Řecko II- Skiathos. Nevěřte Britům ani nos mezi očima!

Ráno bylo poměrně rychlé. Chtěly jsme zase lovit levné hadříky, ale Zalando nás vypeklo a chybky si opravilo. Kdo naopak chybku někde měl, byl RegioJet. Ten si ji zaslouží. Přehodnocovaly jsme totiž plány a původně se rozhodly upřednostnit České dráhy, které navíc jedou dřív a tedy jsou pro nás výhodnější. Nebylo ale jisté, zda jsou stihnutelné (to záleží na frontě ve Vídni - ono stačí mávnout občankou a zařvat "tranzit". Ale musí se vystát fronta k tomu, na koho se občankou mává). Zjistily jsme ale, že v 11:10 odjíždí přímo z letiště autobus Student Agency do Brna, na který navazuje rychlík do Prahy. A tady byla ta chybka. Ač tedy cenu ukazoval systém asi o sto korun vyšší, než IDOS, RegioJet disponoval takovou zvláštností, že cena byla stejná, ať bysme jely ve vlaku Low cost třídou, nebo Byznys třídou. A protože nás do Vídně RegioJet vezl zdarma, můžeme koupit i dražší dopravu, zejména když se povezeme Byznysem, kde se rozdává šampus :)

Takže jsme vyměnily jízdenky, posnídaly a vyrazily na pláž. Vybíraly jsme pečlivě a rozhodly se pro Eleni. Všemi vychvalovaná pláž. Hm. Tak už jak jsme zaparkovaly, tak jsme věděly, že tam být nechceme. Ničím nezaujala ani trochu. Takže znovu sedáme do auta a jedeme na pláž Mantraki. Chce to dojet kousek zpátky a tam odbočit. Jenže to skoro vypadá, že tam není žádná cesta. Navíc se  přednámi otáčí a vrací dokonce i džíp! Chci se otočit taky, ale bodrý Brit si chce povídat. Vypadá důvěryhodně,šedivý vlas, pomalý krok a rozhodné slovo. Prý že kam jedeme. Jo na pláž Mandraki? To jeďte tudy, to normálně projedete. OK. Musí přeci vědět, co říká. Jedeme úzkou cestičkou do lesa. Po lesní pěšince jsem snad ještě nejela. Projíždíme plůtkem, stěží se mezi dílce plotu vejdeme. A pak vede nahoru do kopce cesta plná písku. Tak to ne. Čtyřkolkou možná, malou Bělkou ani náhodou. Otáčím se, vraacím se zpátky a chci pánovi "pěkně poděkovat", ale není po něm ani vidu, ani slechu. Kus zpátky byla taková hezká off-road odbočka na kterou uhýbalo i klasické auto, tak ji zkusíme. To je ta správná cesta, i když dost terénní. Kodrcáme se terénem a dojíždíme k Mantraki pláži. Parkujeme, kus musíme pěšky. Mě se ta pláž líbí. Jen fouká dost vítr a jsou vlny. Vanda nafukuje pusu a že tam být nechce. Prý voda i pláž plná chaluh. To má pravdu. OK. Už jsem trochu naštvaná. Hlásím, že jsem ochotná dojet ještě o jednu pláž dál, ale pak už končím. Nechci poslední den strávit na cestě hledáním ideální pláže. Nasedáme a jedeme. Uhýbáme k další pláži v řadě, Elia. Ta pláž je jen za skalním výběžkem vedle pláže Mantraki. Je položená jakodo pravého úhlu k pláži Mantraki. Fouká taky, ale ne tolik. A jako bonus jsou vlny!

Nejdřív si dáváme fredo kávu, pak si kupujeme lehátka (vcelku zbytečně, když pak odpoledne trávím spíš ve vodě). Jdu to "zkusit". Od té chvíle jsem je ve vodě skoro furt. Dokonalá pláž. Vanda byla trochu zdrženlivější, ale zaskákat si šla taky. Když jsme u sousedů na lehátku viděly hranolky, skákly jsme si do baru pro misku taky. K ní točené pivo(já) a kolu (Vanda). Spokojenost vrcholná. Odpoledne se pak jen střídaly vlny - lehátko - vlny - lehátko.

Po šesté jsme to zabalily. To je tu takový čas, kdy pomalu přestává hřát a sušit sluníčko a je pomalu čas se odebrat z pustiny do civilizace. Doma jsme se převlékly, zaplatily za pokoj a dojely do města na večeři. 

Poslední večeři jsme nechtěly riskovat hledáním nových míst, tak jsme navštívily již prověřenou restauraci Crazy Spoon. Jen Vanda zapomněla, že poprvé jsme v ní neměly tzatziky. Takže jsme je objednaly a co? Ano! Byl v nich kopr. Ten Vanda nesnáší. Skoro plakala, když to viděla. Ale vydržela to bezpráví a objednala si náhradou řecký salát. Jako hlavní chod si dala gyros, já suvlaki. A tentokrát nás nenavštívily paní Papadiamantisová, ale úplně jiná kočka. Smutné hladové oči ale dělala stejně. Tentokrát bylo ale maso dost kořeněné, takže jsme jí ho nechtěly dávat. Ale Vandě zbylo hodně gyrosu a ptala se, zda ho kočka smí. Dozvěděly jsme se, že restaurace nechce, aby hosté kočky krmily, aby si nenavykly chodit a obtěžovat (jakoby to teď nedělaly). Ale že jim zbytky stejně dávají, jen někde vzadu. Takže vše je v pořádku.

Platíme a jedeme domů. Balíme, zítra ráno odlétáme :( 

Řecko II - Skiathos. Pláž Diamantis.

Ráno jsme tentokerát už na Zalandu Lounge lovily obě. Já třeba ulovila boty Gabor za 44 korun. Pak jsme daly snídani a urychlily vypravování, protože (až překvapivě) svítilo sluníčko.

Cílem byla pláž Diamantis. Cesta k ní byla prochu krkolomná, ale furt nedosahovala kvalit Skopelosu. Jenže po nějaké době Vanda zahlásila, že je něco špatně. Google ukazoval, že pláž jepřímo pod námi, ale v cestě bránila vrata a soukromý pozemek s vilou. Zvažovaly jsme co dál, když se najednou objevilo v protisměru modré auto. Ptaly jsme se na cestu na pláž a zjistily jsme, že modré auto ji hledá taky a vzadu není. My tedy otočily naši Bělku s tím, že pojedeme zpátky. Modrásci říkali něco o vloupání se na cizí pozemek. Jenže pak jsme viděli pěší paní,která o kus dále schází na pěší cestičku. Dojely jsme tedy kus dál, tam zaparkovaly a mířily k cestičce, když tu najednou zase modré auto. Cestičku úplně přehlédli. Tak jsme jim ji ukázaly a sešli hromadně asi 300 metrů na pláž. Poměrně strmých 300 metrů.

Pláž za to ale stála. Malá, písečná, roztomilá. Vzhledem k tomu, že já jsem si v noci nějak hla krkem (Vandě je samozřejmě dobře), usoudily jsme, že bereme lehátka. Tak jsme si vybraly, lehly...a za chvíli přišla paní z restaurace hned vedle s tím, že jsou to rezervovaná lehátka a nám může nabídnout už jen "soukromá lehátka" - chápej vyvýšené podium s rákosovou střechou a místo lehátek s ležícími vaky. Co se dá dělat. Bereme i za dvojnásobnou cenu, však jsme za lehátka včera ušetřily :-D

Den probíhal líně - moře, lehátka (co nebyly až tak super, protože sena nich vlastně nedalo ležet na břiše). A to až do chvíle, než nás napadlo dát si kávu. Netušily jsme, že je místní záízemí rozdělené na kavárnu a restuaraci. Ale dokonce jsme i do části kavárny nejdříve šly. jenže tam bylo plno a jediný volný stolek byl na přímém slunci. Šly jsme tedy do druhé části, kde si nás dlouho nikdo nevšímal. Pak přišla servírka s tím, že tohle je restaurace a kávu si máme dát vedle v kavárně. Nicméně nechala si vysvětlit, že tam není místo a vzhledem k tomu, že ona naopak měla dost místa v restauraci, uvolila si, že nám kafe donese. Jenže to by za chvíli neměla přijít její kolegyně. Nejdřív vyhodila lidi sedící vedle u stolu a pak znovu vlastně nás. Nechtěla si dát vysvětlit nic. Tak OK., to to kafe už nechci. A samozřejmě nám ho za chvíli první servírka i nesla k lehátkům. Ale to už jsme jí vysvětlily, že si ho může zase odnést. A samozřejmě. Než si někdo sedl ke stolku, kde jsme původně seděly, měly bysme to kafe vypité 5x a úplně plno všude nebylo snad vůbec.

No nic, takže jsme polehávaly a koupaly se dál, pozorovaly přijíždějící malé čluny a dokonce přijela i loď, se kterou jsme byly na nepovedeném výletu. Nestihla ale ani přistát a už zařadila zpátečku a jela plná lidí zase pryč. Co se odehrálo netušíme, ale už vážně skoro kotvila, když se rozhodla nekotvit.

Asi v půl šesté jsme se pobalily a vyrazily směr krpál nahoru. Vanda chtěla večeřet ve městě, takže jsme se jen krátce zastavily doma, převlékly z plavek a jely do města, abysme si opět daly falafel. Výborný jako vždy. Pán si nás od minule pamatuje, tak už jsme považované za štamgasty.

