Začínáme Horoušánkovatět. Než jsme se dostaly z postele a sbalily si, bylo deset a to už se měl opustit pokoj. Batohy jsme si naskládaly pěkně venku u schodiště s tím, že až se uvolní náš pokoj který jsme dokupovaly později na ještě jednu noc, tak se přestěhujeme. Chech-in je někdy odpoledne. Ale Sidi věděl, že u něj budeme dál a pokoj pro nás měl připravený hned. Takže jsme batohy přešouply hned do našeho nového pokoje a vyrazily pro snídani. Hned naproti domu máme malou pekárnu, tak jsme opustily myšlenku jít někam na snídani. Za 7000 šilinků (cca 70 korun) jsme si koupily nějaké pečené kousky a sladkou skořicovou rolku. Vrátily jsme se, uvařily si čaj v kuchyňce a posnídaly na balkonku do ulice. Balkonů a teras je tu víc - asi tři - ale tenhle balkon je zdobný, elegantní a prostě ho máme rády. Vždyť tu bydlíme jen kvůli němu....
Po snídani jsme vyrazily k přístavu s tím, že pojedeme na Prison Island. Byly jsme si jisté, že nějakou nabídku dostaneme a už včera jsme testovaly ceny. Vtipní jsou místní naháněči turistů - protože jejich jména asinejsou pro turisty moc zapamatovatelná, snaží se to vyřešit jinak. Takže včera jsme mluvily s Mr.Presidentem (nabízel cenu 50.000 za cestu i se šnorchlováním a bez něj by prý byla sleva...), pak se snažil i kapitánMorgan atd. Vynalézavost nezná mezí. To ostatně platí i pro lodě - takže jsme viděly plavit se loďky se jmény Italy (to byla ta naše), Facebook, Wifi, Mr. Bean...
No nicméně první, který nabízel cestu na ostrov uspěl. Cesta pro obě dohromady vyšla na 35000 šilinků (350 korun) a i tak se mi to osobně zdá moc, ale nejsme tady v Asii. Jely jsme sdílenou lodí (ne, vážně nepotřebujeme jen soukromou) a naše sdílená loď nám před nosem ujela. Znamenalo to ze strany místních velké pokřikování, hvízdání a rozladěnost. Tak nás holt usadili do lodi vedle a ještě něco řešili, když se naše původní loď vrátila. To ale už vyhodnotili sami provozovatelé, že je blbost řešit a poslali ji zase pryč. Nasadili nám do loďky další tři cestující a vyrazilo se. Cestující se přitom projevili dost vesele. Ještě jsme neujeli ani pár metrů a už začali vytahovat vodku a redbull. Snažili se i podělit, ale to by mne tedy zabilo. Mezitím se řidič lodi dost urputně hádal s druhým člověkem, který jel s námi, přičemž šlo o to, zda nás tam odveze a zpátky jeďte tou druhou lodí nebo na nás počká.
Ukázalo se, že naši spolucestující jsou z Izraele a že pracují na velké dopravní lodi, která stojí v přístavu. Hned nám ji taky ukázali :) na ostrově jsme vyrazily směr průzkum, chlapci nakonec měli svého průvodce. Aby bylo jasné, tady se nabízí mít průvodce na všechno - na procházku městem a tedy logicky i na ostrov. Je fakt, že průvodce asi na ostrově řekl hodně zajímavého. Na druhou stranu je otázkou, zda to chceme vědět až tak dopodrobna. To je totiž tak. Ačkoliv se ostrov jmenuje "prison", tedy vězeňský. Nebylo tam nikdy vězení. Ostrovu se ale říká i jinak, třeba želví ostrov atd.
Ale zpět k té "prison" části - nebylo tam vězení, ale. Vězení pro vzpurné otroky tam bylo postavené, ale nikdy se nevyužívalo. Na ostrově se ale třídili otroci a probíhala tam karanténa nově dovezených otroků z různých částí Afriky. Rozhodně to nebylo hezké místo.
Dnes se na ostrově chovají želvy obrovské. A to už od roku 1919. A některé jsou pekelně staré, viděly jsme želvy které mají 200 let.
