Ráno jsme vstaly a zkusili zaklepat u Abudakarů kvůli
snídani. Jak jsme v pustině a nic okolo není, tak Abudakar sice výslovně
jídlo v rámci ubytování nenabízí, ale jednak ho včera sám nabídl, jednak o
snídani mluvily recenze – tak jsme to zkusily. Ale nikdo neotevíral. A protože
nám to i přišlo blbý být za vtěrky, vyrazily jsme bez snídaně směr Jozani
forest s tím, že něco koupíme cestou. Do lesa jsou to zhruba čtyři kilometry,
to je slušně dostupná vzdálenost na to, abychom neřešily dopravu a vzaly to po
svých. Ze začátku to i vypadalo, že nic ke snídaninekoupíme. Sice jsme došly do
vesnice, ale takové klasicky africké – prostě čekat tam kavárnu je naprostá
blbost. Ale za chvíli už jsme viděly u cesty stát stánek v místním podání
a u stánku paní. A spoustu kýblíčků. V každém kýblíčku jiný upečený druh
pečiva. Baleno klasicky do novin, jak to známe z Asie. A tak jsme si
proštrachaly kyblíčky a vybraly co se nám na pohled líbilo. Paní neuměla slovo
anglicky a tak jsme ani nevěděly, co kupujeme. Viděly jsme jen už známý
koblížek z Mtende od snídaně a placku, co si člověk nesplete… Za celý
snídaňový nákup, tedy pro každou dva kusy pečiva jsme zaplatily závratných 1500
šilinků, tedy 15 korun. Ano, vzpomínáme na Lizi ze Stonetownu, která
v pekárně taky nahazovala turistické ceny. Jakmile to vypadá jako
evropská/česká cena, není to prostě dobře.
Ani jsme si nesedly a jedly za chůze. Potkaly jsme i pár
dalších stánků, kde i postávaly termosky, ale Vanda kafe/čaj nechtěla a tak
jsme šly dál. Před vchodem do lesa, respektive před zastávkou dala-dala u lesa,
bylo pár stánků především s ovocem. A tak jsme daly kokos (ze 2 tisíc to
Vanda usmlouvala na 1 tisíc, tedy 10 korun) a pak už jsme zaplatily vydřidušské
vstupné 25 tisíc na osobu (250 korun) za prohlídku. Došly jsme do informací,
chvíli nevěděly co dělat, ale pán za přepážkou si vzal papír o zaplacení,
vyplnil jiný papír, a ten nám podal. Zase jsme netušily co dělat, ale prý
musíme čekat. Do lesa se smí jen s průvodcem. Poměrně rychle bylo jasné
proč. Hned na začátku prohlídky nám průvodce totiž řekl, že existují tři
prohlídkové okruhy, přičemž ten nejdelší trvá 7 hodin a je nutné jej rezervovat
předem. A ten že vede hluboko do lesa, přičemž uvnitř je všemožná havěť, včetně
hadů. Na ostrově sice není mamba černá, ale mamba zelená v lese žije.
Stejně jako krajta. Oba hadi jsou podle rangera mazlíčci líní a není problém si
udělat fotku nebo selfie a pak jít dál. Aha.
No my měli základní okruh, který nabízel jen demo pralesa,
ve kterém člověk nevidí nic. Je to vcelku logické, turisti jdou a hulákaj, tak
co by nějaké zvíře zahlédli. Veselost prohlídky přišla pak, protože lidé jezdí
do Jozani pralesa kvůli guarézám. Což jsou opice, které žijí jen na Zanzibaru.
Ovšem ne v pralese :). Takže jsme nějakou cestičkou z pralesa vyšli,
přešli silnici a šli prostě do volně přístupných míst (místní tam měli i nějaká
políčka) a tam opice byly. Jako hezké, ale po „monkey forestu“ na Bali jsme si
celkem ten výlet představovaly jinak, než že nás dovedou na jedno místo „vyfoť
si opici“. Ale zas to nechci úplně strhat, protože zajímavé to bylo, ne že ne.
Lidi opice naprosto nezajímají, a tak si sedí, dlabou listy a foťáky a mobily
jsou jim fuk. Lidé by se neměly přibližovat na 3 metry, ale to je turistům také
fuk. Pravdou je, že když toho měla opice dost, tak se sebrala a jedním skokem
byla fuč…
Po zážitku s opicemi je prohlídková trasa mangrovy.