Už když jsme šly na večeři, Vanda zahlásila "A5 . křižník potopen). Naprosto jsem tomu nevěnovala pozornost, ale když jsme se po večeři vracely do přístavu, on tam kotvil vojenský řecký křižník! Já se divím, Vanda trochu uraženě komentuje, že hlášku "A5 - křižník potopen" hlásala už cestou tam a já ji naprosto ignorovala, i když byla tak třeskutě vtipná. Cestou k autu, po večeři, zrovna křižník stahoval vlajku, tak jsme se podívaly, koupili si v naší oblíbené "kovidové" cukrárně baklavu na doma (ona to není baklava. Tedy je, ale jmenuje se jinak, protože má nahoře takové ty vlásky.)

A to bylo za dnešek vše.

Řecko II - Skiathos. Demo sluníčka skončilo, jsme zase u šedivé oblohy.

Přestože jsme šly spát poměrně pozdě, tedy kolem půlnoci, vstávaly jsme vcelku normálně. Asi proto, že Vandu zase poháněla lovecká vášeň. Zalando Lounge měla startovat s nabídkou kabelek. A po kabelce Vanda prahne. Nakonec se ukázalo, že kabelky v nabídce nebyly. Zato byla značková italská móda. Značky jako Versace nebo Chanel. A co čert nechtěl, opět se vloudil šotek a ceny hadříků za tisíce a desetitisíce startovaly někdy na padesátikoruně. Vzhledem k tomu, že chyba nemá pravidlo, Vanda tohle objevila poměrně pozdě. Konkrétně tak pozdě, že vše už bylo zabrané. Ono se to ještě může v nákupu uvolnit, ale je nutné být ve střehu. Takže Vanda nakonec skoro nesnídala, skoro nedělala nic, jen čekala s mobilem v ruce. Ze všeho nejvíc stála o mikinu Chanel. Ta v její velikostibyla za hříšných 119 korun (originál cena prý asi 15 tisíc). Vanda se ale nechala slyšet, že by vzala jakoukoli velikost, tedy klidně i XL, kdyby se uvolnilo a to by bylo výrazně levnější (54 korun).

Tovše probíhalo v kombinaci s šedivou oblohou, která nevěstila nic dobrého. Podle předpovědi mělo však být polojasno do tří hodin odpoledne. Pak už jen zataženo. Takže jsem vymyslela plán "pláž" a pak se uvidí. Vandu furt obnovující načtení stránky jsem odvezla na pláž Tzaneira. Tam jsme s sebou mrskly o písek a Vanda pokračovala v klikání, já si četla a pozorovala místní lodní "autobus", který vozí lidi do hlavního města a i jinam na pláže za 4 euro (opravdový autobus prý stojí do dvou eur).

Za chvíli jsme ale zjistily (já) že se mi leží dost nepohodlně. Nevím čím to, ale zavelela jsem k ústupu a přesunu na lehátka. To jsme udělaly, a plánovaly jsme kávu. Já však začala tušit problém. Ono ta pláž vypadala trochu povýšeně, ale názor jsem si utvrdila ve chvíli, kdy místní zaměstnanec začal v bílém oblečku se slamáčkem zametat pláž. To vypadalo dost podezřele a tak jsem Vandu upozornila, že předražená lehátka odmítám platit. Zejména dnes, když nikdo neví, jak dlouho se tam budeme povalovat. A taky že jo. Káva plus lehátka 18 euro. Lehátko 10 eur. A tak jsme odvolaly i objednávku kávy (i ta byla mírně dražší, než je obvyklé) a rozhodly se jet na jinou pláž.  Vandě to bylo jedno. Už začínala chápat, že mikina nebude.

Vedlejší pláž Kanapista mi připadala sympatičtější a to i přes to, že cena kafe nebyla výrazně jiná, než na pláži předchozí. Usadily jsme se do lehátek u stolečku, popíjely kávu a Vanda (překvapivě, když nesnídala) dostala i hlad. Takže jsme objednaly toust a pokračovaly v sezení. Ba i knížky jsme vytáhly. po nějaké době jsem zaznamenala, že Vanda není moc spokojená. Slíbila jsem dočíst kapitolu a pohovořit o plánech, ale kapitola byla dlouhá a tak jsem to vzdala a o plánech jsem pohovořila hned.

Vlastně jediná "atrakce" pro deštivé dny tady na ostrově je klášter Evangelistria. Byl založen už v roce 1794tvrdí Tripadvisor, ale to moc nekoresponduje s oslavným "slavíme 200 let" u vchodu. Možné ale bude, že slavíme 200 let řecké vlajky - klášter totiž ukrývá stav, na kterém byla první řecká vlajka utkána (fakt jsme ho viděly), a to se mělo přihodit 1807, kdy se zde sešli bojovníci za svobodu v čele s Theodorosem Kolokotronisem (zase říká tripadvisor).

Takže jsme ke klášteru vyrazily. Výhodou malého ostrova je, že je tu všude blízko. Ke klášteru se sice musí do hor, ale cesty nedosahují "kvalit" cest na Skopelosu, takže cesta probíhala v pořádku.

Klášter je krásný. Nově opravený, všude plno zeleně. V horách s výhledem na moře. Co chtít víc. Vanda furt byla přešlá a nic ji nezajímalo, takže se ani nechtěla fotit, ani nic. Nad klášterem byla kavárna, kde jsme si daly horkou čokoládu a čaj a poseděly a pak jsme se vypravily zpátky do města. Potřebujeme nakoupit něco na snídaně a najít nějaké místo na večeři. 

Objevily jsme otevřený Spar, takže jsme si koupily sýr i jogurty a po zaparkování jsme si v místní zmrzlině daly zmrzku. ta byla trochu podezřelá, protože Vanda zahlásila, že melounovou vůbec necítí. Divné. Cítila ale moji citrónovou, takže sbalila můj kelímek a dojela moji zmrzlinu a na mě zbyla melounová. Ne tedy, že by neměla žádnou chuť, ale terno to taky nebylo. Pak jsme se prošly trochu po městě a sedly si na večeři, kdy Vanda ani nedojedla svůj gyros pita.

Po návratu domů hned zalehla s tím, že asi hned usne.

Ale buďte všichni v klidu, máme brutálně drahou pojistku pro červené země, tak by i prodloužení pobytu bylo hrazené. Jen tedy právě proto, že máme brutálně drahou pojistku vím, že Vandě naprosto nic není :)   

Řecko II - Skiathos. Utrpěly jsme lodní výlet, ale den ukončilo super kino!

Ráno jsme musely vstávat brzy. Ne zas tak moc brzy, jako Vanda nařídila budík (prý omyl haha), stačilo by o hodinu později, ale co člověk nadělá. Když ho to vzbudí, už je konec. Hlavně, že Vandička si spala, jako kdyby nic nezvonilo.

Na lodi jsme měly být v 9:30. To jsme i byly. Před lodí už fronta jak kráva a my se loučily s pěkným místem. Vandě to zjevně bylo fuk,takže skočila naproti do kavárny (té kovidové, kde dávají pití do plastu) a tam si ještě postavila putýnku.Takže celá fronta nastoupila před námi, zato Vanda ví, jak se vyrábí kafe fredo. Přesněji jak na to, aby neklesla pěna. Je totiž nutné - prý - oproti všem radám baristů, vyšlehat co nejméně tučné mléko. Ideálně mít mléko s 0 % tuku, 0.5 % přinejhorším.

Přes to všechno jsme se nakonec usadili dobře - nikdo nešel na příď, takže jsme měly dokonce na výběr. Chvíli po nás přijel ještě autobus turistů a nastoupili také filmaři. Ti si narvali krámy hned vedle nás na lavičku. My si ale držely své pozice a neuhly ani o píď.

První zastávka byla na nejhezčí pláži ostrova - Lalaria. Když jsme  se kní blížili, vlastně nás překvapila. Podle fotek jsme ji čekaly jinou. Velký skalní oblouk nebyl tak velký, pláž nevypadala tak majestátně. Ale co bylo nejhorší - na tu pláž najednou mířilo asi šest lodí. Všechny zastavily vlastně ve stejný čas, vypustily davy turistů a začal úprk oblázkovou pláží vyfotit se na tom správném místě. Co hůř, jen o chvilku později začaly i plavecké závody o to, kdo obloukem podplave rychleji, protože něco jako láska - štěstí navždy - blablabla.

To dostatečně znechutilo náš pobyt na tom místě. Přitom koupání tam bylo hezké. Ale v těch davech...

Pláž jinak není dostupná, než lodí. Užít siji v klidu by znamanalo tedy půjčit si loď. Do toho všeho zmatku vytáhli filmaři kamery a drona. Už na lodi padlo "nekoukejte prosím do kamery a nemávejte na drona". Takže jsem samozřejmě na drona mávala.... nikoho totiž vůbec nenapadlo se zeptat, zda nám natáčení nevadí, zda to bude v pohodě a podobně. Nic, jen natáčíme a ještě máme požadavky. A už vůbec nechápeme, proč si filmaři nanajali svoji vlastní loď.

No nic, hodina a půl utekla a konečně je čas návratu na loď. Hurá, jedeme dál. Druhá pláž v pořadí je pláž u výběžku Kastro. Tady bylo ve 14. století hlavní město Skiathosu. Zbyly po něm ruiny opevnění na kopci. Takže po výstupu z lodi nastal úprk nahoru (my ne, protože Vanda si na pláži Lalaria opět podvrtla kotník a ač tedy moc netrpěla, cesta nevypadala, že by se jednalo o procházku bez problému. Zůstaly jsme tedy na pláži - plné chaluh a smradu. Paráda, to člověk chce. Ani na koupání to tu nebylo, právě kvůli nasekaným chaluhám všude ve vodě.

OK, přečkaly jsme hodinu, než se výprava vrátila a vyrazili jsme dál. Tentokrát jsme při cestě kolem ostrova Skiathos dorazili na pevninu . To byla vysloveně byznys zastávka - Katigirgis bay je místečko s malou písečnou pláží a pár restauracemi. Zde jsme měli údajně domluvený zvýhodněný oběd. Posádka odvedla osazenstvo lodě na pláž, zatarasila cestu dál a všechny hnala do spřátelené restaurace (mimochodem té s nejmenším hodnocením dle google z těch tří, které na místě byly).

Na koupání místo také moc nebylo, pro změnu kvůli mělké vodě. takže jsme na pláži taky přetrpěly hodinu a půl a konečně se vyrazilo domů. Cesta vedla kolem pláží, které nám byly představovány jako "pláž", "pláž s vodními sporty", "pláž"...

Co trochu vylepšilo cestu, že už skoro v přístavu na nás začali dotírat delfíni a vysloveně se předváděli. A nutno dodat, že kapitán zastavil, i párkrát loď otočil delfíním směrem, takže si všichni mohli delfíny prohlédnout.

V přístavu při výstupu z lodi pak Vanda neváhala člence posádky, která vybírala dýška za plavbu sdělit, že to celé stálo dost za prd a v podstatě jsme vyplýtvaly jak svůj čas, tak svá aura. No, paní se to nelíbilo. Samozřejmě. Nicméně když jsme zpětně četly recenzi na google, pochopily jsme, že jsme měly číst recenze už dřív. Společnost je na tom s hodnocením hodně, hodně špatně. A podle zkušeností ostatních jsme vlastně ještě dopadly dobře. 

Po plavbě jsme odjely domů, vykoupaly se a odpočinuly si a asi za dvě hodinky vyjely zpět do města na večeři. Tu jsme si daly v místním podniku street food, kde dělají domácí falafel. Mají hodnocení skoro 5 hvězdiček a vážně to bylo výborné. Pak jsme si trochu prošly město a byl čas na hlavní atrakci večera. Měly jsme lístky do místního letního kina na film Mamma mia! 

Když Vanda přišla s myšlenkou jít do kina, byla jsme trochu skeptická. Ale výsledek předčil má očekávání. Do kina sice pouští už hodinu před promítáním, ale člověk se nenudí. je otevřený bar (toho jsme hned využily) a pouští různé krátké sestřihy písniček a podobně. Zajímavý ale byl hlavní program. Nejdřív se objevily samozřejmě opatření proti šíření kovidu - do baru a na záchod se sní jen s rouškou (aha, to jsme asi měly vědět dřív, když jsme do toho baru šly) a nesmí se tančit v uličkách. Včetně dodatku za tímto nařízením, který zněl "poděkujte vládě".

Takže jak to říct. Všechna opatření se samozřejmě "dodržela".

Před filmem personál roztleskal publikum a začalo se promítat. Když tu najednou, do filmu při "Dancing queen" nastoupil personál znovu a dokonce publikum roztančil. Pak se vstupy kina do děje opakovaly při každé vhodné příležitosti. Film měl dokonce i čůrací přestávku, po které se pokračovalo ve stejném duchu. Při finále filmu už tančilo celé kino! Naprosto neuvěřitelný zážitek!

Kino končilo chvíli před půlnocí, takže jsme jen došly k autu, nasedly a dojely domů a šly spát. Ale to kino ... to stálo rozhodně za to, bez ohledu že film je 13 let starý. Navíc vidět ho tady, poté co vidíte všechny místa, kde se točilo, to je přeci naprostá nutnost!  

Řecko II - Skiathos - Jak na ostrově Sv. Martin

Ačkoli ráno vypadalo nadějně, než jsme se vypotácely ke snídani, přicházel slejvák. Takže jsme opět posnídaly uvnitř, za zavřenými dveřmi. Aby bylo jasně vidět, jak moc se nedaří, umíchala jsem k snídaní vajíčka a následně celou jednu porci vyklopila na podlahu. Vzhledem k tomu, že nás ubytování nezásobuje ani hadrem, ani houbičkou na nádobí, jednak se pohroma blbě uklízela, jednak pánvička nejde umýt. Takže míchaná vajíčka víckrát nebudou.

Po dešti bylo pořád neurčito. Chvíli jsme se plácaly doma (Vanda nakupovala protože odhalila nějakou asi chybu na Zalando Lounge a sbírala tedy značkové hadříky, včetně Levis džín za 34 korun kus) a pak se rozhodly vyjet podívat se na místní klášter Evangelistria. Jenže plány jsou od toho, aby se průběžně měnily. Zkontrolovala jsem přílety a odlety na místním letišti a zjistila, že teď je ideální čas. Místní letiště totiž má dráhuzačínající hned v zálivu ve městě a končící na konci zálivu za městem. Letadla tedy přistávají přes záliv u města, což je samo o sobě hezká podívaná, ale pokud se dojede (nebo dojde, vážně je to vlastně v centru města) až k pláži na konci zálivu, letadla přistávají přímo nad hlavou a hned za plážičkou (a silnicí) dosedají na ranvej. Silnička je dokonce vybavena semaforem, aby auta nepřejížděla v době startu za letadly. A protože stejně jako na ostrově Svatý Martin, je to turistická událost, je na místě i malé parkoviště. Přijely jsme akorát na start jednoho letadla. Nutno říct, že i piloti si to užívají a když rolují na start, davu čumilů mávají. Pak jsme musely chvíli počkat na další start a hned po něm byla dvě přistání. A zatímco starty začínají u čumilů a končí na druhé straně nad mořem, přistání jdou od města přes čumily na dráhu a jsou tedy ještě mnohem víc impozantnější.

Když jsme si to dosyta užily, sedly jsme do auta, vrátily se domů a převlékly se - a teď se držte - do plavek! Ano, konečně přišla ta chvíle, když už počasí začalo vypadat přívětivě a minimálně slibovalo, že ležet napláži by šlo.

Vybraly jsme pláž Troulos. 

https://www.google.com/maps/place/Troulos+Beach/@39.1404219,23.4173368,17z/data=!3m1!4b1!4m5!3m4!1s0x14a6df54af8e16bb:0x1f66d89f8c49a996!8m2!3d39.1404178!4d23.4195255

Průvodce sliboval super pláž plnou jemného písku. To jako jo. Ale jinak? Takhle si super pláž nepředstavujeme. Nejdřív jsme se zastavily na kávu, aby nám číšník přišel říct, že vlastně kafe asi nemají. Myslely jsme, že blbě slyšíme a dokonce i dvě paní vedle  valily oči (ty seděly u vína). Tak jsme se přesunuly vedle, kafe končně daly a přemýšlely co dál. Pláž se nám nelíbila. Byla plná lidí, plná slunečníků. Takové Bibione v menším.

Takže jsme zase sedly do auta a pokračovaly po pobřeží dál. Vanda našla pláž Katharina.

https://www.google.com/maps/place/Katharina+Beach/@39.1430963,23.4026009,15z/data=!4m5!3m4!1s0x14a6dfbcad54c7ef:0x43f5b855f87707ff!8m2!3d39.1430963!4d23.4113556

Google sliboval malinkou plážičku s trochu složitějším přístupem. Ukázalo se, že přístup je opravdu dost složitý, dokonce v jedné části je i připevněné lano, které pomáhá slézt i vylézt. Malinká cestička pro jednoho nás horolezeckým krokem dovedla na dokonalou plážičku. Pár lidí tam bylo, ale ne moc a dokonale se rozprostřeli po pláži. Pár lidí to pojalo jako nudistickou pláž, ale bylo to tak půl na půl.

A dokonce i sluníčko se rozmyslelo, že jako už svítit bude a bylo i na koupání. Takže odpoledne jsme strávily tady na pláži.

Večer jsme se pobalily, dojely do města Skiathos a domluvily na zítra lodní výlet. Ten povede kolem celého ostrova Skiathos a zastaví na plážích na severu, kam se nelze dostat jinak, než lodí.

Pak už jsme jen koupily pečivo na ráno k snídani a daly večeřiv jedné z restaurací u přístavu. Narvané kprasknutí jsme se odvalily do auta a dojely domů. Blog píšu ještě večer, protože zítra se brzy vstává a vyráží na výlet.

Řecko II - Skiathos. A nezaprší a nezaprší...

První noc v novém bydlení byla sice bez poryvů větru, ale zato s neustálým klapáním deště na střechu. Celou noc lilo jak z konve.

Ráno taky. Takže jsme opět vtáhly z terásky dovnitř židle i stůl a daly snídani. Včera jsme koupily nějakou pomazánku. Chutná dost zvláštně, tak jsme zkusila použít google překladač z čeho vůbec je. Vypadala jako rostlinná s chřestem, ale překladač váhal mezi treskou a palcem u nohy. Fakt. Palec u nohy se ukázal, to si nevymýšlím!!! Ostatně to by vysvětlilo tu chuť...

Po snídani jsme se vrátily do postele, protože co by šlo tak jako dělat v tom slejváku. Když trochu přestalo, vyhlásila jsem odjezd. Plán byl zastavit v supermarketu, koupit pláštěnky a pak vyrazit na prohlídku města.

Na parkovišti, vedle naší Bělky (máme teď bílý Nissan Micra) nějací chudáci vylívali kelímkem na pivo vodu ze svého červeného sršně. No, ještě že nám během noci nevznikl v autě bazén...

Nápad koupit pláštěnky v supermarketu měl z turistů kde kdo. Hlavně to zajímalo, nevím proč, ty s přilbama na motorku :). Ale nikde jsem pláštěnky neviděla a když jsem se ptala prodavačky, potvrdila mi, že nemají.

Dojely jsme tedy až do města, zaparkovaly a v místním obchůdku se vším jsme pláštěnky ulovily. Prošly jsme si hlavní nákupní ulici (z jednoho krámu nás vyhodili, že nemáme roušku. V milionech dalších to překvapivě nikomu nevadilo). Očumovaly jsme tretky a podobné záležitosti a chodily nazdařbůh. Byly jsme i u muzea a rodného domu Alexandra Papadiamantise. Vandě se hrozně líbí jeho jméno :). Pokud jste oněm nikdy neslyšeli, je to řecký spisovatel. Uvnitř jsme ale nebyly, protože zrovna byla polední přestávka.  Nakonec jsme vylezly na místní kopec, ke zvonici a pravoslavnému kostelu  Agios Nikolaos. On něj je krásný výhled na celý Skiathos i přístav.   

Ana krásné vyhlídce jsme se musely i fotit. Vanda hlavně. takže sundala pláštěnku, mikinu, vyhupla na zábradlíčlko a dělala pózy. Na to přišli po chvíli nějací češi. Kluk s holkou. Chvíli ve svých bundičkách postávali, a když Vanda slezla ze zábradlí, holčina poznamenala, že chce fotku a že se svlíkne :) Chlapec nechápal proč, ale neměl šanci jednou nastavený trend změnit :)

Když jsme se vrátily do přístavu, byl čas na kávu. Vandě se líbila jedna cukrárnička u přístavu, ale ztroskotalo to na kávě - tu dávali do plastových kelímků, že jako pandemie. I byli ochotní udělat výjimku a dát mi kafe do porcelánu - ale jen mě. Vanda chtěla ledové kafe a do do skla nedají, to už venku lidé mají v plastu a mohli by mít řeči. OK, takhle to nechceme, tak jdeme o kavárnu vedle, kde pandemie není a dávají vše normálně do skla a porcelánu. Vanda se rozhodla i pro palačinku, Takže byl čas na kávu a palačinku :)

Další průzkumná cesta vedla do druhé části přístavu a druhé části města. V přístavu jsme obhlížely možnost výletní plavby na severní část ostrova. Není jich moc. Většina plaveb jezdí na Skopelos, obhlédnout Mamma mia pláže. Procházkou jsme celé město obešly, až jsme se vrátily do centra. objevily jsme pekárnu a koupily si chleba na zítřejší snídani a u domu spisovatele Papadiamantise jsme si sedly na mražené mango (Vanda) a mražení Daikiri (já). Kousek od domu je kino pod širým nebem. Hraje kde co, ale pravidelně mezi normálními filmy, asi šx týdně i film Mamma Mia! Co taky jiného a kde jinde. Usoudily jsme, že asi půjdeme do kina. Ale furt jsme se obávaly deště, takže Vanda briskně vykomunikovala s kinem, že budou hrát i v sobotu, a že lístky nám nechají na jméno u vstupu a nemusíme pracně hledat předprodej někde ve městě.

Pak už bylo asi půl sedmé, pomalu jsme došly do čtvrti, kde parkujeme, vybraly jsme si restauraci a daly si večeři. Vanda riskla rizoto, já musaku. Ostatně musaku asi mají celořecky nějakou předpřipravenou. Vždy narazíme (až na výjimky) na musaku chutnající stejně, stejně složenou ve stejných keramických mističkách. Začíná to být divné. Chutná dobře, jen je prostě divné, že je natolik unifikovaná.

Pak už byl čas sednout do auta a dojet domů spát. Nebe začíná vypadat mírně nadějně, třeba se i dočkáme lepších zítřků.

Řecko II - Skopelos a Skiathos. Den D. Přesun.

Počasí ani ráno nevypadalo nijak vesele. Na obloze přibyly kvalitně ocelové mraky a my snídaly už klasicky ne na terásce, ale za zavřenými dveřmi apartmánu. To znamenalo přetahat křesla a stůl zase dovnitř a po snídani opět ven. Aby byly standardně uvnitř, na to není v apartmánu místo.

Vanda u domu objevila keř jasmínu a usoudila, že ten nutně naše zahradnice potřebuje domů, takže se po snídani vypravila planýrovat jasmín. Na tu jeho dopravu domů jsem dost zvědavá. Pak už jsme si pobalily kufříky, naložily je do auta a vyrazily jsme měr benzínová pumpa. Potřebujeme totiž doplnit vyjetý benzín.  Jen netušíme kolik. Ale máme plán. Naberu trochu a uvidím, jak se ručička pohne a pak metodou pokus/omyl budu přidávat. Benzín je tu drahý, holt malý ostrov. Takže litr stojí skoro (až na pár reklamních fufníků) dvě eura. Oč snazší by bylo nabrat plnou.

No. U benzínky ale bylo všechno jinak. Lidé jsou zjevně zlo a benzín nabírá obsluha. To by bylo OK, kdyby ovšem nebyla nechápavá. Asi nikdy žádného turistu s takovým požadavkem nepotkala. Tomu se ale nechce věřit. Takže jsme požádaly, aby nejdřív zkusila tak 12 litrů.  Natankovala deset. A prýmáme klidně nastartovat s pistolí v nádrži. Tak jo. Ručička paliva se ani nehla. Zdá se mi to divné, zkouším to 2x a nic. OK. Není zbytí. Trochu musí přidat. Tak ještě deset. Znova přihodí, znova zkouším a znovu nic. To není možné, víc se na tom pidi ostrově nedalo najet. Vystupuju, končím, takhle to nejde. Říkám že zaplatím a valím oči. Ona nepřihodila dalších 10 litrů, ale jen dva. Takže celkem v součtu 12. A ještě se rozčiluje, že jsme fakt divný. No nic. Platím, říkám jí, že zajedeme holt jinam,což jí rozčiluje ještě víc :)

Za rohem je další benzínka. Znovu samozřejmě s obsluhou. Zkouším dalších 12 litrů. No a jistě - máme teď o čtvrt nádrže víc, než jsme potřebovaly. Možná za to úplně nemůže první obsluha, možná se sekl ukazatel a možná jsem se měla znovu podívat na palivoměr na druhé benzíně. každopádně jsme darovali benzín tak možná za 15-20 eur naší půjčovně. To se vyplatí.  Mám ukrutnou "radost" z investovaných 50 eur  za benzín. Auto vracíme, bere mi kufříky a jdeme si pro lístky na trajekt.

ty dostáváme spolu s instrukcí, že trajekt jezdí kvůli počasí z městečka Agnontas na druhé straně ostrova, a že nás tam lodní společnost dopraví autobusem. Ten bude odjíždět v jednu z přístavu.

Ideál. Je čas na kávu.

Po kávě na zahrádce, která je uzavřená igelitovou stěnou, tudíž tam nefouká, jsme počkaly v přístavu na autobus a dojely do Agnontasu. Zajímavá věc. Na druhé straně ostrova tolik nefouká, ani vlny nejsou. Je vidět, že je to provizorní řešení, na trajekt tam není ideálně místa, ale bez problémů nastupujeme a odjíždíme. Cesta je kratší a tak možná za 40 minut jsme v Skiathosu.

Půjčovna aut má být 200 metrů vpravo od přístavu. Nalezly jsme jí poměrně rychle. Vyřizujeme papíry a hned překvápko. To, proč jsme si tu půjčily auto bylo, že autobus jezdí jen po spodní části ostrova, na severní část nejezdí. Chtěly jsme mít možnost jet všude. Jenže teď paní bere mapu, škrtá nám všechny silnice na severu (i nějaké na jihu) a vysvětluje, že tam jezdit nemáme. Taky nemáme věřit google mapám a kde že bydlíme. Vysvětluje pak okružní jízdu k našemu ubytování s tím, že rozhodně nemáme jet zkratkou, kterou nám bude google nabízet. Tím se asi auto stalo dost zbytečnou záležitostí. I přímo u domu nám staví autobus. No, co už.

Nasedáme do auta (měla to být C3, ale máme Nissan Micra) a jedeme podle instrukcí. Cestou potkáváme supermarket, tak děláme zastávku na nákup snídaně a dalších nezbytností typu víno.

Odbočku k našemu novému domovu míjíme, tedy se musíme otáčet a zkusit to znovu. Na druhý pokus se to povedlo (a opět superúzkou příjezdovou cestou) dorážíme na místo. Ubytováváme se, pokoj má opět pěkný výhled na moře a okolní ostrovy.

Poblíž by měla být v docházkové vzdálenosti restaurace s dobrým hodnocením, tak jdeme na večeři tam. Ukazuje se, že je to spíš fast food s omezenou nabídkou vlastně jen gyros pita. Nevadí, když už jsme tam, bere gyros pitu. Domů se vracíme akorát, když začíná pršet.

Od zítřka ale už určitě bude vše zalité sluncem!!

!

Řecko II - Skopelos. Výlet k pirátským hrobům.

V noci proběhl regulérní bo jo peřinu. Tedy prostěradlo. Vanda si nárokovala celé. To jsem nechtěla připustit. Několikrát jsem musela prudce trhnout a dokonce došlo i na slovní výměnu názorů na to, kolik prostěradla je pro každou ideální stav. Vanda sice souhlasila s polovinou, ale fakticky uzurpovala tak 80 procent.

Ráno jsme musely opět posnídat uvnitř. Jen jsme konstatovaly, že vlny se zdají být větší, než včera. Poprvé jsme také měly chleba z pekárny. Doteď jsme kupovaly to, co zbylo večer v supermarketu, tedy balený krájený chléb, dost podobný našemu. Vandě ale víc chutná místní pečený, podobný spíš bagetě nebo housce. Ten je ale k dostání spíš dopoledne.

Přemýšlely jsme kam pojedeme. Já prosazovala pirátské hroby, Vanda spíš prohlídku nějakého města na druhé straně ostrova. Nakonec jsme usoudily, že časově musí být zvládnutelné obojí. Nejdřív jsme ale vyrazily do přístavu, zjistit jak je to s trajekty. Místní domácí říkala, že pokud trajekt nejede, chodí SMS. Ta nám nepřišla. Pak také říkala, že pokud by nic nejelo, má volno i pro další naše ubytování. Jako hezká nabídka, ale raději bychom jí nevyužily. Také musíme zítra vrátit auto, což by pobyt zde komplikovalo (ano, vím že by nám ho rádi půjčili asi i pro další dny, ale... )

V přístavu jsme chvíli hledaly správnou kancelář, kde nám ale paní nakonec vysvětlila, že dnes řeší dnešní trajekty. A že zítra bude řešit zítřejší. Máme dorazit dřív a uvidí se. Zatím to ale vypadá tak, že se jezdí z druhé strany ostrova (ta je blíž ke Skiathosu). A na druhou stranu ostrova nás lodní společnost dopraví autobusem. Takže nejsme odstřižení až tak moc, jak to včera vypadalo. Uvidíme.

Vyrazily jsme do hor. Nabízela jsem Vandě, zda se nechce převléknout (vyrazila do hor v šatičkách a sandálkách), ale nechtěla. OK. V horách velela navigace odbočit na neudržovanou cestu bez asfaltu. Ta cesta navíc mířila furt vzhůru, což mne docela děsilo (já vím, měla už bych být dost zvyklá) a protože navigace mluvila o cíli po jednom kilometru, rozhodla jsem se nechat auto bezpečně na asfaltu a dojít to pěšky. Netrvalo to nijak dlouho. Jenže. Jenže navigace říkala "ujedeš kilometr a pak musíš pěšky". A to pěšky směřovalo do kopce do lesa, bez jediné pěšinky. Marně nás to hledalo víc lidí. Takže jsem si řekla, že to půjde a vyrazila do svahu cestou necestou. Spíš necestou. Vanda odmítla (dobře udělala) a čekala na cestě. Já šplhala lesem, který byl zarostlý čímsi plazivým s ostny, takže jsme měla nohy celé rozedrané. A nahoře na kopci jsem zjistila, že tudy to fakt nepůjde.

Mezitím Vanda seděla jako zjevení dole na cestě ve svých šatičkách, až ji našli jiní lidé. Ptali se na cestu k hrobům a Vanda je poslala do kopce nahoru za mnou, že čeká na mámu, která šla hledat hroby nohoru přímo za nosem. Až se tedy dočtete, že v Řecku straší duch dívky v modrých šatech, který posílá turisty bídně zhynout do lesů v horách, není to duch, ale naše Vanda.

Vtipné na tom je, že když jsem slezla kopec dolů a vypravily jsme se zpátky, odbočku k hrobům jsme bez problémů našly. Cestička vedla přímo k nim, jen poslední kus po kamenitém podloží a Vanda na posledních asi 50 metrů už odmítla jít. Usadila se a čekala na mě a i když jsem se vrátila a nabízela jí, jestli se tam nechce jít podívat, nechtěla. Že prý strašně leje. Přitom to byla slabounká přeprška, která skončila pomalu dřív, jak začala.

Vydaly jsme se na cestu zpátky a když jsme se dostaly na silnici (kterou jsme opravdu mohly vyjet i s naší Bloody Mary), začalo už opravdu pršet. Jenže to by duch dívky v modrých šatech nesměl pronést větu "divné, že nezačne pršet ještě víc". No, takže začalo. Začal regulérní slejvák.

Když jsme se dostaly k autu, byly jsme dost mokré na to, chtít ještě někam do města na kafe. Chtěly jsme domů, převléct se do teplého (nic takového s sebou nemáme) a suchého.

Doma jsme si na chvíli vlezly do postele a někdy po čtvrté jsme se vydaly do města na kafe před večeří. Už samozřejmě nepršelo, jediná přeprška dne přišla, když jsme šly k autu od pirátských hrobů.

V přístavu jsme daly kafe a vyrazily na večeři, která nás dnes zklamala. Tedy hlavně Vandu, která si objednala špagety bolognese.  Mezitím také přišla SMS, že náš trajekt odjíždí zítra z přístavu na druhé straně ostrova, tak to vypadá nadějně.

Řecko II - Skopelos. Začalo foukat.

Když jsme se chystaly včera na lodní výlet, byly jsme informované, že je to poslední jízda proto, že se má změnit počasí. To jsme ostatně věděly. Vandy mobil hlásal hrůzy typu očekávání silných bouřek a podobně. Nepřišly ale.

Co přišlo, je silný vítr. Snídat jsme musely doma, za zavřenými dveřmi na terasu. A protože se stále čekal déšť, rozhodly jsme se, že právě nastal čas prohlédnout si město, ve kterém bydlíme.

Se snídaní jsme moc nepospíchaly. Hezky pomalu se najedly, oblékly se a vyrazily jsme nejprve asi do 5km vzdáleného kostela Agios Rininos. Je to kostelík uprostřed ničeho, celý opravený roku 2000. Za kostelem je hrobka s uloženými ostatky právě Agios Riginos, patrona ostrova.

Pak jsme se vrátily do města a vyrazily prozkoumat místní hrad.

Nejprve jsme se zasekly na hrázi. Místní přístav je chráněn hrází. Z moře byly vlny tak vysoké, že se o hráz tříštily a dost často vyskakovaly zbytky roztříštěných vln vysoko nad hráz. Pohled to byl působivý.

Na hrad vedla spousta schodů a nabízelo se hodně výhledů.

Když jsme se dost vynadívaly, nahoře jsme se zase otočily směrem dolů, prohlédnout si místní změť uliček. Jsou to malé, spletité uličky, často prokládané schody, aby se po nich vůbec dalo chodit, ale místním nedělá problém po nich ani jezdit na skútru, občas někde i autem. A já si stěžuju na naši už vlastně výpadovku z města...

Když jsme opět sešly do přístavu, daly jsme si kávu (a neodolaly objednat i palačinku). Seděly jsme, koukaly na přístav a vedly řeči o tom, že nejezdí trajekty. Jsme úplně opuštěné na ostrovně uprostřed moře. Uvidíme, jak se situace bude vyvíjet dál. Ještě furt máme čas a tak nás nejezdící trajekty moc neznepokojují.

Moje teorie, proč trajekty nejezdí, když teoreticky zas není tak zle je to, že jsou problémem vlny. Zažily jsme to už včera při návratu z lodního výletu. Najednou si vlny chodily křížem krážem. Jeden směr trumfoval druhý gang vln, co šly na druhou stranu. V tu chvíli také kapitán hnal pařící puberťáky z přídi. Řekla bych, že to může být problémem, proč trajekty nejezdí, neb to může být nebezpečné.

Po kávě jsme se ještě chvíli procházely, pak jsme se rozhodly jet domů a před večeří si trochu odfrknout. U hradu jsme objevily docela zajímavou restauraci, při troše turistických dovedností ji lze navštívit i pěšky, tak to zkusíme.

Cestou jsme zastavily v supermarketu pro doplnění sýrů. Při vystupování mi vítr vzal dveře a já zanechala červený lak naší Bloody Mary na bílém laku auta stojícího vedle, ale taky to bylo auto z půjčovny a navíc jsme stihly odjet po nákupu dřív, než majitel bílého žihadla :). A stejně, za to jsem nemohla, to byla vyšší moc :)

Dalo se i sedět na balkoně, tak jsme si otevřela cider a pozorovala vlny.

Asi po hodině jsme začaly řešit večeři a ukázalo se, že restaurace na hradě otevírá až v osm. To jsme čekat nechtěly. Takže jsme nakonec zase vzaly auto a jely jsme do města. Na parkovišti už food track zjevně ukončil sezonu, tak jsme hledaly jiné místo. Ale protože už víme co kde je, šly jsme najisto pod velký platan. Tam je několik restaurací, my si vybrali tu nejlépe hodnocenou. No, restauraci...byl to spíš řecký fast food. Vanda znovu gyrosem nepohrdla, já si tedy objednala hamburger. Nebylo to špatné, ale výrazné mínus získali za tzatziky s koprem. Ale prozíravá Vanda se ptá furt, takže problém odhalila už ve fázi objednávání a zvládla vyměnit tzatziky za majonézu. Spokojenost na všech stranách.

 

Řecko II - Skopelos. Lodní výlet.

Ráno jsme vstávaly na budíka. Chápete to? Na dovolené!

Jenže už v deset nás čekali v přístavu. Probíhalo nastupování na loď a vyplňování patřičných formulářů o tom, že jsme v pořádku. Každý dostal formulář velikosti A4, ten patřičně vyplnil a pak ho vyhodil, protože ho za celý den nikdo nechtěl vidět.

My se s Vandou usadily na přídi v patře. Bylo to hezké místo, vešla se tam jen řada židlí a tedy mimo davy. Jen pod námi na přídi se uvelebila skupinka puberťáků. Uznávám, že si lepší místo pro ně nemůžu představit. Celou příď měli pro sebe, natáčeli videa, pouštěli muziku. Jeden velký mejdan. Problémem byli spíš rodiče, kteří se uvelebili na zádi a chodili nám furt přes hlavy něco kdákat na děti, nebo si je fotit. 

Ještě než jsme vypluli, jednomu z chlapců spadla bota do vody. Bylo z toho velké haló, samozřejmě děsná sranda a tak, kdákání rodičů a podobně...až tedy posádka botu ještě vylovila. Čekaly jsme s Vandou, kdy za botou poletí i dítě, nebo alespoň ten reprák. Ale bohužel nic.

Plavba to byla údajně poslední tento rok. I proto jsme dostaly 5 euro slevu. Z ceny 30 eur na osobu se platilo jen 25. Zítra se má totiž zhoršit počasí a jezdit se už nebude, plus samozřejmě konec sezony. I proto jsem nečekala tak plnou loď. Ale překvapivě plno bylo.

První cesta vedla na ostrov Alonnisos. Tam byla přestávka 2,5 hodiny. Místní chora je malinká, ale bylo možné dojet do staré chory, postavené vysoko na kopci. V přístavu už čekaly autobusy, aby nás tam dovezly. Jízdné skoro odpovídalo MHD, za zpáteční lístek se platily 4 eura na osobu a tak je podezřívám,že sleva na loď byla "nechci slevu zadarmo", protože se zaplacením autobusu to pak vyjde zpět vlastně na těch 30 eur. Ale těžko říct, třeba jim křivdím a autobus se platí vždycky.

Stará chora je vlastně takovým skanzenem městečka pro turisty, ale moc pěkná s krásnými výhledy. Měly jsme dokonce čas si tam dát i kávu a naopak jsme neměly čas prohlédnout si třeba místní muzeum nebo archeologická naleziště.

Další část plavby už směřovala kolem ostrova Alonnisos k plážím. Měly se navštívit dvě, ale byla z toho nakonec jedna. Vanda byla zklamaná, protože čekala nějakou odlehlou plážičku, kam se lze dostat jenom lodí a dostala unifikovanou pláž plnou restaurací a slunečníků, průmyslově pro lodě připravenou.To jsme tedy i já odmítla tenhle koncept a našly jsme si na konci oblázkové pláže místečko, kde oblázky přecházely na kousíčku jen do hrubého písku, a tam jsme se usalašily přímo na zem. Žádný pronájem lehátek na tři hodiny přestávky. Moře ale bylo krásné, tak jsme tam hned huply. I jsem si vzala šnorchl, ale i když ryby byly, nebylo to echt mocna pozorování. 

Za chvíli se ale objevila medůza. Když jsem ji pak zkušeně ve vodě obešla, postavila jsem se na místo, kde mne začaly okusovat rybky a obecně mi ta voda už nějak nepřišla komfortní. Co se jako objeví za vodní příšeru dál? Žralok?

Sbalily jsme si věci, stejně už na ně padal stín, a sedly si v restauraci na club sendvič. Vanda mi povolila, že když se trochu nají, pak v přístavu večeři v místním food trucku u parkoviště. Chodí tam plno místních a já ho chci testnout, ale nemají přímo gyros a tak ho Vanda sabotuje. Dnes se to tedy povede.

Z pláže se pak plulo už rovnou zpět na náš ostrov. Celodenní výlet byl u konce. Hurá, jdeme na večeři do food trucku! Jenže. Jenže je neděle a tak je zavřeno. Smůla. A my najedené, takže moc hlad nemáme. Ještě že naproti v restauraci dělají gyros pita. Daly jsme si nejdříve řecký salát, pak každá jen malou placku gyros pity. I tak jsme to měly problém dojíst.

Vanda si ještě chtěla vedle v cukrárně koupit baklavu, pak dál v obchodě ledový čaj...ale pak už jsem měla dovoleno ji odvézt ji domů :)

Jsme zvědavé na zítřek. Něco přijde, jen nevíme co, každá předpověď  mluví vlastně jinak.  

Řecko II - Skopelos. Silniční dobrodružství stále stupňují útoky!

 Ráno po snídani jsme vyrazily tentokrát na druhou stranu od našeho ubytování. Podle majitele apartmánů je to super horská cesta s mnoha výhledy, ale nemáme tudy jezdit v noci. To není osvětlená a je dost úzká. Aha. Jako kdyby to ve dne bylo lepší. Myslela jsem, že včerejší popelářské auto na úzké cestě už nic nepřekoná, ale pletla jsem se. Nevím, kolik popelářských vozů potřebuje jeden malý ostrov a netuším, proč jejich nejoblíbenější trasa je ta kolem našeho domu. Ale fakt. Dneska jsme potkaly hned dvě popelářská auta za sebou!

Přiznávám, vůbec jsem netušila, co dělat. Couvat nebylo kam. Přesto jsem to zkusila, popelář mne  následoval. Druhý samozřejmně jelhned za prvním. Když jsem zoufale couvat přestala,bodrý popelář pokynul, že se mám vměstnat vedle něj. No opět to nějak záhadně šlo a pokud projel jeden, projel i druhý. Krize zažehnána.

Naše dnešní cesta vedla ke kostelíku na skále nad zátokou. Kdo by ho neznal.Věděly jsme, že to je jediné místo, kam se nelze dostatautobusem. Musí se jet do města Glosa, na druhé straně ostrova a pak si vzít předražené taxi. Řeíkal náš bytný dalším hostům. Když jsme tedy uhnuly na cestu ke kostelíku a potkaly dvě holky, jak to jdou pěšky, zastavily jsme a nabídly svezení. S díky odmítly, i když jsme jim řekly, že do cíle ještě mají tři kilometry.

OK, nechtěly, my jely dál.

Na místě jsme opět poměrně složitě zaparkovaly na krajnici a vyrazily nahoru ke kostelíku. Chudák Meryl Streep! Tohle běhat a určitě několikrát!!! Dvěstě schodů ta atrakce má. A protože jsme přijely kolem poledne, bylo nahoře dost plno. Ale i tak jsme zvládly několik fotek a několik Vandiných pověstných sérií. Kostelík přitom vypadá jinak než ve filmu, filmaři ho dost upravili. Ve skutečnosti je to vlastně malá kaplička.

Po návratu jsme si v místním občerstvení objednaly kafe a pak se vypravily na pláž. Ta je malinká, ale děsně roztomilá. Jenže jak je malinká, není moc prostoru a nezbylo, než si opět pronajmout lehátka. Odpoledne stráveno koupáním, i když ne úplně. Už kolem páté byla pláž ve stínu. Tak jsme se pobalily a vyrazily na cestu domů. Možná pětsetmetrů po cestě jsme znovu potkaly na zpátečnícestě ty dvě holky z rána. Opět jsme nabízely svezení. Jedna vypadala, že by dost ráda, ale druhá s díky opět odmítla. Při představě, co je ještě čekalo jsme je dost litovaly...Na křižovatku k autobusům je to asi pět kilometrů a cesta zpátky je dost do kopce...

Naše cesta domů vedla tentokrát oklikou po pobřeží. Dojely jsme opět na parkoviště k přístavu, Vanda vybrala restauraci, zeptala se klasicky na kopr a objednaly jsme si. Já riskla chobotnici, Vanda si dala musaku. K chobotnici jsme se zeptali na přílohu, číšník nám ji odkýval a odkvačil. Jako předkrm byly tzatziky a opečený chléb a ke spokojenosti nám nic nechybělo. Jenže pak donesli musaku a chobotnici, bez přílohy. Požádaly jsme tedy o hranolky, ale ukázalo se, že číšník neumí slovo anglicky (kopr Vanda ukazovala na obrázku) a tedy netušil, v čem je problém. I zavolal si posilu. Ta byla moc rozevlátá, chtěla problém odvyprávět třikrát, furt si mysle, že problémje v chobotnici...no než jsme se jen domluvili, chobotnice byla skoro studená. Ale když pán vše pochopil, zjistil, že očekávaný konec světa kvůli jednomu chapadlu není, oddechl si, hranolky objednal a odnesl i chapadlo, aby bylo teplé k hranolkům.

Mezitím si Vanda pošmakovala na musace. Ta byla opravdu výborná, asi nejlepší, kterou jsem zatím jedla. Pak došel čas na chobotnici a po té, co jsem nadšeně chobotnice konzumovala na Madeiře to bylo zklamání...z grilu připálené a hlavně žužlavé.

No nic. Zaplatily jsme a vyrazily k přístavu okouknout možnosti výletních plaveb. To se povedlo domluvit, takže už zbývalo jen dojet domů. A samozřejmě, co jsme ještě na silnici nepotkaly...dopravní zácpa v úzké uličce. Paní na mopedu, pán v autě a my. Naproti auto. To tedy způsobně uhlo, pán před námi objel, ale paní na skútru to moc nedávala a bylo potřeba se vyhýbat ještě i jí. Radost tady jezdit.

Řecko II - Skopelos. Zase film Mamma mia! To je tu na každém kroku.

V noci tentokrát nebyla bouřka, ale vítr foukal. Odhákly se i okenice z upevnění a tak jsem vstala, šla jsem je znovu upevnit a pro jistotu jsem sundala z věšáku i ručníky. Věšák je totiž z vnější strany balkonu. Kdyby ručník spadl, asi bychom ho našly dole pod budovou....nebo také někde jinde po ostrově, když by ho vzal vítr. 

Ráno už nefoukalo a tak snídaně na terase byla mnohem příjemnější. Bylo ale dost pod mrakem, a mělo to tak zůstat celý den. Rozhodly jsme se zajet na výběžek Amarandos. Na tom není nic, krom tří borovic. Tam se opět natáčel kus filmu Mamma mia.

Nejdřív jsme ale musely odjet od domu. Čím častěji tu cestu jezdím, tím z ní mám větší a větší noční můry. Protože dnes ráno, dnes jsme na té úzké, prudké silničce potkaly popeláře! Jak už jsem psala, logicky zastavuje ten, kdo jede dolů. Takže to jsme byly my. Zajela jsem co nejvíc ke kraji, popeláři stoupali vzhůru, míjeli nás na centimetry a pravda, zpětné zrcátko pán ran dostalo. Naštěstí už i někdy před tím, takže jeho obouchání tolik nevadilo a k urvání nedošlo...

Cesta na Amarandos pak vedla samozřejmě nezpevněnou silnicí , ale až na začátek, kdy bylo nutné stoupat po štěrku, který podkluzoval, to šlo. Namístě pár turistů bylo. Tedy hlavně dva, kteří si létali dronem nad výběžkem, ale museli u toho stát přímo mezi borovicema. Takže jsme čekaly a čekaly, až se uvolní prostor. Až přišli další, nepobrali, proč čekáme, došli si k borovicím položit batoh a prohlížet místo. Pak tedy pochopili, batoh vzali a odkýblovali se utábořit kousek vedle a udělat si piknik. Takže Vanda měla volné pole působnosti k tomu aranžovat si fotky podle libosti.

