Zanzibar - Matenwe - jak jsme nedělaly vůbec nic

Ráno šla Vanda cvičit. Tady to jde, protože je tu božský klid. Ráno sice pobíhá a uklízí personál hotelu, ale nikdo výrazně neciví. Já mezitím napsala blog a pak jsme vyrazily na snídani. Ta nám vynahrazuje případná příkoří z minula. Část je formou bufetu (tousty, chléb, koblížky, máslo, marmelády a káva, čaj džus) a část se objednává (palačinky, musli, vajíčka, obložený talíř atd. atd.). Vanda si vybrala omeletu se švýcarským sýrem, já omeletu se šunkou a sýrem a vedle ještě plátek slaniny. Byla by to ohromná spokojenost, zejména když Vanda objevila ananasový džem ke koblížku...

Jenže. Jenže ananasový džem objevila i jedna včelka. A nedala a nedala pokoj. A pak najednou Vandu zašimralo něco na ruce, ona se ohnala a už ho měla. Žihadlo. Pomohla jsem jí ho vytáhnout a máme fenistil, tak jsme to lékařsky pořešily :), Vanda si zanadávala a bylo. Ale samozřejmě jsme vzbudily hodně povyku a zájmu okolí. Je fajn, že jak je to malý hotýlek, tak tu všichni žijí tak jako dohromady, takže Vandě nabídla něco na píchance i paní vedle od stolu a nakonec i personál...

Pak už jsme v klidu dosnídaly, vzaly si plavky a šly se mrsknout k vodě. Byl odliv a tak jsem myslela, že se projdu odlivem, ale chyba lávky. Je tu hodně ježků a navíc - ty části dna, které vypadají jako kus skály (máme zkušenosti z Kiwengwe) tak nejsou kus skály, ale kus všepožírajícího písku. Na to když se stoupne, je dost problém se z písečného sevření uvolnit. Tak jsme toho nechaly a šly na lehátko, kde už probíhala veselá rodinná mezikontinentální výměna názorů.

To bylo totiž tak. Moji rodiče slavili minulý týden padesáté výročí svatby. A protože to byla tehdy svatba dvojitá, spojili jsme se i s potomkem druhé strany a řešili co s tím, zejména když já jsem úplně pryč. A vymysleli jsme oslavu, přičemž plán byl, zaslat přepřepravní společností menší dar v den výročí. Jenže. Jenže to by moji rodiče nesměli do plánu hodit vidle. Vesele si nebyli doma, když bedna zvonila u dveří. A tak milý dopravce bednu uložil snad nejdál, kam to šlo a odjel. A úschovna sice měla mít v sobotu otevřeno, ale neměla. A tak balíček plný pochutin čekal až do pondělí. A v pondělí se pro něj dědeček vypravil sám a pěšky. Jak mne pak informovala švagrová, měl balíček asi 8 kilo. Tak jsme na dálku řešili odvoz dědeščka s balíkem z města, ale než jsme do dokázali, dědeček balík dovlekl domů sám. Pak jsme na dálku všichni zvědavě asistovali u rozbalování a hledání průvodního dopisu k bedně, který se v Lounechběhem rozbalování také někam zastrčil...prostě to byla on-line zábava na celé dopoledne. Ještě, že má hotel wifi i na pláži.

V mezičase jsem jěště pozorovala představení o tom, kolik masajů rozbalí své balíčky kvůli jedné turistce. To představení se konalo kousek od nás a bylo poměrně k popukání. V závěru tedy turistka, která to vyvolala, zbaběle prchla bez nákupu. Ale objevili se jiní turísté (asi tři, tady je fakt božský klid) a ti od celkem deseti masajů a dvou paní se sarongy něco málo koupili...

Asi ve tři jsme zašli na džus za vrata hotelu. Chtěli jsme jít na levnější vlevo (3000 šilinků za kus, tedy 30 korun), ale pán neměl ananasový a pak měl podivné kombinace - avokádo, zázvor nebo mučenku. Takže jsme s díky odmítly a skákly rovně do dražšího podniku (džus za pět tisíc šilinků - tedy 50 korun) ale zato i s drobným snackem v podobě popkornu, breadfruitových chipsů a doufaly jsme v baobab. Ten jsme tedy nedostaly, místo něj byla nějaká semínková tyčinka. Každopádně to i tak bylo dobré. Plus pán organizuje i výlety a říkal, že existuje nějaké místo mimo běžný dav, kde jsou delfíni vždycky. MOžná to zkusíme dnes s pánem probrat...

Vrátily jsme se zpět do hotelu a byl čas čaje o čtvrté. Z pláže jsem si pečlivě umyla nohy a šla si pro čaj, ale číšník mi začal říkat, že vidí mé stopy. Poměrně jsem nechápala. Já totiž z mého úhlu nic neviděla, až když jsem přešla z tmavé terasy ven, viděla jsem své stopy taky. Hezky bílé, od blbě umytých bot. Hmmm, ještěže jsem nedostala hadrem :)

Po čaji vrcholil příliv a to by byla škoda nevyužít. Takže jsem hupla do moře a s ohledem na můjkrk jsem udělala jen pár temp. (Velmi ohleduplné. Brufen mi dnes dojde a bolest se vrátila v plném rozsahu).

Pak už jen umýt, připravit na večeři (na sedmou jsme si objednaly tuňáka), povečeřet a jít si lehnout. Většinu noci jsem pak hledala polohu, ve které by se dalo spát. A taková skoro neexistuje. Začíná to vypadat, že s delfínama plavat rozhodně nebudu a pokud ano, tak až do konce dovolené nebudu spát. No nic, je na čase začít šetřit brufenem na speciální příležitosti.

Zanzibar - Matemwe

Pozdě v noci elektřinu zapnuli. Poznaly jsme to snadno, protože se najednou rozsvítilo. Fučík by se v tu chvíli přiznal... Naštěstí se z postele vyhraba Vanda a zhasla.

Ráno jsme posnídaly (Vanda dostala výjimečně chuť na sladkou snídani a poručila si palačinky, já zůstala u vajíček). Před snídaní ještě Vanda zkoušela cvičit, ale tady toprostěnešlo a ani dnešeknebyl výjimkou. Budí prostě rozruch. Masajové se zastavují a civí, uklízčka dělá, že zametá, ale civí...žádný klid. Taksnad to v novém místě bude lepší.

Po snídani jsme domluvily možnost odvozu, náš snaživý domácí říkal, že běžně je těch 15 km cca za 20 tisíc, ale že možná seženeme někoho na ulici za 15 tisíc šilinků (stopadesát korun). Vanda získala komplex opečovávatelky a tak prohlásila, že pojedeme od domu za 20 tisíc, že nikam chodit nebudu s batohem na zádech :) a takjsme domluvily odvoz zajištěný panem domácím. Vanda také (drbna prostě) zjistila jak se věci mají. Ono totiž uzž na příjezdu nás trochuzarazilo, že pán mluví rusky s jednou paní - myslely jsme, že je to jeho žena. Tak ne. Pán je z Turecka a paní z Ukrajiny. Když začala válka, byla tu na dovolené a nemá se kam vrátit, takže si pobyt protáhla na neurčito a za ten půlrok už je tam jak místní taky :)

Sbalily jsme si bohužel nedokonale. Za všechno může pavouk invalida, který se se svými sedmi nohami uvelebil v koupelně a od té chvíle tam Vanda odmítala vkročit. Dokonce přesvědčila majitele, aby s ním něco udělal.Ten ho zcela jednoduše sejmul a bylo po něm, ale i tak Vanda už do koupelny nevlezla. A tak se stalo, že nemá mycí gel :)

Po pobalení krámů jsme si šly naposledy zabrouzdat do místního odlivu. Tam dokonce jiná turisté našli asi oliheň.Ona se dá najít snadno. Někam šlápnete a okolí se zabarví do fialova :) Pán jii chvilku držel, pak vrátil do oceánu, tak jsme viděli vypouštění barviva i přímo, protože se jí to samozřejmě nelíbilo.

Asi v jedenáct přojelo auto, místní něco zaševelil po místním na naščeho ubytovatele, dal mu klíčky a jelo se. Vanda to (nevím na jakém základě) přeložila jakože místní s autem neměl čas a řekl našemu turkovi, že když to spískal, ať si nás odveze. Tak nás vezl. Kousek za Kiwengwou mírně zpomalil, koukal do pustiny a vysvětloval, že tam koupil pozemek a čeká, až mu ho dělkníci zbaví nánosů keřů. Jenže ti pracují asi jako Česká pošta - zhruba obden. Dnes byl zrovna ten den, kdy se nepracovalo. Prý projekt na tři měsíce je smluvně zakotvený na měsíců devět. A to samozřejmě není jisté, že to bude...

No nic, dojely jsme do Matemwe, poměrně snadno našly hotel i když google docela stávkoval a ač jsme byly v hotelu dřív, než jsme měly být, náš pokoj byl připravený. Urvaly jsme ho na bookingu včera na poslední chvíli s víc, než 50 procentní slevou a hned jak jsme ho viděly, jsme byly nadšené. Místní koloniální styl, za standard na pokoji jsou nejen osušky na pláž, ale i sarong na pláž a slamák na pláž. Ve čtyři se podává zdarma čaj...co chtít víc. Hotel má navíc jen 12 pokojů, takže žádná turistická velkochovna. Jsme spokojené.

Šly jsme se projít na pláž, takže jsme zjistily, že tady to bez bot bohužel nepůjde. Kam se člověk koukne, tam se válí ježci, ale jinak je to hezká a především hodně klidná pláž. Masaje jsme vlastně nepotkaly, jen pár místních, kteří nabízí výlety. Především k ostrovu Mneba, který je odsud přímo vidět - u něj se šnarchluje u korálů a prý to rozhodně stojí za to a co víc - jsou tu delfíni a (asi když má člověk štěstí) může hupnout do vody a plavat s nimi. Viděla jsem dost videí na to, aby se mi to líbilo i přes to množství lodí, co tam jezdí. Delfíni jsou tam zjevně dobrovolně a užívají si tu mezidruhovou interakci asi stejně. Každopádně dnes byl jen tak poflakovací den a neměly jsme zájem nic domlouvat. Navíc bylo dost ošklivo, sem-tam i sprchlo a počasí nepřálo ani koupání, natož výletům.

Po procházce jsme vyrazily do vesnice na smoothie a vlezly jsme do místní restaurace, pokud se to tak dá nazvat, do které jsme moc nechtěly - vedlejší měla smoothie levnější. Ale zase pán přinesl i něco na zub - mimo jiné i snack z baobabu a také smažený breafruit jako chipsy. Obojí nám moc chutnalo, rozhodně si mjusíme pořídit, až to potkáme...

Zbytek odpoledne jsme se válely chvíli na lehátkách u bazénu, ale silně foukalo. Ve čtyři jsme vyrazily na čaj a chvíli hrály karty.

Asi v půl šesté jsme si objednaly večeři - obě curry a bylo naprosto luxusní. Dokonce si myslím, že původní plán jíst venku v restauraci a ne v hotelu padá, a já po celý pobyt budu večeřet jen tohle curry.

Pak už jsme zalezly do postele, i když se ukázalo, že tady se asi žije i po setmění...

Jsem na rozpacích, jestli si tu pobyt prodloužit (bohužel tam ale jeden den není místo, takže by to vyžadovalo nějakou kreativitu), nebo přeci jen se sebrat a odjet do Nungwi. Mně už se ani moc cestovat nikam nechce. Vanda by asi ráda. Tak nevím. Zatím máme na rozmýšlení čas.

