Ráno jsme vstaly v sedm, vrátily naše kapsule,
vyčistily si zuby a začaly hledat, kde se objednat na tour. Pán
v informacích nás poslal na terminál B. Podotýkám také, že Vanda
komunikovala s Turkish airlines, které jí potvrdily, že „hotel desk“ je
v tranzitním prostoru. Prošly jsme celý terminál B (na jeho konci by se
možná dalo v noci spát, ale také žádný zázrak) a nic. Pak jsme narazily na
nějakého pracovníka letiště, který nás přes celý terminál dovedl k východu
a řekl, kde „service desk“ najdeme. Samozřejmě to bylo mimo tranzitní část
letiště.
Ale našly jsme a objednaly si. Netrvalo dlouho a přišel náš
průvodce, zkontroloval sinás, naložil nás do autobusu a vyrazily jsme směr
Istanbul. Legrační bylo, že pán měl ten průvodcovský deštník a povídal, že máu
pršet a jestli máme deštníky. Protože on prý ano. AHA?!?! Jakože aerolinka
pořádá prohlídky města, poskytne v jejich rámci průvodce, snídani i oběd a
nedá nám igeliták na hlavu, když má pršet? Zajímavé. Ale průvodce si hlavu moc
nelámal a tak se jelo. Pršet začalo už během jízdy. Když jsme vystupovali
s tím, že jsteme na snídani, říkal průvodce ža za a) máme zpoždění a
musíme snídat rychle a za b) že máme štěstí, protože prší – ale vedle je možné
koupit deštník. Jako k čemu mi bude na Zanzibaru deštník? A co líp – byly
to takové ty klasické turecké obchůdky typu jen hotovost. Takže ne, deštník si
nekoupíte na kartu. OK. Spíš nerozumím tomu, že okolo všichni hotovost měli.
Po snídani, která byla poměrně dobrá, jsme vyrazili. Nepršelo
moc a protože v autobusu jsme nemohli nechat věci (neručíme za jejich
úschovu) a já měla v batohu počítač – táhla jsem batoh na zádech. I
vytáhla jsem deku (ano, tu co jsme minule ukradla v letadle) a dala si ji
přes hlavu. Vypadalo to asi dost vtipně. Vanda totéž udělala se svým sarongem.
Jenže – jak u autobusu pršelo jen tak trochu, za rohem už spustil kvalitní
slejvák. Prohlídka obelisku a zastávka u něj dokonce znamenala jen na sebe
počkat, výklad ani neproběhl. Mokro už bylo i v botách a bylo jasné, že je
to prohlídka dost nanic. Přestojsme šli dál kmodré mešitě. U mešity Agia Sifia
už byly mokří i ti, co deštníky koupili. Tam jsme také pod střechou sultánova
harému dlouho postávali,, než se náš zmatený průvodce rozhodl, že tour je
zrušená a dvě minuty odsud je kavárna s čajem. Tam jsme došly, dostali
jsme čaj a heslo na wifi a poseděli. Po dlouhém telefonování byl plán výletu
změněn – jde se projít bazaar, protože ten je pod střechou. Pak bude následovat
oběd a odjezd na letiště. Jak řekl, tak se udělalo. Průvodce sice neumí prův
odcovat, ale je to zběhlý turek. Takže nás tedy dovedl do obchodu s čajem,
kde brali i karty,nechal všechny nakoupit (i Vanda nakupovala), ochutnat čaj i
místní sladkosti a odvedl nás do restaurace na oběd. Ten měl několik chodů, vše
opět zahájil čaj. Ten den tedy už třetí. Nutno říct, že tahla část Istanbultour
se mi líbila nejvíc. Obsadili jsme dva velké kulaté stoly. My seděly
s jednou holčinou a jejími dětmi (holka byla z Kazachstánu, děti má
s němcem a žije v německu) a se dvěma indy, kteří se vrací od syna
v Anglii (ten je lékař). Vyšlo z toho poměrně hezké povídání tak
různě napříéč kulturami (věděli jste třeba, že kazchština je řeč hodně podobná
turečtině a že si vlastně kazach s turkem rozumí?)
Pak následoval návrat na letiště. Mezitím přestalo pršet,
takže když jsme úplně mokří dojely na letiště, působili jsme dost divně. Btw.
Tohle je cesta pro teroristy – já v rámu začala pípat – myslíte, že
prohlídka proběhla nějak důkladně? Kdo chce šahat na mokrou turistku, že jo.
Sušit jsme se snažily pod fukary na záchodě. Že jsme
vypadaly dost divně ani nemusím říkat. My osobně jsme byly rády, že jsme
s sebou měly spodní prádlo a ponožky náhradní – takže jsme se převlékly
zase do včerejšího prádla a ponožek a bylo. Ostatní trochu posušily fukary.
Kromě bot. Ty jsme měla durch a usoudila, že mi bude líp bez nich. Tak jsme je
připnula k batohu a vyrazily jsme do tranzitního prostoru. Letiště jak
kráva, uvnitř davy lidí, jen já pravděpodobně ale byla bez bot – btw. Nezkoušejte
to, po těch pásech místo chodníků se bez bot chodí blbě. Jezdící schody taky
nic moc…
No, daly jsme kafe, využili letištěm nabízenou hodinu(!!!)
připojení na internet za 24 hodin zdarma, a odletěly s vědomím, že za tu
mizernou tour, na které jsme z Istanbulu neviděly nic, si stejně můžeme
samy kvůli růžovému kufru. Karma je zdarma a někdy dost rychle.
Na Zanzibaru jsme přistály asi ve dvě ráno, vyřešili víza a další formality. Měly jsme domluvený odvoz do hotelu a tak netrvalo dlouho a mohly jsme si konečně jít lehnout – jenže to by nebyla Vanda aby bylo vše v pořádku – v batohu se jí rozbilo hodně kosmetiky a měla od toho plno oblečení, takže se nad ránem ještě snažila prát…
Žádné komentáře:
Okomentovat