Opět mimo placenou část pralesa. A kus dál, takže se jede auty. A tady jsme
trochu narazily. Každý turista přijede autem. Tak se počítá s tím, že to
auto ho doveze i k mangrovům. Když jsme na otázku kde máme řidiče
odpověděly, že nikde, protože jsme přišly pěšky, ověřil si odpověď ranger ještě
třikrát. Pak nás narval k někomu cizímu do auta a jelo se. Mangrovy vede
chodníček, možná 500 metrů. Takový malý okruh a pak se zase jede zpátky :)
My po prohlídce zašly ještě jednou do parku, protože jsme
tam zahlédli něco jako „café“. Kávu měli, ale jen teplou, tak jsme si daly coca-colu,
prohodily ještě jednou pár slov s naším rangerem o tom kde bydlíme a
vydaly se na cestu zpátky. Venku u stránků jsme si ještě daly kus jackfruitu
(usmlouván kus za 2000 šilinků takže za 20 korun) a šly domů a přemýšlely co
teď. Byla teprve asi jedna hodina a ve škole děti nejsou a my vlastně nevíme co
s načatým odpolednem. A mne napadlo, že bysme se mohly přesunout tedy
k moři o den dřív, pokud bude v našem hotelu volno. To znělo jako
plán.
V tu chvíli u nás zastavilo auto s tím, že nás
sveze. A tak vlastně proč ne, když nabízí svezení zadarmo jen tak. Svezl nás do
vesnice, my poděkovaly a ke škole jsme cca kilometr už došly po svých. Celou
cestu jsme povykovaly na místní „Jambo“ (ahoj) a na některé urputné děti i
opakovaně. Jsme pro ně prostě atrakce. U školy jsme potkaly Abudakara, řekli mu
o našich plánech a šly si sbalit. Jenže doma nefungovala wi-fi. Vypadalo to, že
došla předplacená data. Naštěstí se brzy Abudakar objevil a nasdílel nám svá
data z mobilu. Viděly jsme, že náš hotel volný je. Jenže v tu chvíli
se z Vandy stal dobrodruh. Že prý si to nebudeme objednávat, že tam
dojedeme a domluvíme cenu na místě. OK, už jsem byla z horka dost
umlácená, tak jsem souhlasila.
Sbalily jsme si a vyrazily na zastávku dala-dala do vesnice,
tedy asi ten kilometr zase zpátky po silnici. Cestou jsme potkaly dvě děti a
protože jsme Abudakarovi nechaly pytlíky bonbonů pro děti, které tam teď nebyly
ale v pondělí budou – měly jsme po kapsách nějaké lízátko. I daly jsme ho
dětem. Jenže. Jenže najednou povyk na druhé straně silnice. A vyrojilo se hodně
dalších dětí s pokřikem „pipi pipi“ (dej dej). To samo o sobě nám vadí, už
to na nás nějaké dítě zkoušelo jen co vidělo, že jdou běloši. Takže smůla,
diskvalifikovali se sami. Přesto za námi urputně šli až do vesnice.
První dala-dala jela poměrně brzy. Ale byla plná a nevzala
nás. Ok, odložily jsme batohy že čekáme dál, ale v tu chvíli zastavilo
auto a kam že jedeme.První chtěl pán 20 dolarů. Když jsme řekly, že máme jen
šilinky, upravil to na 40 tisíc šilinků (400 korun). To vše na 15 km jízdy. Ale
já mám s sebou silnou zbraň Vandu. Ta prohlásila, že limit je 10 tisíc
(100 korun) a že jsme na zastávce dala-dala a klidně si počkáme. Pán nakonec
vyhodnotil, že do Jambiani stejně jede a lepší něco, než nic a vzal nás. Odvezl
nás přímo do hotelu, kde jsme ovšem ztropily pozdvižení. Není zjevně zvykem,
když někdo přijede do hotelu nečekán. Pán z toho byl fakticky zmaten a
nevěděl a že bude lepší, když si to objednáme přes Booking. OK. Sdělil nám
heslo na wifi a my zjistili, že najednou se hotel tváří jako plný. Hezký, necelou
hodinu zpátky to tak nebylo. Nevadí, našly jsme si hotel kousek vedle,
zarezervovaly ho, vzaly batohy, pánovi jsme sdělily, že se tedy uvidíme zítra a
přesunuly se ubytovat vedle.
Pak jsme si zašly k moři na večeři, do dobře hodnocené
restaurace dle google – daly jsme si hamburger a vážně byly spokojené (ostatně
jsme moc nejedly a nachodily víc než 12 km, tak by nám asi chutnalo všechno). Nicméně
jsme se z typické Afriky asi dostaly trochu do civilizace. Ceny za jídlo
jak u nás, jeden hamburger byl za 160 korun. A není tu krom hotelů nic, abychom
třeba vyrazily ke stánku pro placku, která je těžce luxusní…
No nic, zítra se přesuneme do námi vybraného hotelu, a
budeme přemýšlet, jestli naše cesty dál povedou na sever, kde je turistů ještě
víc, nebo zda nebude lepší se držet někde mimo hlavní turistické trasy…
Žádné komentáře:
Okomentovat