Zanzibar - Kiwengwa

Nutno říct, že Kiwengwa se nám líbí. Dokonce jsem během dne zvažovala, zda tu nezůstat. Večer jsem byla ale ráda, že jsem to nerealizovala. Ale postupně.

Snídaně jsou tu úžasně klidné. Nevím, jestli tady bydlí ještě někdo, asi ano, ale snídaly jsme samy. Dokonce se fakt snaží a zareagovali na naše kyselé včerejší ksichty, že ke snídani není pečivo a dnes byla omeleta a toust. Paráda, i když už jsme zjsitily co a jak a hned za naším bungalowem je místní "warung" (používám indonéský název pro kuchyni, ale je to přesně ono - prostě místo, kde jedí místní) a byla jsem odhodlána si tam ráno skočit pro placku k snídani. Ono obecně je tohle ubytování dost na hraně. Vlastně až za hranou. V pokoji to smrdí zatuchlinou a často i jinak. A to máme pokoj označovaný honosně "deluxe". Když nejde elektřina, nejde ani voda ani wifi. Voda teče slaná z kohoutků, za které by se nestiděly ani Karlovy Vary jak jsou obalené nánosy minerálů. Majitel se ale může přetrhnout. Fakt jsem byla ochotná i původně zapomenout na příkoří a napsat mu dobré hodnocení, ač nechápu, kde ho pobral (booking hodnotí 8,9). Ale asi od dvou odpoledne tu nešla elektřina a tedy ani voda, ani wifi. Takže spát jsme musely jít slané z moře a s nohama od písku. Lahoda. Ale zase předbíhám...

Po snídani jsme zase vyrazily procházet se v odlivu. Baví mne to snad víc než příliv. Loďky jsou na suchu, vystupují z moře písečné ostrůvky - tedy místa, kde je člověk skoro na suchu, zatímco hned vedle stojí v oceánu po pás. Jeden sandbank je kousek od mola a šlo by tam doplavat. Za normálních okolností bych do toho šla, ale když nemůžu otáček krkem, nemůžu plavat...Takže nic. :(

Tentokrát masajové inovovali. Včera byl sandbank taková oáza turistů bez nabízejících masajů, dnes došli až na sandbank taky. Uáááá! 

No ale pofotili jsme Vandu a šly zpátky na lehátko. Tam jsme lovily kam dál. Nabízí se Nungwi, tj. místo na naprostém severu ostrova, kam směřuje snad každý. Vyznačuje se tím, že tam není patrný rozdíl mezi přílivem a odlivem a koupat se dá furt. A prej to tam žije. Nevíme, nemohly jsme si vybrat. Nakonec, po dlouhém rozhodování jsme vybraly hotelový resort asi o 15 km severněji, než jsme teď. Podle pána, kde bydlíme je to tam stejné jako tady, ale já tedy doufám, že hotel přinese větší pohodlí. Ne, že bych stála vysloveně o resort, ale jednak uvítám větší pohodlí, jednak má ten "resort" dvanáct pokojů, tak to snad nebude tak hrozné. Objednaly jsme klasicky tři noci a uvidíme. Pokud by mne krk pustil, hrozně ráda bych na šnorchlování u Mneba ostrova. Prý to stojí za to a především - podle videí je možné plavat s volně žijícími delfíny. A jak videa ukazují, delfíny to zjevně baví taky, takže asi win-win situace pro obě strany

Kolem druhé jsme zašly na něco drobného k jídlu vedle do italské restaurace a daly něco jako africkou verzi "club sendviče". Pak jsme se vrátily na lehátko a ležely, koupaly se a zase ležely. Po čtvrté vrcholil příliv a naše lehátka už byla ve stínu, což není ideál - odpoledne pofukuje větřík a když se vyleze z vody je bez sluníčka už dost zima. A tak jsme šly na pokoj. Ale nešla eletrika a nebylo možné se osprchovat. Tak jsme vyrazily na molo na večeři. Tam jsme se tedy měly královsky. Já riskla chobotnici a byla výborná, Vanda si dala rizoto. Servírka nám pak ještě říkala, že bude párty, ale to už jsem ji moc neposlouchala, protože jsem chtěla být doma. Asi největším opruzem bolavého krku je fakt, že příšerně bolí polykat. Takže jídlo je dost nepřítel a fakt jsem se těšila, až si odpočinu. 

Jenže - alektřina furt nešla. Tedy všude okolo jo, u nás ne. Takže, jak jsem říkala na začátku, nešlo se ani osprchovat, ani si umýt nohy. Nic. Tak jsme holt zalehly, koukly na stažený seriál z Netflixu, já si vzala prášek a šlo se spát. Dnes nefungovala moje včera pracně vynalezená poloha na spaní a tak jsem dost trpěla, než jsem si našla tu fungující. Dokonce jsem si hledala i letenku domů, protože prášky dochází a trpět další týden není nic, co by mne naplnilo nadšením. Ale letenka za 1000 euro fakt nebyla ničím, co by mne uspokojilo, tak jsem toho nechala a šla spát. Naštěstí bude asi Vanda v hotelu spokojená. Bude tam bazén, venku oceán, dostane svoji oblíbenou velkou snídani a jsme ve vesnici, takže večeřet můžeme venku. Jejímu grilování se na slunci asi nic bránit nebude. Plán je, že pokud se nám tam bude líbit, už prdíme na další stěhování a zůstaneme tam. Ale uvidíme...ono v Nungwi jsou i další lákadla jako třeba zase želvy a plavání s nimi a tak...

Zanzibar - Kiwengwa

 Ráno mi nebylo o nic lépe. Takže mne samozřejmě rozčarovala i snídaně, ke které jsou obligátní vajíčka (tentokrát to není to jedno standardní co jsme měly v Jambiani), ale jsou bez přílohy. Snědla jsem omeletu a pak už mne bolest krku od snídaně vyhnala. Nedokážu to specifikovat - bolí mne pravý zvedač hlavy. Bolest začíná za uchem, kde je největší a pokračuje po svalu dolů. V důsledku toho nemůžu otáčet hlavu a ještě vtipnější je, že si nemůžu lehnout bez toho, abych si hlavu držela rukama a stejné je to při zvedání. Fakt, že nemůžu polykat je už vlastně jen bonus k utrpení navíc.

Snažily jsme se ráno pogooglit co s tím, ale nevíme prostě. A ano, na pláži nabízejí masáže, ale to je spíš o strach, že mi bude ještě hůř.

Když začal působit další prášek, šly jsme se projít. Zjevně fakt vbypadám dobře, když i masajové začínají pokládat otázky zda jsem zdravá :-D. Nicméně nijak nereagujeme. Jsme na ně hnusné, víme, ale má to své výsledky. Pomalu nás nechávají být. I když nám tedy jeden sdělil, že napláži pracuje a pokud se nám to nelíbí, máme sedět v hotelu :-D

Odliv byl hezký. Nejsou tu kameny, zato jsou tu loďky a v dohledu i sandbank. Tam bysme ale musely už doplavat. Zjevně jsou tam ale hvězdice, potkaly jsme turistu, který tam jednu vylovil. Už když jsme s ním mluvily, jsem si říkala, že podle přízvuku je to určitě čech a když do textu párkrát dodal "jo,jo", bylo jasno. No tak jsem taktně mlčela, u Vandy z přízvuku pán národnost fakt neodhalí a my nejsme příznivkyně národnostních družeb...

Když jsme se prošly, na chvíli jsme se mrskly na lehátka u pláže a později se šly opět projít. Cestou jsme potkaly pána s kokosy. I usoudily jsme, že jeden dáme. Cena kokosu pobavila - chtěl tři dolary. My trvaly na tisíci šilincích. Tři dolary jsou tek 6 - 8 tisíc podle přepočtu. Pán odmítal a přidal se další, který nám tvrdil, že tanzanské kokosy jsou silné a je těžké je otevřít a cena je adekvátní. Tak jsme mu na oplátku vysvětlily, že i námi nabízená cena je adekvátní a že to není poprvé, co tu kupujeme kokos. Pán si trval na svém a tak jsme šly dál. Doběhnul nás za chvíli a kokos nám za tisícovku prodal (10 korun) i když si u toho furt mrmlal něco o nespravedlnosti světa a že turisti už nejsou to, co bývali... 

Procházkou jsme došly až k molu. Tam je restaurace a já pomalu po nedojedené snídani získávala hlad. A tak jsme si sedly, já si objednala kapučíno (Vanda viděla kávový stroj na zrnka, což vypadalo nadějně) a Vanda smoothie. Napůl jsme si pak objednaly pizzu margarita.  Káva vážně byla dobrá. Pizza už úplně moc ne, ale účel to splnilo a hlavně jsme zjistily, že se nám na tom molu asi líbí.

Zbbytek odpoledne jsme strávily u moře. Tedy hlavně Vanda, já si zase šla na chvíli lehnout na pokoj. Večer jsme vyrazily do restaurace ve vesnici, která má dobré hodnocení a příznivější ceny než mají restaurace na pobřeží. Ale nedošly jsme tem. Potkaly jsme jeden "warung" (chápej místní vývařovnu), kde seděly už nějaké "bule" (chápej bílí a chápej i češi, jak se pak ukázalo). Tak jsme tam zelezly. Byl to špatný krok. Měli tedy výborné smoothie za slušnou cenu (3000 šilinků, cca 30 korun), ale ceny jídel přizpůsobili turistické poptávce. Já si objednala fish and chips za 15000 šilinků (150 korun) a Vanda hamburger za stejnou cenu, protože hranolky se platily zvlášť. Navíc jídlo nic moc. Já to měla přesolené, takže jsem nakrmila místní hladové kočky, kterým to zjevně nevadilo a Vanda měla místo hamburgeru flák tuhého hovězího. Takže fiasko večeře.

Protože jsme navíc dlouho čekaly, domů jsme se vracely už za tmy. No, už víme kam příště nejít.

Zanzibar - přesun na turistický sever

 Ráno jsme se nasnídaly. Ty snídaně jsou snad čím dál horší, teď ještě opepřené nerudnou obsluhou. To, že Vanda požádá o zelený čaj a nikdy ho nedostane už je kolorit. Teď na žádost o mléko prostě pán hrábnul na stůl vedle a s bouchnutím ho položil na náš stůl.  Ani se vedle nezeptal, jestli už skončili. Ze stolů se také začalo sklízet, ještě jsme ani nedojedly. Asi abych si neudělala své druhé kafe k snídani. I proto jsem asi také dneska dostala kafe mleté, nikoli instantní.

