Thajsko - den čtrnáctý. Cesta domů

 Ráno jsme měly budíka nařízeného na pátou. Dobalily jsme a došly do recepce udělat check-out. Byly jsme trochu nespokojené, protože když jsme přijely, hotel chtěl 100 dolarů kauci, kterou jen blokne na kartě. To ale s debetní kartou nejde a tak si vyžádal kreditku. Jenže za hotel jsem chtěla platit kartou Revolut a tedy jsme ráno dělali psí kusy s odblokováním kreditky a placením debetkou. Ve chvíli dy chce host jen předat klíče a jít jsme si hráli na bankéře. No nic, on i ten hotel samotný Mercure Icon měl hodně much (zejména na to, že jde o nový hotel) a dost jsme se s Vandou bavily tím, co bysme na něm vylepšily a jak bysme pokoj přestavěly, aby byl uživatelsky přívětivější (to je ostatně naše rodiná tradice přestavovat v duchu všechny nemovitosti, kde se ubytujeme).

Pak akorát dorazilo taxi a slušnou cenu 20 dolarů plus daň nás dopravilo na letiště.

Tam zažila Vanda zklamání, protože jsme letěly z terminálu 2 a obří vodopád na terminálu nebyl. Přejely jsme ještěmístním vláčkem i na terminál 3, ale ani tam jsme ho nenašly a jet na terminál 1 už jsme neměly čas. A tak sjme si jen prohlédly motýlí zahradu (ale ještě byla tma a motýli moc nelétali), slunečnicovou zahradu a nechaly si roboticky namíchat alkoholický nápoj.

Pak už byl čas na boarding a let do Dillí. Ten proběhl celkem bez problémů, až na to, že letušky v podstatě nejezdily s pitím. Občas prošly okolo, něco donesly, ale v podstatě jsme měly žízeň. V Dillí je pak wi-fi na registraci pasem. U stroje byla dost fronta, načež Vanda rozhodla, že to zajistíme dál, aby pak dál zjistila, že na letišti je jen JEDEN takový přístroj. Tím ji indové totálně odrovnaly a řekla, že si nic v Indii kupovat tedy nehodlá a šla na gate. Já kupuvat hodlala,a le musela jsem se spolehnout na Vandou oznámený informativní kurz. I tak jsme neměla moc času, takže jediné, co se mi povedlo ulovit byly datle. Masala čaj za 600 rupií mi přišel moc drahý. S Vandou jsme se sešly u gate, dost nenadšené z indů, kteří jsou...já nevím. Kontaktní. Nestojí frontu, každý se snaží všechno hned urvat sám pro sebe bez zájmu o to co ten další...

Let do Frankfurtu byl ukrutně dlouhý a vlastně obdobný, jako let na dovolenou. Opět na mě nevyzbylo jídlo(kuře) a stevard se nenamáhal zjistit, jestli nezbylo jiným letuškám. Ale cítil se dotčený, když jsem se zeptala letušky za ním. On byl asi její nadřízený, ale to mi vlastně může být jedno. Takže nakonec jsem kuře ulovila, ale bavily jsme se s Vandou tím, že asi založíme školu vaření v oblacích. Nechápeme jak je možné, že v letadle indové všem podávají prostě silně pálivá jídla i dětem. Ale přišly jsme na to, že máme na tácku i jogurt a ten lze vmíchat do rýže s podávanou směsí a pak je to poživatelné :)

Večet před sedmou sme byly ve Frankfurtu a tam začala nejzajímavější část naší cesty domů. Unavené k smrti jsme zjistily, že Vandy batoh nedoletěšl celý. Popruhy na ramena jsou roztržené natolik, že neudrží popruhy na ramenou. Jenže. Jenže reklamaci se pán u pásu jen smál. Že to není zničený batoh. Protože však zničili kufr ještě jednomu páru, Vanda je následovala k přepážce, kde to řešili. Tam byl jakýsi supervizor a stejně se s Vandou odmítal bavit. Že ho nezajímá Montrealská úmluva, že to zničené není (přitom můj batoh byl dobrou ukázkou pro porovnání jak vypadaly popruhy před zničením) a že nic sepisovat nebude. Také že neřekne své jméno, protože jeho zaměstavatel ho zná. Konec debaty a pro nás bezvýchodná situace. Ať jsme googlily jak jsme chtěly, nikde není infrmace jak vymáhat sepsání patřičného protokolu, prostě se s tím nějak nepočítá, že to dopravce bude mít až takhle na háku. Vyvrcholilo to tím, že Vanda zašla žádat pomoc policisty an místě. Jenže policisty. Dostat do tranzitního prostoru pravou policii by prý bylo složité a dlouhé. Šla s ní tedy přítomná paní celnice. Byla hodná, koukla na batoh, odkývala že je to blbý a šla s pánem řešit, že by měl vystavit protokol. Pán byl ale drsoň a i jí řekl, že nic vystavovat nebude a že ani jí neřekne jméno. Tam pravomoce paní celnice zjevně končily, takže bezvýchodná situace. Pán jediné co dal bl mail na reklamační oddělení India Air a zhasnul stánek a vesele se osmívající odešel. Mezi tím jsem vygooglila recenze firmy, ke které pán (možná) patřil. Alespoň to tvrdil (firma Global GSRM). Ta firma má zajišťovat smluvně právěvěci spojené s transportem nákladu. A podle recenzí jde o "kvalitní" firmu (já vím, že dobré hodnocení nedostanou), která neposkytne žádnou součinnost a navíc poskytuje falešná a nefunguící telefoní čísla i e-mailové adresy. A nefunkční e-mail samozřejmě dal i nám.

No, Vanda má ovšem od prvního letu rozjednanou reklamaci služeb Air India. S omluvou jí nabídli 4 tisíce rupií, ty Vanda nepřijala a chtěla upgrade do byznys třídy. Tu ted neposkytli a nabídli odškodnění 5 tisíc rupií. Takže jim Vanda připsala ještě stížnost na pána od reklamování zavazadel. Plus při čeání na autobus do Prahy sepsala i stížnost na Star alliance, že jak může být jejich členem Air India, která nerespektuje Montrealské úmluvy a nevím kam všude ještě stížnosti poslala. Uvidíme, co se bude dít dál. V každém případě pro příště musíme zjistit správný postup, pokud dopravce odmítne sespat škdní protokol.

No a když jsem u toho řešení reklamací, tak se ještě vrátím k Agodě. Kdo ji nepamatuje, tady stručný popis událostí:

1) Blbě jsem rezervovala pokoj v Bangkoku na termín o měsíc později (nevratná rezervace).

2) Agoda i k nevratné rezervaci nabízí možost storna, pokud ji odsouhlasí hotel.

3) Nastává změť mailů od Agody, která tvrdí, že hotel nereaguje.

4) Nám hotel píše, že ho Agoda nijak nekontaktovala.

5) Agoda přiznává, že hotel nekontaktovala, že to měla udělat třetí (neznámá) strana.

6) Agoda píše, že hotel reklamaci zamítl.

7) Později agoda píše, že hotel nereaguje na jejich dotazy.

8) Já to vzdávám a pohrávám si s myšlenkou uplatnit pojistné plnění u svého programu Revolut.

9) Najednou z ničeho nic, beze slova vysvětlení Agoda vrací peníze.

Takže tak. Nevím co se stalo, ale zjevně letšní dovolená je plná reklamovacích scének.

Dojezd do Prahy už naštěstí nepřinesl žádnou situaci nutnou k zaznamenání.

Thajsko - den třináctý, Singapur

V hotelu nabízí snídaně za 34 dolarů. To soudíme, že je zbytečně moc. Asi by to vyšlo levněji, kdybychom rovnou vzaly ubytování se snídaní, jenže když další den musíme brzy ráno odjet, bylo by to dost zbytečné.

A tak jdeme kusek za hotel, do doporučované kavárny Nanyang old cafe. Byla fajn, dělali snídaně s kávou za asi 10 dolarů, jen nebrali karty. Paní mne poslala vedle do stanice metra s tím, že tam najdu bankomat. Chvilku to trvalo, ale našla jsem, vybrala hotovost a objednaly jsme si vajíčka (se sojovou omáčkou a pepřem) a toust. Já nevím, co v té asii mají se sladkémi tousty. Vejce na hniličku a sladký toust. No... Káva ale byla dobrá, to zase opravdu ano.

Vrátily jsme se na hotel, zašly si na záchod a pak se vypravily k Marina Bay. Pěšky procházka do půl hodinky. Do zahrad jsme pak prošly nákupním centrem, protože bylo už hodně horko a centrum nabízelo klimatizaci. A pak jsme stály ve známých zahradách. Měla jsem už žízeň, tak jsme si nejdříve daly něco k pití v přilehlé Jurassic Nest foodhall, kde mají i dinosaury, které se v časových intervalech začínají hýbat. Zajímavá zábava pro děti.

Pak jsme si zaplatily 14 dolarů za stezku v korunách stromů. Nabízí se otázka, proč to dělám, když nemám ráda výšky. No ale Vanda mne po chodníku převedla a já z celé zaplacené zábavy viděla jen kobereček na chodníčku. No ale jsem zvyklá, není to poprvé :) Vanda se pak ještě vrátila si stezku užít ještě jednou bez šílené matky.

Přemýšlely jsme co dál a usoudily jsme, že toho stejně moc víc nedáme. A tak jsme se pomalu vrátily na hotel (přes okouknutí tumblerů ve Starbucks a zastávku v obchodu se suvenýry, kde já kupila Vandě k dnešním narozenínám orchidej prodávanou v modrém výživném gelu, která pak lze zasadit do  hlíny a Vanda mi kupila ke dni matek magnetku). Do hotelu jsme šly stejnouc estou, kteoru jsme přišly, tedy nákupním centrem. A tam jsme to objevily!

