Zanzibar - Stone Town

 Spaly jsme poměrně dlouho, oči jsme začaly rozlepovat kolem jedenácté. Když jsme vylezly, místní majitel nebo správce Side nás tu provedl. Ukázal kde je kuchyň k dispozici, že volně je čaj a káva a tak. Chtěly jsme mu i rovnou zaplatit ale - ukázal se problém. Nevyměnily jsme ještě peníze a nabízela jsem tedy dolary. Side odvětil, že je nechce. Že nic od cca 2013 tady nebere. Super, protože všechny naše peníze jsou pod rok 2013. Všechny jsou z roku 2006 a dvě stodolarovky dokonce 1996. Matně si pamatuji, že nějaký takový problém byl i na Srí Lance, ale moc jsme ho neřešily, protože jsme dolary s sebou neměly. No ale co teď?

Dost mne to vykolejilo, protože nic jiného s sebou nemáme. Bankomaty tu asi někde jsou, ale mají limitovaný výběr, často prý nejsou naplněné a za výběr chtějí vždy 2 dolary poplatek. Takže fakt nic moc.

Takže jsme se vrátily na pokoj, popřemýšlely co by šlo, včetně toho, že jsem se pohádala s bankou, kdy v mém bankovnictví nabízela kontokorent, ale nešel odkliknout a bankéř mi tvrdil, že tam nic takového nemám. Když se podíval na moji plochu, okamžitě se odpojil a konec debaty.

No takže jsme postahovaly peníze z účtů, ke kterým nemáme s sebou karty a rozhodly se testnout směnu dolarů r.v. 2006. Hned kousek od nás je pošta, kde směňují také.

Cesta k poště vedla kolem kavárny, kde jsme nejdřív zaparkovaly a daly kafe (v ČR jsem koupila 100 000 tanzánských šilinků od  nějaké holčiny, která nakonec ani kvůli kovidu na dovolenou nejela - takže mírně finančně jsem vybavená byla - je to cca 1000 českých korun). Nakonec se ukázalo, že jde v kavárně platit kartou. Sranda je, že před odletem mi ČSOB nabízela, že z každé transakce nákupu jídla v zahraničí mi vrátí 5 procent. Takže za kafe už přišla notifikace (nákup kafe v Istanbulu proběhl bez povšimnutí).... Kavárna to byla hezká, ale na můj vkus drahá. Respektive - ceny jak v Praze, což bych od Zanzibaru nečekala.

Pak už jsme vyrazily směnit peníze. Což se nakonec povedlo, ale za mírně horší kurz. Tady je totiž speciální kurz pro platby v padesáti a stodolarovkách a pro platby v menších dolarech. Větší kurz je za větší bankovky. my dostaly ten za bankovky menší. No ale vlastně jsme byly rády, že jsme to vyměnily a vůbec. Nakonec bysme za směnu opačně platily i doma kurzovým rozdílem a nic moc by asi ušetřit nešlo...

A problém vyřešen a rázem jsme tanzánskošilinkoví milionáři :-D

Peníze jsme odnesly domů, kdo by se tahal přeci po městě s miliony :-D

Pak jsme znovu vyrazily do města a prošly si všechny důležitá místa jako je stará pevnost, dům zázraků (za zázraky počítejte to, že měl v době postavení tekoucí vodu a takové vymoženosti), který se právě opravuje atd. Místní nabídky místních průvodců jsme odrážely jednoduchým "díky, nepotřebujeme, už jsme tu byly". Fungovalo to až na jednoho, který Vandě řekl, že když tedy ví všechno, ať mu řekne kdy byla pevnost postavena. A když mu to neřekla, tak se jí vysmál, že všechno neví. Ona mu řekla, že datumy vědět nepotřebuje (pomineme, že jsem jí je říkala chvíli před tím), ale zeptat se pána třeba na datum Deklarace nezávislosti nebo založení ČR jí napadlo samozřejmě až pozdě.

Touláním po městě jsme došly až na místní trh se vším možným. Kromě koření a ovoce i s rybama. Tedy takový smrad jsme ještě necítily. V tom vedru, pod nánosem much byly všechny možný ryby. Ale nás tedy chuť naprosto přešla. Bylo to k pozvracení a nechápeme, jak kolem toho puchu muhou vesele všichni stát...

Kus dál jsme si koupily kokos a pokračovaly k obhlídce. Ke katedrále jsme se nedostaly, protože je vstup zpoplatněn. Ne, že by to bylo moc. Ale bylo to divný. Vstup 5 dolarů ke katedrále? Když jsme nechápaly, říkal pán, že je tam "slave market", tedy historická památka. Chápeme, ale přístup ke katedrále je omezený? Furt nechápeme, tak že prý tam teď chodí hodně turistů. OK, tak ale bez nás. Tohle mi přišlo moc, a platit 5 dolarů za to, že si udělám fotku katedrály (ne, není vidět odjidnud a není na volně přístupné ploše ani když se to obejde - to jsme zkoušely), to bylo moc i na Stone Town bych řekla. Anebo jsme sestra svého škudlivého bratra :)

Šly jsme dál, koupily si vodu a pokračovaly domů, když jsme potkaly stánek se šťávami s ovoce. Tak jsme si objednaly maracuju s mangem. Pán obřadně umyl mixér, prkýnko a nůž, načetl si návod a vyrobil. Bratru, deset minut :)  Ale výsledek byl skvělý.

Doma jsme si pak odložily vodu, ale ani si neodpočinuly, protože jsme z okna viděly zapadat slunce. Takže jsme hned vyrazily dolů do města k moři, abysme měly fotky západu z první ruky z pobřeží. Jenže slunce brzy zalezlo za mraky a nebylo nic. Jen tedy se park u moře začal měnit ve food market. Stone Town je tím proslulý a fakt je, že to vypadalo skvěle. Všude stánky s různým jídlem a jako místní zábava - skoky do vody (mezitím přišel příliv). Nábřeží je plné lidí a ti hodnotí potleskem jak moc se který skok komu povedl :)

K večeři jsme si daly doporučovanou Zanzibarskou pizzu - ukázalo se, že ji vlastně známe. Podle Adélky receptu děláme doma Martabak a tohle bylo stejné. Těsto na martabak naplní dle výběru, ohnou, že vznikne mírný okraj a protože v náplni je i vajíčko - po zatuhnutí jen otočí. Pak se to nakrájí a s trochou zeleniny jí. Moc dobré a v přepočtu kus za 40 korun.

Hlad už jsme pak neměly, ale o kus dál jsme si koupily mango. paní byla trochu zpruzelá, že nám ho musí loupat a tak si napočítala i datum narození a předchozí ochutnané litchi, takže za mango chtěla 30 korun, ale OK, zaplatily jsme bez řečí.

Pak už jsme se doplácaly domů a šly spát. Původně jsme zítra měly odjíždět, ale protáhly jsme si bydlení o jednu noc. Jenže náš pokoj nebyl volný, musely jsme vzít pokoj se sdílenou koupelnou. To sice nevadí, ale musíme se ráno sbalit a přestěhovat....