Spalo se poměrně dobře, i když už to nebyl úplný noční klid a přítomnost civilizace byla znát. Ráno jsme posnídaly typickou místní snídani – takže vajíčka dle výběru (my asi furt budeme jíst něco, čemu říkají spanish omelet – tedy omeletu se zeleninou), ovoce a čerstvý džus.
Bohužel, při snídani přišel Vandě mail ze školy. Tedy on
možná přišel dřív, ale wi-fi je jen u recepce a v baru. Znamenalo to začít
řešit obsah, přitáhly jsme i počítač, abychom měly větší obrazovku a u toho
dlouze snídaly, respektive dopíijely kávu a džus. Asi v deset jsme pak
vyklidily pokoj (nebyl špatný, jen jsme včera v tom zmatku vzaly malinký a
se sdílenou koupelnou, ale kdo by připlácel závratné dvě stovky za lepší, když
to na jednu noc stačí) a přesunuly se do našeho hotelu zamluveného ještě
z ČR. Tam nás přivítali a prý ať se posadíme, že hned jak bude náš pokoj
připravený, tak nám řeknou. Trvalo to dvě hodiny. Kdyby řekli plácněte se
k bazénu, my vám za dvě hodiny řekneme, udělali by líp. No nic, takže se
původní myšlenka výhody včerejšího přesunu od Abudakara (která spočívala právě
v úspoře času) naprosto vypařila.
Když jsme se ubytovaly (chata s výhledem na oceán,
která kvůli husté zeleni na oceán nevidí), vzaly jsme plavky a plácly se
k bazénu. Vanda chtěla být tam, já to šla zkusit do moře. Bylo teplé, ale
po pár krocích jsem zjistila, že potřebuju boty. Tak jsem se vrátila, vzala
boty a zkusila to znovu. A zjistila jsem, že ani tak to nejde. Klopýtala jsem
přes kameny, některé hodně ostré, až jsem i zakopla a upadla. Po nějaké době
fakt zoufalého pokusu dostat se přes kameny do vody ve které lze plavat, jsem
to vzdala. Navíc jsem se bála ježků, těch bylo v Mtende fakt požehnaně…
Vrátila jsem se pomalinkým krok-sun krok zpátky a mrskla se
s Vandou k bazénu.
Po nějaké době, když počasí začalo vypadat na bouřku, jsme
se přesunuly k wifi a začaly zase řešit ten ranní mail,abychom zjistily,
že moc možností řešení nemá. A tak kousek od nápisu, že tady se nachází
bezstresová zóna, jsme se docela kvalitně stresovaly.
Počasí se ovšem rozehnalo, zase vysvitlo slunce a my se po
pláži vydaly naprocházku směr Jambiani s cílem dát někde ledovou kávu.
Nakonec jsme ušly několik kilometrů tam, prohlédly si místní loďky i místňáky
na pláži, kteří těžili malé kamínky z písku a dali jednomu chlapečkovi
lízátko. Žádné jiné dítě nebylo v dohledu a pláž je přeci jen přehlednější
než silnice s banánovníky podél ní, takže to byla jistota. Navíc se
chlapeček ukázal být dost zběhlý a lízátko přijal zkušeným chmatem dealera
heroinu. Nikdo si nemohl všimnout proběhlé transakce :-D
Cestou zpátky jsme se zastavily na kávu. Ne v původní
kavárně, která Vandu lákala, ale hned vedle. Údajně ukrajinský podnik, kde
pingloval hrozně milý masaj. Ke kávě nám donesl i kolečko sušenky a pořád se
staral, jestli máme za svých 5000 (50 korun) za kávu všechno a ptal se, kam se
chystáme. Nakonec z něj vypadlo, že pochází původně z Arushy, což je
vstupní místo turistů na Serengeti a na Kilimanjaro. Masajové byli původní
obyvatelé tohoto místa, ale s rozvojem turistického ruchu se musela jeho
rodina vystěhovat (i ostatní Masajové) a nyní kdo chce v okolí žít, má
vlastně jedinou možnost – dělat security (nebo turistické divadlo na téma jak
Masajové žijí). Hodně smutný příběh.
Po pláži samozřejmě chodí i další Masajové, kteří nabízí
turistům kde co. Furt jsou ty debaty stejné. Je to typu pozdrav – odkud jsi –
jak dlouho tu jsi – nechceš…? Někdy je to delší, někdy kratší, ale člověk se
tomu nevyhne. Úplně nás to neštve, místní jsou komunikativní hodně a nejsou zas
až tak vlezlí, jen je pozdrav a krátká debata asi místní slušností a když
člověk potká hodně lidí, furt se opakuje, no…
Po návratu jsme si sedly u nás do restaurace, znovu
progooglily možnosti nad maracujovým mojitem a zjistily, že vážně žádné nemáme.
Pak už byl čas objednat si večeři, a nakonec jsme se usnesly, že si dáme tuňáka
a kuřecí špíz s ananasem a pojedeme půl na půl. Cena za jídlo 220 – 250
tisíc (200 – 250 korun – vítej turisto v absurdním světě turistických
cen).
Po večeři ještě Vanda po wifi prohodila pár slov
s Františkem a šly jsme spát. Ono tady je zima, slunce zapadá už
v sedm večer, takže kolem osmé už je hluboká noc…
Žádné komentáře:
Okomentovat