým výkřikem techniky, která automaticky měřila čas a počasí, větru atd. a to vše na vodní pohon. Další v řadě dnešní návštěvy památek stála Athénská agora. Ta je výrazně větší, ale o výkřiky techniky v ní taky není nouze. Krom kanalizace tu byla postavená fontána na vodu a - vodní hodiny, které navíc s postupem doby ještě vylepšovali, takže původní systém, který fungoval jen ve dne, rozšířili o ventily a pomocné nádrže. To vše (už inovované) ve druhém století před naším letopočtem.

Chrámy a další záležitosti asi nemá moc smysl popisovat. Jediné co můžu říct je, že už mě ukrutánsky bolely nohy. A protože už bylo dost hodin, pokud uvážím, že jsem z bytu odcházela v sedm ráno, ještě za tmy, hodlala jsem to vzdát a jít domů. Nakoukla jsem jen do instagramově vyhlášené zmrzlinárny Mona Lisa, ve které ale hlavní instagramový trhák, zeď z tekoucí čokolády, byl mimo provoz. Tak jsem se vypravila k dalšímu tipu, kam se podívat, a tím byla místní výrobna koláčů jménem Bougatsadiko. Původně jsem chtěla slaný, ale když jsem se ptala servírky, jaký mi doporučí, tvrdila že nejlepší je s nutelou (nebo pak tedy dodala i se sýrem a špenátem, ale to už jsem kývla na nutelu). Bylo to naprosto luxusní, i když hrozně sladké. Každopádně jsem se pak už jen vydala na metro, abych byla svědkem bitky v metru mezi nějakým dost podivně vypadajícím pánem a nějakou paní. Pán vystupoval (stanice Omonie, takový místní dopravvní uzel) a do paní strčil. Nevím úplně, jestli jí chtěl něco sebrat, každopádně paní mu dost vynadala a stihla ho i praštit, což si pán nenechal líbit, otočil se a paní praštil taky. To vše když davy vystupují a nastupují....

Tím ale dnešní představení asi skončilo. dojela jsem domů, na večeři už se vybodla a rozhodla se zalézt do postele a odpočinout

Krakov

Ráno byla úžasná snídaně. Jejím základem byla ohromná spousta pomazánek. Plus tedy klasika salám, sýr, párky a na požádání vajíčka dle přání. Jediné, co jsem u snídaně nevystihla, bylo kafe. Když jsem dorazila ke kávovému stolku, moje zklamání bylo veliké. V nabídce jen horká voda, dva typy instantní kávy a jedna miska s kávou mletou. Hmm. A tak jsem si holt zalila instantní kafe a šla snídat. Za chvíli přijde paní, sedá si, bere si snídani – a hledá kafe. Zoufale na mě koukne, tak jí posílám ke stolku s kafem instantním. Kulí nespokojeně oči, já s ní plně souhlasím. V tu chvíli se objevuje personál, něco s paní zašvitoří a už jí jde dělat kafe ze stroje. Hmmm, to mne tedy nenapadlo. Paní se pak ptá, jestli nechci taky, ale co už. Mám hrnek instantního. Tak nechci.

Po snídani razím do města. Beru to kolem řeky (mimochodem krásný areál pro procházky a volný čas), kolem sochy chudáka psa, co rok chodil čekat na svého mrtvého pána (taková Krakovská Shiubuia) a pokračuji až na hrad/zámek Wavel. Tam se nakonec vydržím plácat poměrně dlouho. Oceňuji polský systém, který sice má různé prohlídkové okruhy – ale když se někde rozhodněš, že bys přeci jen rád někam, kam třeba nemáš lístek z pokladny (nebo on-line nákupu), můžeš si lístek koupit v automatu. A samozřejmě kartou. Pohoda.

Cíleně jdu do místní katedrály. Je naprosto úžasná, a dokonce k ní nabízí i audioprůvodce v češtině. Chvíli jsem ho zvažovala, ale nakonec zavrhla. Až takový fajnšmekr asi nejsem. Jak zjišťuji, krátké popisky jsou v katedrále pro turisty instalované i tak. Katedrála pochází už někdy ze 14 století a byla věky využívána ke korunovaci polských králů. To i v době, kdy panovníci přesídlili do Varšavy. Krom toho je možnost jít do zvonice, podívat se na zvony, přičemž nejdůležitějším je zvon Zikmund. Cesta je úžasně akční, protože se stoupá po příkrém schodišti a proplétá se úzkým trámovím. Další část prohlídky vede nejen k místu odpočinku slavných polských osobností (například je zde Adam Mickiewicz, ale i do krypty. Celkově je zde 16 polských králů, dva polští svatí a hromada dalších osobností, včetně například Lecha Kaczyňského. Kdo tohle má? Oproti tomu je Katedrála svatého Víta chudou příbuznou J.

