Korea - cesta přes půl zeměkoule

Ráno jsem z domu vyjížděla kolem páté ráno. Vlak mi jel v 6:45 a nebylo jasné, zda v těch mrazech, co zrovna doma panovaly, půjde všechno, jako po drátku. Ale šlo. A tak jsem byla na hlavním nádraží poměrně brzy. Ale překvapivě byl brzy přistaven i vlak, a tak jsem mohla čekat v sedě a v teple. Do Vídně jsme dorazili s půl hodinovým zpožděním. Za tu cestu paní s vozíkem prolétla uličkou asi dvakrát, ale já jsem ani jedinkrát neměla šanci jí říct, že bych si dala čaj...

No nic, koupila jsem si jízdenku na letiště a znova jsem nemusela čekat - právě na nástupišti čekal vlak, který měl zpoždění z Insbrucku rovnou hodinu. No, komu by to vadilo... A tak jsem coby dup byla na letišti. Akorát otevírali odbavení. Chtěla jsem z paní za přepážkou vymámit sedadlo u okna, klasicky v zadní části letadla, jak jsme s Vandou zvyklé, ale tvrdila, že nemá. A že má jen do uličky. No taky dobrá volba, hlavně, když nejsem uprostřed. Pak se paní jen trochu podivila nad mým madlem u kufru (nejde zastrčit) a pán, který za ní dohlížel na proces neváhal přikvačit a sdělit mi, že bych tedy ale tohle fakt neměla po příletu reklamovat. Aha. Copak se jmenuju Vanda???

Pak už ale kufr vzali a já mohla vyrazit do salonku. To se plánovalo. Asi bych za to uvalila i peníze z členství Revolut, ale nakonec jsem chvíli před odletem objevila pána, který salonky za mrzkých 15 euro nabízí. Ten můj z léta totiž už skončil (prý mu banka změnila podmínky). Nicméně tenhle tedy stojí za to. KÓd do salonku poslal, ale celou cestu do Vídně jsem z něm mámila, který že to je. Nakonec se mi snažil tvrdit, že vždycky je to jedno, pokud výslovně nepíše. Jenže to bych nesměla vědět, že obecně to tak opravdu nefunguje. Ani u pána předchozího, ani u Revolut. No nic. Zapadla jsem do Viena lounge a dala si oběd (už jsem měla hlad), pití a pak ještě kafe a dortík. Pak už jsem byla nacpaná k prasknutí, ale do odletu zbýval ještě čas, tak jsem si nalila gin s tonicem a usrkávala. Dvakrát.

Pak už stačilo přejít k bráně a nasednout so letadla. Ukázalo se, že sedím s nějakým pánem ob sedadlo (prostřední bylo volné), takže cesta byla poměrně pohodlná. Když před startem nosily stewardky teplé kapesníčky na umytí rukou, vzpomněla jsem si na Emirates a moc se těšila na let, ale bylo to předčasné. Tím hýčkání klientů skončilo. Jídlo nic moc, z nápojů se snažili spíš nutit džusy než colu. Že tam bylo jako u suchánků bez kapky alkoholu se vědělo předem... 

Po přistání v Jeddah jsem se nestíhala divit. Bylo krásných třicet stupňů skoro o půlnoci, vystupovali jsme schůdky na plochu a já měla teplé šaty a huňatou bundu. Asi už to tam viděli několikrát, ale rozhodně je to nevšední zážitek...

Prošla jsem kontrolou (tentokrát včetně zouvání bot) a byla jsem v hale. A v té hale nefungoval zdarma internet. No jo, ale salonkový pán "šikovně" posílá kódy 12 hodin před odletem letaadla ke kterému se váže vstup. A v tu dobu jsem byla ve vzduchu. A tedy kód bez internetu mít nebudu. No nic, umíme si poradit. Došla jsem do náhodného salonku, paní v recepci jsem řekla, že potřebuju internet, protože kód mám v mailu, paní mi heslo naťukala do mobilu a bylo to. Salonek byl ovšem hodně smutný. Měli výborný džus i sendviče (nic jiného jsem do sebe nenacpala, po večeři v letadle), ale jinak, dost smutná nabídka, Alkohol opět (logicky) chyběl. Po cca třech hodinách jsem se zvedla ze svého křesla (ani ležící lehátka tu nebyly) a šla se projít ke gate.