Já už doma hledala čím bych Vandu na její narozeniny překvapila, ale nemohla jsem na to přijít. Zahrady v mrakodrapu s výhledem na známýhtel Marina Sands Bay jsou o víkendu zavřené, dělat rezervaci někde se mi chtělo, když jsem nevěděla co s časem a objednat na ráno brunch šlo jen bez výhledu. Ale teď jsme šly klem restaurace Gordona Ramsey. Jeho burgrárnujsme navštívily už kdysi v Las Vegas a byly jsme tehdy nadšené. Tak proč to nezopakovat. Zamluvit stůl na večer už nešlo, ale paní nám řekla, že půjde si počkat u vchodu a místo získat tímto způsobem.

Takže jsme se doplácaly na hotel, Vanda si zašla do bazénu a já zůstala na pokoji a chladila se pod klimatizací, přičemž jsem vyřídila takové ty věci jako je check-in na další let a podobně. také jsem objevila, že za hotelem je zastávka metra hnědé trasy, která vede k Sands Bay a tedy nemusíme 2 km pěšky. A že u hotelu je modrá linka, která nás s jedním přestupem navíc dopraví ráno na letiště. Plodné odpoledne.

Když jsme se na večer vypravily opět k Marina Sands Bay, v metru Vandu napadlo, že možná ráno potřebujeme jet dříve, než pojede metro. Poptala se u obsluhy a opravdu. První metro jede +/- v šest. Letadlo bysme asi stihly, ale Vanda si ještě chtěla prohlédnout letiště. Takže bude nutné taxi :(

U Gordona zrovna vůbec nebyla fronta. Ono jsme tam byly trochu po šesté, tedy ještě nezačal večeťový nápor. I tak sme dostaly vybrat zda sedět u baru, nebo venku. Počasí už bylo trochu lepší a tak jsme si sedly ven. Hned vedle klimatizace, takže se nám sedělo úplně nejlíp.

Objednaly jsme si přípitek a zajímavě jsme se neplánovaně shodly. Já chtěl gin s tonikem pojmenovaný Gordon, Vanda jiný pojmenovaný Ramsay :-D. Pobavilo to i číšníka. Předkrm jsme si daly na půl (burrata s rozinkami a červenou řepou) a Vanda si objednala butter chicken a já bohužel zaváhala a objednala jsem burger. Ve Vegas byl výborný, ale to byla burgerová restaurace. Tady nebyl špatný, ale asi jsem si mohla vybrat lépe. Vanda ale byla ze své večeře nadšená. P večeři jsme objednaly dezert (Vanda cheesecake a já ještě jednou gin s tonicem - byl výborný s maracujovým sirupem a bezinkou na ozdobu). Při té příležitostijsem se domluvila s číšníkem za dveřmi, že má Vanda narozeniny (ne, že by to Vanda nevěděla, ale...) a tak Vandě přinesli její dezert se svíčkou, zpěvem a nápisem Happy Birthday :)

Pak už jsme byly úplně narvané k prasknutí. Rovnou jsme v restauraci i vyřešily finanční problém (aneb htovost sme jinde než ráno u snídaně nepotřebovaly) - potřebovaly jsme se tedy hotovosti zbavit. Nebyl problém část útraty (37 dolarů) zaplatit v hotovosti a zbytek doplatit kartou. Tady se trochu zastavím u Singapurských zvyklostí trochu amerického typu. K cenám se až pak dopočítává daň. Takže snídaně nebyla (plácám od oka) 9,77 dolarů podle ceníku, ale byla 10,54. Trochu to mate. Naopak kladně hdnotím rovnou připočítané spropitné ve výši 10% útraty, protože zvyklosti se spropitným mne občas fakt překvapí a vlastně to nemám ráda. Tenhle systém považuji za lepší.

Nacpané jak žok jsme se odvalily ke světelné šou v Marina Bay, ale vlastně nás nezaujala. Barevně nasvícené vodotrysky. Nevydržely jsme tedy do konce, a přesunuly se na světelnou šou v zahradách. Ta se každý měsíc mění a nás čekalo téma "valčíky v zahradách". A úplně nás to představení ohromilo. Stromy různě barevně svítily a blikaly do hudby a vjemy byly všude okolo. Trvalo to asi 15 minut, ale bylo to super. Po krátkém čekání ještě nastoupila "polární záře v zahradách" kde nejdříve vypustili umělý kouř a do něj začali promítat zelené a mdré světlo. Jak se kouř pohyboval, pohybovala se i polární záře a vypadalo to opravdu zajímavě.

Pak už byl čas dojít na metro (a cestou se mírně ztratit, protože ukazatele nebyly vždy úplně přesné), dojet do hotelu, pobalit a jít spát.

Thajsko - den jedenáctý, Bangkok a odlet

Ráno pabalíme vše nakoupené do batohů a řešíme, co se snídaní. Kvůli včerejšímu výletu nemáme tentokrát zaplacený pokoj se snídaní, ale nakonec se rozhodujeme snídani v hotelu za nekřesťanský peníze zaplatit. Mohly jsme jít kamkoli na ulici, ale horko volalo "snídej v klimatizovaném hotelu". A tak jsme daly závratných 500 báthů za obě za snídani.

Pak jsme dobalily, hodily batohy u recepce do úschovny a vyrazily za roh do drogerie. Tu měla Vanda vyhlédnutou a to proto, že se tu dají najít kousky i korejské kosmetiky ještěpořád za dobrou cenu. A tak jsme povybíraly, až došlo na placení. Vanda už předem hlásila, že to bude problém,protože bude požadovat její založení členství přátel drogerie pro 10% slevy. Ale jaký to bude problém asi nečekala ani ona. Prodavačka vše namarkovala, ale neuměla mluvit, tak zavolala manažera. A začalo to. Vanda mu vysvětlila co chce, on že OK, ale že členství stojí 50 báthů. OK, furt se zdálo, že se to vyplatí, takže jsme zaplatili a dostali číslo členské karty napsané na papírku. Ale sleva byla jen 5 procent, plus tedy velká sleva byla na krémy, které jsme koupily v akci "kup tři a zaplať skoro jako za jeden bez akce". Vandě to ale nestačilo a tak sedohadovala dál. Dokonce manažer volal výš, Vanda to řešila dlouze se supervizorem, že na webu je nabídka 10 procent plus uvítací bonus 8 procent. Já mezi tím, protože to bylo fakt dlouhé, chodila po drogerii a občas něco objevila a přihodila k nákupu :). Vanda furt neměla dořešeno. Supervizor nakonec odsouhlasil Vandě (po její registaci přes web do systému), že má pravdu a slíbil jí, že vedoucí dá 10% slevu. Ten to ale po dlouhém hledání slevového kódu (kdy jsme i myslely, že sedí vzdadu v kanclíku a usedávě pláče)pojal po asijsku. Začal dělat, že tam nejsme. To Vandu ale naštvalo ještě víc. A pjala to po svém, protože náku za tisíce bathů fakt chtěla. Zaplatily jsme (spočítaná 5% sleva nakonec nebyla ani těch 5%) a aninebyla ze všeho zboží (to mnou dohozené nezahrnovala) a Vandy plán zní prát velkou stížnost. Drogerie je totiž velký řetězec. Ústředí v Londýně. A Vandě nestačí velká úspora ze krémy, chce svých 10% :-D. Tedy to ještě bude hodně zajímavé....

Každopádně jsme po nákupu plánovaly masáž. Vanda chtěla zkusit jiný salon než minule, a tak sjme zapadly náhodně do prvního salonu který jsme potkaly a vyžádaly jsme si hodinovou masáž (Vanda opět thajskou, já záda a ramena). Dokonce původná cenu 250 bathů za osobu usmlouvala na 200. Masáž mně osobně přišla lepší ta první, kteoru jsme absolvovaly, Vandě tahle. Překvapivě tedy platí to samé co v Praze, záleží hrozně na každé jednotlivé thajce. každá masíruje trochu jinak. Ale zklamaná jsem nebyla ani já.

Než jsme se namasírovaly, začalo hodně pršet. Naštěstí jsme nebyly daleko od hotelu, tak jsme to přeběhly poměrně i suchou nohou. Využívaly jsme různé zástěny prosti slunci u obchůdků. Vzaly jsme si batohy, zavolaly taxi, ale ouha. Ceny nám začaly růst před očima, asi právě kvůli dešti. Nakonec jsme urvaly taxi za závratných 400 bathů,a le musíme říct, že pán byl nejlepší taxikář, kterého jsme měly. Takhle by to mělo fungovat. Zeptal se jestli pospícháme, jestli má jet s příplatkem po dálnici, a když jsme řekly že ne, jel v pohodě mimo dálnici bez požadovaného příplatku.

Na letišti jsme utratily zbylé peníze za drobné občerstvení (ano, zbylo nám Vandou na masáži uškudlených 100 bathů - já jí říkala, že to nemá smysl), koupily jsme si poslední thajský čaj a už se letělo. Let 2,5 hodiny a byly jsme v Singapuru. zajímavé bylo, že první po příletu nám hned u gate zrentgenovali příruční zavazadla. Pak jsme si vyřešili příletovou registaci on-line a prošly imigrační automatickou kontrolou. Všechno šup-šup. Vyzvedly jsme si batohy a sotva jsme je narvaly na záda, už byl u náspán, žeje zrentgenují také. No ale potom už to bylo poměrně snadné. Autobusem jsme dojely z terminálu 4 k metru, tam už sice nelze paltit lístky kartou, ale lze katrou platit přímo jízdu přiložením ke vstupnímu terminálu,  dojely jsme do centra. Ubytovaly jsme se chvíly před půlnocí a už cestou bylo vidět, že je všude dost zavřených podniků. Vanda měla hlad, ale naštěstí naproti hotelu máme opět 7/11, takže ten obchod nás zachránil. Koupily jsme si vodu a dvě krabice s nudlemi, ty jsme si zalily na pokoji horkou vodou a večeře byla na světě. 

