Letíme z Vídně, tedy se do ní musíme nějak dostat. Jak jinak, než vlakem a s náležitou časovou rezervou (víme, jak jsme minule vlastně nedojely. Takže nás ani nepřekvapuje, že ve vlaku hned po vyjetí z Prahy slyšíme, že je steward ve vlaku sám a nebude tedy nabízet občerstvení. Super. Ještě štěstí, že Vanda už ví, že změnili dodavatele sushi – to nové prý není dobré, a tak si snídani objednala v Bille. Koupily jsme jablka, dvě housky a žervé. Tak teď se o snídani podělíme.
Nakonec vidíme sousedy o pár sedadel stranou, jak nesou
koláče a kávu. Zjišťujeme, jak se k nim probojovali a dozvídáme se, že ve
vagónu vedle je rozdává steward z okýnka. Ha, okénkový prodej ve vlaku.
Zajímavá věc. Jdu to omrknout a vážně – ve vedlejším vagonu stojí fronta na kafe.
Tak se zařadím a čekám taky. Netrvalo dlouho a informace se rozkřikla a fronta
se zvětšila. Kafe taky bylo jen černé nebo s mlékem, Vandiny výmysly typu
capuccino byly už nad rámec možností a ochoty. Ale i tak jsme získaly své kafe
a koláče a víc jsme nepotřebovaly. Do Vídně jsme přijely tentokrát jen
s mírným zpožděním, které ani nestálo za řeč. Měly jsme tedy dost času.
Plán byl hodit batohy do úschovny a ve volném čase projít
centrum města. A to byla další komplikace. Úschovna ve Vídni je plně
automatizovaná – najde se volná skříňka, dají se do ní věci, zaplatí se ,
vyjede lísteček a odejde se. Jenže. Jenže za a) to nefunguje skvěle – například
celý jeden sektor skříňek byl nefunkční a nějaké holčiny řešily, že se jim tam
zamkly věci a nejdou dostat ven a nemají ani lísteček, ani nic. Za b) platba
v hotovosti. To byl ten zásadnější problém. Měla jsem totiž přesně 3,40
eura. Skříňky od nejmenší za 2,50, 3,50 a 4,50. Ha!
Peněžní problém byl však až druhořadý, protože nebylo nikde
volno. Říkala jsem si, že do skříňky za 3,50 věci asi narveme a hledala. První
volná skříňka, na kterou jsem narazila byla velká skříňka na lyže za 4,50. To
jsem si říkala, že je dost rozdíl a že to nevysomrujeme. Tak jsem se o ni
s dalšími 60 zájemci ani nervala. Pak se ale stalo něco – nějaké holky
ukládaly velký růžový kufr do skříňky. Moc jim to nešlo. Nejdřív ho chtěly
zaplatit v jiném sektoru než byly, což nejde. Každý sektor skříněk má
svoji pokladničku. A když se v určitém limitu času nezaplatí, skříňka se
zase otevře. Tak je tak pozoruju, nicméně než jsem stihla nasměrovat, tak to
pochopily a stáhly se ke správné pokladně. Jenže – jenže najednou zmizely.
Slehla se po nich zem. A pokladna daného sektoru přitom odpočítávala poslední
vteřiny do zaplacení. No a tehdy se to stalo. Přísahám, že jsme měly snahu ty
holky najít. Ale nikde nebyly. A my stály v džungli velkoměsta u otevřené
malé skřínky za 2,50, uvnitř které byl velký růžový kufr, což dávalo tušit, že
se tam vejdeme i my. Bylo to kdo z koho. Buď ten kufr z nezaplacené
skříňky (já fakt nevím jak k tomu došlo a proč si myslely, že mají vše
v pořádku a odešly bez zaplacení a bez lístečku ke skříňce) vytáhneme my,
nebo to za chvíli udělá někdo jiný. Tak jsme kufr vystěhovaly, narvaly jsme do
MALÉ skříňky naše dva velké batohy plus batoh malý příruční. Zaplatily, vzaly
si lístek a odešly. Já vím. Bylo to špatně. Na druhou stranu, za chvíli by to
udělal někdo jiný. I tak to bylo špatně, vím. Holky ten kufr ani neměly
zamčený. Ale nebyla tam žádná obsluha. Nikdo komu by se to ani mohlo říct….
