Ráno jsem, stejně jako včera, mrkla na východ slunce a zase se vrátila ještě na chvíli do postele. Když jsme pak vstaly, mírně jsme pobalily a šly na snídani. Tam jsme domluvily, že si můžeme u recepce a baru v jednom nechat naše batohy. A že prý dala-dala jezdí zhruba každou hodinu zpět blíž k civilizaci. Zbytek dne probíhal líně - Vanda se slunila, já se skočila vykoupat a později, když začal odliv, tak i projít po pláži. Asi ve dvě jsme se pobalily a vyrazily zpět do vesničky na autobus s tím, že než tam dojdeme bude tak půl třetí a tak nějak něco určitě pojede.
Ve vesnici bylo poměrně živo, na rozdíl od našeho příjezdu. Všude byly haldy dětí i pár dospělých a my byly atrakce. Chlapi se odvažovali pozdravit a prát se jak se máme, ženský jen pokukovaly. A samozřejmě pomlouvaly, to se poznalo snadno, protože ztlumily hlas, abysme je jako neslyšely. Prd na tom, že jim nerozumíme :)
Nicméně když se přišoural místní učitel, který se nerozpakoval se ptát kolik mi je (jemu bylo 65), dozvěděly jsme se, že dala-dala pojede ve čtyři. A tak jsme ve vesnici strávily skoro dvě hodiny sezením na prkně a zevlováním. Takže jsme vlastně dělaly to, co místní.
Když konečně autobus přijel, ukázaly jsme kam jedeme a nastoupily. Cestou tentokrát pořád někdo přistupoval, až jsme byli kvalitně plní. Napočítala jsem 35 lidí a když to řidič rozpálil a pak se přes krajnici vyhýbal protijedoucímu autu, pochopila jsem, že bezpečnost není to hlavní. Seděla jsem zády ke krajnici a kdyby se třeba auto převrátilo, moje záda s hlavou z toho nebudou mít radost...
No jedeme jak sardinky v plechovce a najednou si obsluha, která rve krámy na střechu (a kdovíproč tam nedává naše bágly, které pak překáží uvnitř) si vyžádala znovu kam jedeme. A když znovu ukážeme fotku, tak se dozvíme, že to už bylo. Super.
Ale tady není problém nic. Začalo se řvát na projíždějící auto, zajelo se k benzínce, kde obě auta zastavily, chvíli se sedělo a nedělo nic a pak jsme měly vystoupit. V tom zmatku jsme stihly i zaplatit naši cestu (každá jela za 1000 šilinků, což je cca 10 korun) a naše věci se přesunuly na druhé auto. To vypadalo také jako dala-dala ale nemělo sedačky po obvodu korbičky. Uvnitř byli asi tři cestující a několik melounů. Jeden z cestujících meloun vzal, zaříznul a každé dal kus. Jely jsme jen chvilku a už jsme byly na místě, kam jsme chtěly. Vyložili nám batohy, odřízli další kus melounu, zamávali a jeli dál.
Takže my nejdřív dojedly meloun, pak jsme posbíraly batohy z krajnice, hodily je na záda a vyrazily. Teď budeme spát u Abudakara. Ubytování zajištěné přes AirBnB ve vznikající škole.
Obecně je v Tanzánii školství placené a to dost vysvětluje, proč hodně naháněčů u stánků mluví jak tatar. Abudakar se snaží o bezplatnou školu, kterou bude provozovat díky sponzorům. Začíná se v pondělí. Jako další zdroj příjmů pro školu zařídil (zařizuje) i ubytování v rámci airBnB. Jde o dva pokojíky v zatím rozestavěné budově. Hodně strohé, ale čisté a s dobrou wifi (přenosný spot). Protože v okolí nic není, nabídl nám i večeři ve svém domě hned vedle (to tedy musím říct, že mi fakt nechutnalo a Vandě asi jen díky tomu, že už měla fakt hlad - rýže asi s pohankou a k tomu curry, ale jak bylo málo omáčky, bylo to celé suché, polykat se to nechtělo). Hrdinně jsme ovšem pojedly, poděkovaly za večeři a pomalu se šeřilo, tak jsme zalezly do postele. Nicméně Vanda se těšila, že uvidí děti a školu a z toho zjevně nebude nic...
Žádné komentáře:
Okomentovat