No, dojedly jsme, pomalu si zabalily, zašly zaplatit a já se zeptala na platbu kartou – tak prý ano, připočteme 5 procent (teoreticky by mi je pak měla vrátit ČSOB, má nějakou letní akci, na které platí 5 procent z plateb v restauracích v zahraničí – ale čuchám čuchám ještě hodně veselou výměnu názorůna tuhle akci). A tak že počkáme. Nevím na co, ale když pán pronesl, že ať si sedneme, už jsem nevydržela, zaplatila v šilincích, nechala závratné dýško 20 korun za tři dny (prostě to tak vyšlo s naší útratou a dopočtem do celých desítek tisíc, neměla jsem v plánu vlastně dávat nic, nijak ochotní tu nebyli, objednávali jsme si sami u baru a po našem příjezdu nás odmítli ubytovat a raději bookli booking, abychom neudělaly rezervaci touhle cestou). Takže fakt ne a dobrá recenze z toho také nekouká…

Vzaly jsme batohy a vyrazily. Cestou nám zastavilo pár aut, jestli chceme taxi, ale  Vanda jela minimalisticky a nabízela asi 20 tisíc šilinků (200 korun) za přesun na 60 kilometrů. Postupně zvyšovala, ale furt to nestačilo. Když přijela první dala-dala byla naprosto narvaná a my ji nechaly jet. Poslední taxi už-už kýval na naši posladní nabídku 50 tisíc šilinků (500 korun), ale zrovna přijela druhá dala-dala, do které jsme se vešly. Taxikář se to ještě snažil zvrátit voláním, že nejedeme do Stone Townu, ale do Kiwengwa, ale my stokrát odkývaly Stone Town a jely jsme. Ve Stone Town jsme dokonce přestoupily stylem hola hola rychle sem na jinou dala-dala, která nás odvezla k marketu Darajani, odkud se jezdí na sever. Když jsme došly na roh, zrovna jela dala-dala číáslo 117, tedy ta naše. Hodily jsme batohy na střechu, nalezly dovnitř a chtěly počkat, až všichni nasednou. Ale přišla obsluha s tím, že budeme platit 15 tisíc (150 korun) za cestu. Seděly jsme zrovna pod ceníkem, tak mu ukazujeme, že ne – že cesta je za 1500 šilinků (15 korun za jednoho). Obsluha ještě že musíme zaplatit zavazadla. OK, jsme ochotné přihodit 500, ač je to celé nesmysl. Obsluha furt že ne a Vandu to fakt naštvalo s tím, že OK, že za těhle podmínek nikam nejedeme, že chceme platit to, co ostatní. Vylezly jsme ven a obsluha se furt nehrnula k tomu sundat naše batohy ze střechy. Hádka pokračovala, lidi koukaly a já si nasadila svůj malý batoh pečlivě na záda, neb jsme už předpokládala, že dala-dala bude chtít odjet s našimi batohy a my ji budeme honit. V tu chvíli se naštvala i Vanda, ale cesta na střechu dala-dala byla blokovaná obsluhou, Tak se rozhodla na střechu vylézt z boku. Jenže náš batoh byl přivázaný a obsluha  že jí bude stačit i 5000 šilinků (50 korun za obě). Tedy celá hádka byla nakonec o dvacku. Ale jde o princip, ceny v dala-dala jsou stanovené vládou a pro všechny.

Nakonec se do toho vmontovali ještě další místní, cenu jsme dohodly na 4 nebo 5 tisíc, ovšem to i já jsem prohlásila, že klidně dám 5 tisíc, ale prostě ne tomuhle pánovi. S ním že nejedu. Sundali nám batohy a my čekaly na další dala-dala. Koupily jsme si na čekání brambůrky, ale v tu chvíli dojela další dala-dala s naším číslem. Jenže že je plná. A najednou se zjevil pán s tím, že nestojíme na správném místě a odvedl nás kus za roh, kde byly zaparkované dala-dala a jejich obsluhy obědvaly. A donutil nějakou obsluhu přerušit oběd, nás naložit a vyjet. Dostaly jsme místa asi prominentní, když platíme 5 tisíc  hned u řidiče. A jelo se. Řidiči jsme nabídly i naše brambůrky, protože asi člověk chce mít najedeného řidiče :) a asi za hodinu jsme byly v Kiwengwe. Tam nám pán zastavil na poměrně nešikiovném místě a my se vydaly cestou necestou kolem velkého hotelového komplexu k moři, abychom našly naše bydlení. Google mapy nás hnaly trochu jinam, ale s přispěním místního chlapce od kitesurfingu jsme nakonec náš hotýlek našly. Já už měla v tu chvíli úplně dost, bolel mě krk poměrně hodně a chtěla jsem se jen zhroutit do postele, ale nešlo to – dostaly jsme welcome drink, zaplatily bydlení a pak se dočkaly obrovského rozčarování. Náš „de luxe“ připlacený pokoj smrděl zatuchlinou (majitel nic necítí, máme zkusit větrat), nešla voda (nejde protože nejde eletrika, až ji spustí, půjde i voda) a vůbec dost deluxe nevypadal, zejména v koupelně tedy. Jediné, co mají silné a dobré je wifi.

Nakonec nebylo zbytí, vzala jsme si brufen, nějak jsme se (já) trochu zmátořily a šly se projít. A zjistily jsme, že pláž je plná masajů. Fakt převyšují počet turistů. Jejich cílem je ulovit turistu s nějakou nabídkou. Ale kdyby to bylo tak snadný. Postup je vždycky stejnej – dlouhá debata typu – ahoj – jak se jmenuješ – já jsem – odkud jsi – jak dlouho tu jsi – jsi tu poprvé – vítej na Zanzibaru – nechceš se kouknout na to, co nabízím? Takže to spolkne spoustu času a pak člověk dá dva kroky a začne to nanovo. Pár koleček debat jsme daly, pak jsme se ale uchýlily k naprosté ignoraci bez slůvka odpovědi. To se prostě nedalo.

Prošly jsme se po pláži, pak si vybraly restauraci vedle našeho bydlení a tam si daly večeři. No a pak šly spát s tím, že hluboko za půlnoc jsme musely poslouchat živý plážový ruch včetně hudby a psů. Destinace snů.

Zanzibar - jak jsme nešly do jeskyní

 Bydlíme kousek od jeskyní. Těch je tedy na Zanzibaru víc, jejich zajímavostí pro turisty je, že se v nich dá koupat. Kousek od nás jsou dvě – Kuza cave a Swahili cave. Jenže u snídaně jsme se usnesly, že do nich nechceme. Vanda vyčetla, že se platí vstup a to 10 dolarů (v místním přepočtu tedy asi 20.000 šilinků, tedy 200 korun). Taky vyčetla, že to nestojí za to a je předražené. S tím souhlasíme, aniž bychom jeskyni viděly. Viděly jsme Jozani forest, kde vstupné také nestálo za to, co jsme viděly…

A tak jsme se rozhodly udělat si plážový den.  Současně jsme také u snídaně hledaly, kam se přesuneme. Až mne zase napadl nápad. Mám tu nápady nějak drahé…

Ale tady nic není a ani koupat v oceánu se tu nedá. Vcelku mne to tu neuspokojuje a tak jsem navrhla, zdrhnout o den dříve. Měly jsme tu booklé 4 nocia já myslím, že tři bohatě stačí. Chvíli jsme hledaly, ale pak se rozhodly dodržet poslední fragment plánu a vyrazit do Kiwengwe. Posunuly jsme tedy o den hotel a uvidíme. Tam máme zabookované tři noci, když se nám tam bude líbit, tak můžeme protáhnout. Když ne, zmizíme zase dál.

Po zbytek dne jsme se poflakovaly – u bazénu především. Pak jsme se vydaly projít k našemu známému masajovi. Tentokrát si Vanda objednala smoothie a ovocný salát. Já bohužel naletěla na kávu Ferrero s kokosem. To se ale nedalo pít. Představte si kafe se sdrclým mlékem. Ono to tak nebylo, jen v tom kafi plaval kokos a o slíbené čokoládě uvnitř to také nebylo. Plný hrnek jsme vrátila a restaurace dost férově nápoj nezahrnula do účtu. To je šlechtí.

 Vanda se ještě vyptala na fungování dala-dala. Furt nám nedají spát ty nabrané tři litry benzínu. Dozvěděly jsme se, že vláda vozy pronajímá, aby zajistila místní dopravu. Existují „garáže“, kde si pronajímatel autobusík nebo náklaďáček vyzvedne – fungující a s plnou nádrží. Jezdí, a jízdné je jeho (jízdné je ale stanovené vládou také). Ovlivnit výdělek je možné počtem lidí našlapaných dovnitř vozu. A proto není zájem plnit nádrž víc, než je nutné. Večer se vůz zase vrátí a kdyby se vrátil s plnou nádrží, tak se to nijak nevyplatí.

No a po návratu od masaje jsme se zase na chvíli usadily u bazénu a já dala pár cest sem a tam. Což byla chyba, jejíž existence by mne ani nenapadla. Zase jsem si namohla krk. Ono ho mám bolavej furt, teď ale víc. Pravý zdvihač hlavy bolí jak čert. Zjevně mám někde něco skříplého fest a zajímavé je, že ani plavání na to není to pravé ořechové. Bolí to jak čert a neotáčím hlavou.

Tak jsem dala jen večeři, chudinka Vanda si kvůli mé nespokojenosti se světem ani nedala dezert a šly jsme spát.

Zítřejší přesun na sever ostrova  je na jiné trase dala-dala. To znamená dojet do Stone Town, přejet tuk-tukem na jiný autobusák a pak pokračovat. Nebo – nebo si vzít taxi. No, uvidíme…

Zanzibar - Rock restaurant

 Ráno jsme okoukly prázdnou pláž za odlivu, Vanda si zameditovala a vyrazily jsme na snídani. Klasika v podobě vajíček na sto způsobů, ovoce a palačinky. Za nás má tenhle hotel ale nejslabší snídaně, co jsme tu zažily. Jako není toho málo, není to nechutné – ale vypadá to nejhůř 😊

Po snídani Vanda ještě chvíli surfovala a chtěla se zeptat na cestu a já se šla sbalit do chatky. A tam jsem (během mazání se opalovacím krémem) zjistila, že nikde nemám svoji taštičku s fotákem. Blbé je, že krom foťáku tam nosím i nějaké peníze a především – pasy. Takže jsem zase nahodila oblečení a peláchala za Vandou k baru. Nabízela se možnost, že jsem celou taštičku včera nechala pověšenou přes židli v restauraci. Nakonec se ukázalo, že přesně tak to bylo, takže mi spadl kámen ze srdce (nejbližší ČR velvyslanectví je až v Nairobi a jiné netuším).

Pak už jsme se v poklidu sbalily a vydaly se na daladala autobus. Jediná daladala co tu jezdí je totiž prý rozbitá a tak místo ní pendluje autobusík. Šly jsme kus pěšky podél silnice a čekaly, kdy pojede. Netrvalo to zas tak dlouho a jela. Poměrně natřískaná, kus jsme stály (což jde v malém minibusu „snadno“), ale v Paje pár lidí vystoupilo a tak jsme si i sedly. Cestu jsme sledovaly na google mapách, takže jsme i vystoupily správně. Stačilo sejít k oceánu a byl tam – restaurant The Rock. Restaurace na skále. Za mne – ta v Mnetnde byla tak nějak milejší. Ale chápu, takhle je možná víc uhlazená, a tedy víc fotogenická. Podle recenzí ale nemá smysl chodit dovnitř – jídlo prý nic moc a předražené (a to recenze píší turisté, kteří furt platí předražené věci). Takže jsme nechaly turisty se fotit, prošly se po pláži, že až frmol opadne, vyfotíme se my. Jenže jsme podcenily neustálý přísun zvědavců. Takže jsme pak poměrně dlouho čekaly na prázdné místečko na focení a ne, že bysme si ho užily dosyta. Pomalu začínal příliv a vypadalo to, že časem bude na focení dost volno.

Sedly jsme si tedy naproti do restaurace na pláži, daly si kolu a kochaly se výhledem. Vanda si tedy dala smoothie, ale moc povedené nebylo, tak i rozporovala možnost dát spropitné obsluze, ale nakonec se obsluha diskvalifikovala sama, když neměla peníze nazpět a vyměnila s námi pět tisíc za tři nazpět, protože měla vrátit dva tisíce. Tím pádem jsme ale neměly drobné na dýško, tak se to obešlo nakonec opravdu bez něj.

