Ráno jsem měla budík nařízený na šest hodin. A ne, vstávat se mi ani trochu nechtělo. Ale co naplat, v sedm se vyjíždělo dole od stanice metra. Nakonec jsem se zpacifikovala trochu dřív, tak jsem vyrazila s tím, že si ještě koupím na cestu nějaký sendvič a kafe. No, ještě, že jsem byla na místě s předstihem.
U mestra stály tři autobusy a pobíhali tam tři průvodci se seznamem. Na prvním seznamu jsem nebyla, na druhém také ne a třetí autobus už byl zavřený. Ř\íkám to tedy první průvodkyni a logicky - jsem na seznamu toho zavřeného autobusu. Tak se doklepala, paní zavřená průvodkyně se zeptala, zda jsem Marcela, naložila mne a vyjelo se. Deset minut před avizovaným odjezdem. Hezký.
V soulu byla ještě jedna zastávka, kde se nabralo pár dalších lidí a vyrazilo se směr hranice. Tedy nejdřív nám paní vysvětlila, že součástí výletu je návštěva jezera Majang, ale to je v zimě otevřené jen odpoledne, a tak trochu upravujeme plány. Nejprve je zastávka v parku Imjingak. Tam průvodkyně zajistí vstup do demilitarizované zóny a provede nás památníky, které jsou v parku dost nahuštěné. Cestou jsme ještě dostali přednášku z dějin Korejské války a už jsme skoro byli na místě. Byla zima, až praštělo. Však mi taky na telefon přišla výstraha před náledím. Okoukli jsme tedy památkníky a jeli jsme směr Demilitarizovaná zóna.
Nejprve jsme projeli kontrolním stanovištěm. Ozbrojení vojáci nastoupili, odkontrolovali pasy podle seznamu co měli, a jelo se dál. Dojeli jsme až k poslední kontrole před hranicí, kde se uhýbalo. Ty kontrolní brány reziví a pustnou, nicméně údajně když byla olympiáda, jihokorejští sportovci právě touhle rezivou a zpustlou bránou na závody projížděli.
My jsme mířili k třetímu invaznímu tunelu. Viděli jsme krátký film o všech 4 tunelích, které se našli. Pak jsme si uložili všechny věci do skříněk, včetně telefonů, prošli bezpečnostním rámem a vypravili se do třetího invazního tunelu. Nejprve se asi 350 metrů jen klesalo a to dost strmě. Pak už se šlo asi 260 metrů tunelem a byla jsem ráda, že máme přilby, protože jsem přilbou sejmula strop několikrát. Došlo se k první zdi, kterou severokorejci postavili, když se na tunel přišlo (a jsou tam tři za sebou), u zdi jsme se otočili a šli zase zpátky, včetně zase výšlapu nahoru na kopec. Řekla bych, že to bylo náročný, ale zas tak moc ne. Jsem trénovaná místním bydlením a řekla bych, že je ten sklon tak podobný.
Naše průvodkyně byla dokonalá. Asi neuměla jména všech ze skupiny, ale moje jí tedy v hlavě uvízlo a kdykoliv mne potkala, tak mne zdravila :)
Další cesta vedla na observatoř. To je totální úlet výletu. Vyjede se na kopec, tam je asi třípatrová budova, na jejíž střeše je observatoř. A návštěvníci koukají dalekohledy do Severní Koreje jak do ZOO. Člověk si říká, co to proboha je. Každopádně demilitarizovaná zóna měří 4 kilometry. Na každou stranu od hranic dva. Nicméně pracovník observatoře říkal, že je hrozně nadšený, že je zima a to bývá skvělá viditelnost a my máme štěstí, protože vidíme fakt daleko. Tak asi máme štěstí :-D
Z observatoře bylo vidět i stanoviště označované jako JSA. To je bezpečnostní bod, kde stojí vojáci severní i jižní země tváří v tvář. Když jsem hledala tour, chtěla jsem samozřejmě jet právě sem,a le nikde taková tour nebyla dostupná. A už vím proč. Kdo si pamatuje, jak americký voják zběhl někdy v létě do severní části, tak to bylo prý právě při této tour. Tím se projevila bezpečnostní mezera a tyto tour byly zastaveny. A já si skoro už začínala myslet, že blbě googlím...
Při nástupu do autobusu jsem pokecala s průvodkyní a jelo se dál. Tentokrát byla zastávkou "unification village" v DMZ. Zatímco severokorejci mají tuto vesnici na svém území taky (a říká se jí "propaganda village" a nikdo v ní nebydlí, tak na jihokorejské straně žije asi 200 obyvatel.Jedním ze specialit, které mají, je zmrzlina ze sojových bobů. Plně veganská. No museli jsme ji ochutnat, i když byla ukrutná zima. A přesně jak průvodkyně říkala, chutná skoro jako burákové máslo.
Pak už se opět jen projelo kontrolním stanovištěm, vojáci opět odkontrolovali pasy, a po krátké zasávce zase v Imjingak parku na oběd (já si dala Udon nudle) jsme vyrazili k jezeru. Tam jsme vystoupili, krátce prošli lesem a dostali se k závěsnému mostu přes jezero, který má 200 metrů a uprostřed je kus mostu tvořeno skleněnou podlahou. Za mne zbytečně. Po celé délce mostu je uprostřed chodníček z takových těch průhledných kovových čtverců a je přes to voda vidět mnohem lépe, než přes ušmatlané sklo. Jít po mostě ale zážitek docela byl, most se jemně houpal, proč ne. Jinak mne jezetro vlastně neuchvátilo, je poměrně nově otevřené (asi 2018(?)) a čistě turistická záležitost. Nechtěla bych tam vlastně trávit ani celý den, natož dovolenou. Všude pečlivě připravené chodníčky, upraveno, žádný prostor pro chůzi lesem jak se zamane...
No nic, došli jsme k autobusu a nastala drobná komplikace, kdy jsem si spletla záchod (protože neumím asi číst obrázky a zabočila jsem na pány). Vyděsila jsem tím jednoho pána, který se na místo chystal taky. Zajímavé bylo, že se mi ukrutně omlouval on :))
Pak už jsme jen dojeli zpátky do Soulu, téměř s pláčem se rozloučili s naší průvodkyní a bylo.
První jsem potřebovala kafe. Pak jsem se krátce courla po centru a napadlo mne, že vzhledem k brzkému vstávání to asi zakončím dřív a tak bych se mohla podívat, zda se i dnes stojí fronta na další Michelinskou restauraci. Ta je navíc známá tím, že je levná (tedy ani ta druhá nestála moc, ale trošku dražší byla, to ano). A byl to dobrý tah. Fronta se sice stála, ale až uvnitř (den před tím se táhla daleko ven) a během chvilky jsem seděla. Během druhé chvilky jsem měla objednáno a během třetí chvilky jsem měla před sebou gyoza knedlíčky. Byly dobré, o tom žádná. Ale jak tu obrážím dobré restaurace, tak fakt Michelinskému hodnocení prostě nerozumím. Proč tahle restaurace Michelinskou hvězdu má a ta, kde jdem byla včera ne? Obojí bylo výborné, tak v čem je hák? Asi nemám tak zmlsanej jazýček, abych to byla schopná poznat.
No, poslední večer. Dala jsem si ještě bubble tea a vyrazila si domů lehnout :(
Ani se mi domů nechce.
Žádné komentáře:
Okomentovat