Thajsko - den desátý. Bangkok, Floating market a Train market

 Vstávaly jsme v 5:30! No kdo to kdy na dovolené viděl. V šest už jsme stály před hotelem a zkoušely taxi. V tuhle hodinu se to naštěstí povedlo a tak jsme asi v půl sedmé byly na určeném shromaždišti. Jedeme totiž na výlet. Jako ano, já vím, že asi stárneme. Že to lze dát pomocí místní dopravy samy. Ale v tomhle horku? Plus by to stejně levněji nevyšlo kvůli cenám loděk na floating marketu pro cizince (2 tisíce bathů na hodinu) a pak by byla opruzná i doba čekání na vlak na train marketu. Takhle jsme za 1300 bathů na osobu měly komplet servis a nakonec to nebylo nijak zlé. Opět jsme využily aplikaci Klook a za minulé výlety jsme si mohly odečíst i závratnou slevu 66 bathů:-D

Na seřadišti jsme si zahrály židličkovanou. Třikrát nás usadili a třikrát přesadili. Na to, že tyhle výlety jezdí denně všichni vypadali, že to organizují poprvé a hledají nejlepší rozložení židliček :)

Protože jsme všichni dorazili včas, vyjelo se ještě před sedmou. Cesta na floating market trvala asi dvě hodiny a paní průvodkyně do nás hustila tuny informací, zatímco my všichni chtěli spát. Nejlépe se bavilaasi Vanda výslovností načí paní průvodkyně. Já bych to asi vůbec nezaznamenala, protože se zaměřím na obsah a jsem ráda, že chápu. A taky si nemyslím, že mluvím jinak než paní průvodkyně. Ale když na to Vanda upozornila, začala jsem to už vnímat taky. Šlo o to, že se třeba paní průvodkyně představila, představila i kolegu a pak začala představovat řidiče. Jenže neříkala řidič (driver), ale říkala potápěč (diver). Maličkost, ale jak to změní význam. A že nám řídí autobus potápěč bylo cool! :-D Takových drobností měla víc a dokonce jsem jednu objevila pak po nakopnutí od Vandy i sama. Jsem na sebe hrdá, i když to byla mrzká zábava :)

Byli jsme upozorněni, že na floating marketu se platí záchody (závratných 10 bathů), a že před ním tedy zastavíme na odpočivadle.  Tak jsme zastavili. Vanda se na povinné čůrání vyprdla úplně, já to vyběhla zkusit, ale velmi rychle jsem to vzdala. Typycké asijské záchody bez toaletního papíru, jen s nádržkou na vodu a miskou. Na to jsem nebyla připravená, neměla ani ubrousek a ... no ne, děkujipěkně, připlatím si na marketu.

Další zastávkou byl floating market. Dostali jsme kokosový puding a banán a než jsme to stihli sníst, už to bylo rychle, rychle - nastupujeme do loděk. Mezi námi navíc chodili i thajci se zvířaty, která si za patřičný obnos může člověk vyfotit. Hadi (Vanda z toho skoro měla šok), malé opičky atd. Kladně kvituji, že o tohle trápení zvířat nikdo neměl zájem, ač jsme byli převážně grupa tvořená různými asiaty (nebo možná i právě proto - když to mají doma, nechtějí se s tím za peníze fotit). Těžko říct.

Nasedlo se do loděk a vyjeli jsme. Paní průvodkyně ještě popsala systém smlouvání, ze kterého Vanda lezla po zdi. Návod zněl zeptat se na cenu, pak nabídnout půlku, prodejce mírně přirazí a to člověk vezme a zaplatí. :) Sotva jsme vyjeli, projevili se dva češi za námi. Chtěli sošku malého buddhy a postupovali dle návodu. Nakonec si libovali, jak skvěle to funguje. Samozřejmě přeplatili, takže Vanda protáčela oči. Nicméně jsme také dostali instrukce, že o jídle se nesmlouvá, což mělo za následek, že Vanda odmítala cokoli během plavby jíst. Dostali jsme tedy ochutnat rambutan a mangosteen, ale Vanda si nic nechtěla koupit s tím, že je to drahé (za mne tedy mohla přijmout hru že je turista, ale zas chápu, že na loďce si chtěla užít loďku). Ale lidé si kupovali sem tam něco, i když tedy převážně jídlo. Asi za půl hodiny jsme zastavili u přístaviště a dostali rozchod. Teď přišla Vandina chvíle. Objevila nějaké kalhoty a návod nenávod, z původní ceny 1250 báthů stáhla paní za celý kompletek i s topem na 400 báthů. Daly jsme si i kokosovou zmrzlinu a Vanda pak zasmlouvala i moji kabelku, ač tedy ne až tak úspěšně jako v případě svých kalhot. Tuhle část výletu hodnotíme asi nejlépe, protože možnost se projít i projet po marketu byla skvělá.

Další zastávkou byl train market. Dostali jsme opět upozornění, že vlakpojede 2x, že bude oznámen gongem a že je nutné se pak postavit za červenou čáru. Při prvním průjezdu jsme to moc nevystihly. Stály jsme u nějakého stánku s rybami, paní nás zahnala dovnitř a před nás se pak postavili i další lidé. Vlak přitom (oproti Hanoji) jel hrooozně pomalinku, což jsme původně nevěděly. Celý train marketu je ulička dlouhá 300 metrů, kde se prodává kde co. Nejen suvenýry, ale i maso, zelenina atd. Vanda kladně hodnotila, že tady se ceny ovoce nejvíc blížily, až úplně kopírovaly, ceny adekvátní za ovoce v Thajsku, které si vygooglila. Také jsme byli všichni ze zájezdu upozorněni, že tady se moc nesmlouvá, což se projevilo, když Vanda chtěla tričko. Pán tedy slevil víc, než 10%, které slibovala průvodkyně, ale Vanda ho chtěla stáhnout ještě o 10 bathů a to se jí nepovedlo. Nefungovala ani akce !tak my tedy odcházíme". Takže tričko nemá :-D. Na druhý průjezd vlaku jsme si sedly do kavárny, daly si předražené smoothie a čekaly. Netrvalo dlouho a prodejsi začali sklízet stánky a vlak jel. Vedle turisté dostali do rukou dvě smoothie pro strojvedoucího, tak mu je za jízdy předali, a byl konec zábavy :). zašly jsme do podniku se oklimatizovat sezením uvnitř. Vanda mezitím stihla opět vyreklamovat své smoothie, protože opět nemělo žádnou chuť. Chvíli to trvalo,protože obsluha jí odmítala cokoli do nápoje přidat bez příplatku, až přišel majitel a něco do pití tedy Vandě dohodil. I tak nebyla Vanda spokojená, ale já naopak měla pití tak ledové, že mi mrznul mozek a tak jsem si své ledové smoothie vyměnila za neledové s mírnější chutí. Pak jsem chtěla na záchod, ale obsluha mne začala navigovat někam mimo, až jsem skončila u placených záchodů. OK, zaplatím 5 bathů. Jenže - jenže opět nepřipravena, jsem dostala to samé, co bylo na odpočivadle. Asijský záchod s vodou. No, bezva. Teď už nešlo pohrdnout :)

Pak jsme si ještě prošly i okolí train marketu a nastupovalo se do autobusu. Kladně hodnotím, že jsme od poradatelů dostali na ochutnání na cestu domů i plné hrsti rambudanu každý, takže jsme byli spokojené. Co naopak překvapilo byla skutečnost, že výstupní místo nebylo shodné s nástupním. To jsem přehlédla a byla jsem z toho dost nespokojená, protože se vystupovalo u Icon Siam, na druhé straně řeky, s blbou dostupností zpět. Nechtěla jsem tam být, ale Vanda prohlásila, že by jedla, tak jsme se najedly v hrozně plné jídelní hale s mnoha stánky různého jídla, ale také s mnoha mnoha lidmi a bez místa k sezení a za dost vysokou cenu. Pak jsme začaly hledat, jak se dostat pryč. A opět začala šaráda Taxi nás stopadesátkrát odmítne, což už mě štvalo,tak jsem zavelela, že jdeme na metro. Jenže. Jenže to namenalo přestup. Ale u stejné firmy, což jsem považovala za možnost zaplatit jednu jízdenku, ale nakonec paní u okýnka vysvětlila, že se pletu. A že te%d 15 báthů. OK, hledám peníze, načež mi opět vysvětlila, že 15 za jednu. Na dvě stanice. Beru peníze zpátky, česky paní bynadám za všechny příkoří, které se mi dějí, pak vynadám i pánovi co řídí přechod pro chodce a připadá si důležitě, ale světe div se, situace to nijak nepomáhá a nijak ji to nelepší :) Nakonec se povečdlo sehnat taxi. Jedeme a já trpím tím, jak furt stojíme v zácpách. Ta doprava stojí strašného času. |Jedeme si nakoupit do big C. Prý nejlepší na nákupy před odletem. Ehmmm. Opět tuny lidí, co neumí ani řídit vozík. Trpím já, a po tom, co paní přejede Vandě nohu vozíkem, trpí i Vanda :) Nakupujeme si hlavně sušené mango, které je naprosto luxusní a musíme ho mít :)

Potřebujeme navíc ještě dořešit finanční problém. Máme málo peněz. Ale nechybí nám zas tak moc. V obchodě je i zlatnictví, které funguje i jako směnárna. Dostavujeme se se žádostí o směnu. Paní že jasně, co chcete směnit. My že eura. Paní že samozřejmě. tak vytahuju dvacetieurovku. Paní ani nehla brvou, vyměnila překvapivě za kurz skoro jak u Revolut, ale po uskutečnění transkakce se začaly hihoňat. Jasně, takové terno asi ještěneviděly. Chápu, že směna valut roku :-D Ale jak říkám, nechybělo nám peněz úplně moc :)

Odcházíme z nákupáku a zase problém s taxi. Žádné není.Zkušíme to pak i na ulici a nic. Naše modré metro je 2 km daleko. Vanda koupila 5 kg rýže. Doufám, že něco odchytíme cestou kmetru, ale nic. Aplikace mne odmítá zkoušet cokoli rezervovat a tuk-tuk u cesty raději nejede, než by vzal za jízdu, ze kterou aplikace ukazuje něco okolo 100 bathů za jízdu, méně než 500. Směje se nám, my zase jemu, protože je to fakt neuvěřitelně přestřelený a nepochopitelný, že raději stojí u cesty bez výdělku, než by vydělal alespoň něco. Došly jsme až k metru a dojely do hotelu. Upaťchané neskutečně. Před hotelem si ještě v 7/11 kupujeme velké pití a skládáme věci na pokoj. Řešíme co s večeří,a le mně už se nikam neche. Nikam mezi lidi. Těch fakt mám dost. Vandě také ne, tak jen vybíhá opět do 7/11 pro toustíky a čínskou polévku. Nechce se nám ani do bazénu. Úplně to balíme. večeříme a jdeme spát. 