Udělaly jsme ještě několik fotek a vyrazily na cestu zpátky. Domů to máme asi 18 km, tak chytáme zase daladala. Platíme pětitisícovkou (a máme pocit, že tisícovka za svezení je až až), ale pán se nějak nechystá nám vrátit. Místo toho zajíždíme na benzínku a náš autobusík bere závratné tři litry benzínu. Jedeme dál a dojíždíme do Paje. Tam plánujeme vystoupit a dojít to domů po pláži pěšky (mají to být asi tři kilometry). Obsluha/vrátný/nakladač/výběrčí peněz v dala dala nám na výslovnou žádost o vrácení peněz dává dva tisíce s tím, že dál už nemá drobné. No jo, ale to jednak zase neslyšíme poprvé, jednak jsme slyšely cinkat drobné. Takže mu to říkáme (hlavně Vanda se do něj pustila) a pán tedy kapituluje, zaleze do busíku, vybere jízdné od lidí a ty dvě usmolené pětistovky nám dává.

Vanda chce nějaké ovoce, ale mango nepotkává. Všude jen banány nebo mandarinky. Tak alespoň kupujeme vodu (1000 šilinků, tedy 10 korun – místní standardní cena) a pomalu se suneme po pláži k hotelu.

Tam se na chvíli vrháme do bazénu, hrajeme karty a posléze se přesunujeme ro restaurace na kolu a wifi. Wifi ale nejde, tak opět hrajeme karty a čekáme, co bude k večeři. Nakonec Vanda volí opět tuňáka (tentokrát s citronovou omáčkou) a já těstoviny s krémovou omáčkou, hovězím a houbami.

Zanzibar - stres v no stress zóně

 Spalo se poměrně dobře, i když už to nebyl úplný noční klid a přítomnost civilizace byla znát. Ráno jsme posnídaly typickou místní snídani – takže vajíčka dle výběru (my asi furt budeme jíst něco, čemu říkají spanish omelet – tedy omeletu se zeleninou), ovoce a čerstvý džus.

Bohužel, při snídani přišel Vandě mail ze školy. Tedy on možná přišel dřív, ale wi-fi je jen u recepce a v baru. Znamenalo to začít řešit obsah, přitáhly jsme i počítač, abychom měly větší obrazovku a u toho dlouze snídaly, respektive dopíijely kávu a džus. Asi v deset jsme pak vyklidily pokoj (nebyl špatný, jen jsme včera v tom zmatku vzaly malinký a se sdílenou koupelnou, ale kdo by připlácel závratné dvě stovky za lepší, když to na jednu noc stačí) a přesunuly se do našeho hotelu zamluveného ještě z ČR. Tam nás přivítali a prý ať se posadíme, že hned jak bude náš pokoj připravený, tak nám řeknou. Trvalo to dvě hodiny. Kdyby řekli plácněte se k bazénu, my vám za dvě hodiny řekneme, udělali by líp. No nic, takže se původní myšlenka výhody včerejšího přesunu od Abudakara (která spočívala právě v úspoře času) naprosto vypařila.

Když jsme se ubytovaly (chata s výhledem na oceán, která kvůli husté zeleni na oceán nevidí), vzaly jsme plavky a plácly se k bazénu. Vanda chtěla být tam, já to šla zkusit do moře. Bylo teplé, ale po pár krocích jsem zjistila, že potřebuju boty. Tak jsem se vrátila, vzala boty a zkusila to znovu. A zjistila jsem, že ani tak to nejde. Klopýtala jsem přes kameny, některé hodně ostré, až jsem i zakopla a upadla. Po nějaké době fakt zoufalého pokusu dostat se přes kameny do vody ve které lze plavat, jsem to vzdala. Navíc jsem se bála ježků, těch bylo v Mtende fakt požehnaně…

Vrátila jsem se pomalinkým krok-sun krok zpátky a mrskla se s Vandou k bazénu.

Po nějaké době, když počasí začalo vypadat na bouřku, jsme se přesunuly k wifi a začaly zase řešit ten ranní mail,abychom zjistily, že moc možností řešení nemá. A tak kousek od nápisu, že tady se nachází bezstresová zóna, jsme se docela kvalitně stresovaly.

Počasí se ovšem rozehnalo, zase vysvitlo slunce a my se po pláži vydaly naprocházku směr Jambiani s cílem dát někde ledovou kávu. Nakonec jsme ušly několik kilometrů tam, prohlédly si místní loďky i místňáky na pláži, kteří těžili malé kamínky z písku a dali jednomu chlapečkovi lízátko. Žádné jiné dítě nebylo v dohledu a pláž je přeci jen přehlednější než silnice s banánovníky podél ní, takže to byla jistota. Navíc se chlapeček ukázal být dost zběhlý a lízátko přijal zkušeným chmatem dealera heroinu. Nikdo si nemohl všimnout proběhlé transakce :-D

Cestou zpátky jsme se zastavily na kávu. Ne v původní kavárně, která Vandu lákala, ale hned vedle. Údajně ukrajinský podnik, kde pingloval hrozně milý masaj. Ke kávě nám donesl i kolečko sušenky a pořád se staral, jestli máme za svých 5000 (50 korun) za kávu všechno a ptal se, kam se chystáme. Nakonec z něj vypadlo, že pochází původně z Arushy, což je vstupní místo turistů na Serengeti a na Kilimanjaro. Masajové byli původní obyvatelé tohoto místa, ale s rozvojem turistického ruchu se musela jeho rodina vystěhovat (i ostatní Masajové) a nyní kdo chce v okolí žít, má vlastně jedinou možnost – dělat security (nebo turistické divadlo na téma jak Masajové žijí). Hodně smutný příběh.

Po pláži samozřejmě chodí i další Masajové, kteří nabízí turistům kde co. Furt jsou ty debaty stejné. Je to typu pozdrav – odkud jsi – jak dlouho tu jsi – nechceš…? Někdy je to delší, někdy kratší, ale člověk se tomu nevyhne. Úplně nás to neštve, místní jsou komunikativní hodně a nejsou zas až tak vlezlí, jen je pozdrav a krátká debata asi místní slušností a když člověk potká hodně lidí, furt se opakuje, no…

Po návratu jsme si sedly u nás do restaurace, znovu progooglily možnosti nad maracujovým mojitem a zjistily, že vážně žádné nemáme. Pak už byl čas objednat si večeři, a nakonec jsme se usnesly, že si dáme tuňáka a kuřecí špíz s ananasem a pojedeme půl na půl. Cena za jídlo 220 – 250 tisíc (200 – 250 korun – vítej turisto v absurdním světě turistických cen).

Po večeři ještě Vanda po wifi prohodila pár slov s Františkem a šly jsme spát. Ono tady je zima, slunce zapadá už v sedm večer, takže kolem osmé už je hluboká noc…

Zanzibar - park Jozani a asi unáhlený přesun

 

Ráno jsme vstaly a zkusili zaklepat u Abudakarů kvůli snídani. Jak jsme v pustině a nic okolo není, tak Abudakar sice výslovně jídlo v rámci ubytování nenabízí, ale jednak ho včera sám nabídl, jednak o snídani mluvily recenze – tak jsme to zkusily. Ale nikdo neotevíral. A protože nám to i přišlo blbý být za vtěrky, vyrazily jsme bez snídaně směr Jozani forest s tím, že něco koupíme cestou. Do lesa jsou to zhruba čtyři kilometry, to je slušně dostupná vzdálenost na to, abychom neřešily dopravu a vzaly to po svých. Ze začátku to i vypadalo, že nic ke snídaninekoupíme. Sice jsme došly do vesnice, ale takové klasicky africké – prostě čekat tam kavárnu je naprostá blbost. Ale za chvíli už jsme viděly u cesty stát stánek v místním podání a u stánku paní. A spoustu kýblíčků. V každém kýblíčku jiný upečený druh pečiva. Baleno klasicky do novin, jak to známe z Asie. A tak jsme si proštrachaly kyblíčky a vybraly co se nám na pohled líbilo. Paní neuměla slovo anglicky a tak jsme ani nevěděly, co kupujeme. Viděly jsme jen už známý koblížek z Mtende od snídaně a placku, co si člověk nesplete… Za celý snídaňový nákup, tedy pro každou dva kusy pečiva jsme zaplatily závratných 1500 šilinků, tedy 15 korun. Ano, vzpomínáme na Lizi ze Stonetownu, která v pekárně taky nahazovala turistické ceny. Jakmile to vypadá jako evropská/česká cena, není to prostě dobře.

Ani jsme si nesedly a jedly za chůze. Potkaly jsme i pár dalších stánků, kde i postávaly termosky, ale Vanda kafe/čaj nechtěla a tak jsme šly dál. Před vchodem do lesa, respektive před zastávkou dala-dala u lesa, bylo pár stánků především s ovocem. A tak jsme daly kokos (ze 2 tisíc to Vanda usmlouvala na 1 tisíc, tedy 10 korun) a pak už jsme zaplatily vydřidušské vstupné 25 tisíc na osobu (250 korun) za prohlídku. Došly jsme do informací, chvíli nevěděly co dělat, ale pán za přepážkou si vzal papír o zaplacení, vyplnil jiný papír, a ten nám podal. Zase jsme netušily co dělat, ale prý musíme čekat. Do lesa se smí jen s průvodcem. Poměrně rychle bylo jasné proč. Hned na začátku prohlídky nám průvodce totiž řekl, že existují tři prohlídkové okruhy, přičemž ten nejdelší trvá 7 hodin a je nutné jej rezervovat předem. A ten že vede hluboko do lesa, přičemž uvnitř je všemožná havěť, včetně hadů. Na ostrově sice není mamba černá, ale mamba zelená v lese žije. Stejně jako krajta. Oba hadi jsou podle rangera mazlíčci líní a není problém si udělat fotku nebo selfie a pak jít dál. Aha.

No my měli základní okruh, který nabízel jen demo pralesa, ve kterém člověk nevidí nic. Je to vcelku logické, turisti jdou a hulákaj, tak co by nějaké zvíře zahlédli. Veselost prohlídky přišla pak, protože lidé jezdí do Jozani pralesa kvůli guarézám. Což jsou opice, které žijí jen na Zanzibaru. Ovšem ne v pralese :). Takže jsme nějakou cestičkou z pralesa vyšli, přešli silnici a šli prostě do volně přístupných míst (místní tam měli i nějaká políčka) a tam opice byly. Jako hezké, ale po „monkey forestu“ na Bali jsme si celkem ten výlet představovaly jinak, než že nás dovedou na jedno místo „vyfoť si opici“. Ale zas to nechci úplně strhat, protože zajímavé to bylo, ne že ne. Lidi opice naprosto nezajímají, a tak si sedí, dlabou listy a foťáky a mobily jsou jim fuk. Lidé by se neměly přibližovat na 3 metry, ale to je turistům také fuk. Pravdou je, že když toho měla opice dost, tak se sebrala a jedním skokem byla fuč…

Po zážitku s opicemi je prohlídková trasa mangrovy. Opět mimo placenou část pralesa. A kus dál, takže se jede auty. A tady jsme trochu narazily. Každý turista přijede autem. Tak se počítá s tím, že to auto ho doveze i k mangrovům. Když jsme na otázku kde máme řidiče odpověděly, že nikde, protože jsme přišly pěšky, ověřil si odpověď ranger ještě třikrát. Pak nás narval k někomu cizímu do auta a jelo se. Mangrovy vede chodníček, možná 500 metrů. Takový malý okruh a pak se zase jede zpátky :)

My po prohlídce zašly ještě jednou do parku, protože jsme tam zahlédli něco jako „café“. Kávu měli, ale jen teplou, tak jsme si daly coca-colu, prohodily ještě jednou pár slov s naším rangerem o tom kde bydlíme a vydaly se na cestu zpátky. Venku u stránků jsme si ještě daly kus jackfruitu (usmlouván kus za 2000 šilinků takže za 20 korun) a šly domů a přemýšlely co teď. Byla teprve asi jedna hodina a ve škole děti nejsou a my vlastně nevíme co s načatým odpolednem. A mne napadlo, že bysme se mohly přesunout tedy k moři o den dřív, pokud bude v našem hotelu volno. To znělo jako plán.

