Zanzibar - přesun na turistický sever

 Ráno jsme se nasnídaly. Ty snídaně jsou snad čím dál horší, teď ještě opepřené nerudnou obsluhou. To, že Vanda požádá o zelený čaj a nikdy ho nedostane už je kolorit. Teď na žádost o mléko prostě pán hrábnul na stůl vedle a s bouchnutím ho položil na náš stůl.  Ani se vedle nezeptal, jestli už skončili. Ze stolů se také začalo sklízet, ještě jsme ani nedojedly. Asi abych si neudělala své druhé kafe k snídani. I proto jsem asi také dneska dostala kafe mleté, nikoli instantní.

No, dojedly jsme, pomalu si zabalily, zašly zaplatit a já se zeptala na platbu kartou – tak prý ano, připočteme 5 procent (teoreticky by mi je pak měla vrátit ČSOB, má nějakou letní akci, na které platí 5 procent z plateb v restauracích v zahraničí – ale čuchám čuchám ještě hodně veselou výměnu názorůna tuhle akci). A tak že počkáme. Nevím na co, ale když pán pronesl, že ať si sedneme, už jsem nevydržela, zaplatila v šilincích, nechala závratné dýško 20 korun za tři dny (prostě to tak vyšlo s naší útratou a dopočtem do celých desítek tisíc, neměla jsem v plánu vlastně dávat nic, nijak ochotní tu nebyli, objednávali jsme si sami u baru a po našem příjezdu nás odmítli ubytovat a raději bookli booking, abychom neudělaly rezervaci touhle cestou). Takže fakt ne a dobrá recenze z toho také nekouká…

Vzaly jsme batohy a vyrazily. Cestou nám zastavilo pár aut, jestli chceme taxi, ale  Vanda jela minimalisticky a nabízela asi 20 tisíc šilinků (200 korun) za přesun na 60 kilometrů. Postupně zvyšovala, ale furt to nestačilo. Když přijela první dala-dala byla naprosto narvaná a my ji nechaly jet. Poslední taxi už-už kýval na naši posladní nabídku 50 tisíc šilinků (500 korun), ale zrovna přijela druhá dala-dala, do které jsme se vešly. Taxikář se to ještě snažil zvrátit voláním, že nejedeme do Stone Townu, ale do Kiwengwa, ale my stokrát odkývaly Stone Town a jely jsme. Ve Stone Town jsme dokonce přestoupily stylem hola hola rychle sem na jinou dala-dala, která nás odvezla k marketu Darajani, odkud se jezdí na sever. Když jsme došly na roh, zrovna jela dala-dala číáslo 117, tedy ta naše. Hodily jsme batohy na střechu, nalezly dovnitř a chtěly počkat, až všichni nasednou. Ale přišla obsluha s tím, že budeme platit 15 tisíc (150 korun) za cestu. Seděly jsme zrovna pod ceníkem, tak mu ukazujeme, že ne – že cesta je za 1500 šilinků (15 korun za jednoho). Obsluha ještě že musíme zaplatit zavazadla. OK, jsme ochotné přihodit 500, ač je to celé nesmysl. Obsluha furt že ne a Vandu to fakt naštvalo s tím, že OK, že za těhle podmínek nikam nejedeme, že chceme platit to, co ostatní. Vylezly jsme ven a obsluha se furt nehrnula k tomu sundat naše batohy ze střechy. Hádka pokračovala, lidi koukaly a já si nasadila svůj malý batoh pečlivě na záda, neb jsme už předpokládala, že dala-dala bude chtít odjet s našimi batohy a my ji budeme honit. V tu chvíli se naštvala i Vanda, ale cesta na střechu dala-dala byla blokovaná obsluhou, Tak se rozhodla na střechu vylézt z boku. Jenže náš batoh byl přivázaný a obsluha  že jí bude stačit i 5000 šilinků (50 korun za obě). Tedy celá hádka byla nakonec o dvacku. Ale jde o princip, ceny v dala-dala jsou stanovené vládou a pro všechny.

Nakonec se do toho vmontovali ještě další místní, cenu jsme dohodly na 4 nebo 5 tisíc, ovšem to i já jsem prohlásila, že klidně dám 5 tisíc, ale prostě ne tomuhle pánovi. S ním že nejedu. Sundali nám batohy a my čekaly na další dala-dala. Koupily jsme si na čekání brambůrky, ale v tu chvíli dojela další dala-dala s naším číslem. Jenže že je plná. A najednou se zjevil pán s tím, že nestojíme na správném místě a odvedl nás kus za roh, kde byly zaparkované dala-dala a jejich obsluhy obědvaly. A donutil nějakou obsluhu přerušit oběd, nás naložit a vyjet. Dostaly jsme místa asi prominentní, když platíme 5 tisíc  hned u řidiče. A jelo se. Řidiči jsme nabídly i naše brambůrky, protože asi člověk chce mít najedeného řidiče :) a asi za hodinu jsme byly v Kiwengwe. Tam nám pán zastavil na poměrně nešikiovném místě a my se vydaly cestou necestou kolem velkého hotelového komplexu k moři, abychom našly naše bydlení. Google mapy nás hnaly trochu jinam, ale s přispěním místního chlapce od kitesurfingu jsme nakonec náš hotýlek našly. Já už měla v tu chvíli úplně dost, bolel mě krk poměrně hodně a chtěla jsem se jen zhroutit do postele, ale nešlo to – dostaly jsme welcome drink, zaplatily bydlení a pak se dočkaly obrovského rozčarování. Náš „de luxe“ připlacený pokoj smrděl zatuchlinou (majitel nic necítí, máme zkusit větrat), nešla voda (nejde protože nejde eletrika, až ji spustí, půjde i voda) a vůbec dost deluxe nevypadal, zejména v koupelně tedy. Jediné, co mají silné a dobré je wifi.

Nakonec nebylo zbytí, vzala jsme si brufen, nějak jsme se (já) trochu zmátořily a šly se projít. A zjistily jsme, že pláž je plná masajů. Fakt převyšují počet turistů. Jejich cílem je ulovit turistu s nějakou nabídkou. Ale kdyby to bylo tak snadný. Postup je vždycky stejnej – dlouhá debata typu – ahoj – jak se jmenuješ – já jsem – odkud jsi – jak dlouho tu jsi – jsi tu poprvé – vítej na Zanzibaru – nechceš se kouknout na to, co nabízím? Takže to spolkne spoustu času a pak člověk dá dva kroky a začne to nanovo. Pár koleček debat jsme daly, pak jsme se ale uchýlily k naprosté ignoraci bez slůvka odpovědi. To se prostě nedalo.

Prošly jsme se po pláži, pak si vybraly restauraci vedle našeho bydlení a tam si daly večeři. No a pak šly spát s tím, že hluboko za půlnoc jsme musely poslouchat živý plážový ruch včetně hudby a psů. Destinace snů.