Thajsko - den devátý. Odjezd z Koh Samui

 Ráno jsem se trochu podivila, co že to máme za divné fleky na bílé podlaze, než jsem zjistila, že jsou to krvavé šlápoty (no dobře, takové krvavé ťupky). Ono jsem totiž večer v moři skočila patou na ostrý kámen a zjevně jsem si to v noci nějak strhla. Ano, jistě, máte všichni pravdu, tuhle dovolenou trpím jak kůň :)

Po snídani jsme si dobalily, přesunuly se k recepci, zaplatily svoji útratu v hotelu za asi 1100 báthů (za nějaké pití u moře a asi dvakrát něco drobného k jídlu), počkaly na odvoz a když se dostavil, tak jsme vyrazily směr přístaviště. Tentokrát jsme totiž koupili cestu i s odvozem k molu, což vyšlo o polovinu levněji, než jet Grabem.

Když jsme dojely na pevninu, začala pravá Asie :-D. Měli to zorganizované naprosto perfektně, tomu nebylo co vytknout. Jen ty prodlevy. Autobus tam nebyl, že prý přijede za deset minut. Deset asijských minut. Nás to neznervozňovalo, stačilo nám, že se o nás starají, shrnuli nás na hromádku a očividně o nás vědí. Někteří ale tak klidní rozhodně nebyli a pobíhali od řidiče k řidiči, chtěli informace, ti se s nimi nechtěli bavit a tak turisté byly nervozní... byla to docela sranda. Nakonec jsme opravdu, po akademické hodince čekání odjeli (a na letiště dojeli dle jízdního řádu, který zjevně tedy s prostoji počítá).

Odbavily jsme kufr a vrhly se na automat 7/11. Vyjedly jsme jim tuňákové sendviče a Vanda jedno onigri. Pak jsme si ještě v Black Canyon (asi thajská obdoba Starbucks) koupily thajský čaj a čekaly na nástup do letadla. 

Za hodinku jsme byly v Bangkoku a když jsem si trochu pohrála s letištním robotkem (lezla jsem mu schválně do cesty aby se mimusel vyhnout a "seřvat" mne, že mulezu do cesty), překvapivě se nám i povedlo ulovit taxi.Zkoušel na nás příplateček za dálnici. Nejdřív chtěl 50 bathů, pak 30, což dost indikovalo nějaký pokus o podvůdek. Nicméně jsem psala dotaz druhý den na podporu a podle nich je příplatek za dálnici vážně řidič oprávněný účtovat. No, nic nedostal a zajímavé je, že vyúčtování cesty nakonec přišlo o 13 bathů levnější, než mi Bolt strhl. A to si ještě počkám, ale budu je chtít vrátit :)

V hotelu jsme se ubytovaly, hodily si batohy na pokoj a vyrazily do ulic se najíst. Nakonec to dopadlo tak, že Vanda si koupila nejdřív durian, a pak jsme zapadly do nějaké restuarace, kde se obvykle stojí fronty. Dnes večer ale bylo nějak podivně méně lidí a tak se fronta nestála. Já jsem si objednala polévku, Vanda zeleninu a chudinka šáhla úplně vedle. Vůbec jí to nechutnalo. A tak si nakonec vedle u stánku na doražení se musela koupit pažitkové knedlíčky. Bohužel ale, paní naprotimetru je umí lépe a tak nebyla Vanda úplně spokojená ani s knedlíčky :)

Nicméně už jsme vyrazily na pokoj, protože zítra vstáváme vážně brzy...

Thajsko - den osmý, Koh Samui

Nejdříve s emusím vypořádat s několika nedostatky, které včerejší blog nezaznamenal. Tím prvním je dotaz na exkrementy na prasečím ostrově. Jsou tam, ale. Ale na hlavní části, kde přistávají a jedí turisté, tam se zasažená místa asi čistí, protože tam jsme žádný problémek tohoto typu neobjevily. Kus dál je to ale o něčem jiném, protože kdo by furt uklízel celý ostrov. A tak jsme byly svědky události, kterou jsem já pochopila blbě, ale Vanda mi ji večer vysvětlila. To tak najednou začaly německé děti po kotníky stojící ve vodě děsně řvát. Hysterie level milion. Vanda v tu chvíli zmínila exkrement, ale já měla za to, že jednoho z těch dětí. Velikost na to tak jako i měly. Matkapřiběhla, děti ošpláchla a vytáhla z vody. Jak mi ale osvětlila Vanda, nebyl to lidský exkrement a už vůbec nebyl těm dětem nějakým způsobem vlastní. Ano, pig island zapracoval. Tedy spíš některé pig na něm. Takže tolik k tomuto tématu.

Druhým tématem je naše bydlení v Bangkoku, ale to zmíním o chvíli později.

Ráno po snídani jsme totiž zase jely na výlet. Ona totiž Vandička zatoužila po slonech. Malinká holčička. No jo, jenže se slony je to těžké. Dbá se na jejich psychický vývoj. Jednak. Druhak co si budeme, peníze takových výletů jsou na vysokém levelu báthů. A tak jsme nakonec vybrali krátký program krmení slonů. V jednom z místních zařízení, které o slony pečuje. Dojely jsme na místo minivanem, který turisty posbíral v hotelích v okolí. Vyslechli jsme si poměrně dost emotivní přednášku o tom, že paníje taková druhá máma zachráněných slonů. Jako nic proti. Ale paní to vypráví minimálně 2x denně. To jí ten smutný výraz a slyzy v očích jako úplně nevěřím. Každopádně jde o malé zařízení, mají sedm slonů. Některého zachránili z cirkusu, jiné z práce v lesích, dalšího z vožení turistů v klecích. Sloni žijí volně za domem (a to nám tedy nikdo neukázal), v "klecích" to je v uvozovkách, je to prostě ohrada pod střechou aby byl stín - stojí ne dvě až tři hodiny denně pro to krmení od turistů, které je částečně živí. Nevím, nedokážu posoudit. Ale paní vyprávěla dost zaníceně, vyprávěla o stravě a při tom jsme jim plácali koule z rýže, banánů, uvařené místní dýně, soli, proteinu z rýžových slupek a tamarindu. Pak když bylo doplácáno, tak jsme šli krmit. Mezitím přivedli i ostatní slony a my se všichni (ve skupince bylo asi 12 lidí) vrhli na krmení. Paní ještě informovala, že když se slon bojí (jakože tady je prý ještě některé úzkost z lidí přepadne), tak couvá. Takže i na to jsme byli připravení a když k tomu někdy došlo, stačilo si ho přestat všímat a během chvilky zase chtěl rýžové koule nebo pak na doražení banány.

Po dokrmení a dofocení jsme zase šli zpět do auta a jeli do hotelu. Za celou dobu se nic neetického slonům nedělo, takže lze doufat, že jde o slušnou záchranou stanici. Ani nežádali další platby, nenutili suvenýrky, ač jich tedy pár na prodej samozřejmě měli.

Po návratu jsme se plácly k moři (a vydyndaly matraci na lehátko, což jsme zjistily až ráno, že je vůbec v hotelu mají) a objednaly si thajský ledový čaj (to jsou ty oranžové nápoje, co občas míváme na fotkách). Byly jsme naložené v moři celé odpoledne a v mezičase jsme řešily problém bangkokského hotelu. Ten jsme totiž ještě neměly zarezervaný. Včera jsme ho chtěly booknout, ale ejhle. Při přeskakování ze stránky na stránku se stalo, že přeskočil datum. Na červen. A já to omylem koupila. A samozřejmě nevratnou rezervaci za výhodnou cenu. Jenže - Agoda i tak nabídla, že se hotelu zeptá, jestli storno i tak povolí. Mezitím jsme ale souběžně psaly do hotelu taky, abychom ale zjistily, že Agoda je vůbec nekontaktovala. To bylo včera. Dnes jsme si tedy dál dopisovaly s podporou na Agodě, kdy po několika e-mailech vylezlo na povrch, že oni hotel nekontaktovali, ale dali nějaké třetí straně úkol to udělat.. Výborná situace. Agoda už vcelku přestává komunikovat a my musely hotel koupit podruhé. Přitom asi máme vel´mi malou šanci, že dostaneme peníze zpět. Malinkou naději máme v tom, že máme potvrzení hotelu o tom, že je Agoda nijak nekontaktovala, což možná můžeme zkusit později řešit přes chargeback, ale těžko říct. Doufat můžeme.

Pak byl čas se odvalit z pláže a klasicky, jako každý večer tady, jít na večeři do našeho oblíbeného stánku u silnice. Vanda si dala "morning glory" a rýži a já pánovo úžasné zelené curry. K tomu ještě smoothie a když jsme platily, zrovna projel kolem pán se stánkem, který dělá palačinky. Takže jsme se u něj zastavily, počkaly až doparkuje vozík a objednaly jsme si opět jednu palačinku s mangem a čokoládou.

Pak už zbývalo jen vyzvednout vyprané prádlo. Bylo ho docela dost na to, že jsme praly jen to nezbytné, které potřebujeme do konce dovolené (3,5 kg za celkem 140 báthů, kilo za je 40 báthů).

V hotelu jsme pomalinku začaly balit a také jsme začaly řešit i výlet v Bangkoku, který považujeme za "must have" (tedy především Vanda). To se zatím moc nepodařilo dotáhnout, ale zítra je také den. Paní z recepce také telefonovala, zda na zítřek potřebujeme odvoz, ale ten už máme také zařízený. Nicméně je to od ní moc pěkné, že se stará.

Pro informaci, na Koh Samui jsme celou dobu bydlely v hotelu AURA . Za nás je super, jiný pohled bychom ale asi měly v sezoně, když by byl plný hostů. Teď jich je tu ale jen pár a tak jsme moc spokojené.

V Bangkoku jsme při první návštěvě bydlely v Royal hotel chinatown Bangkok a budeme tam bydlet i podruhé. Je kousek od metra, výborné snídaně a spalo se nám tam skvěle, jak miminům :)

Thajsko - den sedmý, Koh Samui

Dnes nastal poměrně speciální den.Vstávaly jsme totiž na budík. Už v půl osmé! V osme jsme šly na snídani a v 8:45 jsme už čekaly na recepci na vyzvednutí minivanem. Jedeme totiž na výlet!

Když jsme zjistily, že tu žijí růžový delfíni, usoudily jsme, že je musíme vidět. Jenže to samozřejmě bylo komplikované. Když jsem zjišťovala, jestli jsou na těch tour delfíni opravdu vidět, dozvěděla jsem se za a) že je reprodukční období a že tedy moc vidět nejsou za b) že se chovám brutálně nezodpovědně a podporuji vykořisťování přírody. Na poznámku, že jaké vykořisťování, když delfín žije volně v přírodě a na daném místě být nemusí, když nechce si mne paní zablokovala :) Nicméně tedy moc jasných odpovědí jsme nezískaly a tak nezbylo, než to risknout. Pomocí aplikace klook (asijská obdoba třeba getyourguide, už jsem ji používala v Koreji) jsme si objednaly zájezd.

Netrvalo dlouho a minivan dojel. Už v něm seděla francouzka se dvěma syny, pak přistoupila rodina ukrajinců a nakonec tři rakušané. A tak jsme se dozvěděli, že ukrajinci jsou z čech :) 

V přístavu jsme vyfasovali náramky podle tour a vyrazili jsme k lodi. A jen co jsme si do ní nastoupili, spustil se slejvák, Poměrně slušnej. Vtipné bylo, že do lodi trochu pršelo a slečna naproti to vyřešila po svém, svlékla se do plavek. Rozhodla jsem si taky sundat košili, což znamenalo nejdřív sundat záchrannou vestu, kterou už jsme měla na sobě a pak košili. Než jsem si stihla vestu zase vzít, už vyváděl pan průvodce, že bez vesty to nejde a že si ji musím hned hned oblékout.

Motorovým člunem jsme byli během chvilky u přístaviště trajektu Surat Thani. Zajímavá věc. Co jede trajekt skoro dvě hodiny má člun za dvacet minut. No ale po delfínech ani vidu. Ke všem nejistotám se přidal asi ještě i faktor počasí. Nakonec tedy jeden delfín stydlivě jednou kolem proplaval. Nebyl ale celý růžový, měl jen růžový čenich a vrchní část ploutve. No nic moc. To se s tím výletem na Kokořín vůbec nedá srovnat tohledto.

Další zastávka byla u korálového útesu. Drobet jsme si zašnorchlovali. Tady asi navíc začal můj úspěšný den, protože když jsem chtěla za Vandou vyskočit z lodi, krapet mi noha podjela a z lodi jsem spíše vypadla... No ale dopadla jsem do moře tak jako tak, že. Takže se mohlo začít šnorchlovat. Viditelnost ale také byla dost zhoršená, i když moře bylo samozřejmě stále hodně teplé.

A zajímavá věc, od šnorchlování už nebylo nutné mít na člunu záchranné vesty. No, bez komentáře.

Dojeli jsme na poslední zastávku, prasečí ostrov. Zpočástku jsem si říkala co je zajímavého na prasetech, ale prasata procházející se po pláži u moře jsou poměrně zajímavá. Ten kontrast mne dost bavil.

Pak už se jelo zpátky do přístavu a posledním bodem výletu byl oběd. Rýže, sweet and sour zelenina s mořskými plody, kuře a meloun. Proč ne. 

Následoval už jen zase rozvoz do hotelu a konec výletu.

My se s Vandou ještě na chvíli mrskly k moři, ale byly dost velké vlny, až bylo trochu i nebezpečné. Ono totiž jsou v moři kameny. Poměrně velké a hladké, ale neplatí to 100%. Normálně to nijak nevadí, protože člověk vidí, kam šlape. Ale u rozbouřeného moře už na dno vidět není. A to si člověk i najde písečnou část, ale jednou ve vlně nadskočí a hned je zas jinde. No a tak když jsem několikrát blbě šlápla, tak jsem to vzdala. Na chvilku jsem se ještě upíchla do vířivky v bazénu, ale pak už jsem to vzdala úplně a šla se osprchovat domů. Vanda si ještě chvilku četla na lehátku a pak přišla za mnou.

Vybraly jsme si i oblečení, které je potřeba nutně vybrat a vypravily se kolem prádelny na večeři. Jenže pokračoval můj smolný den. U prádelny byl hodně vysoký schod a já ho vůbec neodhadla. A tak se stalo, že jsem doslova padla do prádelny, paní pradleně k nohám. Potloukla jsem se kvalitně. Paní pradlena se tedy strachovala, zda žiju, ale samozřejmě jí to veselé přišlo asi tak, jako Vandě, takže když jsme šly stejnou cestou zpátky, už nás pan pradlen velmi vesele z dálky zdravil :) Nechápu jak je možné, že se mu to zjevně nestává často, protože tak blbej vchod do prádelny aby člověk pohledal.

No nic, došly jsme na místo kde jsme večeřely včera a Vanda si objednala Pad Thai a já Pad Kra Tao (vysvětlila mi teď Vanda, já ty názvy vůbec nedávám a nejsem schopna si je zapamatovat). Dnešní večer, asi kvůli počasí, se však rojily můry a bylo to hodně nepříjemné, protože na nás furt dorážely. I paní v našem hotelu pak upozorňovala, abychom nenechávali otevřené dveře do pokoje...

Pak si Vanda ještě vymrnila mangovou palačinku, ale dobře udělala. Byla naprosto skvělá.

A narvané k prasknutí můžeme jít spát. Zítra nemusíme vstávat s budíkem! :)

Thajsko - den šestý, Koh Samui

Tady u pláže hezky zajíždíme do plážové rutiny. Hezky ráno v devět vstát, jít na snídani a pak...

No, to je otázka. Včera jsme ještě až do půlnoci řešily program. Psala jsem si dokonce i s pánem ze sloního útulku , ale když jsem se ho pak zeptala na volný termín tour, sdělil mi, že je půlnoc a že nebude obsazenost kontrolovat a pak napsal hned, že má plno. Jako heh. Ano, jasně. Byla půlnoc. Ale pánovi nic nebránilo mi neodpovídat. Od toho jaksi zprávy podle mého jsou, každý si je vybaví, až když má čas. No nic, byla půlnoc :-D a tak jsme už nic neřešily. Hodíme další plážový den. Jasně, mohly bysme si půjčit skůtr a někam zajet. Ale. Ale to vedro je vražedné. A tak jsme poctivě mazaly kůži a zdržovaly jsme se většinu dne pod vodou. 

Jenže ono to pod vodou opaluje samozřejmě taky, takže co se nespálilo včera, to se dokonalo dneska.

Večer jsme se spakovaly z plůáže trochu dříve, abysme ještě před soumrakem stihly dojít na přírodní zajímavost, kterou máme "u domu" skály Dědeček a babička. Dědečka jsme hladat nemusely, ten byl jasný hned, ale babička chvílku vzala. Ale Vanda ji našla (šikovná holka). Pak už byl jen čas zajít někam na večeři (místo si včera vyhlédla Vanda). Vanda se trefila skvěle, protože jak zelené curry, tak vandina úprava "morning glory" (něco jako obdoba našeho špenátu), byly výborné. Riskly jsme u pána i smoothi a nakonec i spokojenost. 

Cestou domů už jsme jen v samošce vzaly vodu a hodláme jít spát dříve - zítra se chystákme na výlet. Jen tedy netuším v čem, abych se chránila před sluncem nejlépe od hlavy k patě....

Thajsko - den pátý, Koh Samui

Musím říct, že lépe se mi spalo v Bangkoku. První noc na Koh Samui jsem se dost budila a Vanda měla ještě dozvuky krevet z Bangkoku, takže také v noci trochu ponocovala.

A ráno na snídani přišlo trochu zklamání z jídelny, která je otevřená a bez klimatizace. A to v tomhle horku člověk úplně nechce. Plus asi jak není hotel plný, tak jsou použity náhradní chladící vitríny, menší a tak je trochu náročné se k jídlu probojovat. Ale jinak klasika snídaně jako v Bangkoku - takový mix asijské a anglické snídaně.

Po snídani jsme si vzaly plavky a hurá pod slunečník k moři. Moře je dostatečně hluboké, takže můj strach z odlivu je pryč a my trávily celý den u moře. No u moře. Spíš v moři. V tom horku v podstatě nešlo být na lehátku, ač pod slunečníkem. Později odpoledne jsme si daly v restauraci club sendvič místo pozdního oběda a nějaké pití. Pak jsme začaly řešit, co dál. Vanda objevila, že tu žijí růžoví delfíni. A my začaly hledat možnosti tour. Nakonec se nám ozval nějaký pořadatel zájezdu s lákavou nabídkou. Prý zájezd stojí běžně 1900 bathů na osobu, ale on nás vezme za 1500. Aha. Screenshotem jsme ukázaly nabídku za 1300. Přišla dost zajímavá odpověď - že on tedy nabízí 1400, ale je to jeho poslední nabídka :-D

Já se královsky bavila, Vandu to dost rozčilovalo :) Ono je to tu tak se vším. Ještě se ten člověk nakonec urazí, že si nikdo nestěžuje, jen my. Nezbývá opět jen konstatovat, že jedině dobře, že nejsme na vraždícím ostrově.