Na ostrov se platí vstupné (4 dolary - 10000 šilinků) a je možné si koupit listí pro krmení želv. To jsme s díky odmítly a ukázalo se, že to vlastně není potřeba, kolem želv se větviček válí hodně a stejně jim nejvíc chutná zelí, které dostávají od průvodců, kteří "svým" turistům chtějí ukázat nějakou želví aktivitu. Takže popadané zelné listy byly tím pravým lákadlem pro želvy i pro nás. Vanda uznala, že z ostrova bych ji ten den nedostala, kdyby byla malá :) Viděly jsme i malou ošklivou klec s malýma želvama, přičemž někomu jeho průvodce vysvětloval, že je to proto, aby je velké nezašláply. Asi na tom dost bude, velké želvy po sobě klidně lezly, když chtěly urvat kus zelného listu. Ale hezky to nevypadalo tedy.
Když jsme si vše prohlédli, vracely jsme se k přístavišti, ale izraelci nikde. Tak jsme zkusily oceán, udělaly nějaké fotky a furt nic. Maník z lodi se je vypravil hledat a pryč byl fakt dlouho. Když se objevili, bylo zřejmé, že svoji vodku už dopili. Udělali fotky, pronesli, že mají hlad a nalezli do lodi. K nám přisedli ještě nějací dva španělé a jelo se. Jen prý bude zastávka na šnorchlování. OK, takže za cenu výletu bez šnorchlu jsme měly i možnost šnorchlovat :-D jen jsme neměli plavky. Jednomu z izraelců to nevadilo, tak tam hupnul taky. Po jednu dobu byl ostrov i korálovým dolem, takže korálů tam asi bylo dost. Každopádně když se všichni vycachtali, jelo se domů. Musela se tedy udělat ještě zajížďka kolem velké lodi izraelců, ti si zahulákali na kámoše na palubě a jelo se dál. Ještě jsme je ponavigovali k muzeu Freddie Mercuryho - protože jeden izraelec byl jeho fakt velký fanda, rozloučili jsme se a my s Vandou se vydaly dát si kafe. Dopadlo to ovšem tak, že Vanda si dala smoothie z papájy a já mangové lassie.
Pak jsme měly potřebu si jít oddáchnout (toho sluníčka bylo nějak moc) na pokoj. Cestou jsme ještě zalezly do jednoho krámku s tanzanity. To jsou kameny asi jako naše vltavíny nebo české granáty - prostě kameny, které mají jen v Tanzanii a jsou fakt pěkný. Za šperky s drobnými odštěpky chtějí asi 90 dolarů, přičemž cena není pevná :). Asi to zvážíme, protože to vypadá vážně moc hezky...
Po odpočinku jsme se vydaly opět večeřet na Forodhani market. Nejdřív jsme zkusily jednu placku. A začala zábava, protože placka stála 3000 šilinků (30 korun) a pán neměl na to nám vrátit na bankovku v hodnotě 10.000 šilinků. Domluvili jsme se, že až rozměníme, tak mu to přineseme. Jenže - jenže jsme si pak daly klasicky zanzibarskou pizzu a Vanda si vybrala nějakou dražší variantu. Celkem jsme platily 11.000 šilinků a co? Pán neměl jak nám vrátit. Takže nad tisícovkou mávnul rukou a my furt neměly rozměněno k zaplacení placky. A tak se tedy stalo, že zanzibarští dotují evropské turisty...
PS: moc vybírat příchuť zanzibarské pizzy nemá smysl - Vanda si vybrala kuřecí se špenátem k mé hovězí se sýrem a výrazný rozdíl v tom nebyl (krom ceny).
Pak jsme jen prošly obchůdky a přemítali, proč místní, kteří anglicky mluví, u těch stánků mluví jak hotentoti a jedou své kolečko "jambo - hakuna matata - pole pole" (ahoj - žádný problém - pomalu pomalu). Nedává to smysl, neřeknou jasně co chtěj nebo že ti něco ukážou, je to děsný :). V jednom krámě mi místní hlídač ani neřekl, že zavíraj, to jsme zjistily až podle obsluhy, která v klidu vzala kabelku a zhasla :-D
No tak jsme šly domů spát :)
Zítra ze Stone Town odjíždíme na jih.
Žádné komentáře:
Okomentovat