Kuchyňka je přestěhovaná do třetího patra. Když jsem si šla ráno vařit kávu, práce byly v plném proudu a tak jsem si odnesla hrneček k sobě dolů (a až do večera nevrátila :-D)
Nevím, jestli za to může jat-lag, ale zase jsem vstávala pozdě. Tentokrát o půl desáté.
Nicméně to dávalo novou příležitost zkusit znovu Michelinskou restauraci. Prošla jsem pár obchůdků, nafotila Vandě dostupnou kosmetiku (její část) a za chvilku už mi bylo jasné, že vybrat tady nějakou odpovídající skin care bude naprosto příšerná záležitost. Na každém rohu jí totiž mají tři tuny. A co lépe, mají tu i moji značku, ale jen jako chudou příbuznou těch jiných značek. No nic, Vanda může studovat...
Tentokrát jsem dveře trefila. Nicméně postup je tu jiný, než jinde zatím byla a hnali mne nejprve jídlo zaplatit. Tím jsem zjistila, že nejsem v podniku s kuřetem, ale v pobočce s polévkami. Zase. No a to se blbě vybírá. Polévka na obrázku jako polévka na obrázku. A opět jsem byla za debila, protože mi paní u kasy říkala, že můj výběr nemá chuť. Jakože cože? Chce mi snad říct, že ze čtyř druhů polévek v Michelinské restauraci si vybírám tu nejhnusnější co mají? No ale měli frmol, paní pokrčila rameny, naúčtovala, já zaplatila a už jsembyla usazena u stolu.
Tak ne, přátelé. Paní se mi snažila sdělit, že jsem si vybrala polévku dochuť si sám. Já tady z těch zjevných informací, ve kterých hledám vždy něco jiného asi fakt umřu.
No nic. Polévka byla výborná. Samozřejmě k ní byla cibulka, sojovka a kimči. Já ho tu snad nakonec i vezmu na milost. Tedy to zelí furt nemusím, ale dávají i ředkev (?) asi a ta je vlastně dobrá. Dokonce mi paní i nabídla další misku kimči a když jsem to odkývala, tak mi ji nadšeně přinesla. Je hezký vidět, jak mají lidé radost z toho, že vám to chutná :)
Nicméně se tímto omlouvám babičce, jejíž polévka za 10 euro mi v Benátkách přišla drahá. Tahle stála asi ještě víc. No jo, Michelin :)
Po obědosnídani jsem vyrazila metrem ke královskému paláci. Plán byl půjčit si "hanbok". To je vlastně korejský kroj. Platí, že kdo jde v hanboku do paláců, ten nemusí platit vstupné. Nicméně to není ta hlavní motivace, protože vstupné sem konkrétně stojí 3000 wonů, ale půjčit si hanbok stojí různě, asi od 15 tisíc wonů. Chtěla bych ovšem vidět toho, kdo půjčení za 15 tisíc má. Samozřejmě po příchodu do půjčovny turisty odvedou k těm nejdražším kusům. Takže já měla dvě hodiny půjčení oblečku za 33 tisíc. Jako než jsem do půjčovny došla, trochu jsem bojovala sama se sebou. Přeci nebudu chodit po ulici v maškarním oblečku. No ale chodí tak kde kdo. Takže nakonec jsem se přemluvila a udělala jsem dobře.
Navlékli mne v půjčovně do šatiček a pak jdi zaplatit. Vtipné bylo, že teprve potom se dozvíte, že berou jen hotovost. Nevím, proč to tahle dělaj, ano mají na stěně cedulku, ale kdo si jí všímá... Naštěstí jsem pár posledních drobných měla a tak jsem je mohla vysázet na stůl, uložit si věci do skříňky, vzít stylovou kabelku a vyrazit do královského paláce. Jde o nejstaší palác v Soulu, postavený byl už ve 14 století a historie je dlouhá. Nicméně focení v hanboku vlastně zabralo všechen čas. Byla jsem jak Vanda a nafotila miliony fotek v různých částech paláce. Ač to tak z fotek nevypadá, palác byl plný lidí, takže najít nějaké místečko bez nich bylo často i dost složitý.
Po dvou hodinách blbnutí v hanboku jsem našla svoji půjčovnu a šaty vrátila.
Pak byl ideální čas na kávu a koláček (matcha, naprosto luxusní). V tu chvíli také pomalu vstávala Vanda a probírala se mojí tunou zpráv, takže jsme prohodily i pár slov během její přípravy do práce.
Po kávě bylo ale jasné, že další palác už nestihnu, pokud nechci riskovat, že mne zase budou vyhazovat se zavíračkou, která se kvapem blížila. Můj itinerář cesty se začíná rozpadat na malinké dílečky. Zjevně vůbec nestihnu, co jsem si naplánovala.¨
A tak jsem vyrazila k centru, tentokrát pěšky. No jo, jenže to obvykle jdu, pak něco uvidím a tak si k tomu zajdu, pak uvidím něco dalšího a tak se další kus vracím...Takže jsem takh viděla nejdřív sochu admirála Yi Sun Shin a za ním pak ještě krále Sejonga velikého. A přesně tímto způsobem pak nachodím sto jarních kilometrů ůplně mimo plán.
Úplně podobně jsem pak zašla okouknout Vánoční výzdobu u obchoďáku, abych pak o kus dál viděla ještě velkolepější Vánoční výzdobu...
No, skončila jsem na nočním food marketu. Za poslední drobné jsem si pořídila vaječný koláček (ha, překvapení, ono je to ve sladkém těstě...), toustík se sýrem (ha, překvapení, ono je to ve sladkém těstě) a nakonec hurá, takoyaki - moji oblíbenou chobotnici v těstíčku (ha, překvapení, byla strašně horká a spálila jsem si jazyk). Tím jsem do mrtě vyčerpala svoji peněženku a v těch davech, které ulicí procházeli, jsem nějak neměla sílu hledat bankomat.
Pořeším to zítra, i když trochu jsem litovala, protože plán byl si ještě dát ovoce máčené v karamelu jako sladkou tečku...
Žádné komentáře:
Okomentovat