V tu chvíli u nás zastavilo auto s tím, že nás sveze. A tak vlastně proč ne, když nabízí svezení zadarmo jen tak. Svezl nás do vesnice, my poděkovaly a ke škole jsme cca kilometr už došly po svých. Celou cestu jsme povykovaly na místní „Jambo“ (ahoj) a na některé urputné děti i opakovaně. Jsme pro ně prostě atrakce. U školy jsme potkaly Abudakara, řekli mu o našich plánech a šly si sbalit. Jenže doma nefungovala wi-fi. Vypadalo to, že došla předplacená data. Naštěstí se brzy Abudakar objevil a nasdílel nám svá data z mobilu. Viděly jsme, že náš hotel volný je. Jenže v tu chvíli se z Vandy stal dobrodruh. Že prý si to nebudeme objednávat, že tam dojedeme a domluvíme cenu na místě. OK, už jsem byla z horka dost umlácená, tak jsem souhlasila.

Sbalily jsme si a vyrazily na zastávku dala-dala do vesnice, tedy asi ten kilometr zase zpátky po silnici. Cestou jsme potkaly dvě děti a protože jsme Abudakarovi nechaly pytlíky bonbonů pro děti, které tam teď nebyly ale v pondělí budou – měly jsme po kapsách nějaké lízátko. I daly jsme ho dětem. Jenže. Jenže najednou povyk na druhé straně silnice. A vyrojilo se hodně dalších dětí s pokřikem „pipi pipi“ (dej dej). To samo o sobě nám vadí, už to na nás nějaké dítě zkoušelo jen co vidělo, že jdou běloši. Takže smůla, diskvalifikovali se sami. Přesto za námi urputně šli až do vesnice.

První dala-dala jela poměrně brzy. Ale byla plná a nevzala nás. Ok, odložily jsme batohy že čekáme dál, ale v tu chvíli zastavilo auto a kam že jedeme.První chtěl pán 20 dolarů. Když jsme řekly, že máme jen šilinky, upravil to na 40 tisíc šilinků (400 korun). To vše na 15 km jízdy. Ale já mám s sebou silnou zbraň Vandu. Ta prohlásila, že limit je 10 tisíc (100 korun) a že jsme na zastávce dala-dala a klidně si počkáme. Pán nakonec vyhodnotil, že do Jambiani stejně jede a lepší něco, než nic a vzal nás. Odvezl nás přímo do hotelu, kde jsme ovšem ztropily pozdvižení. Není zjevně zvykem, když někdo přijede do hotelu nečekán. Pán z toho byl fakticky zmaten a nevěděl a že bude lepší, když si to objednáme přes Booking. OK. Sdělil nám heslo na wifi a my zjistili, že najednou se hotel tváří jako plný. Hezký, necelou hodinu zpátky to tak nebylo. Nevadí, našly jsme si hotel kousek vedle, zarezervovaly ho, vzaly batohy, pánovi jsme sdělily, že se tedy uvidíme zítra a přesunuly se ubytovat vedle.

Pak jsme si zašly k moři na večeři, do dobře hodnocené restaurace dle google – daly jsme si hamburger a vážně byly spokojené (ostatně jsme moc nejedly a nachodily víc než 12 km, tak by nám asi chutnalo všechno). Nicméně jsme se z typické Afriky asi dostaly trochu do civilizace. Ceny za jídlo jak u nás, jeden hamburger byl za 160 korun. A není tu krom hotelů nic, abychom třeba vyrazily ke stánku pro placku, která je těžce luxusní…

No nic, zítra se přesuneme do námi vybraného hotelu, a budeme přemýšlet, jestli naše cesty dál povedou na sever, kde je turistů ještě víc, nebo zda nebude lepší se držet někde mimo hlavní turistické trasy…

Zanzibar - přesun k Jozani forest

Ráno jsem, stejně jako včera, mrkla na východ slunce a zase se vrátila ještě na chvíli do postele. Když jsme pak vstaly, mírně jsme pobalily a šly na snídani. Tam jsme domluvily, že si můžeme u recepce a baru v jednom nechat naše batohy. A že prý dala-dala jezdí zhruba každou hodinu zpět blíž k civilizaci. Zbytek dne probíhal líně - Vanda se slunila, já se skočila vykoupat a později, když začal odliv, tak i projít po pláži. Asi ve dvě jsme se pobalily a vyrazily zpět do vesničky na autobus s tím, že než tam dojdeme bude tak půl třetí a tak nějak něco určitě pojede. 

Ve vesnici bylo poměrně živo, na rozdíl od našeho příjezdu. Všude byly haldy dětí i pár dospělých a my byly atrakce. Chlapi se odvažovali pozdravit a prát se jak se máme, ženský jen pokukovaly. A samozřejmě pomlouvaly, to se poznalo snadno, protože ztlumily hlas, abysme je jako neslyšely. Prd na tom, že jim nerozumíme :)

Nicméně když se přišoural místní učitel, který se nerozpakoval se ptát kolik mi je (jemu bylo 65), dozvěděly jsme se, že dala-dala pojede ve čtyři. A tak jsme ve vesnici strávily skoro dvě hodiny sezením na prkně a zevlováním. Takže jsme vlastně dělaly to, co místní.

Když konečně autobus přijel, ukázaly jsme kam jedeme a nastoupily. Cestou tentokrát pořád někdo přistupoval, až jsme byli kvalitně plní. Napočítala jsem 35 lidí a když to řidič rozpálil a pak se přes krajnici vyhýbal protijedoucímu autu, pochopila jsem, že bezpečnost není to hlavní. Seděla jsem zády ke krajnici a kdyby se třeba auto převrátilo, moje záda s hlavou z toho nebudou mít radost...

No jedeme jak sardinky v plechovce a najednou si obsluha, která rve krámy na střechu (a kdovíproč tam nedává naše bágly, které pak překáží uvnitř) si vyžádala znovu kam jedeme. A když znovu ukážeme fotku, tak se dozvíme, že to už bylo. Super.

Ale tady není problém nic. Začalo se řvát na projíždějící auto, zajelo se k benzínce, kde obě auta zastavily, chvíli se sedělo a nedělo nic a pak jsme měly vystoupit. V tom zmatku jsme stihly i zaplatit naši cestu (každá jela za 1000 šilinků, což je cca 10 korun) a naše věci se přesunuly na druhé auto. To vypadalo také jako dala-dala ale nemělo sedačky po obvodu korbičky. Uvnitř byli asi tři cestující a několik melounů. Jeden z cestujících meloun vzal, zaříznul a každé dal kus. Jely jsme jen chvilku a už jsme byly na místě, kam jsme chtěly. Vyložili nám batohy, odřízli další kus melounu, zamávali a jeli dál.

Takže my nejdřív dojedly meloun, pak jsme posbíraly batohy z krajnice, hodily je na záda a vyrazily. Teď budeme spát u Abudakara. Ubytování zajištěné přes AirBnB ve vznikající škole.

Obecně je v Tanzánii školství placené a to dost vysvětluje, proč hodně naháněčů u stánků mluví jak tatar. Abudakar se snaží o bezplatnou školu, kterou bude provozovat díky sponzorům. Začíná se v pondělí. Jako další zdroj příjmů pro školu zařídil (zařizuje) i ubytování v rámci airBnB. Jde o dva pokojíky v zatím rozestavěné budově. Hodně strohé, ale čisté a s dobrou wifi (přenosný spot). Protože v okolí nic není, nabídl nám i večeři ve svém domě hned vedle (to tedy musím říct, že mi fakt nechutnalo a Vandě asi jen díky tomu, že už měla fakt hlad - rýže asi s pohankou a k tomu curry, ale jak bylo málo omáčky, bylo to celé suché, polykat se to nechtělo). Hrdinně jsme ovšem pojedly, poděkovaly za večeři a pomalu se šeřilo, tak jsme zalezly do postele. Nicméně Vanda se těšila, že uvidí děti a školu a z toho zjevně nebude nic...

Zanzibar - den v ráji

 Ráno jsme vyrazily na snídani. Byla ohromná, plus nám u ní řekli, že je období migrace velryb z jižní afriky a že tu bývají velryby vidět. To aby teď člověk furt pozoroval oceán. Ale neděláme sinaděje, už jsme byly velrybám tak blízko několikrát a nikdy to neklaplo…

Protože přetrvává příliv, hned po snídani jsme to šly „zkusit“ a průběžně jsme se koupaly až do asi jedné. Tedy abych byla přesná – já se koupala. V noci asi byla někde bouřka, což znamenalo i poměrně dost řas ve vodě a to Vanda nesla nějak těžce. Do vody vlezla vlastně až s odlivem, kdy si mohla sednout do lagunky.

Bohužel nás nenapadlo odpoledne nic lepšího, než se mrsknout na písek u oceánu. Před tím jsme ležely na lehátkách u hotelu, jenže to zase znamená dlouhou cestu (relativně dlouhou) k moři. Ale zase klid a pohodlí. Dole u vody se přeci jen začaly objevovat jednodenní turisti…

No a plácnout se u vody na písek znamenalo (jak se později ukázalo) kvalitně si zasvinit ručníky. On písek tady je hrozně jemný. Takový prášek. A to prostě nejde dolů.

Zase bylo zajímavé, jak se všude kolem rojili malí krabíci. Celá pláž jimi byla posetá. Při sebemenším pohybu zmizeli, aby za chvíli zase odvážně vylezli ven.

Po nějaké době jsme zašly zase do naší „obědové“ restaurace na skále. Daly jsme si ovocný talíř a pochutnaly si na banánech, melounech, ananasu, papáje a mangu. Pakse Vanda opět fotila na pláži, pomalá cesta domů, sprcha, pokusy dostat písek z ručníků….a byl čas na večeři.

Hlavní jídla se změnila (tedy dvě) a tak jsme dalyzase od každého jedno. Jenže se ukázalo, že jedním z jídel je tuňákový tatarák, takže s ním Vanda pohrdla, ač byl výborný. Sama tedy měla neméně dobré kuře masala.

A zase přišla tma a zase nebyla eletrika. Taková klasika. Problém trochu je, že ani u recepce přístroje nenabijí – během večeře mi číšník přinesl mobil, že je nabitý a on přitom měl jen 62 procent. Jak dospěl k názoru, že je hotovo netuším. No, snad alespoň nabili powerbanku – zítra se stěhujeme a docela by bylo fajn vědět, kde jsme, protože moc instrukcí k domu kam se suneme nemáme 😊

Zanzibar - Mtende

 Ráno jsme vstaly a pobalily, tentokrát už opravdu. Zašla jsem naproti na snídani, ale pekařka otevírala až v devět, tak jsme se zase s prázdnou vrátila zpátky. Alespoň jsem u domácího vyzjistila cestu. Zajímavé je, že na ostrově je několik barevných tras autobusů. A každá trasa odjíždí z jiného místa. Takže místo naproti marketu, není to, které potřebujeme 😊 Mezi jednotlivými „terminály“ odjezdů autobusů samozřejmě také jezdí autobusy, ale prý je to dlouhé, protože čekají na zaplnění a staví na každém rozu – prý si na terminál máme vzít tuk-tuk. Cena bude asi 10 k šilinků nebo kolik se nám povede usmlouvat. Prý možná na osm tisíc.

S Vandou jsme ještě nafotily fotky na balkonku, koukly z něj rovnou na pekárnu, zda neotevřela – a ne, ač už bylo dávno po deváté. Tak jsme daly alespoň jablko, které táhneme ještě z Billy na hlaváku a rozhodly se vyrazit. Hned u domu stál tuk-tuk a za 7 tisíc byl ochotný nás odvézt. Dovezl nás přitom přímo na místo, odkud náš autobus do Mtende jezdí. Vystoupily jsme a staly se hlavní atrakcí místního autobusáku. Byly jsme tam jediné bílé turistky. Takže se každý samozřejmě zajímal kam jedeme a za chvíli tedy všichni věděli, že do Mtende. Předávalo se to jako tichá pošta, jen jsme furt slyšely „Mtente, Mtende…“

Občas se nějaký odvážlivec ptal, proč tam, když tam nic není a nabízel, ať jedeme s ním jinam :-D. Obecně bylo místní ruch veselé pozorovat, zejména když přijel spoj, který měl zjevný převis poptávky nad nabídkou míst. To pak lidé otevírali okýnka, házeli si dovnitř batohy aby si zajistili místa a jak vůz parkoval, tak pobíhali i oni, aby furt stáli u dveří do autobusu. Div, že jsou všichni celí.

Majstrštyk se pak povedl jednomu, který přišel s nabídkou, že za 15 tisíc šilinků nás do Mtende doveze, protože tam autobus už nepojede. No, chlape dobrej pokus, ale nejsme včerejší, a i tohle už jsme v minulosti slyšely. Navíc i ke smůle pána, právě v tu chvíli přijela dala-dala číslo 328 do Mtende.

Nastoupily jsme i s batohy (proč je nedal pán na střechu jako ostatní zavazadla netušíme) a vyrazilo se. Cestou se zastavovalo dalším zájemcům o svezení a nakládal se jejich náklad. Jeden cestující nás dokonce i dojel na kole, my zastavili, cestující nastoupil a kolo se hodilo na střechu. Normálka. Byly jsme atrakce i pro místní v okolí zastávek, takže do sebe šťouchali a civěli 😊

Cesta trvala něco přes hodinu. A když jsme na konečné vystoupily, bylo jasné, že tu fakt chcípnul pes. Nikde nic. Doslova. Nahodily jsme batohy a vyrazily k pláži (ukazatel na vedlejší hotel tam byl). Cestou s námi šel i poslední cestující z našeho busu a chtěl si povídat. Vanda už z něj byla nešťastná, ale najednou se objevilo „baobab café“ pod opravdu velkým baobabem. Usoudily jsme, že si dáme kafe. No jo. Jenže to překvapilo místní 😊 Nejdřív se ptali, zda jsme u nich ubytované. Když jsme řekly, že ne, že chceme kafe, tak koukali dost dlouho, než jim to došlo. Zavolali dalšího člověka. Ten by byl i ochotný něco dodat, ale měl jen čaj nebo teplé kafe. Studené ne. Víc také nic. Tak jsme se zase pobalily a šly dál. Celkově asi kilometr od zastávky, jsme nazazily na náš bungalov.

Aby bylo jasno – my věděly, že tu nic není. Ale když jsem na google viděla tu pláž a na bookingu to ubytování, nutně jsem ho potřebovala mít. A to i když je na místní poměry hodně drahé. Chatka přímo nad oceánem, pláž uprostřed skal…nádhera. Ovšem chatka nás překvapila – je to spíš ohromný apartmán – máme vstupní halu s gaučem, pak ložnici, pak se jde chodbou do koupelny a na druhou terasu (první terasa je hned u ložnice). Vše přímo na útesu, v designu stromového domu. Zeleň se vyskytuje různě po domě. Ložnice se dá uzavřít, zbytek domu ne – takže mne pak večer na záchodě překvapila kočka, která se přišla podívat…

Bez snídaně už jsme měly i hlad, ale místní restaurace vedla jen pět jídel a z toho nic malého. Že je jídlo příšerně drahé na poměry našeho předchozího jídla ve Stone Town ani nemusím říkat. Proč by nebylo, když tu jinak nic není. Takže zatímco ve Stone Town jsme měly večeři za 3.000 šilinků (30 korun), tady bude večeře za 30.000 šilinků (300 korun).

No, zatím jsme poděkovaly za džus jako welcome drink, převlékly se a vyrazily po pláži o pár metrů dál. Tam se na skále vyskytuje „rock restaurant“. Ono je jich na Zanzibaru víc a tohle není ten nejznámější, nicméně to mu nijak neubírá na kráse. Je stejně efektní, jako ten známější. Tam jsme si za trochu rozumnější peníze daly omeletu a kolu a šly pomalu zase zpátky. Byl odliv, takže to šlo bez problému po pláži. Za přílivu bysme to musely obejít horem po útesu.

Procházely jsme se po pláži po celý zbytek odpoledne. Pak jsme ještě chvíli poseděly na terase a vyrazily na večeři. Při večeři jsme také zaplatily za ubytování (brali karty – super) a zkoušely chytat wi-fi. Ta tu víc není, než je.

Po západu slunce už byl čas dojít domů. V chatě ale nešel proud. To prý se stává, říkala paní. Tak jsme si svítili telefonem, než zaklepal pán s lucerničkou. Jenže ta byla se svíčkou a tedy nevím, jak moc bych jí za větrného večera chtěla v dřevěné chatě. A ostatně telefon svítí skvěle. Jen to tedy znamenalo vytáhnout powerbanku…

Zanzibar - Prison Island

 Začínáme Horoušánkovatět. Než jsme se dostaly z postele a sbalily si, bylo deset a to už se měl opustit pokoj. Batohy jsme si naskládaly pěkně venku u schodiště s tím, že až se uvolní náš pokoj který jsme dokupovaly později na ještě jednu noc, tak se přestěhujeme. Chech-in je někdy odpoledne. Ale Sidi věděl, že u něj budeme dál a pokoj pro nás měl připravený hned. Takže jsme batohy přešouply hned do našeho nového pokoje a vyrazily pro snídani. Hned naproti domu máme malou pekárnu, tak jsme opustily myšlenku jít někam na snídani. Za 7000 šilinků (cca 70 korun) jsme si koupily nějaké pečené kousky a sladkou skořicovou rolku. Vrátily jsme se, uvařily si čaj v kuchyňce a posnídaly na balkonku do ulice. Balkonů a teras je tu víc - asi tři - ale tenhle balkon je zdobný, elegantní a prostě ho máme rády. Vždyť tu bydlíme jen kvůli němu....

Po snídani jsme vyrazily k přístavu s tím, že pojedeme na Prison Island. Byly jsme si jisté, že nějakou nabídku dostaneme a už včera jsme testovaly ceny. Vtipní jsou místní naháněči turistů - protože jejich jména asinejsou pro turisty moc zapamatovatelná, snaží se to vyřešit jinak. Takže včera jsme mluvily s Mr.Presidentem (nabízel cenu 50.000 za cestu i se šnorchlováním a bez něj by prý byla sleva...), pak se snažil i kapitánMorgan atd. Vynalézavost nezná mezí. To ostatně platí i pro lodě - takže jsme viděly plavit se loďky se jmény Italy (to byla ta naše), Facebook, Wifi, Mr. Bean...

No nicméně první, který nabízel cestu na  ostrov uspěl. Cesta pro obě dohromady vyšla na 35000 šilinků (350 korun) a i tak se mi to osobně zdá moc, ale nejsme tady v Asii. Jely jsme sdílenou lodí (ne, vážně nepotřebujeme jen soukromou) a naše sdílená loď nám před nosem ujela. Znamenalo to ze strany místních velké pokřikování, hvízdání a rozladěnost. Tak nás holt usadili do lodi vedle a ještě něco řešili, když se naše původní loď vrátila. To ale už vyhodnotili sami provozovatelé, že je blbost řešit a poslali ji zase pryč. Nasadili nám do loďky další tři cestující a vyrazilo se. Cestující se přitom projevili dost vesele. Ještě jsme neujeli ani pár metrů a už začali vytahovat vodku a redbull. Snažili se i podělit, ale to by mne tedy zabilo. Mezitím se řidič lodi dost urputně hádal s druhým člověkem, který jel s námi, přičemž šlo o to, zda nás tam odveze a zpátky jeďte tou druhou lodí nebo na nás počká.

Ukázalo se, že naši spolucestující jsou z Izraele a že pracují na velké dopravní lodi, která stojí v přístavu. Hned nám ji taky ukázali :)  na ostrově jsme vyrazily směr průzkum, chlapci nakonec měli svého průvodce. Aby bylo jasné, tady se nabízí mít průvodce na všechno - na procházku městem a tedy logicky i na ostrov. Je fakt, že průvodce asi na ostrově řekl hodně zajímavého. Na druhou stranu je otázkou, zda to chceme vědět až tak dopodrobna. To je totiž tak. Ačkoliv se ostrov jmenuje "prison", tedy vězeňský. Nebylo tam nikdy vězení. Ostrovu se ale říká i jinak, třeba želví ostrov atd.

Ale zpět k té "prison" části - nebylo tam vězení, ale. Vězení pro vzpurné otroky tam bylo postavené, ale nikdy se nevyužívalo. Na ostrově se ale třídili otroci a probíhala tam karanténa nově dovezených otroků z různých částí Afriky. Rozhodně to nebylo hezké místo. 

Dnes se na ostrově chovají želvy obrovské. A to už od roku 1919. A některé jsou pekelně staré, viděly jsme želvy které mají 200 let.

Na ostrov se platí vstupné (4 dolary - 10000 šilinků) a je možné si koupit listí pro krmení želv. To jsme s díky odmítly a ukázalo se, že to vlastně není potřeba, kolem želv se větviček válí hodně a stejně jim nejvíc chutná zelí, které dostávají od průvodců, kteří "svým" turistům chtějí ukázat nějakou želví aktivitu. Takže popadané zelné listy byly tím pravým lákadlem pro želvy i pro nás. Vanda uznala, že z ostrova bych ji ten den nedostala, kdyby byla malá :) Viděly jsme i malou ošklivou klec s malýma želvama, přičemž někomu jeho průvodce vysvětloval, že je to proto, aby je velké nezašláply. Asi na tom dost bude, velké želvy po sobě klidně lezly, když chtěly urvat kus zelného listu. Ale hezky to nevypadalo tedy.

Když jsme si vše prohlédli, vracely jsme se k přístavišti, ale izraelci nikde. Tak jsme zkusily oceán, udělaly nějaké fotky a furt nic. Maník z lodi se je vypravil hledat a pryč byl fakt dlouho. Když se objevili, bylo zřejmé, že svoji vodku už dopili. Udělali fotky, pronesli, že mají hlad a nalezli do lodi. K nám přisedli ještě nějací dva španělé a jelo se. Jen prý bude zastávka na šnorchlování. OK, takže za cenu výletu bez šnorchlu jsme měly i možnost šnorchlovat :-D jen jsme neměli plavky. Jednomu z izraelců to nevadilo, tak tam hupnul taky. Po jednu dobu byl ostrov i korálovým dolem, takže korálů tam asi bylo dost. Každopádně když se všichni vycachtali, jelo se domů. Musela se tedy udělat ještě zajížďka kolem velké lodi izraelců, ti si zahulákali na kámoše na palubě a jelo se dál. Ještě jsme je ponavigovali k muzeu Freddie Mercuryho - protože jeden izraelec byl jeho fakt velký fanda, rozloučili jsme se a my s Vandou se vydaly dát si kafe. Dopadlo to ovšem tak, že Vanda si dala smoothie z papájy a já mangové lassie.

Pak jsme měly potřebu si jít oddáchnout (toho sluníčka bylo nějak moc) na pokoj. Cestou jsme ještě zalezly do jednoho krámku s tanzanity. To jsou kameny asi jako naše vltavíny nebo české granáty - prostě kameny, které mají jen v Tanzanii a jsou fakt pěkný. Za šperky s drobnými odštěpky chtějí asi 90 dolarů, přičemž cena není pevná :). Asi to zvážíme, protože to vypadá vážně moc hezky...

Po odpočinku jsme se vydaly opět večeřet na Forodhani market. Nejdřív jsme zkusily jednu placku. A začala zábava, protože placka stála 3000 šilinků (30 korun) a pán neměl na to nám vrátit na bankovku v hodnotě 10.000 šilinků. Domluvili jsme se, že až rozměníme, tak mu to přineseme. Jenže - jenže jsme si pak daly klasicky zanzibarskou pizzu a Vanda si vybrala nějakou dražší variantu. Celkem jsme platily 11.000 šilinků a co? Pán neměl jak nám vrátit. Takže nad tisícovkou mávnul rukou a my furt neměly rozměněno k zaplacení placky. A tak se tedy stalo, že zanzibarští dotují evropské turisty...

PS: moc vybírat příchuť zanzibarské pizzy nemá smysl - Vanda si vybrala kuřecí se špenátem k mé hovězí se sýrem a výrazný rozdíl v tom nebyl (krom ceny).

Pak jsme jen prošly obchůdky a přemítali, proč místní, kteří anglicky mluví, u těch stánků mluví jak hotentoti a jedou své kolečko "jambo - hakuna matata - pole pole" (ahoj - žádný problém - pomalu pomalu). Nedává to smysl, neřeknou jasně co chtěj nebo že ti něco ukážou, je to děsný :). V jednom krámě mi místní hlídač ani neřekl, že zavíraj, to jsme zjistily až podle obsluhy, která v klidu vzala kabelku a zhasla :-D

No tak jsme šly domů spát :)

Zítra ze Stone Town odjíždíme na jih. 

Zanzibar - Stone Town

 Spaly jsme poměrně dlouho, oči jsme začaly rozlepovat kolem jedenácté. Když jsme vylezly, místní majitel nebo správce Side nás tu provedl. Ukázal kde je kuchyň k dispozici, že volně je čaj a káva a tak. Chtěly jsme mu i rovnou zaplatit ale - ukázal se problém. Nevyměnily jsme ještě peníze a nabízela jsem tedy dolary. Side odvětil, že je nechce. Že nic od cca 2013 tady nebere. Super, protože všechny naše peníze jsou pod rok 2013. Všechny jsou z roku 2006 a dvě stodolarovky dokonce 1996. Matně si pamatuji, že nějaký takový problém byl i na Srí Lance, ale moc jsme ho neřešily, protože jsme dolary s sebou neměly. No ale co teď?

Dost mne to vykolejilo, protože nic jiného s sebou nemáme. Bankomaty tu asi někde jsou, ale mají limitovaný výběr, často prý nejsou naplněné a za výběr chtějí vždy 2 dolary poplatek. Takže fakt nic moc.

Takže jsme se vrátily na pokoj, popřemýšlely co by šlo, včetně toho, že jsem se pohádala s bankou, kdy v mém bankovnictví nabízela kontokorent, ale nešel odkliknout a bankéř mi tvrdil, že tam nic takového nemám. Když se podíval na moji plochu, okamžitě se odpojil a konec debaty.

No takže jsme postahovaly peníze z účtů, ke kterým nemáme s sebou karty a rozhodly se testnout směnu dolarů r.v. 2006. Hned kousek od nás je pošta, kde směňují také.

Cesta k poště vedla kolem kavárny, kde jsme nejdřív zaparkovaly a daly kafe (v ČR jsem koupila 100 000 tanzánských šilinků od  nějaké holčiny, která nakonec ani kvůli kovidu na dovolenou nejela - takže mírně finančně jsem vybavená byla - je to cca 1000 českých korun). Nakonec se ukázalo, že jde v kavárně platit kartou. Sranda je, že před odletem mi ČSOB nabízela, že z každé transakce nákupu jídla v zahraničí mi vrátí 5 procent. Takže za kafe už přišla notifikace (nákup kafe v Istanbulu proběhl bez povšimnutí).... Kavárna to byla hezká, ale na můj vkus drahá. Respektive - ceny jak v Praze, což bych od Zanzibaru nečekala.

Pak už jsme vyrazily směnit peníze. Což se nakonec povedlo, ale za mírně horší kurz. Tady je totiž speciální kurz pro platby v padesáti a stodolarovkách a pro platby v menších dolarech. Větší kurz je za větší bankovky. my dostaly ten za bankovky menší. No ale vlastně jsme byly rády, že jsme to vyměnily a vůbec. Nakonec bysme za směnu opačně platily i doma kurzovým rozdílem a nic moc by asi ušetřit nešlo...

A problém vyřešen a rázem jsme tanzánskošilinkoví milionáři :-D

Peníze jsme odnesly domů, kdo by se tahal přeci po městě s miliony :-D

Pak jsme znovu vyrazily do města a prošly si všechny důležitá místa jako je stará pevnost, dům zázraků (za zázraky počítejte to, že měl v době postavení tekoucí vodu a takové vymoženosti), který se právě opravuje atd. Místní nabídky místních průvodců jsme odrážely jednoduchým "díky, nepotřebujeme, už jsme tu byly". Fungovalo to až na jednoho, který Vandě řekl, že když tedy ví všechno, ať mu řekne kdy byla pevnost postavena. A když mu to neřekla, tak se jí vysmál, že všechno neví. Ona mu řekla, že datumy vědět nepotřebuje (pomineme, že jsem jí je říkala chvíli před tím), ale zeptat se pána třeba na datum Deklarace nezávislosti nebo založení ČR jí napadlo samozřejmě až pozdě.

Touláním po městě jsme došly až na místní trh se vším možným. Kromě koření a ovoce i s rybama. Tedy takový smrad jsme ještě necítily. V tom vedru, pod nánosem much byly všechny možný ryby. Ale nás tedy chuť naprosto přešla. Bylo to k pozvracení a nechápeme, jak kolem toho puchu muhou vesele všichni stát...

Kus dál jsme si koupily kokos a pokračovaly k obhlídce. Ke katedrále jsme se nedostaly, protože je vstup zpoplatněn. Ne, že by to bylo moc. Ale bylo to divný. Vstup 5 dolarů ke katedrále? Když jsme nechápaly, říkal pán, že je tam "slave market", tedy historická památka. Chápeme, ale přístup ke katedrále je omezený? Furt nechápeme, tak že prý tam teď chodí hodně turistů. OK, tak ale bez nás. Tohle mi přišlo moc, a platit 5 dolarů za to, že si udělám fotku katedrály (ne, není vidět odjidnud a není na volně přístupné ploše ani když se to obejde - to jsme zkoušely), to bylo moc i na Stone Town bych řekla. Anebo jsme sestra svého škudlivého bratra :)

Šly jsme dál, koupily si vodu a pokračovaly domů, když jsme potkaly stánek se šťávami s ovoce. Tak jsme si objednaly maracuju s mangem. Pán obřadně umyl mixér, prkýnko a nůž, načetl si návod a vyrobil. Bratru, deset minut :)  Ale výsledek byl skvělý.

Doma jsme si pak odložily vodu, ale ani si neodpočinuly, protože jsme z okna viděly zapadat slunce. Takže jsme hned vyrazily dolů do města k moři, abysme měly fotky západu z první ruky z pobřeží. Jenže slunce brzy zalezlo za mraky a nebylo nic. Jen tedy se park u moře začal měnit ve food market. Stone Town je tím proslulý a fakt je, že to vypadalo skvěle. Všude stánky s různým jídlem a jako místní zábava - skoky do vody (mezitím přišel příliv). Nábřeží je plné lidí a ti hodnotí potleskem jak moc se který skok komu povedl :)

K večeři jsme si daly doporučovanou Zanzibarskou pizzu - ukázalo se, že ji vlastně známe. Podle Adélky receptu děláme doma Martabak a tohle bylo stejné. Těsto na martabak naplní dle výběru, ohnou, že vznikne mírný okraj a protože v náplni je i vajíčko - po zatuhnutí jen otočí. Pak se to nakrájí a s trochou zeleniny jí. Moc dobré a v přepočtu kus za 40 korun.

Hlad už jsme pak neměly, ale o kus dál jsme si koupily mango. paní byla trochu zpruzelá, že nám ho musí loupat a tak si napočítala i datum narození a předchozí ochutnané litchi, takže za mango chtěla 30 korun, ale OK, zaplatily jsme bez řečí.

Pak už jsme se doplácaly domů a šly spát. Původně jsme zítra měly odjíždět, ale protáhly jsme si bydlení o jednu noc. Jenže náš pokoj nebyl volný, musely jsme vzít pokoj se sdílenou koupelnou. To sice nevadí, ale musíme se ráno sbalit a přestěhovat....

Zanzibar - V Istanbulu nás dohání karma

Ráno jsme vstaly v sedm, vrátily naše kapsule, vyčistily si zuby a začaly hledat, kde se objednat na tour. Pán v informacích nás poslal na terminál B. Podotýkám také, že Vanda komunikovala s Turkish airlines, které jí potvrdily, že „hotel desk“ je v tranzitním prostoru. Prošly jsme celý terminál B (na jeho konci by se možná dalo v noci spát, ale také žádný zázrak) a nic. Pak jsme narazily na nějakého pracovníka letiště, který nás přes celý terminál dovedl k východu a řekl, kde „service desk“ najdeme. Samozřejmě to bylo mimo tranzitní část letiště.

Ale našly jsme a objednaly si. Netrvalo dlouho a přišel náš průvodce, zkontroloval sinás, naložil nás do autobusu a vyrazily jsme směr Istanbul. Legrační bylo, že pán měl ten průvodcovský deštník a povídal, že máu pršet a jestli máme deštníky. Protože on prý ano. AHA?!?! Jakože aerolinka pořádá prohlídky města, poskytne v jejich rámci průvodce, snídani i oběd a nedá nám igeliták na hlavu, když má pršet? Zajímavé. Ale průvodce si hlavu moc nelámal a tak se jelo. Pršet začalo už během jízdy. Když jsme vystupovali s tím, že jsteme na snídani, říkal průvodce ža za a) máme zpoždění a musíme snídat rychle a za b) že máme štěstí, protože prší – ale vedle je možné koupit deštník. Jako k čemu mi bude na Zanzibaru deštník? A co líp – byly to takové ty klasické turecké obchůdky typu jen hotovost. Takže ne, deštník si nekoupíte na kartu. OK. Spíš nerozumím tomu, že okolo všichni hotovost měli.

Po snídani, která byla poměrně dobrá, jsme vyrazili. Nepršelo moc a protože v autobusu jsme nemohli nechat věci (neručíme za jejich úschovu) a já měla v batohu počítač – táhla jsem batoh na zádech. I vytáhla jsem deku (ano, tu co jsme minule ukradla v letadle) a dala si ji přes hlavu. Vypadalo to asi dost vtipně. Vanda totéž udělala se svým sarongem. Jenže – jak u autobusu pršelo jen tak trochu, za rohem už spustil kvalitní slejvák. Prohlídka obelisku a zastávka u něj dokonce znamenala jen na sebe počkat, výklad ani neproběhl. Mokro už bylo i v botách a bylo jasné, že je to prohlídka dost nanic. Přestojsme šli dál kmodré mešitě. U mešity Agia Sifia už byly mokří i ti, co deštníky koupili. Tam jsme také pod střechou sultánova harému dlouho postávali,, než se náš zmatený průvodce rozhodl, že tour je zrušená a dvě minuty odsud je kavárna s čajem. Tam jsme došly, dostali jsme čaj a heslo na wifi a poseděli. Po dlouhém telefonování byl plán výletu změněn – jde se projít bazaar, protože ten je pod střechou. Pak bude následovat oběd a odjezd na letiště. Jak řekl, tak se udělalo. Průvodce sice neumí prův odcovat, ale je to zběhlý turek. Takže nás tedy dovedl do obchodu s čajem, kde brali i karty,nechal všechny nakoupit (i Vanda nakupovala), ochutnat čaj i místní sladkosti a odvedl nás do restaurace na oběd. Ten měl několik chodů, vše opět zahájil čaj. Ten den tedy už třetí. Nutno říct, že tahla část Istanbultour se mi líbila nejvíc. Obsadili jsme dva velké kulaté stoly. My seděly s jednou holčinou a jejími dětmi (holka byla z Kazachstánu, děti má s němcem a žije v německu) a se dvěma indy, kteří se vrací od syna v Anglii (ten je lékař). Vyšlo z toho poměrně hezké povídání tak různě napříéč kulturami (věděli jste třeba, že kazchština je řeč hodně podobná turečtině a že si vlastně kazach s turkem rozumí?)