Vlasně trochu neplánovaně jsem nakonec navštívila i místní zahrady, ale jsou malinké a nevím úplně, zda za to (i to drobné) vstupné stojí.

Další cesta vedla k náměstí, ale to už mne poháněla hlavně touha po kavárně. Našla jsem si jednu s dobrým hodnocením, ale ouha. Sotva jsem si sedla, místní Polák s pivem se začal družit. A co hůř, když si se mnou povídal, totálně mne ignorovala obsluha. No mám já to zapotřebí? Jedu na výlet a mluví se mnou lidi?!?  Takže jsem vypadla z kavárny, tedy z její předzahrádky, jak cukrář. Takhle jsem si to nepředstavovala. Hned za rohem jsem začala hledat kavárnu jinou. A našla. Mnohem lepší! Kavárna Žárovka! Ve vnitrobloku, ve stínu, a vypadala nádherně. Původně jsem chtěla jen kafe, ale nakonec jsem si objednala i bagel a oproti první myšlence na teplou kávu jsem si nakonec objednala studenou kávu s tonikem. A byla jsem spokojená ve velkém.

Po občerstvení jsem už měla sílu si prohlédnout zbytek města, podebatovat ohledně příspěvku paní žebračce (smůla, nemám ani půl zlotého - tohle bude jednou pro žebráky fakt konec, dneska už peníze obecně nosí mbohem méně lidí než dřív), a také s výběrčím peněz na ukrajinu (ten už byl akčnější, komunikativnější a nakonec i s QR kódem pro platby kartou).

Prohlédla jsem si náměstí, koupila zmrzlinu, a došla zpátky do své domácí čtvrti s touhou dát si ještě kafe. Moje čtvrť je plná kavárniček, a jedna naproti mému ubytování má i vlastní pražírnu. Co ovšem neměla, bylo volné místo. A tak jsem se přesunula o kus dál, do kavárny v prodejně knih. Moc pěkné.  nevím tedy kolik knížek prodají, ale prostředí to bylo hezounké. Kávu měli, a tak mi opět nic nechybělo ke spokojenosti. Pak jsem se vrtla domů, trochu si před večeří odfrknout.

Dlouze jsem zvažovala kam se k večeři vrtnu, ale nějak jsem nemhla přijít na to, na co bych vůbec měla chuť. A tak jsem se procházela "mojí" židovskou čtvrtí, kochala se domky i výzdobou, až jsem zase skončila vedla na food dvorku. Tentokrát jsem zvolila stánek Tempura a vybrala si  Panko wrap. V podstatě to byla obalená plněná tortila, ale takový popis ji dost shazuje. Byla opravdu ýborná a chuťově vysoko nad včerejší plněnou bramborou. Samozřejmě bylo nutné se pak zastavit i na mé oblíbené ananasové pivo. To nešlo vynechat.

Noc pak byla poněkud rušná, když se v areálu minipivovaru konala nějaká akce s hudbou dunící do noci a co hůř, po půlnoci, když vše skončilo, začal personál uklízet. Skoro mě za hlavou. Spát se nedalo. Jednak to dělalo rámus, jednak si na to pořádně svítili. Škoda.

Ráno po snídani jsem vyrazila na letiště, opět s dopravním dobrodružstvím. Google radil dojet dvě zastávky tramvají na autobus - ale tramvaj nějak nejela. I došla jsem tedy ted kousek pěšky. Automat na lístky okupoval nějaký děda a v tu chvíli už dorazil "můj" autobus na letiště. Opět s velkým nápisem, že uvnitř je automat na jízdenky. Ano, byl. Ale zase nebral karty. Trochu jsem si zanadávala, protože kde jinde by měly jezdit autobusy s automaty na karty, když ne na letiště. No nic, plán byl na další zastávce opět vystoupit. Ale. Ale na další, další ani další zastávce automat nebyl. Když vystoupím, a počkám na další autobus, není jisté, že tam automat na kartu taky bude. A já jsem trochu mimo časový plán kvůli nejezdící tramvaji. Takže shrnuto, dojela jsem na letiště načerno. Nelíbilo se mi to a ani se mi moc nechtělo do debaty s případným revizorem o tom, co vše udělal dopravní podnik Krakova blbě. Ale revizor nakonec nepřišel. Zato jsem se nelíbila letištnímu skenneru natolik, že mne zuli i z páskových sandálků a nechali mne chodit po letišti naboso (tedy v igelitovém pytlíku). Nic moc. No ale nakonec jsem byla uznána za bezpečnou, mohla jsem počkat v přeplněné hale na letadlo a odletět domů :)