A tak jsme šly do města. A cítily špatné svědomí…
Prošly jsme si náměstí a přilehlé uličky, sedly jsme si na
ledovou vídeňskou kávu a když se chýlil čas návratu, daly jsme i pozdní oběd.
Vanda trvala na Five Guys, takže hamburger dle vlastního složení.
Pak jsme vyrazily zpět ke uloženým zavazadlům (růžový kufr
nikde), vyzvedly naše batohy a zase s černými myšlenkami na růžový kufr a
jeho majitelky jsme vyrazily na letiště.
Tam jsme se stihly pohádat hned ve frontě na odbavení
s jinou češkou. Fronta byla totiž ukrutně dlouhá. A v tom dlouhém
čekání jsme se my rozhodly zabalit batohy s milionem visících částí do
folie. A tak jsme to začaly praktikovat. Jenže fronta se pohnula a dav za námi
byl dost nespokojený s tím, že má stát na místě, když před námi jsou dva
metry volna. Jako kdyby se tím doba čekání zmenšila. Asi měřili minuty na metr
fronty. No a tahle paní se rozhodla nás prostě obejít. Když jsme se tedy
posbíraly a vrátily se na místo za paní (nutno poznamenat, že to nějak zaspala
i paní s vozíkem před námi, a i ta tedy zůstala najednou na konci fronty a
vracelo se na původní místo dost živelně) proběhla jistá výměna názorů na to,
co kdo považuje za normální při čekání ve frontě.
No ale batohy jsme odbavily, přešly do tranzitního prostoru
a odletěly. Ač šlo o krátký let (plánované 2 hodiny a 20 minut byly reálně 1
hodina 50), dostaly jsme večeři. Ta byla moc dobrá, jen jsme byly po večeři ve
Vídni a neměly moc hlad. Tak ani moc nevadilo, že Vanda zvolila blbě a vzala si
těstoviny s houbovou omáčkou, kterou nejí. Podělily jsme se tedy o mé
hovězí a byly skoro spokojené.
Skoro proto, že já si chtěla dát rajčatový džus, když tedy
všude čtu, že v letadle chutná jinak. A tím tedy aerolinie nedisponovaly…
Po příletu do Istanbulu jsme plánovaly najít místečko na
spaní a do rána někde v koutku přespat. Jenže. Jenže nové letiště
v Istanbulu je letiště jak kráva. Všude se psalo, že jsou tam „nap“ zóny.
To jsou, ale jednak se sedadly, které nesnesou změnu jedné, výrobcem určené
polohy, jednak umístěné uprostřed všeho ruchu pod zářivkami a jednak naplněné
lidmi. Po branném cvičení v podobě obejití ooobr letiště jsme se usadily
na jednom takovém místě a bylo jasné, že na spaní to nebude. Žádný klid, hned
vedle další lidi, člověk nenechá svá zavazadla v takovém davu, aby klidně
usnul. U vědomí toho, že druhý den nás čeká tour po Istanbulu a přelet na
Zanzibar jsem vyměkla. Rozhodla se (s těžkým srdcem) zaplatit spací kapsule.
Ty byly hned vedle a za pouhých 11 eur za hodinu nabízely
klid. Tedy relativní, jak se později ukázalo. Paní byla i ochotná – říkala, že
do větších kapsulí bysme se asi i vešly obě, ale jsou bohužel do rána plné.
Takže jsme (jupí jeeeej) musely zaplatit 2x kapsuli na šest hodin. Uááááá!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat