Ráno jsme vstaly a pobalily, tentokrát už opravdu. Zašla jsem naproti na snídani, ale pekařka otevírala až v devět, tak jsme se zase s prázdnou vrátila zpátky. Alespoň jsem u domácího vyzjistila cestu. Zajímavé je, že na ostrově je několik barevných tras autobusů. A každá trasa odjíždí z jiného místa. Takže místo naproti marketu, není to, které potřebujeme 😊 Mezi jednotlivými „terminály“ odjezdů autobusů samozřejmě také jezdí autobusy, ale prý je to dlouhé, protože čekají na zaplnění a staví na každém rozu – prý si na terminál máme vzít tuk-tuk. Cena bude asi 10 k šilinků nebo kolik se nám povede usmlouvat. Prý možná na osm tisíc.
S Vandou jsme ještě nafotily fotky na balkonku, koukly
z něj rovnou na pekárnu, zda neotevřela – a ne, ač už bylo dávno po deváté.
Tak jsme daly alespoň jablko, které táhneme ještě z Billy na hlaváku a
rozhodly se vyrazit. Hned u domu stál tuk-tuk a za 7 tisíc byl ochotný nás
odvézt. Dovezl nás přitom přímo na místo, odkud náš autobus do Mtende jezdí.
Vystoupily jsme a staly se hlavní atrakcí místního autobusáku. Byly jsme tam
jediné bílé turistky. Takže se každý samozřejmě zajímal kam jedeme a za chvíli
tedy všichni věděli, že do Mtende. Předávalo se to jako tichá pošta, jen jsme
furt slyšely „Mtente, Mtende…“
Občas se nějaký odvážlivec ptal, proč tam, když tam nic není
a nabízel, ať jedeme s ním jinam :-D. Obecně bylo místní ruch veselé
pozorovat, zejména když přijel spoj, který měl zjevný převis poptávky nad
nabídkou míst. To pak lidé otevírali okýnka, házeli si dovnitř batohy aby si
zajistili místa a jak vůz parkoval, tak pobíhali i oni, aby furt stáli u dveří
do autobusu. Div, že jsou všichni celí.
Majstrštyk se pak povedl jednomu, který přišel
s nabídkou, že za 15 tisíc šilinků nás do Mtende doveze, protože tam
autobus už nepojede. No, chlape dobrej pokus, ale nejsme včerejší, a i tohle už
jsme v minulosti slyšely. Navíc i ke smůle pána, právě v tu chvíli
přijela dala-dala číslo 328 do Mtende.
Nastoupily jsme i s batohy (proč je nedal pán na
střechu jako ostatní zavazadla netušíme) a vyrazilo se. Cestou se zastavovalo
dalším zájemcům o svezení a nakládal se jejich náklad. Jeden cestující nás
dokonce i dojel na kole, my zastavili, cestující nastoupil a kolo se hodilo na
střechu. Normálka. Byly jsme atrakce i pro místní v okolí zastávek, takže
do sebe šťouchali a civěli 😊
Cesta trvala něco přes hodinu. A když jsme na konečné
vystoupily, bylo jasné, že tu fakt chcípnul pes. Nikde nic. Doslova. Nahodily
jsme batohy a vyrazily k pláži (ukazatel na vedlejší hotel tam byl).
Cestou s námi šel i poslední cestující z našeho busu a chtěl si
povídat. Vanda už z něj byla nešťastná, ale najednou se objevilo „baobab
café“ pod opravdu velkým baobabem. Usoudily jsme, že si dáme kafe. No jo. Jenže
to překvapilo místní 😊 Nejdřív se ptali, zda jsme u nich ubytované.
Když jsme řekly, že ne, že chceme kafe, tak koukali dost dlouho, než jim to
došlo. Zavolali dalšího člověka. Ten by byl i ochotný něco dodat, ale měl jen
čaj nebo teplé kafe. Studené ne. Víc také nic. Tak jsme se zase pobalily a šly
dál. Celkově asi kilometr od zastávky, jsme nazazily na náš bungalov.
Aby bylo jasno – my věděly, že tu nic není. Ale když jsem na
google viděla tu pláž a na bookingu to ubytování, nutně jsem ho potřebovala
mít. A to i když je na místní poměry hodně drahé. Chatka přímo nad oceánem,
pláž uprostřed skal…nádhera. Ovšem chatka nás překvapila – je to spíš ohromný
apartmán – máme vstupní halu s gaučem, pak ložnici, pak se jde chodbou do
koupelny a na druhou terasu (první terasa je hned u ložnice). Vše přímo na útesu,
v designu stromového domu. Zeleň se vyskytuje různě po domě. Ložnice se dá
uzavřít, zbytek domu ne – takže mne pak večer na záchodě překvapila kočka,
která se přišla podívat…
Bez snídaně už jsme měly i hlad, ale místní restaurace vedla
jen pět jídel a z toho nic malého. Že je jídlo příšerně drahé na poměry
našeho předchozího jídla ve Stone Town ani nemusím říkat. Proč by nebylo, když
tu jinak nic není. Takže zatímco ve Stone Town jsme měly večeři za 3.000
šilinků (30 korun), tady bude večeře za 30.000 šilinků (300 korun).
No, zatím jsme poděkovaly za džus jako welcome drink,
převlékly se a vyrazily po pláži o pár metrů dál. Tam se na skále vyskytuje
„rock restaurant“. Ono je jich na Zanzibaru víc a tohle není ten nejznámější,
nicméně to mu nijak neubírá na kráse. Je stejně efektní, jako ten známější. Tam
jsme si za trochu rozumnější peníze daly omeletu a kolu a šly pomalu zase
zpátky. Byl odliv, takže to šlo bez problému po pláži. Za přílivu bysme to
musely obejít horem po útesu.
Procházely jsme se po pláži po celý zbytek odpoledne. Pak
jsme ještě chvíli poseděly na terase a vyrazily na večeři. Při večeři jsme také
zaplatily za ubytování (brali karty – super) a zkoušely chytat wi-fi. Ta tu víc
není, než je.
Žádné komentáře:
Okomentovat