Další v plánu byla údajně nejhezčí pláž Drakontoschisma, provázená pověstí o drakovi, který snědl všechny obyvatele ostrova az okolníchostrovů mu pakzačaliposílat trestance a když seto dozvěděl svatý Riginos, rozhodl se draka zabít. Drakpřed ním utíkal, skočil ze skály a skála se  rozdělila (schisma) a odtud název zátoky. No, jenže se ukázalo, že to nikdo nesleze. Takže jsme otočily naši Bloody Mary a vyrazily na pláž Stafilos. ta se líbila podle fotek Vandě, vedle pro jistotu měla být ještě pláž Velanio.

Tahle pláž nemá své parkoviště, parkuje se tedy nazdařbůh podél silnice, která samozřejmě vede seshora dolů. Trochu dost volný styl a "člověče buď rád, když projedeš". Zaparkovaly jsme a vrestauraci s nádhernýmvýhledem jsme si dale ledovou kávu. Poznatek dne, musím přehodotit požadavek na cukr v ní. "Medium" je totiž furt moc. Od zítřka přecházíme na stupeň "low".

Po kávě se pláž Stafilos jevila jako ne moc uspokojivá. Byla to úzká pláž a poměrně zalidněná. Přešly jsme tedy před Stafilos cape na pláž Velanio. Ta nám učarovala na první pohled. Nesla s sebou ale trochu problém. Zatímco pláž Stafilos byla v totálním závětří a bez vlnky na moři, pláž Velanio byla opak. Foukalo a vlny bouřily. To máme všichni rádi, o to nejde. Ale ten vítr...

No, rozhodly jsme se zůstat tam a protože pláž byla celá oblázková, pronajaly jsme si lehátka. Já si šla do vody, Vanda byla na lehátku. Opakujeme scénář z minulého dne. Sluníčko bylo dost často pod mrakem a pravda, vylézt z vody znamenalo chvíli trpět zimou. Ve vodě bylo tepleji, než na suchu. Ale nebyl to moc problém.

Posilnily jsme se sušenkama a rozhodly se testnout místní bar. Vanda si dala melounové smoothie, já testla koktejl  "Zombie". Obě jsme spokojeně nápoje popíjely s pohledem na vlny. Pak jsem se rozhodla se ještě jednou smočit ve vlnách, Vanda seděla v košili a pod ručníkem na lehátku. Když jsem uschnula, vypravily jsme se k autu. Vandě ale učarovalo bezvětří pláže Stafilos a rozhodla se tam vykoupat :)

Takže jsme se ještě chvíli placatily na klidné pláži, než jsme se doopravdy zvedly a vyrazily k autu. Doma, ve městě Skopelos jsme ještě navštívily supermarket, dokoupily zásoby na snídani (a balení plechovek cideru) a dojelydoměsta navečeři. Plán byl večeřet u místního "fooftruck" u parkoviště, ten je vždy beznadějně obležený místními, což dává naději na dobrou večeři - ale neměli gyros, po kterém Vanda toužila. Takže změna. Kousek byla restaurace s dobrým hodnocením, tak jsme ji zkusily. Vanda si ověřila stav kopru a tzatziky a spokojená si objednala pita gyros. Já testla musaku a jakopředkrmjsme si daly místní "skopelos cheese pie" tedy sýrový koláč. Jde o koláč (asi smažený) ze strašně slabounkého těsta,plněný směsí s fetou. Dobré to bylo. Místní specialita.

Cestou domů jsem pak už jen opět zkušeně zcouvala nájezd na naší cestu k domovu, když se v protisměru objevilo větší auto, ale dál už jsme nikoho nepotkaly, zejména ne ve speciální zůžené části za roh.

Řecko II- Skopelos, pláže Kastani a Milia

 Jak už jsem psala, v noci byla bouřka. Vím o ní, ale to je tak všechno. Spaly jsme jak zabité. Trochu je to škoda, bouřka nad mořem by mohla být zajímavá. 

Ráno hodně foukalo. Bydlíme na kopci nad mořem, jsme přímo na ráně. Na našem bydlení je navíc zajímavé to, že bydlíme v přízemí. Jenže to je přitom to nejvyšší patro. Dům má patra čtyři, ale ze silnice se vchází přímo k nám, Další patra už jdou tedy vlastně do mínusu.

Snídaly jsme na terase, šlo to, ale musely jsme si hlídat sýr i odpadky, aby něco neuletělo. Horší bylo, že to vypadalo, že na koupání moc nebude. Vítr byl silný a studený. Začaly jsme hledat kam jet, ale napadlo nás, zda druhá strana ostrova nebude za větrem. Třeba by to tam s koupáním šlo. Padl tedy plán se nejdřív podívat na pláž na druhé straně ostrova a podle toho se rozhodnout.

Vyrazily jsme tedy. Vanda klasicky navigovala, až jsme dojely na první pláž, pláž Kastani. Na téhle pláži se ve filmu Mamma Mia!, který se tady na ostrově natáčel, "dohadovala" Sofie s Tayem před rozlučkou se svobodou. Vedle na pláži Milia (kam jsme měly v plánu se také zajet podívat, pak bylo postavené molo a bar pro písničku Does yout mother know a tak.

Zajímavé je, že se nemůžeme shodnout. Mě se líbila mnohem víc pláž Kastani. Je malá s hrubým pískem a oblázky a vzadu s malým, takovým dost snobským plážovým barem. Ten mě nezaujal, pláž ano. Moře bylo neuvěřitelně teplé a byly velké vlny, skvěle se v nich dalo skákat. Jenže po bouřce bylo moře plné chaluh a z břehů spadaných jehlic z pinií. Nebylo to komfortní ani pro mě, natož pro citlivku Vandu. Ta se tedy ani nekoupala.

Přejely jsme tedy na pláž Milia a ta zas zklamala moje očekávání, ale Vandě se líbila. První zádrhel byl v povrchu. Podle filmu jsem čekala písek, ale ne. Písek byl hodně hrubozrnný, sem-tam oblázek. Došly jsme k závěru, že tam museli filmaři písek navézt, protože to jinak není možné...

Pláž je to dlouhá a nabízí několik plážových barů. Daly jsme si poměrně předražené a přeslazené cafe fredo, a šly to "zkusit" najeden z cípů pláže. Voda se zdála být čistá, ale ukázalo se, že řasy jsou i tam. Jen ne v takovém množství. Vln bylo také dost. Já byla spokojená. Vanda tedy tvrdí, že taky, ale do vody moc nelezla. Vypadalo to, že jsme si prohodily role. Já skákala ve vlnách, Vanda byla na pláži. Já pak vylezla a chtěla napít, příště jsem vylezla a chtěla musli tyčinku...

Lidí bylo hodně málo, respektive těch pár, co tam bylo se rozprostřelo na pláži.

Asi v půl sedméjsme se sbalily a vypravily se domů. Rozhodlyjsme se jít na večeři rovnou, bez sprchy doma. Zaparkovaly jsme v choře na parkovišti (chora = vždy hlavní město ostrova. Bez ohledu na ostrov je to vždycky chora. V tomto případě je to tedy Skopelos town). Na jídlo jsme šly ale kousek stranou odhlavní promenády. Vybíraly jsme podle hvězdiček hodnocení google. Vanda nejdřív zjistila, jestli v tzatziky není kopr, a pak vesele objednala i zbytek. Takže klasicky jako předkrm tzatziky a chleba, pak si Vanda dala mečouna a hranolky a já grilované sardinky a řecký salát. Nakonec jsme to tak nějak daly do placu celé a sdílely jsme si přílohy, takže já sem-tam hranolku, Vanda zas řecký salát  a fetu. Spokojené a napucnuté jsme po večeři ještě naproti v krámku koupily ovoce (broskve,meloun a fíky) a jely domů. Trochu mi chcípalo auto, kterému nesmím říkat Karkulka. Karkulka byla Vandy motorka na Korfu a nepřižila jejich půjčení a musela se měnit. No takže naše Bloody Mery chcípala cestou a co hůř - chcípla za odbočkou k našemu bydlení. To je naprosto speciální odbočka. Tady na ostrově je do kopce všechno. Tenhle kopec je ale s ohromným sklonem. Navíc je po několika metrech zúžená zatáčka se zrcadlem, kam se dvěauta nevejdou. Včera jsems e tam velmi natěsnomíjela s někýmprotijedoucím, protože jsemodmítala zastavit. Dobře jsem udělala. Cestouz večeře mi totiž ještě před zatáčkou, cestounahorů, Bloody Merych chcípla. Dlouho trvalo ji přemluvit, aby chvilku vydrželana ruční brzdu. To se jí vůbec nechtělo takhle stát. No a i když jsem se tedy chtěla zrychleně rozjet, tak jen podhrabovala a nic. Nebylo zbytí, musela jsem kopec zcouvat dolů na křižovatku (nechci říct na rovinu, ale prostě na křižovatku) a rozjet to znovu. Pak už se to povedlo, nicméně není tedy dobré v kopci kohokoli potkat, kdo nechápe, že přednost musí dávat ten, který jede shora. Takže asi každého řeka.

Zaparkovalyjsme, odnesly domů nákup, vysprchovaly se (víte, kolik řas se vejde pod plavky??? - fakt to překvapí), sedly si na terasu svínem a Vanda s ciderem a pozorovaly už dost pokročilý soumrak.

Řecko II - přesun plný problémů

Když jsme přemýšlely, kam vyjedeme na dovolenou tentokrát, padaly nápady jako Malta nebo Sicílie. Když tedy ani letos nemůžeme nikam dál. Výhodou by bylo, že by se letělo z Prahy. To už jsme dlouho neměly.  Proč jen jsme to neudělaly...