Nakonec jsme si tedy výlet objednaly přes internet.

Prohlížely jsme i možnosti na zítra, ale opět - sloní útulek nabízí program péče o slony, ale za 3000 bathů ?! Mne tohle dojímá. Evropské ceny v Asii.Plus jak je horko, nechce se mi vůbec nic. Mám pocit, že jsou to galeje a ne dovolená :)

Když zapadlo slunce, tak jsme se osprchovaly, umyly si vlasy a vyrazily po pláži na noční street food market. Jenže zase špatně. Jednak je tu divný písek, takový hrubý asijako ve Španělsku na Costa Brava. Po něm se špatně chodí. A pak - je to tu hotel na hotelu, cesta na pláž skoro žádná. Nakonec jsme prošly na ulici, ale k jídelnímu trhu to furt bylo víc než kilometr. Ono se to nezdá, ale v tom vedru je to vražedné. Plus se zkuste do vedra namazat pantenolem. Dělá to pak neuvěřitelné věci na pokožce :-D

Takže když jsme viděly první stánky s jídlem, food market jsme vzdaly. Vybraly jsme si Pad Thai a usadily se k jídlu. Načež jsme zjistily, že hned vedle nás je soustava barů, uprostřed kterých jsou tyče a holky, které se chystají k vystoupení. Vanda si je odborným pohledem zkušené tanečnice pole dance změřila, a suše konstatovala, že maj ty tyče blízko a že se pokopou a že to není pole dance, ale gogo tanečnice.

Tím naše exkurze do nočního thajského života skončila. Jen jsme si tedy ještě jednou zkusily objednat smoothie. Sedly jsme si ke stolu a čekaly, až bude hotový a v tu chvíli se Vanda otočila. A povídá "chceš vědět, jak ti připravují passion fruit smoothie"? Asi jsme nechtěla, ale stejně jsem se to dozvěděla. Takže to se tak vezme krabicový džus, dá do mixéru s ledem a je hotovo. 

Takže se na nebohou thajku Vanda zase vrhla. Thajka vlastně nechápala o co jde. Ano, jasněže tam dala džus, ty jsi snad chtěla ovoce??? No takže jsme tam smoothie nechaly a šly domů. Vanda vytočená doběla, že natáhnout se nás snaží všude, ale tohle je extrém a že jim vůbec nepřijde divný nám všechno prodávat vlastně za ceny našich supermarketů nebo i dráž. Takový malý Zanzibar v Asii. 

A tak to skončilo tak, že náš nejoblíbenější obchod bude fakt 7/11. Tam jsme si koupily ledový čaj a dostaly jsme přesně to, co jsme očekávaly.

Taky jsme si koupily balení 99% aloe vera a tím si mažeme spáleniny od sluníčka. Pantenol se do tohoto počasí moc neosvědčil. A ano, množné číslo je správně. Vidím to snad poprvé v životě, ale Vanda je kvalitně spálená. Zajímavá věc.

Thajsko - den čtvrtý, přesunujeme se z Bangkoku

Plán naší dovolené je řadou kompromisů. Jeden z nich byl, kam pojedeme z Bangkoku. Zatímco já chtěla spíš někam na sever, Vanda preferovala nějaký ostrov. Jakohodná matka jsem podlehla a nutno říct, že v těchto tropických teplotách jsem nakonec byla ráda, že jsem podlehla.

Obdobně kompromisní však byl výběr ostrova. Cílem bylo, aby přeprava netrvala moc dlouho, ideálně probíhala přes noc. Pak do toho ještě hodily vidle přírodní podmínky, když na mém původně vybraném ostrově (Koh Kood) jedno z ubytování (u malebné lagunky s domky na kůlech nad vodou) upozornili turisty, že zhruba od dubna se mění čas odlivu tak, že je přes den. Bylo těžké najít fotky za odlivu, ale z hlubin internetu jsemje vydolala a zjistila, že to nechci. Plus přesun sem znamenal 6 hodin jízdy plus trajekt a to přes den. Druhý vybraný ostrov se mi líbil moc (Koh Tao), ale můžu tam snad vzít Vandu pověstnou reklamacemi všeho možného, když je tento ostrov známý tím, že na něm vraždí turisty? (náhodný odkaz třeba ZDE )

No a tak jsme vybraly Koh Samui. Já vím, hrozně profláklý místo, ale viz výše.

Další dílo kompromisů byl i výběr hotelu, protože zase šlo o odliv a nejmenší škody. Takže ač se mi víc líbil západ ostrova, skončily jsme na pláži Lamai, protože jsem se dočetla, že jde o nejlepší pláž k plavání, tj s hloubkou, tj. by odliv nemusel tolik vadit. No uvidíme.

Každopádně tohle byly úvahy.

V Bangkoku jsme se nasnídaly ráno opět s výhledem na město, pak jsme si zabalily a šly se z hotelu odhlásit. Já pořád sledovala aplikaci Bolt pro taxi na letiště, ale jak to bývá, když aplikace slyší "check out", přepne do dražšího modulu :-D

Co hůř, nám řidiči stále odmítali náš požadavek. Přitom tu cenu na letiště nabízí sám Bolt, tak nechápu, přoč tedy nenabízí cenu, za kterou jsou taxi ochotná jet. Zkusili jsme i Grab, ale ten je v Bangkoku moc drahý a zkusili jsme i aplikaci "tuk tuk hop", kterou nám den předem poradil můj bratr. Jenže tuk tuk nejezdí na letiště. Takže taky nic. Zbývala poslední možnost poprosit recepci hotelu, aby nám sehnala taxi. Jenže jak jsme zjistili, takxikáři se zaplým taxametrem v podstatě v Bangkoku nejezdí a recepce vysvětlila, že asi nebude schopna žádného sehnat. Hmmm, internet holt vždy nedisponuje dobrou radou. Nakonec nás jeden řidič i přes Bolt přijal, po deseti minutách čekání ale napsal, že stojí v zácpě a navigace mu říká, že u nás bude za dalších 20 minut a to už začínalo vypadat tragicky, kdyby se ještě něco zvrtlo. A tak jsme řidiče odvolaly a vyrazily na metro. MHD na letiště slibovala cestu na hodinu a půl (!!!) a měla pravdu. Započtena byla cesta z hotelu, jízda metrem a pak i přesun na autobus a jízda autobusem. Autobus jel takový starý, rozhrkaný, za 30 bathů na osobu. Celkově tedy ve dnou stála cesta na letiště 148 bathů (metro plus bus).

Na letišti jsme odbavily kufry, daly si ledový čaj a počkaly na letadlo. Vanda u toho trochu trpěla,protože má za zlé paní v zaplivané uličce krevety do Pad Kra Tao. Může to být i něčím jiným, ale Vanda viní naše oblíbené místečko.

Let trval asi hodinu a byl úplně plný. Nebyly jsme si jisté, zda stihneme autobus do přístavu z letiště a tedy jsme neměly lístek předem, ale internetová fóra měla pravdu. Prodejce na let počkal a odjel až s námi. Cena za bus a trajet byla 500 bathů na osobu. Minivanem jsme jeli do přístavu více než hodinu a vlastně hned po příjezdu jsme se už naloďovaly. Stihla jsem jen koupit vodu. A vzhledem k tomu, že už bylo 5 večer, měly jsme už i hlad, ale naštěstí byl trajekt vybaven a my si hezky po asijsku koupily nudle, zalily je horkou vodou a večeřely jak královny Asie :)

Trajekt jel asi také hodinu a půl a v ceně byl i výhled na západ slunce :). Nicméně na Koh Samui už jsme dorazily za tmy. Hned u východu stála paní od taxíků a zeptala se kam jedeme, my jí to řekly, ona důležitě ukázala mapu, aby zdůraznila jak je to daleko, pak otočila list a ukázala ceník. Chtěla 1000 bathů za cestu. To jsme se jí vysmály s tím,že Grab (ano, tady na ostrově zas jezdí Grab a ne Bolt) jezdí za půlku. Takže prý ať počkáme, jestli nebude chtít jet na Lamai ještě někdo. Hmm. Tak jsme jí vysvětlily, že to ani omylem, vyšly jsme z přístaviště a zavolaly si Grab. Ten nás zhruba za půlku ceny odvezl do hotelu.

Tam jsme se ubytovaly, a protože je obchod 7/11 za rohem, vypravily se pro toustík, protože už úplně hlad jsme ani neměly. Cestou zpátky jsme se ještě zastavily u stánku pro smoothie a Vanda zavětřila možnost smlouvat. Bohužel mi to ale neřekla a tak jsme paní první nadhozenou cenu odkývala (chtěla 100 bathů za dva smoothie), protože to byla cena stejná jako v Bangkoku. No jenže. Jenže paní udělala smoothie, my ho vzaly, ochutnaly a - pfff. Neskutečně zředěné vodou. Takže jsme to hned reklamovaly, načež paní se vůbec nesnažila nějak to řešit, vytáhla jen peníze zpátky a čau. Jo. Ještě, že nejsme na vraždícím ostrově.

O kus dál, už skoro u hotelu měla paní smoothie ještě o 10 bathů na osobu levněji. Ale Vanda má smlouvací absťák. Takže jí místo požadovaných 80 bathů nabídla 70. Paní to překvapivě nepřijala. Byla se ještě ptát šéfa, ale ne. A to zas naštvalo Vandu, a zavelela, že žádné smoothie nebude. A tak jsem neměla smoothie, za které bychi těch 40 bathů ráda zaplatila :).