Tam jsem chvilku čekala, a už se nastupovalo. Už jsem byla poměrně ospalá a letadlo bylo prázdné, takže si každý mohl zabrat svoji řadu sedadel. Letadlo bylo stavěné 3-3-3. Paráda. Vypadalo to i, že se letušky snaží všechno urychllit, ale nakonec se někde zadrhly a večeře furt nikde. Rozhodla jsem se to vzdát. Lehla jsem si, a sotva jsem slastně začala usínat, letuška nebyla líná mne na večeři vzbudit. Nebo snídani. Asi snídaně to spíš byla. Naházela jsem to do sebe rychlostí blesku, hlavně abych už měla pokoj, což byla trochu škoda. U toho nic moc jídla byl naprosto luxusní mangový jogurt, Ale nebyl prostor pro vychutnávání. Už jsem usínala i v sedě.

Po jídle jsem s sebou praštila na sedačku a usnula. Nicméně ano, bylo to pohodlnější než letět klasicky v sedě, ale i tak jsem se co hodinu budila. Přišlo mi, že let vůbec neutíká. Ale nakonec jsme se dočkali, a přistáli.

Nejprve jsme odevzdali papíry o tom, že se cítíme zdraví. No, Milé děti, takhle lidi prostě fungujou. Já přeci nepřiznám, že na mne dědeček před týdnem prsknul a já se moc zdravě necítím. Že jsem na to měla i pár aspirinů a nějaký sprej do nosu (ano, na to tam byly kolonky). Přeci nebudu riskovat, že mne otočí a pošlou domů... Takže jsem na žlutý covidový papír uvedla, že je mi úplně dobře. Úplně.

Pak už jem příletová kartička (víza být nemusely, aktuálně platí nějaká výjimka), vystát frontu na imigrační a vstoupit do země. Koreo, tady jsem!

No a pak to začalo. Dotáhla jsem se k metru a juk, jízdenka nelze koupit kartou. Ani přímá, ani kartička na nabití ze které se jízdy platí. Hm. Tak kde asi může být bankomat. Jeden člověk mne nasměroval, paráda. Kdyby. Kdyby nemluvil korejsky. Jako z tohojsem se fakt orosila. Naštěstí nějaký kluk zkoušel to samé a nakonec bankomat pokořil, takže pak mne procesem provedl. Získala jsem svých 100 tisíc wonů a mohla vyrazit utrácet. No. Zas ne tolik. Kartička na nabíjení jízd na metro za to nebyla. Tedy byla by, ale měla jsem dvakrát 50 tisíc. Kartička stála 4 tisíce (nebo 5 s obrázkem) a ty peníze musely být přesně. Tak nic, prdím na to. Kupuju lístek na metro přímo. Vlak jede asi hodinu a musím přestoupit. No jo, jenže když přestoupím, na jakou stranu mám jet? Poletuji po nástupišti jak zmatená včelka. Nakonec se ptám. Jak debil vyslabikuji, že potřebuji na Myeongdong. Paní kouká zmateteně. Povídá "Myjóó?". No, tak to paní těžko říct. protože já prostě nevím, jestli ty myslíš to samé co já.

Nezbylo ale než to risknout. Nakonec se ukázalo, že paní měla pravdu. Vystupuju a vyrážím najít své bydlení. 

Do kopce nahoru. Jakože do hrozného kopce. Vytlačím tam kufr a stojím u tmavých dveří. Super. Mačkám všechno, na co natrefím, ale nic. Je po půlnoci a já samotinká s kufrem v tmavé uličce Soulu. Nakonec se povedlo zmáčknout asi zvonek. Přichází pán, ukazuje mi pokoj. To přesně už potřebuju. Sprchu a postel.