Ráno jsem si zašla o patro výše do kuchyňky uvařit kafe a připojit se na internet. U mně v pokoji totiž nefunguje. Když se objevil místní bytný, stačilo mu ale jenom říct a zaběhl internet nahodit. Také jsem zaplatila ubytování (fun fact - moc tu nejednou na bezkontaktní platby, vlastně vůbec) a mohla jsem vyrazit do ulic. Protože bylo víc hodin, než jsem čekala při plánování doma, vyrazila jsem do města s tím, že si už někde dám oběd, vždyť už je skoro poledne. A chtěla jsem výlet zahájit stylově, v restauraci oceněné Michelinskou hvězdou (a dát si kuře na zázvoru). Jenže. Jenže jsem si spletla dveře. Fakt. Kdybych popošla kus dál, bylo by to jasný. Takhle ne. A tak jsem někam vlezla, kde má hlavní slovo majitel podniku. Paní mne usadila, pak přišel on a rozhodl se mne přesadit, protože sedím u stolu pro osm lidí. V prázdném podniku. Který prázdný zůstal až do mého odchodu. No nic. V nabíidce měli 4 jídla a paní servírka usilovně klepala do jednoho obrázku. Vypadalo to jako ovesnáí kaše a moc důvěry jsem neměla, ale paní servírka si byla jistá, co chci. A tak dobře. Nakonec se ukázalo, že šlo o něco jako hustou rýžovou polévku. K tomu několik druhů kimči. Paní servírka i viděla, jak jsem ztracená a tak mi jednak řekla jak to jíst (polévka byla v horké míse, bylo nutné vždy trochu přendat a zároveň zbytek v míse míchat). Názorně mi to předvedla tak, že mi vyrvala z ruky mojí lžíci a předvedla mi to :)
A tak jsem se najedla :) . Trochu přeháním, bylo to dobré.
Po obědě jsem se chvíli poflakovala, a taky jsem vyměkla a koupila si SIM kartu s daty. Ukázalo se, že je asi nutně budu potřebovat pro pohodlnější život (hledání tras metra, překladač a tak). No a taky jsem čekala na správný čas, protože na 13:00 jsem měla urvaný lístek do muzea. Normálně nejsou,. ale povedlo se mi ještě doma jeden rezervovat. Ve 12:30 jsem tam došla a povídám paní v recepci, že mám rezervaci. Paní hledá, a nic nemůže najít. Hledám svoji rezervaci (ještěže už mám ta data), ukazuji a paní skoro začne plakat. Vysvětlí mi, že rezervace dobrý. Ale na středu. Dneska je čtvrtek. Heh.
A ano, na dnešek žádné volné místo není.
Odcházím a co už měním plány a vyrážím městem přes SewoonPlaza (v tom koplexu se točilo korejské drama Vincenzo, které jsem si ze studijních důvodů prohlédla na Netflixu. Nic o tom říkat nebudu, protože plně obsah vystihuje pojem Kdrama. To mluví za vše. Děj je o tom, jak se italský mafián dostane do Soulu. Mimochodem, včera jsem to pánovi taxikáři na letišti neříkala, když mi nabízel odvoz, ale hned v první scéně takhle italskému mafiánovi nabídnou v Soulu taxi do města, omámí ho nabídnutou vodou, a okradou :-D. Takže sleduju Kdrama, nechci odvoz, děkuji pěkně :-D
Pak jsem se prošla po nábřeží, koukla na jednu z osmi bran Seoulu a prohlídla si Design Plaza. To je moderní komplex sloužící jako galerie, muzeum a nevím co ještě. Je tam i kavárna, ale tu jsem zavrhla, byla taková chladná, nevýrazná a nudná. Nicméně o kus dál se něco dělo. Ale stála tam ochranka, kontrolovali tašky...ptala jsem se, jestli tam můžu, nebo musím mít nějakou akreditaci (měli tam takové podobné kartičky) a prý můžu. No, řada stánků o ničem a na konci podium, na kterém hrající kapela právě uložila nástroje a odešla. Další představení za hodinu a půl. Mám prostě štěstí.
Cestou zpátky u stánků alespoň vymámím syrovou ústřici (paní nabízí ty majonézy k nim). Vanda říkala, že měla výbornou ústřici syrovou v Londýně (my měli v Ha Long tepelně upravenou a výbornou taky). Tak tahle byla hnusná. Asi jsem vypadala tak zoufale, že hned u vedlejšího stánku mi pán daroval zdarma jogurt. Vůbec netuším, jaký to je, protože překladač z korejštiny tvrdí, že borůvkový. V angličtině je tam ale nápis, že kaštanový... Hmmm
No, takže plynule odcházím a přemýšlím, co dál. Beru to metrem ke královskému paláci. Už je čas dát si kávu. Mířím k vytipovanému podniku, nejstarší knihkupectví v Soulu. Ale zdá se mi to divné, kávu nabízí, ale asi jen na stojáka(?) plus jsou dost nesnášenliví k turistům (hlavně si to tu nefoťte) a tak jsu dál. Naproti mne zaujala čajovna. Píší, že nabízí čajové koktejly. Mají roztomilý porcelán, co vidím u dalších hostů. Jdu dovnitř. KOukám do nápojového lístu. Čaje samotné, čaje s mlékem. Na další stránce je nadpis "tea food". Zarazím se, furt s myšlenkou na ty čajové koktejly se ptám, coje "tea food". Paní něco žbrblá. Nevím, nevadí, sedám si, koukám na překladač a jo, debilem snadno a rychle. Mezitím už paní názorně nese sušenky, aby mi to "tea food" předvedla. No nic. Objednávám si černý čaj s mlékem. Sama nevím, co čekám. Dostala jsem ale něco úchvatného. Černý čas s našlehaným mlékem jako u kapučína. Výborné dohromady. Jsem moc spokojená.
Odcházím a zaplouvám do blízké Seochon Hanok Village. Obecně je Hanok stará výstavba. Staré domy, úzké uličky. Tady jsou jen ukázkové zbytky. Hodně domů ustoupilo nové výstavbě, vlastně to ani nestojí za řeč. Bloumám, než mi dojde, že jsem blízko Blue House. To je bývalý prezidentský palác. A mají otevřeno do šesti! Jdu tam. U brány mi vysvětlují, že vstup je zdarma, jen ukážu pas. A že poslední prohlídka prezidentova bývalého domu je v pět, ale v areálu můžu být do šesti. K prezidentově domu přicházím v 17:01. Smůla. No a při prohlídce areálu v podstatě všichni tlačí na to, aby člověk odešel. To nebylo příjemné a vypadla jsem tedy jak cukrář. No nic, to se moc nepovedlo.
Zvažuji, že dojedu metrem domů, a někde v okolí se navečeřím. Kupuji si lístek (tady se kupují lístky podle stanice, kam člověk chce jet) a jedu. Jenže...čekala jsem, že druhou stanici tam budu. Že já jsem nastoupila blbě? Vystupuji, čekám na vlak na druhou stranu, nastupuji, jedu, uběhnou 4 stanice a co? Teď jedu blbě, před tím to bylo dobře! Tak ještě jednou. Mezitím mi ale není jasné, kde že jsem to chtěla vystoupit. Vůbec netuším. A tak někde vystupuji a ukazuje se, že je to docela daleko. To, co jsem nechtěla jít od královského paláce pěšky jdu tedy teď z jiné stanice metra :-D
No, hlavně že jsem si už myslela, jak metro zvládám...
Poblíž mého bydlení jsem nakonec zaplula do restaurace a objednala si bibinbap. Rýže obložená zeleninou a vajíčkem a všudepřítomným kimči. Je to výborné, cpu se a za chvíli přijde majitel mi ukázat, že v šuplíku vedle hůlek je i lžíce a můžu jíst lžící. Jako fakt vypadám u jídla s hůlkami tak příšerně? Neměla jsem pocit, že by mi to nešlo. Odmítám, moc nechápe. Pak mu vysvětlím, že trénink je nutný. Pán se rozzáří a je spokojený :)
Valím se domů. Ještě si v obchodě kupuji vodu a už se sunu do kopce.
Žádné komentáře:
Okomentovat