V okolí už jiné provozovny se smoothie nejsou, takže asi do konce pobytu na ostrově máme utrum :)

Nicméně už byloopět pozdě, takže byl akorát čas si jít lehnout.

Thajsko - den třetí, Bangkok

Jak se večer ukázalo, bylo už pozdě řešit výlet, který by navíc znamenal vstávat brzy. My byly unavené k smrti a vstávat někdy před šestou bylo to poslední, do čeho by se mi chtělo. A cestovat místní dopravou taktéž. Takže jsme výlet odpískaly s tím, že ráno uvidíme co dál. A tak se stalo, že jsme zase na snídani došly kolem půl desáté (snídaně se podávají do desíti a personál pak furt chodí upozorňovat, že už bude konec). Dneska byla mimo jiné i rýže se sladkokyselou omáčkou. Moc dobré, i když snídat rýži mi přijde trochu divné...

Po snídani jsme se pobalily a vyrazily za hotel do uličky na masáž. Vanda si vybrala thajskou a já masáž zad. Spokojené jsme byly obě, i když Vanda říkala, že si to paní asi blbě rozvrhla a tedy se protahování nohou věnovala víc než zbytku těla. Ale i tak to bylo fajn, za 200 báthů na osobu a 45 minut.

Po masáži jsme přeběhly do metra a dojely k obchodnímu centru Terminal 21. Prošly jsme si ho, koupily si japonský sýrový dortík a Vanda se postavila do ukrutné fronty do obchodu Pop star. Tak dlouho jsem mrněla, že tam nechci, až to vzdala (taky proto, že potřebovala na záchod :-D

Vyšly jsme ven a ve vedlejší ulici měli v jedné kavárně prodávak galonové kýble bubble tea. Internety toho jsou plné. No jenže smůla. I když je poslední zmínka z ledna, tak teď už galonové kýble nejsou. A tak jsme si daly jen normální bubble tea (v mém případě bubble kafe) a chtěly dle plánu zavolat taxi a nechat se odvézt asi 5 km k řece s tím, že se povozíme po řece místními loďkami. Jenže smůla. Grab byl nesmyslně drahý už od pohledu a Bolt měl sice docela přijatelné ceny, ale stále nedostupné. A když už dostupný byl, stejně to nakonec dopadlo tak, že řidič zakázku nepřijal a začalo hledání nanovo. Zkusily jsme i taxikáře přímo na ulici, ale nezájem. Jen jeden nabízel svezení za 400 bathů a to jsme zase neměly zájem my. A tak jsme nakonec zase sedly na metro s tím, že loď tedy nebude. Dojely jsme pobíž mrakodrapu a zbytek došly.

Mrakodrap celý vypadá jak z oblíbené hry Minecraft.Není to nejvyšší mrakodrap kde jsme byly, ale je zajímavý. Vyhlídková plošina je mírně nad úrovní Eiffelovy věže v Paříži. Vyjely jsme výtahem, který po vzoru jiných mrakodrapů má ve výtahu animaci - tady ale neukazuje jak jedete ve výšce nad městem, ale podivnou kreslenou jízdu tuk tukem. Nic zajímavého. Přistanete v patře, které je zasklenou vyhlídkovou plošinou - i s barem a sedačkami a dokonce i povalovacími bagy. Takjsme si také na chvíli lehly a daly si matcha latté a pomalu jsme čekaly na západ slunce.

Po nějaké dobš jsme vyjely jezdícími schody o patro výš a pak proskleným výtahem asi o tři patra výš - na otevřenou plošinu také s barem a sedadly umístěnými směrem práve na západ slunce a taky s hlavní atrakcí - prosklenou podlahou. Tam se tedy vypravila jen Vanda a měla trochu problém si uhájit svůj kousek prosklené podlahy na několik fotek. Pak už jsme jen pozorovaly západ slunce, hemžení lidí a poslouchaly výkon DJ, který pouštěl k západu slunce (podle nějh) tu ideální hudbu.

Pak už jsme jen sjely zase výtahem dolů a ven musely projít obchodním domem. Šikovný obchodní tah. I Vanda se chytila a koupila si nějakou kosmetiku. Prý je u nás za asi 3 stovky, Tady ji měli za 100 bathů, ale dali k ní 30% slevy a pak ještě pleťovou masku. Ten kauf se prostě vyplatil :)

Pak jsme se znovu pokoušely objednat si taxi ale stejně bezúspěšně. Taxikáři na ulici se hrozili, že taxametr je sprosté slovo a bolt hlásil nedostupné vozy a případně si připlať a počkej 20 minut. Jenže za tu dobu už dojdeme k metru taky.  

U našeho hotelu jsme nejdřív na ulici ochutnaly pažitkové buchtičky a nakonec se dovlekly až do zaplivané uličky a objednaly si klasicky Kra Pad Tao, jen Vanda s krevetami.

Jak jsem si původně myslela, že vše hezky organizuji a zítra ještě něco uvidíme, tak zjevně ne. Očekávám, že opět budeme dlouho spát a pak podobně dlouho shánět taxi, které nás odveze na letiště. Zítra totiž s Bangkokem končíme a letíme k moři.

Thajsko - den druhý, Bangkok

Spaly jsme obě jako když nás do vody hodí. Zajímavé i bylo, že oboum se nám v noci stalo, že jsme mírně procitly a přemýšlely, kde vůbec jsme :)

Ráno jsme se musely ale z postele vykopat. Máme pokoj bez okna (protože cena) a ten má tu výhodu, že vás nevzbudí slunce :)

Ale v devět už se nám povedlo být na snídani. Ta se podává ve 14 patře a má tudíž skvělý výhled až na řeku a na miliony chrámů okolo. Snídaně je jak evropská, tak asijská a třeba zelené curry bylo vážně vynikající, i když jsme spíše na klasiku, takže jsme měly vaječnou omeletu jako hlavní snídaňový chod.

Po snídani jsme se vypravily na metro a popojely dvě zastávky k Vat Pho. Zajímavostí tohoto chrámu je, že uvnitř sídlí škola masáží, takže jsme i chtěly dát masáž, došly jsme ale na místo až po prohlídce areálu a paní nám vysvětlila, že OK, ale musíme hodinu počkat. A to už se nám fakt nechtělo. 

Hlavním tahákem chrámu je velký ležící Buddha. Vypadá jak ze zlata, ale není - je sádrový a zlatem jen oplácaný. Prochází se kolem něj ve štrůdlíku, ale v jednom místě je udělaný takový výzub v zábradlí a lidé se tam fotí. Normálně na fotku stojí frontu. Jenže to by se tam nesměli nacpat indové. Těm jsou fronty fuk. Takže fronta musela počkat, než se výprava indů vyfotí. Ten nejdrzejší se pak chtěl fotit i jen s Vandou,a le ta to důrazně odmítla. Jednak nestáli frontu, zdržovali a jednak kdyby souhlasila, zbytek výpravy se na focení s Vandou určitě vrátí...

Ve zprávách před odletem proběhlo, že je v Bangkoku 40 stupňů a bohužel je to pravda. my, co jsme letěly téměř ze zimních bund to snášíme fakt blbě. Takže jsme promptně usoudily, že královský palác už nedáme ani omylem. A taky jsme si všimly, že kolem chodí podezřele moc holek nazdobených v něčem jako sárí. A tak jsme začaly googlit a našly to. Plno půjčoven po městě. Bylo jasno.

Vypravily jsme se na Vat Arun. To znamenalo nutnost přepravit se přes řeku. Cestou k přístavu jsme si koupily ledové kafe. Vanda chtěla s kondenzovaným mlékem a objednala si vietnamsky "cafe sue da" a překvapivě pán naprosto jasně pobral, co chce. Zajímavá věc.

Přeplout řeku jde za mrzkých 5 bathů na osobu. Na druhé straně řeky jsme objevily klimatizovanou půjčovnu a nechaly se navléct do tradičního thajského oděvu. Tuhle práci holkám moc nezávidím, protože obě jsme byly totálně zpocené a ony na nás věšely šaty i šperky. Pak nás paní i česala a pravda, byla ze mě dost nešťastná. Ale rychle i sama pochopila, že hřeben na to používat nebude a jela jen prstama :) 

Pak jsme došly do chrámu, zaplatily vstupné a šly dovnitř. Mimochodem, všude se vstupné o stovku zvedlo, oproti všem průvodcům...

V chráimu pobíhalo hodně asiatek s osobními fotografy. Tak jsme jim občas šlohly nějaké super fotografické místo. Nicméně stejně to šlo blbě. Jednak nám slunce svítilo do očí, jednak jsme byly upocené a rudé...No, nejlepší jsou fotky, kde jsme zády :-D

Netrvalo dlouho a já už byla celá uvařená. Fotek máme milion, tak jsme prohlídku ukončily, dobelhaly se k půjčovně, převlékly se zpátky do civilu a vyrazily zpět lodí na naši stranu řeky. Hledaly jsme něco k pití, až jsme našly prodejnu džusů. Tady je to trochu těžké. Turistické místo se rovná turistickké ceny. A tak přestože jsme včera večer na rušné turistické ulici platily za jeden džus 50 bathů, tady to bylo 100. Jako ano, furt to není ledvina, ale i tak se nám to trochu nechce platit. Nicméně objednala jsem si thajský čaj - netuším co to je, protože to má rezavou barvu, ale je to jednoznačně super pecka. Takže spokojenost.

Nicméně už tedy evropský organismus vykřikoval, že má všeho dost a tak jsme se odplácaly na metro a dojely se schladit do hotelu.

Tady nutno říct, že se učíme z vlastních chyb. Loni v Hanoji to bylo peklo se stejnými teplotami, možná i vyššími, než má teď Bangkok a tak jsme věděly, že bez hotelu s bazénem to nepůjde. A tak jsme se mohly jít chladit i na střechu do bazénu. Jen Vanda ještě skočila dolů do přízemí do obchodu 7/11 pro zapečené sendviče, protože už měla hlad, A mohlo se jít plavčit.

