Soul - chystání na odlet

 A je to tu. Týden bylo hrozně málo. I když. Nákupy zásob kosmetiky do konce života by mne asi zruinovaly, být tu déle :)

Ráno jsem vyrazila podívat se na další ze Soulských bran, ale především se zastavit pro brýle. Měly být hotové už včera, pán mi slíbil poslat zprávu, ale možná zprávy na mé korejské číslo úplně nefungují...

A ano, brýle na mne čekaly. Trochu zklamání, protože jsem čekala, že barevné čočky v nich budou přecházet z tmavé do světlé. Ovšem bylo to mé očekávání, nijak jsem to s pánem neřešila, což byla mohje chyba. Vybírala jsem sice z těch postupně zatmavených, ale to byly čočky ukázkové pro to, aby bylo vidět jak silné zatmavení může být. No nic, co nadělám. Trochu rozladěníá jsem brýle vzala a odešla z optiky. Venku to zkouším znovu a překvapení! Když se  dívám přímo, vidím dobře. Ale když se podívám mírně stranou, je všechno rozmazené. Moje nespokojenost roste. Chvíli to zkouším, ale nedá se nic dělat. Musím se do optiky vrátit a problém řešit. A tak se vracím a povídám, co se děje. Pán si ode mne brle vzal, chvíli něco kutil a pak je přinesl s tím, že moje brýle(které mám na nose) jsou menší a bylo potřeba trochu nové brýle srovnat, vyměnit držáčky na nos a bude to dobré. A bylo! Za odměnu, že jsem tak šikovná holka a umím brýle v Koreji reklamovat, jsem dostala korejský obal na brýle a sadičku nových tlapiček na nos i se šroubováčkem. Uf. Trochu se mi ulevilo.

Dále jsem pokračovala k bráně, když jsem potkala pravé korejské tržiště se spoustou krámů. Tak jsem se tam procházela, až jsem se mírně ztratila a už byl čas na oběd. Jenže jsem se motala trochu déle, než jsem chtěla a k obědu jsem si sedela až něco po dvanácté. Problém je, že i večeřet chci dřív. Možnost už oběd vynechat mne nějak nenapadla. A tak jsem si dala buldoki.

Pak už byl čas dořešit potřebné nákupy, měla jsem i sepsáno, co ještě potřebuji koupit, dala jsem si také svůj poslední oblíbený bubble tea...a šla na večeři :-D

Tedy ono to vypadá, že jsem večeřela hned po obědě, to zas ne, rozdíl byla asi tři hodiny, ale pravda, rozestup to úplně velký zas moc není. No co se dá dělat. K večeři jsem si dala Galbi. To je to jídlo, co mi minule spálili a museli dělat znovu. Ale za mne top mísní nabídky :-D I když asi úplně výkvět zdravé stravy to nebude...

Pakuž jsem nákupy dotáhla do kopce nahoru, pokusila se to pobalit a váha kufru ukazuje 23 kilo. No nevím. Úplně přesně. Měla bych něco vytáhnout? Těžko říct.

Osprchovala jsem se, oblékla, a připravila se na cestu na letiště.

Konečně jsem pochopila, proč jsou neustále zmiňovány schody v metru v Soulu a proč hodně lidí přeplácí za lístek autobusem. Cesta z letiště nebyla složitá, ale to jsem měla kufr o váze 9 kilo. Na cestu domů kufr výrazně přibral. Přesně do váhového limitu 23 kg. A teď - tahejte to po schodech. Na Soulu je totiž zákeřné to, že sice existují jezdící schody, ale jenom někde. Takže kus cesty k metru třeba sjet můžete, ale další kus vede po schodech pevných. A po těch musíte stáhnout i ten kufr. No co budu povídat. Sprchovat se před letem bylo úplně zbytečné, protože na letiště jsem dorazila celá opocená.

Navíc jsem se zarazila hned u východu z metra. Paprskovité cesty směřovaly k různým odbavovacím místů asi A-G možná i víc. A můj let na ceduli nebyl a já tedy netušila, kam se vydat. Naštěstí mne poměrně brzy napadlo zkusit štěstí on-line. A ano. Mám prý hledat odbavovací přepážku E. Tam už na mne čekali. Paní si převzala kufr a převážila dokonce i batoh. To se mi stalo snad poprvé v životě. Podivila se, proč bych ráda seděla vzadu v letadle, a nutno říct, že jsem jí to úplně neuměla vysvětlit. Rády tam s Vandou sedáváme vždycky.

Pak jsem byla odeslána na bezpečnostní kontrolu a to tedy bylo peklo na zemi. Víc než půl hodiny čekání. Pak už ale všechno šlo jak po drátkách. Průlet letištěm (naprosto mne už nezajímaly automaty na vrácení přeplacených daní - nebyly cestou, znamenalo by to zacházku a stejně mi většinu vraceli přímo při nákupech). Našla jsem si svoji bránu, za pár posledních peněz koupila něco k pití a pak už se letělo. Opět jsme měli štěstí. Na každého (+/-) vyšla volná trojsedačka. Takže se dalo vcelku spát. To bylo fajn, protože cesta z Jeddah do Soulu trvala 10 hodin, ale cesta obráceně byla plánována na víc než 14 hodin :-o. Takhle se to dalo přečkat.

V Jeddah překvapivě fungovala i wifi a tak jsem se poflakovala po letišti, koupila čerstvé datle, poseděla u místního McDonalds a zcela neplánovaně jsem si cestou k bráně koupila i parfém. Ten tam nešlo nechat. Nejen, že volal "kup si mne", protože voněl úplně dokonale, ale ještě byl v akci dva za cenu jednoho :)

Cesta z Jeddah do Vídně byla krapet méně pohodlná,ale furt pohodlná (seděli jsme ob sedadlo a já navíc vyfasovala okýnko a výhled). Ve Vídni jsem přehupla na vlak v podstatě bez čekání a vyrazila do Prahy. Tam už na mne dolehl jet-lag a tak přestože jsem byla vyspalá z letadla, cítila jsem se totálně mrtvá. Myslím, že jsem nastoupila do auta a s Pepou nejedn na cestě do Loun, ale až do rána, vlastně nepromluvila.