Pak následoval návrat na letiště. Mezitím přestalo pršet, takže když jsme úplně mokří dojely na letiště, působili jsme dost divně. Btw. Tohle je cesta pro teroristy – já v rámu začala pípat – myslíte, že prohlídka proběhla nějak důkladně? Kdo chce šahat na mokrou turistku, že jo.

Sušit jsme se snažily pod fukary na záchodě. Že jsme vypadaly dost divně ani nemusím říkat. My osobně jsme byly rády, že jsme s sebou měly spodní prádlo a ponožky náhradní – takže jsme se převlékly zase do včerejšího prádla a ponožek a bylo. Ostatní trochu posušily fukary. Kromě bot. Ty jsme měla durch a usoudila, že mi bude líp bez nich. Tak jsme je připnula k batohu a vyrazily jsme do tranzitního prostoru. Letiště jak kráva, uvnitř davy lidí, jen já pravděpodobně ale byla bez bot – btw. Nezkoušejte to, po těch pásech místo chodníků se bez bot chodí blbě. Jezdící schody taky nic moc…

No, daly jsme kafe, využili letištěm nabízenou hodinu(!!!) připojení na internet za 24 hodin zdarma, a odletěly s vědomím, že za tu mizernou tour, na které jsme z Istanbulu neviděly nic, si stejně můžeme samy kvůli růžovému kufru. Karma je zdarma a někdy dost rychle.

Na Zanzibaru jsme přistály asi ve dvě ráno, vyřešili víza a další formality. Měly jsme domluvený odvoz do hotelu a tak netrvalo dlouho a mohly jsme si konečně jít lehnout – jenže to by nebyla Vanda aby bylo vše v pořádku – v batohu se jí rozbilo hodně kosmetiky a měla od toho plno oblečení, takže se nad ránem ještě snažila prát… 

Zanzibar - cesta začíná Vídní

 Letíme z Vídně, tedy se do ní musíme nějak dostat. Jak jinak, než vlakem a s náležitou časovou rezervou (víme, jak jsme minule vlastně nedojely. Takže nás ani nepřekvapuje, že ve vlaku hned po vyjetí z Prahy slyšíme, že je steward ve vlaku sám a nebude tedy nabízet občerstvení. Super. Ještě štěstí, že Vanda už ví, že změnili dodavatele sushi – to nové prý není dobré, a tak si snídani objednala v Bille. Koupily jsme jablka, dvě housky a žervé. Tak teď se o snídani podělíme.

Nakonec vidíme sousedy o pár sedadel stranou, jak nesou koláče a kávu. Zjišťujeme, jak se k nim probojovali a dozvídáme se, že ve vagónu vedle je rozdává steward z okýnka. Ha, okénkový prodej ve vlaku. Zajímavá věc. Jdu to omrknout a vážně – ve vedlejším vagonu stojí fronta na kafe. Tak se zařadím a čekám taky. Netrvalo dlouho a informace se rozkřikla a fronta se zvětšila. Kafe taky bylo jen černé nebo s mlékem, Vandiny výmysly typu capuccino byly už nad rámec možností a ochoty. Ale i tak jsme získaly své kafe a koláče a víc jsme nepotřebovaly. Do Vídně jsme přijely tentokrát jen s mírným zpožděním, které ani nestálo za řeč. Měly jsme tedy dost času.

Plán byl hodit batohy do úschovny a ve volném čase projít centrum města. A to byla další komplikace. Úschovna ve Vídni je plně automatizovaná – najde se volná skříňka, dají se do ní věci, zaplatí se , vyjede lísteček a odejde se. Jenže. Jenže za a) to nefunguje skvěle – například celý jeden sektor skříňek byl nefunkční a nějaké holčiny řešily, že se jim tam zamkly věci a nejdou dostat ven a nemají ani lísteček, ani nic. Za b) platba v hotovosti. To byl ten zásadnější problém. Měla jsem totiž přesně 3,40 eura. Skříňky od nejmenší za 2,50, 3,50 a 4,50. Ha!

Peněžní problém byl však až druhořadý, protože nebylo nikde volno. Říkala jsem si, že do skříňky za 3,50 věci asi narveme a hledala. První volná skříňka, na kterou jsem narazila byla velká skříňka na lyže za 4,50. To jsem si říkala, že je dost rozdíl a že to nevysomrujeme. Tak jsem se o ni s dalšími 60 zájemci ani nervala. Pak se ale stalo něco – nějaké holky ukládaly velký růžový kufr do skříňky. Moc jim to nešlo. Nejdřív ho chtěly zaplatit v jiném sektoru než byly, což nejde. Každý sektor skříněk má svoji pokladničku. A když se v určitém limitu času nezaplatí, skříňka se zase otevře. Tak je tak pozoruju, nicméně než jsem stihla nasměrovat, tak to pochopily a stáhly se ke správné pokladně. Jenže – jenže najednou zmizely. Slehla se po nich zem. A pokladna daného sektoru přitom odpočítávala poslední vteřiny do zaplacení. No a tehdy se to stalo. Přísahám, že jsme měly snahu ty holky najít. Ale nikde nebyly. A my stály v džungli velkoměsta u otevřené malé skřínky za 2,50, uvnitř které byl velký růžový kufr, což dávalo tušit, že se tam vejdeme i my. Bylo to kdo z koho. Buď ten kufr z nezaplacené skříňky (já fakt nevím jak k tomu došlo a proč si myslely, že mají vše v pořádku a odešly bez zaplacení a bez lístečku ke skříňce) vytáhneme my, nebo to za chvíli udělá někdo jiný. Tak jsme kufr vystěhovaly, narvaly jsme do MALÉ skříňky naše dva velké batohy plus batoh malý příruční. Zaplatily, vzaly si lístek a odešly. Já vím. Bylo to špatně. Na druhou stranu, za chvíli by to udělal někdo jiný. I tak to bylo špatně, vím. Holky ten kufr ani neměly zamčený. Ale nebyla tam žádná obsluha. Nikdo komu by se to ani mohlo říct….

A tak jsme šly do města. A cítily špatné svědomí…

Prošly jsme si náměstí a přilehlé uličky, sedly jsme si na ledovou vídeňskou kávu a když se chýlil čas návratu, daly jsme i pozdní oběd. Vanda trvala na Five Guys, takže hamburger dle vlastního složení.

Pak jsme vyrazily zpět ke uloženým zavazadlům (růžový kufr nikde), vyzvedly naše batohy a zase s černými myšlenkami na růžový kufr a jeho majitelky jsme vyrazily na letiště.

Tam jsme se stihly pohádat hned ve frontě na odbavení s jinou češkou. Fronta byla totiž ukrutně dlouhá. A v tom dlouhém čekání jsme se my rozhodly zabalit batohy s milionem visících částí do folie. A tak jsme to začaly praktikovat. Jenže fronta se pohnula a dav za námi byl dost nespokojený s tím, že má stát na místě, když před námi jsou dva metry volna. Jako kdyby se tím doba čekání zmenšila. Asi měřili minuty na metr fronty. No a tahle paní se rozhodla nás prostě obejít. Když jsme se tedy posbíraly a vrátily se na místo za paní (nutno poznamenat, že to nějak zaspala i paní s vozíkem před námi, a i ta tedy zůstala najednou na konci fronty a vracelo se na původní místo dost živelně) proběhla jistá výměna názorů na to, co kdo považuje za normální při čekání ve frontě.

No ale batohy jsme odbavily, přešly do tranzitního prostoru a odletěly. Ač šlo o krátký let (plánované 2 hodiny a 20 minut byly reálně 1 hodina 50), dostaly jsme večeři. Ta byla moc dobrá, jen jsme byly po večeři ve Vídni a neměly moc hlad. Tak ani moc nevadilo, že Vanda zvolila blbě a vzala si těstoviny s houbovou omáčkou, kterou nejí. Podělily jsme se tedy o mé hovězí a byly skoro spokojené.

Skoro proto, že já si chtěla dát rajčatový džus, když tedy všude čtu, že v letadle chutná jinak. A tím tedy aerolinie nedisponovaly…

Po příletu do Istanbulu jsme plánovaly najít místečko na spaní a do rána někde v koutku přespat. Jenže. Jenže nové letiště v Istanbulu je letiště jak kráva. Všude se psalo, že jsou tam „nap“ zóny. To jsou, ale jednak se sedadly, které nesnesou změnu jedné, výrobcem určené polohy, jednak umístěné uprostřed všeho ruchu pod zářivkami a jednak naplněné lidmi. Po branném cvičení v podobě obejití ooobr letiště jsme se usadily na jednom takovém místě a bylo jasné, že na spaní to nebude. Žádný klid, hned vedle další lidi, člověk nenechá svá zavazadla v takovém davu, aby klidně usnul. U vědomí toho, že druhý den nás čeká tour po Istanbulu a přelet na Zanzibar jsem vyměkla. Rozhodla se (s těžkým srdcem) zaplatit spací kapsule.

Ty byly hned vedle a za pouhých 11 eur za hodinu nabízely klid. Tedy relativní, jak se později ukázalo. Paní byla i ochotná – říkala, že do větších kapsulí bysme se asi i vešly obě, ale jsou bohužel do rána plné. Takže jsme (jupí jeeeej) musely zaplatit 2x kapsuli na šest hodin. Uááááá!!!

Kapsule to nebyly jako v Japonsku. Bohužel. Byl to jen prostor s matrací a místem na věci, kam se člověk mechanicky zavře a větrá to jen pár otvory. Takže mi bylo fakt horko a trvalo, než jsem usnula. Navíc občas v noci křičeli cestující, proběhlo nějaké hlášení….ale spánek to byl a počítá se. To zase jo.

Předletové info

14.8.2022

Vídeň - Istanbul let  TK1888 19:55 - 23:15

15.8.2022

Istanbul - Zanzibar let TK605 18:40 - 2:00

5.9.2022

Zanzibar Istanbul let TK567 5:50 - 13:00

Istanbul - Vídeň let 1887 17:15 - 18:30

Po příletu ještě nocujeme ve Vídni a domů dorazíme 6.9.

Plán je následující:

15.8. - 18.2.    Stone town (ubyt. Balcony house)

18.8. - 20.8.     Mtende (ubyt. Mtende beach bungalow)

20.8. - 22.8.    Kitogani (ubyt. bez další specifikace přes AirBnB)

22.8. - 26.8.    Jambiani (Mbuyuni beach village)

26.8. - 29.8. Kiwengwa (ubyt. Mobydick lodge)

Další uvidíme a i to co teď už víme se může měnit. 

Také upozorňujeme, že s on-line připojením to může být složité a nemusíme být úplně furt on-line :)