Po vychlazení v bazénu jsme se oblékly a vyrazily na večeři. Tentokrát jsme šly najisto. Do rodinou prověřené "zaplivané uličky". Když byl v Bangkoku v únoru můj bratr, objevil, že v téhle uličce dělá paní výborné Pad Kra Pao. A protože uličku máme 300 metrů od hotelu, šly jsme to zkusit. A vážně. Já byla ukrutně spokojená. Vanda trochu méně, ale to bylo tím, že si objednala jídlo bez masa a tak paní kouzlila zeleninou. Bylo vidět že na takové objednávky moc zvyklá není. Cena za večeři 110 báthů.

Cestou zpátkyk hotelu jsme si ještě koupily fresh (Vanda tu má problém, že často dělají "smoothie" s cukrem a smetanou a nechutná to dobře). Za mne byl výborný (mango), ale Vandě furt něco vadilo. A tak ho nechtěla a o kus dál si koupila čínský dezert v podobě nějaké kuličky, barevné nudle, kokosové mléko atd. Nic moc tedy :-D

Pak už jsme se vrátily do hotelu a právě přemýšlíme nad zítřkem. Chtěly jsme výlet, ale jet ho místními busy v tomhle počasí je sebevražda. Zkusily jsme recepci, ale mají nabídku hodně drahou (na zítra je k dispozici už jen private tour) a zkusily jsme paní před hotelem (s jmenovkou Tour information) - tu Vanda dotazem dokonce vzbudila a tak jsme z ní nic kloudného nedostaly. Jen si ťukala do kalkulačky 74747474. Pak přešla na dolary s myšlenkou, že výlet stojí přesně 34,20 dolaru a to už jsme debatu vzdaly :-D.

Thajsko - den první, přelet přes Dillí

Thajsko. Další z cest, které jsme měly absolvovat už v roce 2020. Začíná to trochu budit hrůzu, protože taky jsme v roce 2020 měly letenky do Petrohradu. A víte, jak se to říká. Navštiv Rusko dřív, než navštíví ono tebe. Jestli jsme nepromeškaly poslední příležitost...

No nic. Letíme do Thajska. S Vandou se potkáváma na hlavním nádraží. Hrdinně šla ještě do práce. Odjíždíme směr Vídeň a vše jde hladce. Ve Vídni necháváme odbavit batohy a paní u přepážky nutíme dopsat k letu naše čísla věrnostního programu Star alliance, která máme od Turkish airlines. Vandy aktuální zábavy je sbírání mílí zjevně. Letíme z terminálu 3, což je trochu zádrhel. Znám salonek na terminálu 1 a ne na terminálu 3. A tak se snadno stane, že jsme překvapeny. Tady konkrétně tím, že je před pasovou kontrolou. Prošly jsme tedy bezpečnostní kontrolou, Vanda si i musela zout boty, hledáme, hledáme, projdeme pasouvou kontrolou a pak zjistíme, že to bylo blbě. Hmmm. Znamená to dojít ke gate G4, vydat se směr exit a projít opět pasovou kontrolou ven. Což ovšem znamená, že jsme venku a tudíž opět musíme projít bezpečnostní kontrolou (na jiném stanovišti Vanda boty zouvat nemusí). Pak tedy již správně do salonku. Salonek na Termínálu 3 je mírně horší, než ten na Terminálu 1. Jídlo nic moc. Naštěstí nemáme moc hlad a tak jsme spoko s ginem s tonicem. Nicméně Vanda zjišťuje, že se jí odečetl vstup do salonku, ačkoli ho má ve Vídni zdarma. Jde tedy zjišťovat, co se děje. Slyším ji švitořit, ale moc neslyším obsah. Pak mi veselou historku tlumočí. Problém byl v tom, že při vstupu ukázala QR kód a ne kartu. Pán jí také říkal, že má dobrou angličtinu bez českého přízvuku. To jí říkal, když zjistil, že je češka. Říkal jí to slovensky :). A doporučil, abych si to nechala překontrolovat taky, i když se aplikace u mne hlásí, že je to v pořádku. Mne se pak ptal, zda nám to poradila banka. Odkývala jsem mu to s tím, že tu banku ani nehodlám komentovat, protože se asi rozhodla prudit mne při každé transakci. Shodujeme se v tom, že pán banku taky nechce komentovat a jdu opět pro gin s tonicem. U něj zjišťuji, že jsem zapomněla vybrat eura z bankomatu. Ech! Při odchodu se ptáme, zda není bankomat i někde u gate. Pán říká, že by tam být měl, ale nenacháízíme ho. Tak letíme do Thajska bez peněz. Juchů.

První let sedíme na trojce bez třetího pasažéra. Paráda. Letadlo je horší. Nefunguje v něm snad nic. Palubní systém fungoval dvoum lidem v letadle. Naštěstí je to noční let a tak se po večeři (příšerně pálivém indickém jídlu) ukládáme k spánku. Za chvíli jsme byly v Dillí.

Hledáme salonek a nutno říct, že ten je naprosto nejúžasnější. Indické jídlo chutná skvěle, připravují i na požádání čerstvé palačinky. Dál je tam obsluhovaný bar a bar s kávou a - masala čajem. Tím jsme začaly a já se zamilovala. Během dvou hodin v salonku jsem se stala kámoškou paní, která nalévala masalu. Ten čaj byl tak výborný! Byl připravovaný klasicky s kořením a mlékem, paní ho pak přes cedníček slévala do šálků (malinkých, tak asi deci) a já si šla asi pětkrát :-D. Vanda asi dvakrát, na alkohol jsme úplně rezignovaly (ale není divu, pro nás byly asi tři hodiny ráno).

K letadlu jsme došly akorát, když se vyhlašoval boarding. Nastoupily jsme a užasly. To jsme fakt nečekaly. Už tak slabé letdlo z Vídně do Dillí se změnilo asi v klasického indického dopravce. Hrůza a děs v jednom a Vanda se chystá psát stížnost na Star alliance kvůli standardům letu (s cílem vymlátit další míle navíc). Každopádně tohle byl top indických zážitků. Hrozně málo místa. Indové naprosto neřeší neexistenci osobních zón a asi proto pán vedle mne vůbec neměl snahu si odsednout, ačkoli sedadlo vedle mu nabízelo víc kombortu. Když jsem si šla přesednout já, pustil mne a nepřišlo mu divné, že ač cestuji s Vandou, tak nesedím vedle ní. Druhý pán z druhé mé strany (ten co jsem ho získala přesednutím) zase cestoval s papučkami na přezují. Zjevný high class, zatímco náš ind v turbanu jel naboso s igelitkou. Z dalších zážitků letu:

- Žádné místo na nohy, žádná kapsa na drobnosti. Palubní systém ani omylem.

⁃ plný let. S námi v poslední řadě sedí Ind v turbanu. Má vedle sebe naštěstí volná dvě místa přes uličku, ale nehne se. Takže se nakonec stěhuji já. Nepřijde mu to divné. (tímto dodatečné děkuji společnosti Ryanair, který svými prodeji sedadel učí své zákazníky samostatnosti. V Indii jako když najdeš).

⁃ Výhodou je, ze jsme tu asi jediné Češky, a tak není problém na sebe ze sedadla A na sedadlo D křičet. Nikomu to nepřipadá divné.

⁃ Vozík s jídlem v uličce není pro nikoho nepřekonatelná překážka. Nikdo tu neřeší, když během letu několikrát dostane loktem s několikrát má na klínu cizí osobu.

⁃ Když jde na záchod starý člověk, a asi dcera mu jde pomoct, je normální mu začít stahovat kalhoty už na naší úrovni.

⁃ V poslední řadě na vás nevyjde oběd. Ber co zbylo. Im soooory!

⁃ Majstrštyk se mi podařil při cestě ze záchoda. Když si sednu na místo, Ind v turbanu zuřivě gestikuluje. Zjišťuji, že mám na zádech suchým zipem přilepenou z jeho sedadla podložku opěrky pod hlavu

Po přistání jsme vybraly z bankomatu peníze, počkaly na batohy (a chvíli se i bály, že já zůstanu bez něj, když se objevilo na ceduli, že jedou poslední zavazadla a já furt nic). Nakonec jsme si koupily SIM kartu a vyrazily na metro do centra. Znamenalo to jednou přestoupit a koupit dvě jízdenky, protože nejde koupit přestupní. Do toho nás asi paní v okénku lohla o dvacet báthů, protože to přeci turista nepozná a nebude přepocítávat (nebude a nepozná - přepočítaly jsme peníze až na hotelu a zjistily jsme, že nás metro vyšlo asi o trochu dráž něž mělo).

Ubytoavaly jsme se už úplně uondané, ale nakonec jsme stejně vyšly znovu ven. Nejdřív s cílem najíst se jen prostřednictvím obchodu 7/11, ale nakonec asie je asie. Na ulici přímo před hotelem obrovský turistický street food a tak jsme si řekly že co, najíme se předraženě tady. Ale bylo tam tolik lidí, že se to úplně nedalo a my vyrazili k bratrem objevené zaplivané uličce. Jenže cestou jsme našly jinou zaplivanou uličku a tam jsme si daly večeři. Vanda pad thao, já vepřové s bazalkou. Usadili nás za stánek do obchodu s botami a pohoda. Zítra to možná vychytáme lépeji, ale pro dnešek to stačilo (večeře za 120 bathů dohromady) pak jsme si daly ještě hodně předražené smoothie za 100 báthů dohromady a byly z něj i dost zklamané, protože nechutnalo jak jsme čekaly - chutnalo spíš jako led s cukrem než jako passion fruit a dragon fruit (Vanda). Každopádně pak už byl čas na to se odkýblovat do hotelu a padnout do postele.