Ráno mi nebylo o nic lépe. Takže mne samozřejmě rozčarovala i snídaně, ke které jsou obligátní vajíčka (tentokrát to není to jedno standardní co jsme měly v Jambiani), ale jsou bez přílohy. Snědla jsem omeletu a pak už mne bolest krku od snídaně vyhnala. Nedokážu to specifikovat - bolí mne pravý zvedač hlavy. Bolest začíná za uchem, kde je největší a pokračuje po svalu dolů. V důsledku toho nemůžu otáčet hlavu a ještě vtipnější je, že si nemůžu lehnout bez toho, abych si hlavu držela rukama a stejné je to při zvedání. Fakt, že nemůžu polykat je už vlastně jen bonus k utrpení navíc.
Snažily jsme se ráno pogooglit co s tím, ale nevíme prostě. A ano, na pláži nabízejí masáže, ale to je spíš o strach, že mi bude ještě hůř.
Když začal působit další prášek, šly jsme se projít. Zjevně fakt vbypadám dobře, když i masajové začínají pokládat otázky zda jsem zdravá :-D. Nicméně nijak nereagujeme. Jsme na ně hnusné, víme, ale má to své výsledky. Pomalu nás nechávají být. I když nám tedy jeden sdělil, že napláži pracuje a pokud se nám to nelíbí, máme sedět v hotelu :-D
Odliv byl hezký. Nejsou tu kameny, zato jsou tu loďky a v dohledu i sandbank. Tam bysme ale musely už doplavat. Zjevně jsou tam ale hvězdice, potkaly jsme turistu, který tam jednu vylovil. Už když jsme s ním mluvily, jsem si říkala, že podle přízvuku je to určitě čech a když do textu párkrát dodal "jo,jo", bylo jasno. No tak jsem taktně mlčela, u Vandy z přízvuku pán národnost fakt neodhalí a my nejsme příznivkyně národnostních družeb...
Když jsme se prošly, na chvíli jsme se mrskly na lehátka u pláže a později se šly opět projít. Cestou jsme potkaly pána s kokosy. I usoudily jsme, že jeden dáme. Cena kokosu pobavila - chtěl tři dolary. My trvaly na tisíci šilincích. Tři dolary jsou tek 6 - 8 tisíc podle přepočtu. Pán odmítal a přidal se další, který nám tvrdil, že tanzanské kokosy jsou silné a je těžké je otevřít a cena je adekvátní. Tak jsme mu na oplátku vysvětlily, že i námi nabízená cena je adekvátní a že to není poprvé, co tu kupujeme kokos. Pán si trval na svém a tak jsme šly dál. Doběhnul nás za chvíli a kokos nám za tisícovku prodal (10 korun) i když si u toho furt mrmlal něco o nespravedlnosti světa a že turisti už nejsou to, co bývali...
Procházkou jsme došly až k molu. Tam je restaurace a já pomalu po nedojedené snídani získávala hlad. A tak jsme si sedly, já si objednala kapučíno (Vanda viděla kávový stroj na zrnka, což vypadalo nadějně) a Vanda smoothie. Napůl jsme si pak objednaly pizzu margarita. Káva vážně byla dobrá. Pizza už úplně moc ne, ale účel to splnilo a hlavně jsme zjistily, že se nám na tom molu asi líbí.
Zbbytek odpoledne jsme strávily u moře. Tedy hlavně Vanda, já si zase šla na chvíli lehnout na pokoj. Večer jsme vyrazily do restaurace ve vesnici, která má dobré hodnocení a příznivější ceny než mají restaurace na pobřeží. Ale nedošly jsme tem. Potkaly jsme jeden "warung" (chápej místní vývařovnu), kde seděly už nějaké "bule" (chápej bílí a chápej i češi, jak se pak ukázalo). Tak jsme tam zelezly. Byl to špatný krok. Měli tedy výborné smoothie za slušnou cenu (3000 šilinků, cca 30 korun), ale ceny jídel přizpůsobili turistické poptávce. Já si objednala fish and chips za 15000 šilinků (150 korun) a Vanda hamburger za stejnou cenu, protože hranolky se platily zvlášť. Navíc jídlo nic moc. Já to měla přesolené, takže jsem nakrmila místní hladové kočky, kterým to zjevně nevadilo a Vanda měla místo hamburgeru flák tuhého hovězího. Takže fiasko večeře.
Protože jsme navíc dlouho čekaly, domů jsme se vracely už za tmy. No, už víme kam příště nejít.
Žádné komentáře:
Okomentovat