To jsme se totiž těsně před nákupem zhlédly v nabídce letu na Skiathos. Že jste o tom ostrově doteď neslyšeli? My taky ne.  A o tom to bylo. A o fotkách, které nabídl Google.

Takže jsem s velkým sebezapřením koupila jízdenky na vlak opět u RegioJet. Byli prostě výrazně levnější, než jsou České dráhy. A vyrazily jsme.

Zpoždění už v Praze, než jsme vůbec nastoupily do vagonu byla hodina. A celou tu hodinu jsme na nástupišti stály, a koukaly na vlak. No ale pak asi zavyl vlkodlak na měsíc, nebo se událo něco podobně významného a my mohli nastoupit. Super. Vyjeli jsme, a vše vypadalo, že bude fungovat. Steward roznášel dokonce i noviny! No ale pak nastal obvyklý problém. Objednaly jsme si kávu. Vážně jen kávu a dort, nechtěly jsme riskovat víc, než je nutné. Objednávka za 40 korun. A dobře jsme udělaly. Dort furt nešel. Stevard se jménem Protivný Daniel nás stále odbýval, že jsme ve frontě. Později vedoucí týmu sdělil, že promiňte, máme problém s proudem a proto všichni dostávají všechno, jen ne vy svojí kávu, protože na uvaření kávy je potřeba proud. OK, kdyby to řekl Protivný Daniel rovnou, dalo by se to pochopit. Čekáme. Cesta utíká rychle, když koukáte na film. I když na něj koukáte rychlostí pět minut filmu, pak černo,vypadnutý proud a obraz, znovu desetminut načítání a jdeme na dalších pět minut filmu. Takže filmu ještě neuběhla ani půlhodina a zase přišel vedoucí vlaku. Zda máme všichni všechno. No,my nemáýme furt tu objednávku. Slečna za vedoucím sdělila, že "aha, ti měli kávu, tak to je "v poho". No, to už jsem namítla, zda jí připadá "v poho" čekat právě na kávu dvě hodiny. Ale světe div se, vedoucí vlaku měl čirou náhodou u sebe jednu přebytečnou kávu a jeden dort. Zbytek dokonce tak do 10 minut donesl. Jenže pak se vrátil znovu. Zda máme doklad o platbě, že on nic nevidí. Ano, máme doklad o platbě v mailu. Poslal ho RegioJet osobně. Tak vedoucí vlaku stojí a říká, že to tedy došlo asi k chybě na straně banky. Nevíme vlastně co chce. Já vidím, že jsem zaplatila, kafe jsem už vypila a i kdyby ne, kávy se niky nevzdám. No,několikrát si poslechneme, že pán klidně vše zaplatí ze svého a bohužel - připadám si už natolik společností RegioJet šikanovaná, že mi to je vlastně jedno. Vedoucí týmu vlaku odchází, my opouštíme Brno. Řešíme, že si se zpožděním asi stihneme poslední vlak na letiště a tedy nebudeme muset RegioJetu účtovat taxi.

Hahaha, všechny plány končí v Břeclavi. Tam dlouho stojíme. Vanda si dlouhou chvíli začala krátit hledáním sluchátka, které jí někam vypadlo. Naštěstí to má strýček Apple dbře vyřešené a sluchátko lze najít, protože se zadá "hledat" a ono pípá. Horší je,když ho slyšíte pípat, ale nikde není. Sluchátko velmi pravděpodobně zapadlo někam do sedadla. Pípalo jako život, ale najít nešlo. A to jsme skoro to sedadlo i rozebraly. A do toho hlášení, že vlakuž dál nepojede a my, jako cestující máme dvě možnosti. Buď počkat na nového strojvedoucího (!!!!)  nebo přesednout na projíždějící vlak Českých drah. Nejde volit variantu jedna. Vlak do Vídně má jet za pět minut. Vanda nemá sluchátko. Sofiina volba.

Nedá se nic dělat, sluchátko bylo opuštěno.

Přesedáme na vlak do Vídně s instrukcí, že pokud po nás budou chtít České dráhy zaplatit jízdné, RegioJet to proplatí  (taková řečnická otázka - myslíte, že mám na účtu kompenzaci za zpoždění a utrpení přestupu???) Doufám, že chtít platit nebudou,protože nemám peníze. Ty papírové. A jak znám České dráhy... No, nikdo nepřišel a my asi ve 23:30 dorazily do Vídně. Původní příjezd plánován na 20:20. Nu což. Na letiště už jede jenom S-bahn. Tak jsem ještě nejela. Ale jde to, chápeme, že pomocí S-bahn se přesuneme na zastávku Rennenweg a pak přijede další vlak, na letiště. Tato cesta je složitější, ale levnější asi o 3 eura, než přímý vlak. Jo a taky delší časově. Po půlnoci jsme konečně na letišti, nalézáme si místo na spaní (dost už jich je samozřejmě zabraných)  a snažíme se spát. Moc to nejde, ale celých 20 minut tvrdého spánku jsme si zabrala.  

Po nástupu doletadla už jsme profíci v přesazování. Každá si sedáme na své přidělené místo společností Ryanair a čekáme, až všichni nastoupí. Já jsem v osmé řadě,Vanda v ředě 23. Dorozumíváme se pomocí messengeru. Nakonec obě máme ve svém dosahu volná místa, ale je výhodnější se zepředu posunout dozadu. Protože kufry nechávám na místě a vyzvedávám si je po přistání cestou ven. Cestu skoro celou prospím a ostatně ona moc dlouhá ani není. Ikdyž máme zpoždění, které pilot odůvodnil "silným provozem na cílovém letišti". Větší blbost jsem dlouho neslyšela. Cílové letiště má tak silný provoz asi jako dopravní tepna v Dobroměřicích v pět ráno. Nonevadí. Přistáváme na Skiathosu, procházíme kontrolou a z letiště do přístavu bereme taxi. Ono by to šlo i dojít pěšky, ale proč.

V přístavu nejdřív vyřešíme lístky na trajekt (máme je koupené on-line, ale koupit lístek on-line znamená ho stejně nemít a muset vyzvednout). Pak se hroutíme do křesel v první kavárně a objednáváme kávu. Ta nás trochu vzpružila a odcházíme se projít po nábřeží, než trajekt pojede. Číšník nám nabízí, že si můžeme nechat kufry tam, ale odmítáme a bereme je s sebou. Sedáme si stejně jen o kousek dál na lavičku, pozorujeme přístav a cpeme se svačinou, co s sebou táhneme ještě z domova. 

Přijíždí trajekt, pozorujeme vykládku náklaďáků i všehomožného zboží ručně a pak konečně nastupujeme a opět, skoro s hodinovým zpožděním odjíždíme. Vanda usíná, já se snažím vydržet, i když je to těžký. V přístavu na nás čeká náš ubytovatel. Ukazuje nám půjčovnu s tím,že vyzvedne ještě další hosty, přijede zpět a my pojedeme za ním. Ok. Jak řekl, tak se stalo. Jen ho upozorňuju, aby jel pomalu, protože už jsem vážně hodně unavená. No tak se snažil, trochu. Autem se k našemu bydlení musí oklikou a já zjišťuji, že původní plány jsou v trapu. Byt je sice 600 metrů od centra, ale narážím na neexistenci zmapovaných cest Google map. Nemohla jsem se na tu cestu podívat. Je totiž vlastně nereálné ji chodit pěšky.  Hrozné stoupání. Přímá cesta z centra není daleko, ale chodil by to jen sebevrah. Cesta autem je také děsivá. Jen velkou náhodou jsem neodřela auto hned na první jízdě, protože jsme potkali auto v protisměru a na prudkém stoupání jsme se míjeli vážně na centimetry. Ale dorazily jsme domů, vysprchovaly se a lehly konečně do postele. Vyhlásily jsme dvě hodiny spánku a hned je dodržely. Mě jen honily zlé sny o cestách autem po ostrově.

V pět jsme se tak trochu probraly a začaly jsme řešit večeři. Zda pěšky (hahaha) nebo autem. Výsledek byl jasný. Sjely jsme tedy zase do přístavu, zaparkovaly a prošly centrum jen podél pobřeží. Okoukly jsme restaurace, až v té skoro poslední nám paní vysvětlila, že tam vaří její máma a maminky vaří vždycky nejlíp...No, nezkontrolovaly jsme recenze na google  a sedly jsme si. Objednaly jsme si tzatziky, Vanda musaku a já rybářův talíř. Na dotaz, jaká je k němu příloha pán číšník sdělil, že žádná, tak jsem objednala i hranolky.  No. Jenže uchlácholena letos několikátým pobytem v Řecku se Vanda nezeptala, zda tzatziky obsahují kopr. No, a obsahovaly. OK, toVanda jíst nebude, ale já nemám proiblém. Ale co takového byste si všichni představili podnázvem "rybářův talíř", he? Jistě by si všichni představili cosi jako je pallea, jen místo rýže jsou těstoviny a celé jeto s mořskými plody (a koprem, jasně). Proč nám číšník neřekl, co to je, když jsme se ptaly na přílohu k tomu, a proč nás nechal si k tomu objednat hranolky, těžko říct. Ve výsledku mi to ani nechutnalo a po několika lžících jsem usoudila, že to nechci. Dojedla jsem pár hranolek   se zbytkem tzatziků a hotovo.

Proběhla pak diskuze o jídle "rybářův talíř", kde řekům přišlo naprosto jasné, že jsou tam mořské plody, placení a náš velmi zklamaný odchod. Nutno dodat, že talíř tedy na účtu nebyl.

Cestou domů už jsme jen udělaly zastávku v supermarketu, nakoupily si snídani a víno a cider a doma v poklidu terasy už jen pozorovaly soumrak. Bouřka, která v noci přišla nás ani moc rušit nezvládla, protože únava byla už vážně velká.